Animace-eon

Naše společnost je k matkám tvrdá - rozhovor s psycholožkou Lenkou Šulovou

Autor: PhDr. Eva Labusová

Je to vážné téma dneška. Nakolik zaměstnanost bere v úvahu potřeby dětí? Víme, co je všechno ve hře? Raný psychický vývoj dítěte a institucionální a rodinná péče patří k hlavním profesním zájmům docentky Lenky Šulové (52), vedoucí oddělení sociální psychologie katedry psychologie Filozofické fakultě UK v Praze.

Je pravda, že v dnešní rodině je oslabena role otce?

Je to bohužel tak. Potkávám mnoho mladých žen, které dávají najevo názor, že muž je jako rodič jakási jejich náhražka. Určitě to souvisí s tím, jak automaticky byly donedávna děti při rozvodech svěřovány do péče matek. Já se snažím všude, kde působím, vysvětlovat, že žena a muž mají ve vztahu k dítěti zcela specifické a nezastupitelné postavení. Pokud vychovává matka dítě sama, nemůže otce nikdy úplně nahradit, a naopak. Role matky a otce jsou komplementární, vzájemně se doplňují.

V této souvislosti je potřeba opakovaně a nahlas připomínat: pro každého z nás je ranné dětství určující a také velmi zranitelné období. V posledních šesti letech se výzkumu specifičnosti otcovské a mateřské role podrobněji věnuji také ve spolupráci s francouzskými kolegy. Výsledky jsou úžasně zajímavé.

V čem například?

Tak třeba: už čtrnáctidenní dítě reaguje jinak, pokud je v noci v úplné tmě z postýlky zvedá matka nebo otec. Dítě zapojuje zcela jiné svalové partie, předjímá jiný způsob úchopu. Muži mají také specifickou mluvu a jiný způsob reakcí. Kdybych to měla velmi krátce shrnout, žena má základní postavení ve vztahu k dítěti v tom, že poskytuje zázemí, pohodu, stabilitu a uspokojuje jeho potřeby, zatímco muž dítě naopak mírně destabilizuje, popichuje, vyzývá k průzkumu, a přivádí do situací, kdy je dítě nuceno reagovat novým způsobem.

Jedna psychologická teorie praví, že otec je "mostem do společnosti". Pokud ho má dítě k dispozici do svých tří let, ukazuje se, že lépe vstupuje do prostředí svých vrstevníků a je jimi lépe přijímáno, lépe se dorozumí, umí lépe řešit náročnější životní situace. Stojí za povšimnutí, že pokud dítěti z nějakého důvodu odejde matka, otec své chování změní mateřským způsobem a stává se "prvopečovatelem". Matky své chování obdobným způsobem nemění.

Jak si to vysvětlujete?

Zřejmě to souvisí s tím, že pro raný vývoj dítěte je primární osobou právě matka, ona bývá pro roli prvotního pečovatele všestranně disponována a je pro ni obtížné tu roli změnit. Zároveň platí, že jakékoli nahrazování rodičů v prvních letech života komplikuje dítěti chápání signálů, které mu vysílá okolní svět. Dítě potřebuje oba rodiče, aby tyto signály správně vyhodnotilo.

Nikdo se jí neptá: Co děláte?

Za nejúspěšnější jsou u nás považovány ty ženy, které zvládají zároveň práci i rodinu. Jde to ale vůbec stihnout a přitom nezanedbávat potřeby dětí? Zvlášť když je dětí víc, starost o ně a o domácnost snadno zaplní celý úvazek. Nejde při pokusech o "slaďování" práce a rodiny o službu nějakému mýtu?

Na to je možné pohlížet z mnoha hledisek. Je pravda, že "slaďování" je možné. Otázka je, za jakou cenu. Organismus dospělých vydrží hodně a malé děti se nakonec všemu přizpůsobí, fungují totiž nejrůznější kompenzační mechanismy. Takže "slaďováním" dítě nezabijeme. Ale my ho můžeme poškodit. Zejména jeho psychický vývoj můžeme vážně handicapovat. A to je něco, o čem by se mělo mnohem víc veřejně mluvit. Aby matky jednoznačně věděly, co je ve hře. Že na jednu stranu jde o jejich ambice, ale na druhou o optimální vývoj jejich dítěte v kritické době, která rozhoduje o celém jeho příštím životě.

Narážíte zřejmě na důležitost tzv. přilnutí, můžete vysvětlit, o co jde?

Termín přilnutí neboli attachment používáme v psychologii pro označení prvotní a určující vazby dítěte k nejbližšímu okolí a zejména k primární pečující osobě, tedy nejčastěji matce. Podstatným zjištěním je, že přilnutí může mít ráz bezpečného, jistého připoutání, ale také tomu může být naopak. Kvalita přilnutí je pro dítě mimořádně důležitá z hlediska vytváření jeho budoucích nosných vztahů. Matky svým postojem přímo spolurozhodují o tom, jaký vztahový a citový život jejich dítě jednou povede, jakým bude samo jednou rodičem, jak bude řešit náročné životní situace a taky jak bude zdravé v psychosomatickém slova smyslu. Základní zdroj úspěchu pro všechny tyto oblasti tkví v raném vývoji. Potřeby dítěte jsou v této době neodkladné a matky by měly vědět, co riskují, pokud nejsou ochotny věnovat dítěti ani plné a soustředěné tři roky svého života.

Znamená to, že by ženy během této doby pokud možno neměly mít jiné pracovní závazky?

Já vůbec neříkám, že bychom jako psychologové chtěli ženy zase zahnat jen do domácnosti a k dítěti jako do vězení. Jde jen o to znát priority. Spoléhám na to, že u nás - díky mimořádné tradici dětské psychologie - mnohé ženy přinejmenším tuší, co nejmenší děti potřebují, a většinou pořád ještě staví potřeby dítěte na první místo. Věřím na jejich zdravý rozum a cit.

Jenže s tím, jak roste zájem společnosti na rovnosti mužů a žen na trhu práce, mluví se stále víc i o tom, že by matky potřebovaly od státu více pomoci a že řešením by snad mohlo být i obnovování jeslí...

Demografické a statistické dokumenty, se kterými pracuji, svědčí o tom, že jesle jsou u nás jednoznačně na ústupu. Samozřejmě je žádoucí, aby v omezené míře zůstaly zachovány, protože pro některé sociálně potřebné rodiny jsou nezbytné, ba dokonce spásné. Nesmíme také zapomínat na specifickou situaci s jeslemi konkrétně u nás, kde tato zařízení mají dávnou tradici a stát investoval hodně, aby byly na úrovni. Také je možné sem přivádět zralejší děti krátce před třetími narozeninami - viděla bych to jako šetrný způsob, jak je postupně seznamovat s kolektivem před nástupem do školky. Nicméně dětští i vývojoví psychologové se dnes už jednoznačně shodují: normální matka a normální dítě patří do tří let věku dítěte k sobě.

Dá se říct, co nakonec rozhodne o tom, jestli žena hlavní pole působnosti najde v mateřství nebo v zaměstnání? Kde se v některých ženách bere vnitřní jistota, že navzdory jiným promarněným šancím péče o dítě zůstává hlavním smyslem a největší devizou jejich života?

Zbytek textu na:
http://www.evalabusova.cz/rozhovory/sulova_lenka.htm

Zdroj:
Týdeník RESPEKT, 42/2006 - www.respekt.cz

11485086
Banner_flexikurz