V Zambii se lidé usmívají při porodu, stonání i umírání…Rozhovor s neurologem Ondřejem Doležalem
Autor: Andrea Cerqueirová
Jelikož v Zambii je zdravotnictví pro mnoho lidí nedostupné, potýkají se tam s HIV AIDS nebo tuberou. Častá jsou i infekční onemocnění. Ženy jsou v městských oblastech často nuceny živit se prostitucí, tím jsou k nemocem ještě náchylnější. Průměrný věk je v Zambii 38 let. Přesto tam mají lidé úsměv na tváři. Neurolog Ondřej Doležal je dobrovolníkem, který spolupracuje se společností Czech Aid. Do Zambie jezdí pomáhat – léčit.
Kdy jste začal do Zambie jezdit?
V roce 2004, kdy začala má spolupráce se společností Czech Aid, kterou vede doktor Stanislav Kusý. Ten ke mně nejprve přistupoval s odstupem, později jsem pochopil, proč. Má zkušenosti, že někteří dobrovolníci se mu hlásí jen proto, aby cestovali a podívali se do exotické země. A tak se doktor Kusý přirozeně snaží nejprve ověřit, zda nadšení pro bezzištnou pomoc není hrané. Brzy poznal, že já to myslím vážně.
Jak často do Zambie jezdíte?
Během tří let jsem tam byl dvakrát – vždy asi pouze na pět týdnů. Letos se tam chystám, na přibližně stejnou dobu, v polovině letošního července. Mám skvělého zaměstnavatele, který mi umožňuje vybrat si na to vždy najednou dovolenou, ke které přidám jiná volna, na něž mám nárok.
Jaký je v Zambii zdravotní systém?
Je, podle britského modelu, postaven na středním personálu. Jedná se o poměrně funkční systém, vše se ale musí platit, protože Zambie není postavena na zdravotním pojištění. To způsobuje, že statisíce lidí, minimálně 20 procent z celkového počtu, nemá ke zdravotní péči přístup. Lidé tam proto v brzkém věku, průměr je 38 let, umírají na nemoci jako AIDS nebo tubera.
Czech Aid poskytuje zdravotní péči potřebným lidem, kteří si ji nemohou zaplatit?
Ano, naše klinika funguje po celý rok, lékaři se tam střídají. Během její existence tam prošlo asi 20-30 českých doktorů a sester a tisícovky zambijských pacientů. Klinika si na sebe ale také vydělává – ti, kteří si zdravotní péči mohou zaplatit, si ji platí. Tím je možné zdarma ošetřit právě ty nejpotřebnější. Pomáhají nám také dotace, ty by ale samy o sobě nestačily. Czech Aid pomáhá také v zambijském sirotčinci, kde žije několik desítek dětí, jejichž rodiče většinou zemřeli na AIDS nebo tuberu. Organizace provozuje též adopce na dálku, které dětem umožňují vzdělání. V Zambii působí česká sociální pracovnice, takže lze lehce dohledat, jak je o tamní děti postaráno. To je skvělé – při rozvojových pomocích se totiž často stává, že na ně dorazí jen třeba 15 procent celkových poskytnutých prostředků. Czech Aid má ošetřeno, aby tomu tak nebylo.
Jak se vám v Zambii pracuje?
Mám to tam velmi rád. Navíc jsem si utvrdil známou pravdu, že člověk pozná sám sebe až ve chvíli, kdy je právě jen sám se sebou. To plno lidí nezvládá. Je to totiž zápřah na ovládání, morálku i celkovou duševní pohodu. Doma má člověk práci, své pítko, své krmítko, členy smečky, se kterou se vídá. Když se však jedinec vyjme a vhodí do jiného kulturního prostředí, je to úplně něco jiného.
Jak to zvládáte vy, když jste v Subsaharské Africe?
Musím to zaklepat, ale bez většího zaváhání. Je to možná i tím, že to není má první dlouhodobější zahraniční zkušenost. Jako lékař jsem působil asi tři týdny v Jižní Koreji a půl roku v USA. Afrika je nejpříjemnější, nejotevřenější. Lidé se tam stále usmívají. A ani s domluvou není problém – hovoří tam anglicky.
A co nemoci? S Jakými se tam, vedle zmíněných HIV AIDS a tubery, nejčastěji potkáváte?
Především s dalšími infekčními. Ať již se záněty mozkových blan, střevními parazity, například škrkavkami, záněty spojivek, například trachomem, který je v rozvojovém světě nejrozšířenější příčinou slepoty, průjmovitá onemocnění včetně cholery. Ojedinělá tam není také jinak vzácná porucha stavby červených krvinek, srpkovitá anemie. Všechny tyto nemoci se snažíme léčit. Neprovádíme ale například operace či chirurgické intervence, což je např u HIV pozitivních velmi rizikové.
A co ženská onemocnění?
Nejčastější jsou též infekčního charakteru, a to především v gynekologické oblasti. Nejrůznější záněty v malé pánvi pramení především z hygienických návyků, časného začátku sexuálního života a z porodů v nízkém věku. V Zambii je mimochodem systém postavený na porodních asistentkách, které dojíždění či docházejí k rodičkám. Jelikož často dojedou pozdě, Czech Aid jim v rámci svého projektu „Widwives on wheels“ dodává motorky, které dostupnost péče usnadňují. Ženy jsou tam více než muži nakaženy HIV AIDS. Je to dáno především tím, že třeba dívky v městských aglomeracích, jež vyrostou v sirotčinci, nemají téměř možnost sehnat práci. A tak se z nich často stávají prostitutky. V celé Subsaharské Africe je toto samozřejmě velký problém. Ty dívky totiž neumějí žádné řemeslo…
To souvisí se i s možností vzdělání. Jak přístupné je pro tamní obyvatelstvo?
Škola se tam neplatí, problém ale je, že každé dítě musí mít povinnou uniformu. A ta je drahá a pro mnohé nedostupná. Kvůli tomu je mnoha dětem znemožněno školu navštěvovat. Podobné je to třeba s léky na HIV AIDS. Ty jsou také zdarma. Jenže předtím, než na ně má člověk nárok, musí podstoupit rentgeny srdce a plic, aby se zjistilo, zda má, či nemá tuberkulózu. Poté se musí nechat vyšetřit, v jakém stádiu AIDS je… Rentgen stojí několik desítek dolarů, vyšetření krve asi sto dolarů. A to je pro mnohé lidi nedostupné.
Právě i v tom jim pomáhá vaše klinika. A co se týče školství, tam je jistě dobrou pomocnicí již zmíněná Adopce na dálku, která dětem umožní absolvovat školní docházku…
To nepochybně, Adopce na dálku je výborný systém. V Zambii totiž můžeme zřídit x nemocnic, vyslat tam armádu vyškolených lékařů z Evropské unie, ti ale nezůstanou a odjedou a to je ale málo. Nutná je systémová pomoc. Důležité je umožnit tamním dětem vzdělat se. Aby věděly, jaké je hlavní město Velké Británie, co to je Evropská unie, že je potřeba zalévat pole, aby rostla kukuřice či krmit ryby v rybníce, aby se pak daly sníst… To je pro nás triviální, protože se už ve slabikáři učíme, že dědeček zalévá jablůňku, aby se urodila jablíčka. Tam tyto vědomosti ale chybí kvůli nedostupnosti školství. Navzdory tomu, že tamní učitelé jsou dobří a nutný základ jsou dětem schopni poskytnout.
Na nedávném semináři ve sněmovně jste se nechal slyšet, že lékaři a lékařky znají člověka nejlépe, protože se s ním rodí, pak s ním stonají a nakonec s ním umírají. Jak jste v tomto směru poznal Zambijce a Zambijky?
Lidé se tam usmívají, když se rodí, když marodí, i když umírají. To je krásné. Stejně jako jsem poznal, že třeba Japonci nebo Korejci umírají smířeni, bez hysterie. Přitom celá řada z nich zemře záhy poté, co se narodí. Přesto jsou schopni prožít tak krátký život v dětské radosti, což nemyslím nijak pejorativně. Řada Evropanů hledí povýšeně na Afričany jako na usměvavé černoušky, na děti. To ale nejsou děti, to jsou dospělí lidé, kteří mají své city, myšlenky, ambice. Štěstí není závislé na hmotných statcích. Vždyť třeba nejšťastnějším národem na světě jsou lidé v Nigérii, což je jedna z nejchudších zemí světa.
A co Česká republika?
Ta je v radosti až na chvostu. A to navzdory tomu, že máme dostatek jídla a pití. Nebo možná právě proto. Češi, kteří většinou pláčou už při narození, se kupříkladu od Zambijců liší právě i v přístupu k nemocem. Češi, aniž bych chtěl paušalizovat, se ke svému tělu a zdraví často chovají velmi nezodpovědně – nekvalitně jedí, stresují se, mají málo pohybu… V šedesáti letech náhle pociťují problémy a začnou obtěžovat špatně placeného lékaře, aby s tím tělem, kterému za šedesát let nic dobrého nedali, za pomoci dvou prášků udělal zázrak. Aby je vrátil čtyřicet let nazpátek. To ale samozřejmě nelze. Češi se pak na doktora rozčilují a dávají mu vinu. Pracuji na neurologii, a tak vím, že mnohem skromnější a statečnější jsou lidé, kteří jsou vlivem třeba genetické dispozice či souhry životních okolností předem diskvalifikováni od ranného věku a ve svém životě ani nedostali možnost tělo si zhuntovat…
Lidé v Zambii se ke svému tělu chovají lépe než v Česku?
To ne, také si ho huntují, ale k lékaři přistupují s pokorou, nic si nevynucují. Přitom tam jsou opravdu těžce nemocní a brzy umírající lidé – mému nejstaršímu pacientovi bylo pouhých 60 let, a ten už tam byl brán za vyloženého kmeta. Přesto ti lidé přijdou a usmívají se. Do ordinace tím, přes všechno těžké, vnesou dobrou náladu.
Autorka je interní redaktorkou gitY.
Foto: archiv Ondřeje Doležala
Zdroj:
TA gitA, 7.6.2007, www.ta-gita.cz
