O důstojnosti a úsluze ( resp. O PŘÁTELSTVÍ A RODINĚ )
Autor: Marcela Pecháčková
Výrazně řezané rysy jeho tváře a typický úzký knírek pod nosem jen dozdobují ušlechtilost slovenského herce, který se pravidelně objevuje v českých filmech. Naposledy v roli vrchního číšníka Skřivánka ve filmu Obsluhoval jsem anglického krále.
.....
Vážíte si přátelství?
Co děláte dnes večer?
Vracím se do Prahy, proč?
Hrajeme dnes poprvé v novém prostoru hru maďarského autora Svíce dohořívají. Nejméně hodinu a půl tam mluvím o kamarádství a přátelství. Jsem tím trochu ovlivněn a tak budu citovat Platóna, který tvrdil, že přátelství je hodnota až smyslná, která ale nemusí mít s tělesností nic společného. Sándor Márai si dává námahu, aby přátelství nespojoval s homosexualitou, přestože mluví o obrovském přátelském poutu mezi mužem a mužem a nebo ženou a ženou.
Ne mezi mužem a ženou?
To je obtížné. I Čechov říkal, že muž a žena musí nejdříve projít fází známosti, pak milenectví, a teprve pak může mezi nimi vzniknout přátelství.
Když opustíme klasiky – co vy si myslíte o přátelském vztahu mezi mužem a ženou?
No... žena je přece tak silný objekt a subjekt, že nevidím přátelství se ženou na první místě. Je dobré, když umí být i přátelská.
Jste přítel své ženy?
V některých chvílích ano. S manželkou se ocitáme v mnohých situacích – někdy převažuje vazba muž-žena, taková ta, řekněme, totální, příjemná, biologicky daná a nevyhnutelná. A jindy vedle sebe potřebujeme být jako kamarádi. Ale já si myslím, že přátelství nese určitý chlad. To je dost zajímavé – to, že jsme spolu, není kvůli nebo díky erotické vazbě, ale z jakéhosi uvážení. Nebo zodpovědnosti, slušnosti, potřeby. Tyhle polohy se ovšem můžou střídat i v průběhu jednoho a téhož vztahu, mezi jedním mužem a jednou ženou.
Máte přítele, myslím muže?
V tomto směru jsem asi příliš biologicky jednoduchý. Nikdy jsem nezažil krajní situaci, která přichází třeba během války, v níž se muži dostávají do situací, kdy prý vznikají vztahy silnější než láska.
Nic podobného jste nezažil, když jste třeba lezl po skalách?
Může se stát, že mě kamarád zachrání, abych nespadl, budu mu vděčný, ale já si přece jen radši dojdu do údolí za nějakou tou Aničkou.
Souvisí to i s tím, že lidi přestávají potřebovat jeden druhého? Děti rodiče, rodiče děti, muž ženu, žena muže a možná i přítel přítele.
Všimla jste si toho? Ona je to pravda! Nikdo nepotřebuje nikoho, zejména v rodině to tak je. Když si vzpomenu na svého dědu – ten by se bez babičky vůbec neobešel a ona bez něj taky ne. Oni se potřebovali, doplňovali jako dvojice a pak rodina jako celek. Museli spolu držet, aby přežili. Myslím, že co je lidstvo lidstvem, nikdy to nebylo tak jako teď, že se lidi v podstatě navzájem nepotřebují.
Vidíte v tom něco dobrého?
Možná jednu věc: když už se muž a žena rozhodnou spolu žít a skutečně spolu jsou, pak je to proto, že chtějí. A nikoliv, že musejí. Horší je, když spolu zůstávají ne proto, že chtějí, ale proto, že „chce“ jejich majetek. Jsou spolu, protože nevědí, jak by rozdělili své peníze. A tak vedle sebe žijí lidi, kteří se vzájemně nenávidí, ale drží je pohromadě mamon.
I to je možná druh pouta.
No, dost zvláštní druh. I ty předmanželské smlouvy... Co je to za směšný mechanismus – finanční trest za nevěru.
Třeba tak hledají jistotu.
Určitě je za tím snaha nějak si svůj vztah do budoucnosti pojistit, ale já nechápu, jak se to dá takto dělat. Ale to platí i mimo intimní vztahy. Oni totiž ani ředitelé divadel nepotřebují své herce. Můžou si je prostě koupit jen na tu chvíli, kdy je budou potřebovat. Ani rodiče se moc nemusí osobně starat o děti; pošlou je do školky, družiny, dovedou na kroužek, koupí počítačovou hru.
Mluvíte i o sobě jako rodiči?
Do jisté míry ano. Vzpomněl jsem si znovu na svoje prarodiče, byli tak neuvěřitelně obětaví, a uvědomil jsem si, že celá moje životní jistota pramení z nich.
Měl jste příležitost jim to vrátit?
Uvědomil jsem si jejich roli ve svém životě pozdě. Oni mi všechno dávali tak samozřejmě, že jsem nevěděl, že bych jim za to měl být vděčný.
Nikdy neřekli: Podívej, co všechno pro tebe děláme?
V životě, nikdy! Ani jedinkrát. Kdykoliv jsem za nimi mohl přijít a oni se nikdy nezeptali, proč přicházím, co se doma stalo. Přesně věděli, jak všechno má být. V pravou chvíli mi dali kolo, v pravou chvíli mi děda vysvětlil, jak je ubohé chtít vzduchovku a pak střílet do vrabců, v pravou chvíli jsem dostal kravatu a taky valašku.
Takovou tu Jánošíkovu?
Ano, už jsem o tom někde mluvil, prostě malou sekyrku. Můj tatranský děda mi ji dal ve chvíli, kdy usoudil, že v tom období mám mít valašku. Byl jsem celý šťastný a hned jsem ji šel vyzkoušet. Běžel jsem po zahradě, rozmáchl se a uťal malou třešeň, kterou děda zasadil vedle kůlny. Děda mě pozoroval z druhého konce zahrady, a když viděl, co jsem provedl, vydal se za mou. Dovedu si představit, co mu v té chvíli šlo hlavou: Co jiného jsem mohl čekat od šestiletého kluka, když jsem mu dal do ruky sekyrku? A pak přišel ke mně, cvrnknul mě do vlasů a povídá: No vidíš, byly jí teprve dva roky, příští rok jsi z ní už mohl trhat třešně. A to bylo všechno. Oni to prostě nechávali na mně.
Žádné facky nepadaly?
Ale ano, a já to mamince vůbec nezazlívám – ta pro pohlavek nechodila daleko. Vždycky mi ho lupla raz dva.
Jste dobrý děda svým vnoučatům?
Snažím se, a být dědou je můj plán a touha pro příští roky. Musím postupně zredukovat své aktivity, protože mám šíleně práce, i kdybych nebyl děda. Jsem šéf katedry a učím, hraju a režíruju v Národním divadle i jinde, často hostuju v Praze... a přitom mi nezbude čas například zítra odvézt jednu vnučku, která u nás musela zůstat, jak jí bylo zle, domů do Tater. On to zařídí zeť nebo dcera, nic se nestane, ale můj děda by mě jistě odvezl sám a po cestě by mi vysvětlil, jak je to s těmi tunely... On byl úžasný. Pokaždé když jsem s ním byl, mě něco učil.
Co vás třeba naučil?
Například jsem byl mistr na vlakový jízdní řád a takové hlouposti.
A babička?
To byla dobrá duše. Ale já si nějak konkrétní věci nepamatuju. Mám jen základní pocit totálnosti, absolutní důvěry. Když mi byla zima, byl tam svetr, když jsem měl hlad, bylo něco uvařeno, když mě bolelo břicho, na stole stálo něco, co bylo na mé břicho dobré. Býval jsem jako dítě hodně nemocný a často v nemocnici.
Mění se vám s věkem fyzická kondice?
Ano, cítím to poslední roky. Věk zralosti je tady – to vím.
Co jde hůř?
Asi všechno. Každé ráno si udělám takový boďák, seznam toho, co všechno mám ten den stihnout. V té chvíli je mi to jasné, ale najednou přijde poledne a už vidím, že ani tentokrát svůj boďák nezvládnu. A ještě nedávno jsem to zvládal bez problémů.
Byl jste někdy svědkem smrti člověka?
Pokaždé když jsem byl v nemocnici, na mém pokoji někdo zemřel. A byl jsem u toho, když umíral otec, maminka i babička. Zemřeli mi doma, v náručí. Se všemi náležitostmi, všechno bylo, jak má být.
Jaká to byla chvíle, kdy se jim už nezvedla hruď?
Měl jsem pokaždé pocit, že posledním dechem ještě chtějí něco říct, něco důležitého. A nešlo jim to a já jsem jen říkal: Ano, spolehni se, je to v pořádku, rozumím. Bylo zajímavé, že ani otec, ani maminka mi nikdy neřekli, že by rádi zemřeli doma, ale já jsem bytostně věděl, že si přejí nezemřít v nemocnici.
Umíte být sám?
Ano a jsem sám velmi rád – potřebuju být sám, ale nerad jsem sám v divadle. To se mi stává, jen když hraju monodrama, tedy hru pro jednoho herce. Když už jsem na jevišti, přestává mi to vadit. Ale nemůžu si zvyknout být sám v celém divadle.
Ale to je přece v zákulisí.
No právě. Nikdo není ve vedlejší šatně, všude ticho, bufetářka je znuděná, kostymérka obléká jen mě a všude to ticho. Je to jako v zavřené kavárně, kam už nikdo dávno nechodí. Jen znudění číšnici občas přejdou kolem.
Martin Huba
16. července 1943 v Bratislavě u syn herce Mikuláše Huby a operní zpěvačky Mimi Kišonové-Hubové 1964 – absolvoval herectví na bratislavské VŠMU. Pak působil v košickém divadle, v Divadle poezie a také v Divadle na korze, odkud přešel po jeho zákazu na Novou scénu Slovenského národního divadla v Bratislavě, kde působil 20 let od 1999 – hostuje v několika slovenských a českých divadlech, věnuje se také divadelní režii u ve slovenském filmu začínal malými rolemi, častěji se objevuje v českých filmech, například ve filmu Fany, Kuře melancholik, Musíme si pomáhat, Horem pádem, Krev zmizelého, Štěstí, Šílení a naposledy jako vrchní číšník Skřivánek v Menzelově filmu Obsluhoval jsem anglického krále u žije v Bratislavě, má dvě dcery a tři vnoučata
Zdroj:
časopis INSTINKT, 19.4.2007, http://www.instinkt-online.cz/
