I. Spoustová: Dítě nemá být nuceno ke styku s rodičem
Autor: Andrea Cerqueirová
Legislativa by měla ošetřit to, aby se dítě od svých čtrnácti let mohlo samo svobodně rozhodnout, zda se chce s rodičem, jež je nemá v péči, stýkat, či nikoli. Jeho názor by měly soudy považovat za stěžejní i před čtrnáctým rokem věku. Uzákoněn by měl být též institut zálohovaného výživné a toho, aby měl vyživovací povinnost i rodič, který nevykazuje žádné příjmy. Zákon by měl též zakázat jakékoli fyzické trestání dítěte. V rámci rozhovoru, pořízeného k Mezinárodnímu dni dětí, to gitĚ řekla právnička proFem Ivana Spoustová.
Je Mezinárodní den dětí. Co přejete oslavencům a oslavenkyním?
Přání mám několik. Moc bych chtěla, aby bylo s dětmi ve všech řízeních, které se jich dotýkají, jednáno jako s rovnoprávným subjektem. Aby měly možnost vyjádřit se ke všem takovým záležitostem.
Můžete být konkrétnější?
Mám na mysli zejména styk dítěte s rodičem, ke kterému je často nuceno chodit proti své vůli. Takových případů je mnoho. Společnost zaznamenává ale jen ty, kde dochází k nějakým otevřeným konfliktům. Kde jsou například matky obviňovány otci, že jim brání ve styku s dítětem a záležitost se dostává zpátky před soud. V těchto případech mají soudci nebo soudkyně možnost konfrontace ve smyslu, jestli se rozhodli/y dobře, nebo špatně. Ani tady – ačkoli se situace lepší, však často nezkoumají názor dítěte, i když jim to mezinárodní úmluvy i naše zákony ukládají. Problémem jsou navíc i ta rozhodnutí, která se soudcům a soudkyním mohou zdát zdánlivě správná, protože se proti nim nikdo neodvolává a nedává návrh na výkony rozhodnutí.
Jak tato rozhodnutí prožívají děti?
I ze svého okolí znám spoustu případů, kdy se děti musejí v pátek sebrat s batůžkem a jet strávit víkend k rodiči, jemuž byly svěřeny do péče. Navzdory tomu, že to pro ně není jakkoli přínosné. Tyto děti si stěžují na to, že nemohou být se svou matkou, eventuálně se svou novou rodinou. Nebo že nemohou čas volně trávit třeba se svými kamarády. Místo toho jsou v prostředí, kde se necítí dobře, protože se jim tam nikdo nevěnuje. Ať proto, že má otec například už jinou partnerku anebo proto, že se věnuje kupříkladu pracovním záležitostem.
Jak to řešit?
Chci, aby měly děti od určitého věku – ideální by bylo 14 let, možnost samy se rozhodnout, kde chtějí svůj čas trávit. Jejich názor by měl být samozřejmě stěžejní i v nižším věku, styk dítěte s rodičem by však měl být obligatorně upraven maximálně v oněch čtrnácti letech. Jelikož pak už stejně není v silách rodiče, jemuž je dítě svěřeno do péče, ovlivnit, zda je ke styku přinutí, či ne. Navíc – rodič by je samozřejmě neměl nutit nikdy. Pokud dítě za otcem nejde, je za to často pokutována matka, která je k tomu nepřinutila – znám i případy, kdy jsou matky pokutovány i tehdy, když je jejich dětem již sedmnáct let. Legislativní ošetření by bylo dobré i v tom smyslu, že nyní soudy rozhodují různě i v případech, že je otec, se kterým se dítě nechce stýkat, násilníkem, jež ubližoval matce dítěte. Někteří soudci a některé soudkyně násilí označí za minimálně nestandardní způsob a rozhodují ve smyslu, že mužům, jež se dopouštěli násilí na svých partnerkách či manželkách, dítě do rukou nepatří. Jiní a jiné se však stále ženy dotazují ve smyslu, co jí na takovém chování vadí, že si přece takového muže vzala a že dítě on přece netýrá…
Hovoříte o týraných matkách a násilných otcích a o tom, že dítě se většinou nechce stýkat s otcem. Bývá tomu i naopak – že je dítě svěřeno otci a nechce se stýkat s násilnou matkou?
Přesné statistiky neznám, ale takové případy samozřejmě existují. V rámci případů, které řeším já, je však vždy násilníkem otec.
V úvodu jste říkala, že máte pro děti k jejich svátku více přání. Můžete jmenovat ty další?
Jedním z mých přání je, aby se stát a jeho orgány postavily čelem k otázce výživného, které by mělo být v případě soudních rozhodnutí vymáháno. Aby na sebe stát převzal náhradní vyživovací povinnost, jak navrhuje poslankyně za ČSSD Anna Čurdová. A aby uzákonil institut povinného výživného, který funguje třeba na Slovensku. Na jeho základě tam má rodič povinnost hradit výživné svému dítěti bez ohledu na výši jeho příjmu. Tady by to vyřešilo kupříkladu to, že někteří rodiče podnikatelé vykazují formálně minusové nebo dokonce nulové příjmy a na své děti neplatí.
A co když rodič opravdu nemá žádné příjmy?
To ale přece nemůže odnášet dítě… I tam je nutné najít, v součinnosti se státem, řešení.
A co přejete dětem do třetice?
Velmi bych si také přála, aby bylo legislativně zakázáno jakékoli fyzické trestání dětí. Znám totiž hodně případů, které ukazují, jak je společnost k fyzickému trestání benevolentní a jak otřesné následky může takové týrání mít. Je alarmující, že fyzické trestání dětí existuje v mnoha českých rodinách. Setkávám se dokonce i s názorem některých soudkyň či státních zástupkyň, že je normální, když dá rodič dítěti na zadek nebo pohlavek. To mě děsí. Zákaz fyzického trestání dětí platí například na Kypru nebo ve Finsku. V České republice bohužel spadá pod kategorii přiměřených výchovných opatření, které si rodič ještě může dovolit. To považuji za skandální. Když dá muž ženě facku, není to přiměřené. Tak proč bychom měli/y být benevolentní k tomu, když dá dospělý člověk facku dítěti. Vždyť je to stejná lidská bytost jako kdokoli jiný.
Zdroj:
TA gitA, 1.6.2007 - www.ta-gita.cz
Související text: Vyspělost dítěte nelze paušalizovat
