Animace-eon

Manžel mluví s dcerou anglicky a já rusky

Autor: Eliza, 26 let

Eliza pochází z Ukrajiny, kde vystudovala Státní konzervatoř (SŠ) a Státní akademii kultury (VŠ. Má dceru, které je 2,5 roku. Bydlí ve větším městě. Její partner se narodil na opačném konci světa, na Floridě. Seznámili se spolu na školení průvodců na jednom z nejhezčích jihočeských zámků. Na situaci v České republice se proto v tomto rozhovoru podíváme se vskutku mezinárodním nadhledem.

Máš jednu dceru a nyní jsi na rodičovské dovolené. Kdy jsi na ni nastoupila?

Dceři jsou dva roky a tři měsíce, takže šest týdnů před tím. Už je to dva a půl roku.

Jak dlouho ještě plánuješ být doma?

Je to tak, že už jsem pracovat začala. Kdyby to bylo na mě, tak bych byla doma třeba až do čtyř let dcery, ale nejde to. Nedělám to kvůli penězům, ale „navezl“ mě do toho jeden pán, který někoho urgentně potřeboval.

Jakou práci děláš?

Začala jsem učit v Domě dětí a mládeže v dětském pěveckém sboru. Je to zatím jen čtyři hodiny týdně. Dojíždím dvakrát na dvě hodiny týdně asi dvacet pět kilometrů.

Můžu se zeptat, co jsi vystudovala?

Pocházím z Ukrajiny, kde jsem studovala střední školu, něco jako je tady konzervatoř, a pak mám ještě Akademii kultury, to je vysoká škola.

Kdy jsi přišla do Čech?

Napořád asi od roku 2000. Předtím jsem dojížděla. Byla jsem tu vždycky na pár týdnů nebo měsíců a od roku 2000 jsem tady napořád. Když jsem skončila školu, tak jsem sem přišla za maminkou, která se do České republiky provdala.

Takže jsi na Ukrajině vůbec nepracovala?

Ne, tam jsem jenom studovala. Vysokou školu sem platila ze svých peněz, takže jsem nemusela odpracovat nějaká léta, když mi školu neplatil stát. Platila jsem za vzdělání, a pak už po mně nic nechtěli.

To znamená, že když člověk chodí do školy a platí mu to stát, tak je pak státu nějak zavázaný?

Ano, pak musíš odpracovat, podle toho, co jsi studovala. Většinou je to pět let, které musíš odpracovat povinně. Stát tě někam pošle, přidělí ti místo a ty tam musíš jet pracovat. Pět let nebo tři roky, liší se to podle oboru. Každý se samozřejmě snaží, aby to místo dostal někde poblíž domova nebo přímo v jeho městě. Ale stávají se případy, když třeba studuješ medicínu, že tě pošlou bůhvíkam. Když studuješ za peníze, tak si se školou sjednáš smlouvu, máš kontrakt a podle té smlouvy jsi osvobozená od veškerých nároků z jejich strany. Můžeš pak jet kam chceš nebo nemusíš pracovat vůbec.

Když jsi se nastěhovala sem, do Čech, tak jsi začala pracovat?

Začala jsem pracovat na zámku jako průvodkyně. Hned co jsem přijela. Prováděla jsem v angličtině, v ruštině a v češtině. I když v té době moje čeština ještě kulhala. Naučila jsem se nazpaměť text a nesměli mě přerušovat. Já jsem jim řekla: „Neptat se na žádné otázky, až na konci. Když se zeptáte zas, tak si budete muset zase poslechnout všechno od kaple, tak se na nic radši neptejte“ (úsměv).

Byl problém najít v Čechách práci?

Záleželo na tom, co chtěl člověk dělat. Kdybych chtěla něco v úklidu nebo v kuchyni, tak by to bylo hned – okamžitě.

Myslím, že když jsi učitelka hudby, tak jsi asi nehledala práci v kuchyni…

Když jsem chtěla něco ve svém oboru nebo něco lepšího, tak jsem musela dobře znát jazyk. Bez jazyka to vůbec nešlo. Alespoň nějaké základy. A když už jsem uměla jazyk, tak jsem v podstatě našla cokoliv jsem si přála dělat. Nebyl problém.

Když jsi dělala na zámku, měla jsi nějaké kolegyně, které měly děti?

Měly, většinou byly už větší než máme my. Některé si děti, kterým bylo třeba pět a ještě chodily do školky, vyzvedly a braly do práce s sebou. Ony třeba poslední prohlídku prošly s maminkou společně.

Říkala jsi, že nyní děláš v dětském pěveckém kroužku. Sháněla jsi místo i jinde?

Byla jsem na konkurzu do divadelního pěveckého sboru. Ale nakonec vzali holku, která byla bezdětná. Nicméně tam byla paní, jejíž manžel dělá vedoucího sboru v domě dětí a mládeže. Dala mu kontakt na mě a on mi pak zavolal. Docela naléhal, nutně někoho potřeboval. Měl na starosti dvě stě padesát dětí. Říkal, že za deset let poprvé našel člověka, který má stejné vzdělání jako on, že se na to stoprocentně hodím.

Do práce dojíždíš. Dělá ti to problémy?

Vcelku ano, zabere mi to tak půl dne. Cesta tam je v pohodě. Horší je to zpátky, kdy je to narvané. Navíc člověk musí běhat až na nádraží. Každopádně po Novém roce chci začít dělat řidičák. Protože bez řidičáku se to už nedá.

Kdo ti v té době hlídá děti? Můžeš se spolehnout na někoho, kdo ti s tím pomůže?

Učím odpoledne, takže hlídá buď manžel nebo maminka.

Jakým jazykem se u vás doma mluví?

Manžel mluví s dcerou anglicky a já rusky. Ona teď umí krásně obě dvě řeči. Krásně větama a rozlišuje to. A na česky prostě my nejsme, no. Česky umí od kamaráda docela slušně. Chci jí ve třech letech dát do školky, aby se do šesti česky naučila a tím pádem musím být zaměstnaná, protože oni jinak neberou.

Odkud pochází tvůj manžel?

Manžel je z Floridy. Tatínka má na Floridě, maminku ve Virginii. Jezdíme tam pravidelně na pár týdnů v zimě.

Je problém vyřídit si veškeré doklady, víza a tak?

Já jsem to měla zatím dobré, měla jsem zelenou kartu, ale ta mi teď propadla a novou jsem si neobstarala, ale myslím, že by nebyl problém. Malá má americký pas.

Nyní bych měla několik otázek ohledně počítače. Baví tě pracovat s počítačem?

Ne, nebaví… (smích). Musí se to čas od času, mně to ale nebaví. Něco jiného je vyhledávat něco na internetu, to ano.

Ale umíš s ním pracovat.

Ano, umím. To jsem se naučila na zámku. Vlastně jednu zimu jsem vyřizovala žádosti nových uchazečů – průvodců. Musela jsem jim odepisovat, a tak různě. Prostě jsem musela, tak jsem se to naučila.

Co na něm zvládáš?

Takové ty základní věci jako Windows, tabulky v Excelu nebo napsat nějaký dopis. Když tam je ještě automatická kontrola pravopisu, jde to výborně.

Máš problémy s pravopisem?

Tak to jo. Já jsem se česky neučila.

Oni i Češi mají problémy s pravopisem.

Je to problém rozlišování tvrdých a měkkých „i“, dlouhých a krátkých znaků. Ale když tam zadám pravopis, tak ono se to samo opraví.

Máš doma počítač?

Mám. Není můj, ale manžela. On na něm dělá věci do práce. Manžel je tlumočník a překladatel a veškerá jeho práce jde přes emaily. Já počítač používám například na přípravu programu Baby time.

Do práce?

Ne, to není do práce. To je můj koníček. Organizuju dětský anglicko-český kroužek, kde zpíváme písničky. Děláme to v místní vegetariánské restauraci, kde nám poskytli prostor, každou středu dopoledne. Chtěla jsem, aby malá měla angličtinu. Když jsme byli v Americe, chodili jsme tam do knihovny, kde byl zadarmo program pro děti, kde se sešly, zpívaly říkanky a písničky, něco malovaly a kreslily. Chtěla jsem tu vytvořit něco podobného, protože tady se toho přes týden moc neděje. Jedině v mateřském centru, ale jinak toho není moc. Takže jsem dala dohromady napůl anglický a napůl český program. Každou středu se tam tedy sejdeme, zpíváme a tak.

Chodí tam hodně lidí?

Točí se tam kolem osmnácti maminek, ale pokaždé jich tam přijde tak deset, dvanáct. Chodí tam i tatínkové.

Jsou to třeba ti samí lidé, kteří chodí do mateřského centra?

Některé ano, ale ne moc. Je to trochu jiný okruh maminek. Já jsem to inzerovala ze začátku v restauraci, v Infocentru a po různých obchodech a pak už se nemuselo, protože kapacita je omezená. Chodí tam i maminky s malými miminky. Takže rozložíme miminka v jednom koutě, maminky v druhém koutě … Zpíváme písničky, říkanky, anglicky a česky – střídáme to. Je to pro maminky, které umí dát dohromady anglicky alespoň čtyři slova a chtějí k tomu děti vést. Vždycky čteme nějakou knížku, buď anglickou, nebo českou. Děti se posadí a dívají se na obrázky. I když to je v angličtině, tak zvládají. Pak třeba něco lepíme nebo vystřihujeme. Někdy uděláme malé divadélko. Je to zadarmo, stanovené vstupné se nevybírá. Pokud někdo chce, může přispět na materiál, protože ho platím ze svého. Kopíruju, kupuju nálepky pro děti, dárky apod.

Na co ještě používáš počítač?

K vyhledávání na internetu a k posílání e-mailu. Mám kamarády rozházené po světě, takže takhle je komunikace s nimi nejrychlejší.

Absolvovala jsi nějaký kurs na zvýšení kvalifikace s počítačem?

Když mi bylo takových šestnáct let, měsíc jsem chodila do počítačového kurzu.

Bavilo by tě na nějaký počítačový kurs chodit?

Ani ne. Já myslím, že to, co potřebuju, tak umím.

Takže se nepotřebuješ v ničem zlepšovat?

Asi bych potřebovala, nemůžu říct, že jsem dokonalá, ale necítím nějakou zvláštní potřebu. Když něco neumím, třeba zkopírovat z disku na disk, tak mi manžel pomůže. Zatím spoléhám na něj.

Vidíš v práci na počítači pro sebe osobně budoucnost?

Ne. To ne … (úsměv)

Živit se tím nechceš?

Přeložila jsem několik meníček do ruštiny tady ve městě. Nebo v muzeu s loutkami jsem přeložila texty do ruštiny. Ale to je taková nárazová práce - čas od času někdo přijde a řekne: ”Hele, prosím Tě…”, ale že bych to dělala za peníze, to ne.

Když jsi učitelka hudby, tak je logické, že nechceš sedět u počítače.

Jak si představuješ ideál? Co bys chtěla dělat, kde bys chtěla pracovat? Ideální – no já nevím, chtěla bych, abych nemusela pracovat na plný úvazek, že bych nepracovala po večerech, což třeba teď mám. Dvakrát týdně to jde, ale až se to přidá, tak toho bude moc.

Co děláš po večerech?

No, já se vrátím až v půl osmé večer, když jedu z práce.

Takže tvůj ideál vypadá tak, že bys chtěla dělat dopoledne na zkrácený úvazek.

Tak čtyři hodiny dopoledne někde s dětmi. A ve dvanáct vypadnout a jít si pro malou do školky a být s ní celý den a ž do večera.

Jak to máte jako cizinci s prací tady. Potřebujete nějaké doklady, musíte se někde hlásit?

My jsme vedeni jako tuzemci. Máme trvalý pobyt, takže jsme pojmutí v českém zákoně jako tuzemci. Už nejsme cizinci, ani nejsme čeští občané, jsme prostě něco mezi. Tím pádem můžeme vlastnit nemovitost, můžeme si kupovat byty, domy a vlastnit je jako osobní vlastnictví a s prací je to úplně stejné, jako bychom byli občané. Když se nějaká práce najde, tak můžeme být okamžitě zaměstnaní.

Takže už žádné pracovní povolení, někde se hlásit …

Ne, to nemusíme. Jediné, co musíme, je nahlásit se do tří dnů cizinecké policii, když se někam přestěhujeme.

Máš pro sebe nějaký volný čas?

Teď už ho mám více. Začíná to být lepší. Jednou za čas si udělám pohodlí nebo si vyjdu s kamarádkama. Jdu si zaplavat nebo když mám možnost a jsem úplně sama doma, tak si zalezu do postele a dívám se na televizi nebo si čtu a nic nedělám.

Máš ještě nějaké další koníčky, kromě toho Baby timu?

Zpívala jsem v pěveckém sboru. Teď to vůbec nestíhám, je to ve čtvrtek večer a to nemám čas. Mám středu večer plno, čtvrtek bych měla plný. Taky ráda šiju a pletu, to mě baví. Na všechno tohle je čas. Největší můj koníček je spánek (smích).

Z Ukrajiny jsi odcházela, když ti bylo dvacet a to už jsi vnímala věci kolem. To už jsi mohla mít i kamarádky, známé, co tam měly děti. Jak to tam vypadá v této oblasti?

Přijde mi, že tam mají děti dřív. Že ve dvaceti už není žádný zázrak, že máš dítě. Tady to pořád přijde že to je brzy. Já měla ve dvaceti čtyřech a to bylo tak akorát, ale ve dvaceti … Když jsem odcházela, tak dvě z mých kamarádek, kterým bylo dvacet měli už tříleté děti. Tam to je tak, že všichni bydlí pohromadě. Nemají takovou možnost si pronajímat byty nebo se odstěhovat od rodičů. Na druhou stranu, když máš dítě, tak je o něj postaráno. Můžeš si klidně jít do práce. Maminka, babička, sestry, tety, všichni se na to dítě upnou. Co se týče hlídání, peněžní výpomoci, oděvů, to vůbec není problém.
Tam spolu lidi drží více pohromadě.

A stát jim něco dává? Mají na něco nárok?

Mají také tři roky mateřskou. Stát jim dává nějaké minimální peníze, nějakých zhruba sto dolarů, což jsou dva tisíce. To je hodně málo.

Tady zaměstnavatel musí mamince držet místo tři roky.

Tam je to taky tak. Jiný problém je ten, že není tolik zaměstnavatelů, kteří existují. Pořád je tam něco načerno.

Je tam větší problém s prací?

S prací je hrozný problém. Všichni jdou, když neseženou práci, po střední škole na vysokou a tím pádem vzniká více vysokoškoláků než je třeba.

Takže tam máte hodně vzdělaných lidí.

Hodně, a pak vzrůstají nároky. Když chceš nějakou obyčejnou sekretářku, tak oni po tobě chtějí vysokoškolské vzdělání, protože už ho všichni mají.

Řekni mi, když se teď zamyslíš – kdybys nebyla tady, měla bys dítě, manžela, ale byla bys na Ukrajině – v čem by to bylo jiné?

Jiné by to bylo ve všem. Určitě bych neměla tak dobré pracovní příležitosti jako tady, tam bych skončila jako učitelka hudební výchovy na základní škole a víc bych si asi nemohla přát. Nebo bych učila v hudebce. Bylo by to jiné.

Takže to ukončíme optimisticky – tady v Čechách je to lepší než na Ukrajině.

Já myslím, že ano, je tu více pracovních příležitostí, lepší kvalita života, lepší ekonomické a ekologické podmínky, lepší předpoklady pro růst a vývoj osobnosti.

Aktuální situace:

Paní Eliza stále pracuje dvakrát dvě hodiny týdně. Přibyly jí k tomu ještě placené hodiny na přípravu, bádání v archivech po novém notovém materiálu, komunikaci s jinými sbory, s festivaly apod. Řidičák si zatím neudělala, jelikož se přihlásila do rekvalifikačního kurzu průvodců, který je hrazený Evropským sociálním fondem a Státním rozpočtem ČR a časově by nebylo možné to skloubit. Kurz poskytuje místní nezisková organizace, která se zaměřuje na ženy na a po mateřské dovolené.

 

Zdroj:
Publikace NA VIZITCE JMÉNO MATKA, 2007, Attavena, o.p.s. (vzdělávání v oblasti práce s informačními technologiemi)  www.attavena.cz

Radek_banga_-_v_prodeji_250x250
Banner_flexikurz