11488786

TMA A JEJÍ PŘÁTELÉ

Autor: Maria Molicka

Má vaše dítě strach ze tmy? Zkuste mu přečíst tento příběh. Příběhy, které léčí jsou pohádkové příběhy, jejichž prostřednictvím se dítě učí pozitivnímu pohledu na situace, které vyvolaly úzkost.

Ma_vase_dite_strach_ze_tmy_normal

V postýlce ležel malý chlapec. Byla tma. Na stole, na stropě, na židlích, na nábytku i na posteli se rozprostírala tma, stejně jako se ubrus rozprostírá na stole. Rozmazávala obrysy všech věcí a zároveň je zahalovala. Předměty, které chlapec jinak tak dobře znal, se najednou v té tajemné tmě ztrácely. Ve dne byl pokoj veselý a barevný, teď ošklivě tmavošedý. Tmu, která začarovala a změnila jeho pokoj, neměl rád. Nechtěl se na ni dívat, a proto zavřel oči. Pevně sevřená víčka však stejně nepomohla. Věděl, že když jen trochu otevře jedno oko, bude znovu v tom známém, a přesto cizím pokoji.

Co mám dělat? A chlapci létaly hlavou různé myšlenky. Neměl bych snad zavolat maminku? Ne, ta by se asi hněvala, že nespím, nebo by řekla: „Vůbec se neboj, jsem přece vedle v kuchyni, nemusíš si svítit.“

A co třeba zavolat tatínka? Také ne. Určitě řekne, že si zase vymýšlím, abych nemusel spát, nebo řekne: „Takový velký chlapec! A on se ještě bojí tmy!“

Znal už takové věty a vždycky ho naštvaly. On přece vůbec není velký. Maminka mu dokonce často říká: „Ty můj maličký človíčku.“ Ostatně, kdo by se nebál, když neví, jestli se mu v té tmě nemůže něco stát? Co kdybych zavolal tatínka a zeptal se ho třeba na auto? Táta vždycky rád mluví o autech. Když už tu bude a začne mluvit o benzinu a o motoru, tma už nebude tak strašná. Ale tak pozdě si tatínek nebude chtít se mnou povídat.

Večer se vždycky chová tak přísně a nemá rád, když mu někdo odporuje. Koho mám tedy zavolat, s kým si mám popovídat? A tísnivé myšlenky se mu dál honily hlavou.

„Třeba se mnou,“ ozval se náhle příjemný tichý hlas, který se vynořil z ticha, jako se den vynořuje z noci. A pokoj byl hned příjemný, už nevypadal tak cize.

„Kdo jsi?“ zeptal se udiveně chlapeček. Sedl si na postýlce a zahleděl se do tmy.

 „To jsem já, Tma,“ řekl hlas a po krátké odmlce dodal: „Mám takový lehký tmavošedý plášť a tím pláštěm pomalu všechno zahaluji: domy, ulice, lesy a pole. Za mnou přichází noc a potom znovu vítám den. Mám také velmi milé přátele – stíny. Jestli chceš, seznámím tě s nimi. Já totiž nemám tvář, a tak se ti nemohu ukázat.“

Chlapec ucítil v jejím hlase smutek. Rychle si pomyslel, že tajemná neznámá vůbec není strašná, ale smutná. Proto se rozhodl ji potěšit:

„Já jsem se tě sice bál, ale teď si myslím, že bychom se mohli i spřátelit. Nevadí, že tě nevidím, postačí, že už mám s kým si povídat.“

„Opravdu?“ zeptala se Tma ještě trochu nedůvěřivě.

„Myslím, že ano“, odpověděl chlapec.

„To jsem moc ráda.“ Teď byl její hlas jiný; silný a téměř veselý.

 „Víš, já ještě nemám žádné kamarády a moc bych chtěl nějaké mít. Cítil jsem se tady pořád tak osamělý,“ řekl chlapec.

„Tak já tě seznámím s mými stíny,“ řekla Tma.

„Se stíny?“ podivil se chlapec.

„Ano. Stíny jsou moc zajímavé a šikovné. Mohou být vysoké jako mrakodrapy a za chvilku tak maličké, že dokážou vlézt do myší díry. Nebo se změní v tlouštíky nebo v tenké tyče. Mohou být podobní tobě a pak zase stolu nebo stromu. To všechno dokážou. Dokážou se vtělit do každé osoby, do každé věci.“

„A kde jsou teď? Už je chci vidět!“ netrpělivě se ozval chlapec.

„Jsme tady,“ odpověděly mu dva hlasy.

Chlapec se rozhlédl kolem sebe a hledal ve tmě místo, odkud přicházely hlasy. Náhle se ze tmy vynořily dvě postavy. Jedna z nich byla dlouhá a tenká jako tyč a druhá baculatá a kulaťoučká jako míč.

„Hned jsem vás poznal,“ řekl chlapec. Vaše kamarádka Tma mi o vás pověděla.“

„My tě ale už dávno známe, jen ty jsi o nás zatím nevěděl. Občas jsme pro tebe tancovaly po stěnách, vyskakovaly ze dveří nebo z oken, ale ty ses nás asi bál. Plakal jsi a volal maminku nebo tatínka a nám to bylo trošku líto,“ říkaly stíny a vzájemně se překřikovaly, jako kdyby chtěly všechno hned povědět a dohonit ztracený čas. Chlapec se teď styděl, že se choval jako malé dítě, a mlčel. Stíny pochopily jeho náladu a začaly ho přesvědčovat:

„Nic si z toho nedělej, to je normální, že ses bál. Vždyť jsi nás neznal. My se také bojíme.“

„Vy také?“ podivil se chlapec.

„Ano. Bojíme se dne!“ vykřikly.

„Dne? Copak je možné bát se dne? Ve dne je tak krásně, všechno můžete vidět, všeho se můžete dotknout, všechno můžete poznat.“

„My ale máme svůj svět stínů, stmívání a přítelkyni Tmu. Možná, že tak dobře nevidíme, ale to je krásné, protože objevujeme jiný, tajemný svět, ve kterém každá věc mění svůj vzhled. Občas je tmavošedá, občas stříbřitá, jindy zase černá. A tenhle zázračný svět bys mohl poznat spolu s námi… Aha, zapomněly jsme ti říci, proč se bojíme dne. Je to proto, že světlo nás zahání. My se pak musíme ukrývat a čekat, až znovu přijde Tma.“

„A kde se ukrýváte?“ zeptal se chlapec.

„V různých věcech, například tady v tom stole nebo v té židli,“ ukázal rukou ten tenčí stín.

„Opravdu?“

„Ano,“ odpověděly oba stíny.

Já se bojím tmy – a ony se bojí dne. To je divné,“ myslel si chlapec. Pochopil, že jeho úzkost nepramení z opravdového nebezpečí, ale že si ji tak trochu sám vymyslel. „A dnes večer jsem na to přišel,“ radoval se chlapec.

„Nech už těch úvah a vstávej,“ řekla Tma, „půjdeme na procházku.“

„Na procházku?“ podivil se chlapec.

„Ano, na procházku,“ odpověděla Tma. „Ve skrytu mého pláště vám nebude zima a budete v bezpečí.“

„Ale jak se dostaneme z pokoje?“ polekal se chlapec. „Maminka zavřela dveře a když uslyší skřípání podlahy a uvidí pohyb kliky, tak sem určitě přijde a nedovolí mi odejít.“

„Ale my nebudeme otevírat dveře.“

„A jak vyjdeme?“ zeptal se chlapec.

„Skulinou ve dveřích,“ řekly stíny.

„Skulinou?“ opakoval udiveně chlapec. „Ale já se přece skulinou neprotáhnu.“

„Tma ti už řekla, že my, stíny, jsme ve dne ukryté v předmětech a v osobách a objevujeme se až v noci. Ty se teď také staneš svým stínem.“

 „Změním se ve stín?“ zeptal se chlapec.

„Nepotřebuješ se změnit ve stín. Stín je v tobě, ty jsi jenom o něm nevěděl. Ve dne se ukrývá v tobě a vychází ven až večer.

To znamená, že je to tvůj stín a je trochu tebou. Podívej se tam na stěnu. Vidíš ho?“

„Ale ano!“

„To máme radost, žes to pochopil,“ řekly stíny.

„Bát se sám sebe je hloupé a já jsem se bál tmy a svého vlastního stínu,“ řekl chlapec.

„Ty jsi to jednoduše nechápal. Strach a úzkost máme totiž často jen proto, že něčemu nerozumíme, a když pak zjistíme, o co jde, baf – a strach je pryč,“ vysvětlovaly stíny.

„Pojďme už, pojďme,“ pobízela je Tma.

„Dobře, už jdeme,“ odpověděli společně chlapec a stíny.

Chlapec vstal z postýlky a zamířil ke dveřím. Najednou se zastavil a řekl:

„Ještě jsme se nepředstavili. Maminka říká, že není slušné nepředstavit se.“

„Dobře, hned to napravíme. Já jsem dlouhý Plim a on je tlustý Plam.“

„A já jsem Míša,“ ukázal chlapec prstíkem na sebe. „Ve skutečnosti se jmenuji Michal, ale moc se mi líbí, když mi říkají Míšo, protože pak mě vždycky maminka nebo tatínek pusinkují a hladí.

Vaše jména jsou také zdrobněliny?“ zeptal se chlapec Plima a Plama.

„Naše jména jsou velmi stará. Já jsem Plinius Starší a říkají mi Plim.“

„A já jsem Plinius Mladší a říkají mi krátce Plam.“

„Aha,“ řekl Míša a pak dodal: „Tomu rozumím.“

„Jdeme,“ řekla Tma.

Pomaloučku se pak všichni protáhli dveřmi a přitom se rozhlíželi, jestli někdo nejde. Když procházeli kolem kuchyně, nahlédl Michal dovnitř. Maminka umývala nádobí a tatínek si četl noviny. Chlapec si uvědomil, že zapomněl vysypat smetí.

„Zítra ráno to udělám,“ slíbil sám sobě.

Maminka hodně pracuje, musím jí pomáhat. Na další úvahy však nebyl čas. Musel dohonit kamarády. Došel k venkovním dveřím a stejně jako předtím se bez potíží protáhl skulinou.

Venku bylo všechno šedivé. Domy, ulice, stromy, a dokonce i nebe. Dnes však v něm tahle šedivá nevzbuzovala úzkost. Byl spolu se svými přáteli a objevoval jiný svět. Svět, ve kterém

vládne Tma.

„Kam půjdeme?“ zeptal se.

„Teď se musíme prodloužit, abychom se z chodníku mohli podívat na střechu té pětipatrové budovy,“ řekl Plim.

„Podívat se na střechu našeho domu? Ale to není možné,“ řekl Míša.

„Všechno je možné, když jsi s námi,“ odpověděl Plam tónem, kterému nemohl odporovat. „Podej mi ruce.“

Chlapec vložil své ruce do jejich dlaní a ucítil nejprve pevný stisk, pak jemné škubnutí a pak pocítil, že se začíná natahovat jako guma. Podíval se na své nohy – byly již velmi, velmi dlouhé, ale stále se ještě prodlužovaly. Míjel okna po sobě jdoucích pater tak rychle jako výtah jedoucí vzhůru. Byl vysoký, tak moc vysoký, že měl nohy na chodníku a hlavou dosahoval ke střeše. Když přátelé uviděli jeho překvapený výraz, vyprskli smíchem. Plam řekl: „Časem si na to zvykneš a budeš to pokládat za normální.“

„Normální? Jak je to možné?“ zeptal se.

„Jsi přece stín, svůj stín, a stín dokáže být maličký, velký, obrovský a není na tom nic divného. Stejně tak jako není divné, že fouká vítr, že nastává tma, že květiny voní a vyprávějí v noci neobyčejné příběhy o zemi a o tom, co je tam hluboko pod našima nohama.“

Chlapec byl překvapen. Dnes se událo tolik neobvyklého, tolik věcí pochopil! On, který se ještě nedávno bál tmy. Rozhlédl se kolem sebe – ve tmě se nejasně rýsovaly komíny, nebe se slévalo se střechami, bylo ticho a klid. Najednou se objevila kočka, která přišla neznámo odkud. Jednoduše se vynořila ze tmy.

„Jmenuji se Klementýna a bydlím tady,“ představila se chlapci. „A kdo jsi ty?“ zeptala se. Michal nestačil odpovědět, a tak ho představili Plim a Plam.

„To je náš nový kamarád Míša.“

„Těší mě,“ řekla Klementýna a udělala před očima shromážděných přátel piruetu. Moc se jí povedla. Pohybovala se obratně, lehce a velmi půvabně.

„Ty jsi tanečnice?“ zeptal se Míša.

„Ach, jak jsi milý,“ řekla Klementýna a zakryla si pacičkou tlamičku, aby skryla své rozpaky.

 „Opravdu tancuješ nádherně!“

„Chceš, abych zatančila jen pro tebe?“

„Ano,“ odpověděl potěšeně chlapec a tleskl do dlaní.

Klementýna se narovnala, uklonila se a začala tančit. S nachýlenou hlavou a s vypnutými rameny, jako by tančila v objetí vzdušných vln, se v rytmu větříku pohybovala po střeše jako po parketu tanečního sálu. Zatočila se, pak se náhle zastavila a pomalu se houpala spolu s větrem. Chlapec cítil závany větru a slyšel jeho něžnou hudbu. Zahalený pláštěm Tmy začal také tančit v rytmu noci, zpočátku nesměle, pak stále odvážněji. Chytil Klementýnu za pacičky a začali se spolu točit. Unaveni tancem se pak zastavili. Klementýna ho pohladila tlapkou po tváři a řekla mu: „Pamatuj si tuto noc.“

Míša pokýval hlavou. „Nikdy na ni nezapomenu,“ zašeptal.

Stáli přímo naproti sobě. Klementýna se v jediném okamžiku změnila z baletky v obyčejnou kočku, která běhá po střeše.

„Děkuji ti za tanec,“ řekl Míša.

„Pá,“ odpověděla kočka, rychle mizela ve tmě a ještě volala: „Někdy tě navštívím!“

„Budu na tebe čekat!“ – odpověděl chlapec.

„Je čas se vrátit. Za chvilku přijde Noc, krásná měsíční Noc. Naše přítelkyně Tma se musí vrátit domů. Bylo by jí líto odejít bez rozloučení.“

„Tak dobře,“ řekl Míša, i když bez velkého nadšení. Líbilo se mu být vysoký, dívat se na střechy a mít neobyčejné přátele, ale pochopil, že se musí chovat tak, jak mu radí stíny. Znovu je chytil za ruce, ucítil lehké škubnutí a začal se zmenšovat tak rychle, jako výtah sjíždí dolů. Zmenšil se na svou bývalou velikost.

„Jdeme,“ řekl Plim.

„A co Tma?“ zeptal se Míša.

„Je s námi. Celou dobu nás přece zakrývala svým pláštěm,“ vysvětlil Plam.

Tři kamarádi se vzali za ruce a stejně jako předtím se protáhli skulinou ve dveřích. Všichni se opět ocitli v Míšově domově.

Tichounce, po špičkách prošli kolem kuchyně a pokoje rodičů. Byla tam tma a ticho. Spí, pomyslel si chlapec. Ráno jim budu všechno vyprávět. Za chvilku už ležel pohodlně ve své postýlce.

„Tak co, líbilo se ti to?“ zeptala se Tma

„Moc se mi to líbilo“, řekl chlapec a začal zívat.

„Ahoj zítra,“ řekla Tma.

„Na shledanou,“ řekli Plim a Plam.

Chlapec usnul. Ráno ho vzbudilo sluníčko, které zvědavě nahlíželo do okna a něžně ho hladilo. Jeho tančící paprsky pobízely ke vstávání. Chlapec si rukama protřel oči, protáhl se a vyskočil z postýlky.

„Maminko, maminko!“ zavolal.

Dveře se otevřely a v nich se objevila milovaná maminka. Natáhla k synkovi ruce a řekla: „Je čas vstávat.“

„Maminko, měl jsem krásný sen. Už se tmy nebojím. Jestli chceš, tak ti budu svůj sen vyprávět,“ říkal rychle a zmateně. Náhle se v okně objevil tmavý obrys, malá kulička, která se rozvinula a nabyla podoby kočky. Opřela se o okenní tabuli a nahlédla do pokoje. Jejich oči se potkaly.

„Klementýno!“ vykřikl chlapeček a běžel k oknu. Kočka prohnula hřbet a nádherným skokem se přesunula na sousední balkon. Chce, abych ji obdivoval, řekl si chlapec. Z myšlenek ho vytrhla maminka.

„A co se ti zdálo, broučku?“ zeptala se. „On to vlastně nebyl sen. Stalo se to doopravdy. Už se nebojím tmy a mám kamarády: Tmu, Plima a Plama. A také kočku Klementýnu.“

„To je báječné, budeš mi to vyprávět v kuchyni,“ přerušila ho maminka. „Čeká na tebe snídaně.“

„Na shledanou večer,“ řekl chlapec a vyšel z pokoje. Věděl, že Tma a stíny tu zůstávají ukryté a čekají, až jim dá večer znamení.

 

Příběhy, které léčí

Prostřednictvím pohádkových příběhů se dítě učí pozitivnímu pohledu na situace, které tuto vyvolaly úzkost. Kniha Příběhy, které léčí seznamuje s faktory, které vyvolávají strach, a s metodami, s jejichž pomocí s nimi mohou děti bojovat, a dokonce je i odstraňovat. Nabízí schéma, které může terapeut nebo rodič využít při vymýšlení vlastních pohádek, jež pak mohou být použity jako lék. Díky nim ztratí úzkost, která dítě sužuje, svou moc – a tajemné situace se změní v situace obyčejné, které dítě dokáže dobře zvládnout.

 

 

 

Zdroj:

Ukázka z knihy Příběhy, které léčí z nakladatelství Portál 

Azrodina_portal_250x250
11499230

Za staré mobily do jihlavské ZOO

Děti uspořily recyklací 40 bazénů vody, za odměnu jedou do ZOO Soutěžní klání základních škol z celé republiky ve sběru mobilních telefonů proběhlo pod názvem Věnuj mobil a vyhraj výlet pro svou třídu. „Ze 121 škol bylo svezeno a předáno k recyklaci 9 412 kusů mobilních telefonů,“ uvedla Hana Ansorgová, ředitelka Recyklohraní aneb Ukliďme si svět, společnosti, která soutěž organizuje. „Děti ekologickou likvidací mobilů pomohly uspořit vodu, která by například více než čtyřicetkrát naplnila oba bazény sportovního multifunkčního objektu Evžena Rošického v Jihlavě,“ dodala Dana Duchečková, tisková mluvčí společnosti ASEKOL.

KDYŽ CHCEŠ, TAK TO DOKÁŽEŠ! - DÍKY RADKOVI BANGOVI A AV MEDIA

Radek Banga inspiruje mladé lidi k životu bez drog, násilí a dalších variant rizikového chování. Program Když chceš, tak to dokážeš! mělo i díky AV MEDIA v letošním školním roce možnost slyšet téměř 9 000 žáků a studentů z celé České republiky.

Zlatý Ámos 2018 & Mlékárna Valašské Meziříčí

Podporou mladých lidí se Mlékárna Valašské Meziříčí zabývá dlouhodobě. Propaguje zdravý životní styl spojený s pohybem a vyváženým stravováním. Nechyběla tedy logicky ani při podpoře prestižní ankety o nejoblíbenějšího učitele Zlatý Ámos, protože osobnost učitele považuje při výchově dětí za zcela zásadní. Svými produkty podpořila už krajové semifinále ve Zlínském kraji. Čerstvé kysané výrobky a jogurty nechyběly pak ani na celorepublikovém finále Zlatého Ámose. Voucher na zdravé a chutné produkty z Valašska si odnesl vítěz 25. ročníku ankety o nejoblíbenějšího učitele České republiky. Zlatým Ámosem se stal David Turek ze Základní školy v České Kamenici. Lucii Bakalovou pak vybrala dětská porota jako dětskou Ámosku, ta voucher od Mlékárny Valašské Meziříčí obdržela také. Zlatého Ámose vybrala porota v čele s Janem Cimickým na základě vystoupení ve finále, které přijeli podpořit nejen jeho žáci, ale i příznivci dalších pěti finalistů. Finálové kolo moderoval známý tanečník a moderátor Jan Onder.

Bambini litera 2018. Když děti píšou pohádky

Rodí se další výjimečná pohádková knížka – výsledek již třetího ročníku soutěže pro malé spisovatele Bambini litera. Zapojit se do ní mohou žáci prvního stupně základních škol, kteří mají fantazii a chuť promítnout ji do příběhů. Co je na Bambini litera úžasné? Děti, které dosud psaly pohádky jen tak pro radost „do šuplíku“, je mohou ukázat ostatním v knížce, která se i letos objeví na předvánočním trhu.

KDYŽ CHCEŠ, TAK TO DOKÁŽEŠ!

HUDEBNÍ PROGRAM zaměřený na PREVENCI RIZIKOVÉHO CHOVÁNÍ úspěšně probíhá již od r. 2011, kdy vznikl pod záštitou zmocněnkyně vlády ČR pro lidská práva Moniky Šimůnkové. RADOSLAV "GIPSY" BANGA se s žáky a studenty podělí o svůj osobní příběh i své zkušenosti a motivuje je k aktivnímu a smysluplnému životu bez násilí, konzumace drog, xenofobie, rasismu, intolerance, agrese, kriminality a dalších variant rizikového chování.

PODÍVEJTE SE NA VIDEOKLIP JIŽNÍ SPOJKA

Je lepší dvojka nebo trojka?

Jak kondolovat na pohřbu a psát kondolenci

Ztráta člověka je bolestivou událostí jak pro nejbližší rodinu a přátele zesnulého, tak pro jeho širší okolí. Pokud jste se dozvěděli o úmrtí prostřednictvím smutečního oznámení, parte nebo od pozůstalých, je vhodné vyjádřit soustrast jeho nejbližším. Způsob kondolování se odvíjí od toho, zda se pohřbu účastníte osobně, nebo chcete kondolenci předat poštou.

UKAŽTE DĚTEM PESTROBAREVNÝ SVĚT

Víte, kolik odstínů zelené se objevuje ve světě kolem nás? Proč si muži pořád pletou růžovou a fialovou? Už v dětství je důležité naučit se barvy správně rozeznat a pojmenovat.

SKVĚLÝ RYCHLÝ MOUČNÍK PRO NEČEKANOU NÁVŠTĚVU VÁS NAUČÍ MARKÉTA PAVLEJE V GOURMET ACADEMY

Taky máte svých pár oblíbených moučníků, které jedete pořád dokola a chtěli byste zase překvapit něčím novým? Hledáte něco osvědčeného, co nedá moc práce, ale výsledek bude tak úžasný, že se po něm okamžitě zapráší? Přesně takový moučník jsem se naučila na Kurzu jarního pečení s Markétou Pavleje (v rámci Gourmet Academy). Galleta má navíc tu výhodu, že je velmi variabilní, takže při jednom pečení, uspokojíte i rozdílné chutě členů rodiny a hostů.

LEU BRAIN STIMULATOR - DIDAKTICKÁ HRA OD 4 DO 104 LET!

Zábavná a poutavá hra s pedagogicky vysokou hodnotou pro lidi všech věkových kategorií ( s výjimkou malých dětí do 3 let). U dětí stejně jako u dospělých je mozek stimulován různými způsoby a tímto je podporován ve svém vývoji. Díky velkému množství čím dále tím náročnějších úkolů a ještě mnohem vyššímu počtu variací her zůstane hra vždy výzvou, která znovu a znovu upoutá děti a dokonce i lidi ve vysokém věku.

DĚTI SE VE ŠKOLKÁCH SKVĚLE BAVÍ

Současné školky umí děti patřičně zaujmout. Stačí několik málo okamžiků a dítě si nové prostředí školky velice oblíbí. Školky totiž nabízí nejen seznámení se stejně starými dětmi, ale naučí je mnohé činnosti zábavnou formou, takže si ani nevšimnou, že se učí něco, co se jim bude v budoucím životě dost hodit.

NEWSLETTER bEDUin - TÝDENNÍ PRŮVODCE SVĚTEM VZDĚLÁVÁNÍ

Přináší inspirativní informace pedagogům, rodičům i všem ostatním, kteří se o vzdělávání zajímají. V aktuálním vydání se můžete např. podívat jaká jídla dostávají děti ve školních jídelnách v různých zemích světa nebo se dozvědět víc o novele zákona o ochraně veřejného zdraví, která nutí rodiče k očkování. Setkáváte se ve škole s nesnášenlivostí? Podívejte se na praktický manuál pro učitele Chci to řešit! Pokud se přihlásíte k odběru, můžete pravidelně dostávat informace k zajímavým tématům i v dalších týdnech.

HLEDÁTE DOBRÉ KURZY ANGLIČTINY, KTERÉ BAVÍ DĚTI I DOSPĚLÉ? ZKUSTE MORTIMER ENGLISH CLUB!

Výuka jazyků, konkrétně angličtiny může vypadat různě, a většinou tomu odpovídají i výsledky. Pokud nechcete pořád dokola začínat v nezáživných kurzech nebo odradit děti hned z počátku nudnou výukou, zkuste MORTIMER ENGLISH CLUB. Díky těmto kurzům se naučíte anglicky zábavně a všemi smysly. V nabídce jsou kurzy angličtiny pro děti, dospělé i seniory. Kurzy mohou být inspirací i pro všechny, kteří hledají zajímavou možnost pracovního uplatnění nebo podnikání.

FIRMY MOHOU RECYKLACÍ POMOCI DĚTEM Z DĚTSKÝCH DOMOVŮ

ASEKOL ODSTARTOVAL PROJEKT VĚNUJ POČÍTAČ. Nezisková organizace ASEKOL od července spustila dlouhodobý projekt Věnuj počítač. Jde o akci na podporu sběru a recyklace počítačů a notebooků z firem po celé České republice. Firmy podle výzkumu totiž až v 80 % případů nakupují nové zařízení mnohem dříve, než staré skutečně doslouží. Tyto funkční přístroje chce ASEKOL po repasování předávat dětem z dětských domovů. Navíc zapojené firmy obdrží i certifikát společenské odpovědnosti.

PROČ ZAČÍT S EKOLOGICKOU VÝCHOVOU U DĚTÍ

Děti, které vidí rodiče, jak třídí odpad, to dělají samy. Naučí se to, protože rodiče odpad třídí. V rodinách, kde se odpad automaticky třídí, se takto nenápadně pěstuje "pečovatelský" vztah k přírodě. Ve školách pomáhají vzdělávací projekty společnosti ASEKOL.

Asekol_cervene_k_468x60px__05