ZAPOMENUTÉ SLZY
Autor: Hana Doležalová
Zamyšlení nad knihou německé autorky Elisabeth Geisel Slzy po porodu aneb Jak překonat depresivní nálady, kterou vydalo nakladatelství One Woman Press
Knížka mě přiměla k slzám, ačkoli od mého prvního porodu (kterému především ten pláč náležel) uplynulo už víc než třináct let.
Bylo mi asi podobně jako té ženě, které přišlo milostné psaní s padesátiletým zpožděním. Jako bych dostala potvrzení, že se mi to všechno jen nezdálo, jako by mi byla vystavena dodatečná omluvenka. Najednou jsem si to všechno znovu prošla a připustila a dostavila se v celé své kráse úleva. Už to nemusím všechno držet. Už nemusím zvládat! Dokázala jsem to, ani jedno z mých tří dětí se nikde cestou neudusilo, neumřelo hlady, ani se nezatoulalo.
Nedávno mi ta třináctiletá řekla: Až budu velká, budu taková máma jako ty (moje první Nobelovka).
Taky na mě padla únava. Říkala jsem si v duchu: Elisabeth (milá nebo jak téhle dule či porodní bábě mamky v těžké chvilce říkají?), kde jste byla tak dlouho? Kde jste byla, když jsem rodila spolu s třinácti spolupacientkami a „svou“ porodní asistentku jsem zahlédla jenom z rychlíku a dodnes neznám její jméno, když jsem kojila s bolestí zaťatými zuby, když jsem ve vypůjčeném bytě ani neuměla vyprat plínky, když jsem vyskakovala po čtvrthodinách a kontrolovala, jestli dýchá, a když mi moje máma spílala: Prosím tě utěš ji, proč brečí?! a já nevěděla a chtělo se mi bulet a taky s tím praštit (s tím hlasitým nesrozumitelným miminem)?
Kde jste byla, když jsem chodila po městě, kde jsem nikoho neznala, a oslovovala matky na pískovišti jako magor, když jsem sháněla peníze na nějaké to centrum, kam by přišly i další matky, protože jsem si myslila, že v těch čtyřech zdech určitě umřeme samotou a nudou, když jsem najednou měla dvě malé děti a v televizi pořád ukazovali všechny ty moje úspěšnější spolužáky z fakulty, zatímco já nedokázala přemoct ani horu prádla v naší předsíni?
No nic, důležité je, že už jste dorazila a že už odteď žádná novopečená máma nemusí šátrat ve tmě. Ono totiž někdy stačí zkonfrontovat si svůj zmatek s někým, kdo zároveň zažil a zároveň má i schopnost nadhledu. S někým, kdo vám s jistotou řekne, že vůbec není důležité, co jste si plánovala. Kdo vám potvrdí, že tahle společnost není na matky s dětmi zařízená.
Smiřte se s tím, že zajímavá jste tak akorát, když s manželovou kreditní kartou vcházíte do supermarketu. Nebo když své zrůzněné tělo dokážete co nejdřív nasoukat do kostýmu, uskladníte dítě a jdete dělat peníze. Ale když setrváváte v onom mezisvětě, ve kterém nedochází k pohybu peněz ani materiálu, ve světě, kde je jen tu a tam slyšet spokojené říhnutí, to jak váš kynoucí bochánek udělal bublinku a hodiny tu jdou snad pozpátku (hlavně mezi třetí a pátou), jako kdybyste nebyla.
Jak říkala kdysi kdesi jakási profesorka, že (cituji): ženy musejí svou zkušenost teprve etablovat. Vaše zkušenost jako by neexistovala, protože o ní nemáte čas napsat vědeckou práci, nejste stavu ji změřit, zvážit, spočítat, publikovat a proslavit. Vy ji prostě jenom tak sveřepě stranou veřejného zájmu se svými dětmi žijete, a ačkoli vám to někdy připadá k neunesení, jsou lidé, kteří o tom vědí.
Kromě vašich dětí a muže (pokud vydržel) jsem mezi nimi já a nesporně i autorka knížky, kterou by měl člověk mít v příruční knihovně. Hlavně po porodu. Třeba i třináct let.
Zdroj:
ČASOPIS APERIO, 1/2005, www.aperio.cz
Související odkazy:
