Animace-eon

Myslím si, že zaměstnavatelé trochu podceňují potenciál žen po mateřské

Autor: Šárka, 37 let

Šárka je vdaná, má syna (3 roky) a dceru (10 let. Vystudovala pedagogickou fakultu absolvovala kurz práce na PC od společnosti Attavena, o.p.s. Bydlí ve větším městě. Před mateřskou pracovala ve školství a nyní se opět poohlíží po podobné práci. Její manžel dojíždí za prací do Prahy a ona se přes týden musí sama starat o rodinu.

Šárka_normal

Takže první otázka, v jaké jste fázi mateřské (rodičovské) dovolené?

V podstatě na konci, jsem doma se synem už tři a půl roku. Se starší dcerou jsem také využila možnost být čtvrtý rok na rodičovské dovolené a bylo to dobře. Rok je velmi znát, nástup do MŠ byl bez problémů. S dítětem se i lépe domluvíte, můžete mu vysvětlit více souvislostí a také jsem měla pocit, že méně stůně. Se zaměstnavatelem jsem se tehdy domluvila. Pak jsem šla na dva roky do práce, abych „nezblbla“. A bylo to hrozně příjemné. Když jsem sledovala kolegyně, jak navážou a jsou sedm, osm let doma… nevím, myslím, že tohle je lepší.

Plánovala jste další dítě?

Určitě. Jediný problém byl, že se mi v práci líbilo a nebyla jsem si jistá, zda se budu moci vrátit zpátky. Musela jsem si to v srovnat v hlavě, ale ani jsem moc neváhala.

Do tří let musí zaměstnavatel držet místo…

Proto jsem se také před půl rokem chtěla vrátit do práce, ale byla mi nabídnuta jen třetina úvazku, a to ještě dost nešťastně rozložená do celého týdne. Finančně to vycházelo podobně, jako když bych zůstala doma. Chápu, že uprostřed školního roku mě nikdo čekat nebude, ale nevypadalo to moc nadějně ani od příštího září. Tak jsem po domluvě s manželem zažádala o čtvrtý rok rodičovské dovolené. Riskla jsem, že se budu věnovat víc dětem, ale pak možná budu nezaměstnaná…

Nelitovala jste svého rozhodnutí?

Nestihla jsem to. Téměř ihned nato dcera dlouhodoběji onemocněla. Bylo třeba vařit speciální dietu, dohánět školu, do toho poměrně čilý tříletý syn. Známí mi říkali: „Vidíš, mělo to tak být…“.

Manžel za prací dojíždí, přes týden jsem tu s dětmi sama. Kdybych nastoupila do práce, bylo by všechno ještě složitější.

Takže on se rozhodl jít do Prahy?

V podstatě se obětoval. Není typ, který by tam byl spokojený. Mně by to asi vadilo méně. První mateřskou pracoval tady. Jako středoškolák sice vydělal díky vyššímu osobnímu příplatku víc než já tehdy ve školství, ale i tak byl finanční rozpočet na první mateřské velmi napjatý. Po nocích jsem šila, i vietnamské zboží bylo pro mě drahé. Jazykový kurz jsem si platila tak, že jsme mívali raději vyšší zálohy na energie, a vždycky když přišel přeplatek, byla jsem napjatá, zbude-li na moje sebevzdělávání.

Takže se mu v práci v Praze nelíbí?

To ne, v práci se mu líbí. I vztahy mezi zaměstnavateli a zaměstnanci líčí poměrně pozitivně. Na pracovních místech je velká migrace, kdo není někde spokojen, najde ve velkém městě snáz jiné podobné uplatnění. Na konkurzu, který dělal, prý cítil velkou objektivitu. Také se cítí lépe ohodnocen za svou práci. Na druhou stranu všechno je nějak vykoupené. V práci bývá až do večera, a pak je sám v jednom pokoji v paneláku v podnájmu. O víkendu mívá ještě služby. Děti se těší na tatínka, a vidí jen jeho záda, když pracuje u počítače. A mnoho peněz Praha zase spolkne – ubytování, městská doprava, dojíždění na víkendy. Takže finančně na tom jsme lépe, ale zas ne o tolik, jak se na první pohled zdá.

Manžel také zkoušel denně dojíždět, ale finančně to vyjde stejně jako platit podnájem v Praze. Já však spíše podporuju druhou variantu. Nevidím ho ráda unaveného za volantem. V zimě jezdil brzy ráno na náledí tam a pozdě večer, když už byla silnice opět namrzlá, zpátky.

Zajímavé je, že když někomu řeknu, že manžel pracuje v Praze, každý má pocit, jak se mám. Přitom jsem tu zůstala na všechno sama. Kudy jdu já, tudy ještě dvě děti. Skoro nevím, co to je jít sama po ulici. A když jsem nemocná, vezmu si paralen a jdu vyzvednout dceru k hudebce, aby nešla sama potmě. Samozřejmě s batoletem za ruku. Pak se mi nemoci vrací v ještě horší podobě. Moje největší obava je, abych vydržela za všech okolností „fungovat“.

Manžel si chce o víkendu odpočinout, ale já jsem také unavená a potřebovala bych od něj spíše pomoci. V noci mě třeba syn budí, protože je nemocný. Ráno zas musím vstát s dcerou, která je ještě poměrně malá a také nás potřebuje.

Trend rozdělených rodin je v cizině už dlouho a přichází i k nám, ale nemyslím si, že je to úplně dobře. Od mnoha rozvedených známých, jejichž manželé odešli rovněž za prací, jsem dostávala mnoho rad, co mám dělat, abych nedopadla podobně. Skoro mě znervóznili. Ale buďte usměvavá, upravená, mějte navařeno, nakoupeno, uklizeno, když tu táhnete vše, na co jinde bývají dva. Tak jsem se rozhodla, že do obav energii dávat nebudu.

Takže takzvaná víkendová manželství hodnotíte negativně?

To nemohu říci. Po čtrnácti letech manželství je to rozhodně zajímavá změna.Vztah ožil, rádi spolu někam jdeme a promluvíme si možná více, než když jsme byli celý týden spolu. Pokud se mi něco rozbije, manžel se snaží věc rychleji opravit. Uvědomila jsem si svou osobnost. Ženy mají tendenci se více přizpůsobovat. To já teď pět dní ze sedmi dělat nemusím. Naopak musím rychle rozhodovat. Jsem suverénnější, což partnerovi do určité míry imponuje a do určité míry ho to rozčiluje… Naučili jsme se k sobě být velmi tolerantní a vzájemně respektovat únavu a potřebu relaxovat toho druhého. I když manžel v pátek přijede, není problém, když chce s kamarádem posedět u vínečka na chatě a v sobotu je pak trochu ospalý. Já zas bez výčitek chodím o víkendu jen s dcerou zpívat do vynikajícího pěveckého sboru a na lekce orientálního tance. To jsou naše dívčí chvilky. “Kluci“ jdou spolu třeba plavat, nebo manžel vezme syna na kolo. Považuju za velmi důležité věnovat se dětem i jednotlivě.

My jsme se o tom trochu bavili, ale ještě jednou. Hledala jste si práci, plánujete nastoupit od září. Ptala jste se někde na školách, posílala jste dopisy? Co všechno jste pro hledání práce udělala?

Vypracovala sem si strukturovaný životopis, to se za nás neučilo, takže jsem si to nastudovala z knihy od známého. Napsala jsem i průvodní dopisy a podobné věci. A protože vím, že papírů od žadatelů tam leží spousta, tak to dávám do desek.
Práci jsem začala hledat minulý březen, to byly synovi tři a začala jsem tušit, že bude
problém. Pak jsem se chodila ptát v červnu před prázdninami, kdyby jim někdo vypadl, aby o mě věděli a zatím… nic.

Zkoušela jste to v místě Vašeho bydliště nebo i jinde?

Vzhledem k tomu, že je manžel je pryč, je to trochu problém. Při pracovních pohovorech to ale samozřejmě nemůžu úplně říct, protože v tu ránu se řeší, jestli mám hlídání nebo ne.

Na pohovorech se Vás ptali jak to máte s těmi dětmi?

Na školách většinou ne, i když jednou se mě ptali, zda nebudu s dětmi často doma. Byla to malá škola a pro tu by bylo proplácení suplování za mě finančně náročné. Bylo to však řečeno velmi slušně.

Jak probíhá takové hledání práce ve školství?

Je těžké prorazit vůbec k ředitelům. Většinou za ředitele komunikuje jeho sekretářka, ale já vždycky říkám, že se jim chci ukázat osobně. Vyberu si úřední hodiny, jdu tam a ptám se, jestli bych mohla mluvit s panem ředitelem, s paní ředitelkou. Pokouším se i o jiné oblasti než školství. Podstoupila jsem výběrové řízení do jedné neziskové organizace, což by mě strašně bavilo. Je to o tom, že vyhledáváte práci handicapovaným lidem. Nebo s nimi chodíte do práce, když mají sociální fóbii a navazujete za ně kontakty.

Musím říct, že když jsem tam přišla, byla plná zasedačka, což mě docela vyděsilo. Myslela jsem si, že tam přijde tak pět lidí. Dostala jsem se do užšího výběru asi třinácti. Mám pocit, že bych tam prorazila, ale „shořelo“ to na hrozně nízkých platech, co tady jsou. Moje představa je taková, že bych měla přinést domů alespoň ten plat, který jsem měla ve školství, aby se manžel mohl zase vrátit sem.

Pak jsem ještě podstoupila výběrové řízení na tiskovou mluvčí. Slohy a eseje mi vždycky šly. Sice ten přímý kontakt na kamery, to by se mi nelíbilo, ale zase bych poznala mnoho zajímavých lidí. Dokonce jsem kvůli tomu narychlo dostudovávala PowerPoint, protože byl v požadavcích. Ale nakonec mi přišel dopis, že mě nevybrali.

Bylo u potenciálních zaměstnavatelů vidět, že k vám přistupují třeba nějak jinak?

Myslíte diskriminace? Já jsem v tom kritickém věku, přes pětatřicet, dvě děti, muž pryč, rodiče ve vyšším věku… ale ve školství to není problém, protože tam pracují skoro samé ženy.

Tam jsou asi i platy stejné?

Platy jsou tam stejné a tak nějak tam problémy žen znají. Trochu jsem cítila nevyslovenou otázku: „Manžel je v Praze, nepůjdete za ním?“ Neustále jsem vysvětlovala, že on půjde časem sem. I když tady, když o tom mluvíme, není moc pracovních příležitostí.

Jaké na vás měli zaměstnavatelé požadavky? Dozvěděla jste se, co jste splnila a co ne?

Tak první se řeší aprobace, vzdělání. Přečetla jsem si, že je dobré, aby člověk uvedl, že ten čas na mateřské nějak využil. Já jsem si na první mateřské dělala rekvalifikační kurz účetnictví. Když jdu někam do státní sféry, tak to uvádím. Mám různé verze životopisů. To je výhoda počítače, že si to upravím, vyškrtnu, přidám. Vidím jak to vypadá. Nepíšu to na stroji a pak nezjistím, že mi to nevyjde. Nyní uvádím, že mám také počítačový kurz Attavena.

Myslíte, že muži i ženy mají na trhu práce stejné možnosti?

Je pravda, že i ve školství mají tendenci z chlapů dělat víc zástupce, protože jich je tam málo, a aby uživili rodinu. Známá mi říkala, že se s manželem přestěhovali do jedné vesnice. Bylo tam jedno místo ředitele, a jedno místo učitele dva kilometry vedle. Automaticky to místo ředitele nabídli jejímu manželovi. Samozřejmě by to asi v jejich vztahu nedělalo dobrotu, kdyby on dojížděl vedle a ona by byla ředitelka. V našich zeměpisných šířkách to ještě není úplně běžné.

Myslím si, že zaměstnavatelé trochu podceňují potenciál žen po mateřské. Teď jsem plná elánu do práce. Člověk zjistí, že má obrovské rezervy. Holka se mi třeba tři roky po narození každou noc budila. Já bych vůbec nevěřila, že bych tohle mohla přežít. Po tomto „výcviku“ kdyby mě někdo dnes vzbudil třikrát za noc, tak to se mnou vůbec nehne.

Vlastně máte manažerské schopnosti…

Ano, na mateřské je člověk manažer. Já vlastně neustále jedu ve dvou vrstvách, kde je to batole a do toho něco dělám. A jsou i situace, kdy na mě mluví i tři lidi naráz. Říkám: „vy to jako nevidíte, že neumim odpovědět trojhlasně?“

Každý potřebuje chvilky pro sebe, aby dobil „baterky“. Jak to řešíte?

V podstatě jen o víkendu. Když objevím pěknou akci, vezmu sebou dceru. Chodíme spolu zpívat, tančit již zmiňovaný orientální tanec, v létě jezdíme na ezoterický festival do Plzně. Někdy si vezme manžel ve čtvrtek a v pátek dovolenou, my odjedeme ve středu večer a vrátíme se v neděli. Ve všední dny po večerech hodně čtu.

Proč jste se rozhodla absolvovat rekvalifikační kurz společnosti Attavena?

Žádné zvýšení kvalifikace se neztratí. Dcera uměla pracovat s počítačem skoro víc než já. V dnešní době bych byla jako negramotná. Rovněž mi to přineslo možnost dalšího kontaktu s lidmi, kdy jsem nebyla závislá na shánění hlídání pro syna. Mohla jsem ho vzít s sebou, asistentky se o něj dobře postaraly, takže vůbec nerušil.

Můžete se spolehnout na někoho, kdo Vám děti pohlídá?

Nejvíc mi vlastně pomohla „cizí“ paní. Děti jí říkají „třetí babi“, pro mě je dnes hlavně přítelkyně, kterou znám z aerobik studia. Je to úžasná žena, která mi v praxi ukázala, co se v knihách myslí tím „pozitivním myšlením“. Jako důchodkyně může hlídat i ve velice lukrativní časy jako je pátek nebo sobota večer, či dopoledne. Jednoho dne mi řekla: „Ty musíš s manželem chodit občas někam sama bez dětí, jinak budete chodit každý sám a to není dobré“. A potom k nám chodila každý pátek večer, abychom s manželem měli čas na sebe a mohli probrat, jak jde život, co nás trápí, a tak neztratit kontakt. Vždy jsem chtěla, aby ji manžel pak doprovodil domů, aby se jí něco nestalo.

Ona je pro mě dar shůry. Objevila se, když jsem se cítila na všechno sama.

Bavíte se s jinými maminkami o tom, jaké mají problémy při hledání práce?

Mám kamarádku, jejíž manžel je řidič a ona potřebovala něco, aby neměla odpolední směny. Je vyučená prodavačka. Ty jsou dnes v marketech do noci i o svátcích. Měla velký problém, nakonec něco sehnala, ale byla téměř rok nezaměstnaná.

A vaše kolegyně?

Ty už mají děti větší, muži vesměs dojíždí, aby uživili rodinu. V podstatě nás tu hodně zbylo takhle samotných.

Teď se dostáváme k počítačům. Vím, že na něm děláte. Baví vás na něm pracovat a jak dlouho na něm pracujete?

Práce na něm mě baví. Před vámi (kurz Attaveny) jsem si dělala Zetko, což je takový kurz počítačů pro učitele.

Co na počítači všechno zvládáte?

Zvládám běžnou práci, strčit tam flashku, připojit mp3ku. Je fakt, že jsem manžela měla za zády, když jsem si zálohovala data. Říkala jsem: „Pojď, ať se mi ty data neztratí“. Pořád mám takový respekt. Říká, že respekt k datům je dobrý (úsměv).

Co jsem si dostudovala, je něco naskenovat a vytáhnout si z toho část, kterou potřebuju. Používám to pro přípravu na výuku. Učila jsem jednoho němce česky a na počítači jsem si pro něj připravovala podklady.

Chtěla byste se v něčem zlepšit v práci s počítačem?

Určitě. PowerPoint, to si myslím, že je dobré, i když to člověk přímo pro svou profesi nepotřebuje. Pak třeba digitální fotografie a jejich úpravy.

Co by pro vás bylo ideální, jaký typ práce, úvazek, místo, peníze?

Ideální by pro mě byla práce na střední škole. Druhý stupeň základky je hodně obtížný, to je největší řehole. První stupeň je líbezný, ale na ten nemám aprobaci. Nejradši bych byla, kdybych místo sehnala přímo tady ve městě, abych nemusela dojíždět.

S penězi to ve školství nebylo nikdy nejlepší, takže o tom si iluze nedělám.

Aktuální situace:

Paní Šárka díky náhodě (první zájemce o místo ve stanovený den nedorazil kvůli sněhové kalamitě) sehnala přes známou místo na základní škole ve vesničce 15 km od jejího bydliště. Té náhodě ale pomohla, protože mezitím po večerech studovala na státnice z němčiny, které nedávno udělala. Protonyní může učit také němčinu, kterou v daném místě zrovna potřebovali. Nová aprobace jí při hledání místa skutečně pomohla. Dojíždění zvládá dobře, jezdí vlastním vozem.

 

Zdroj:
Publikace NA VIZITCE JMÉNO MATKA, 2007, Attavena, o.p.s. (vzdělávání v oblasti práce s informačními technologiemi)  www.attavena.cz

Radek_banga_-_v_prodeji_250x250
Banner_flexikurz