TROCHU TO PÍCHNE, A JSME V BEZPEČÍ
Autor: Hana Čápová
Očkování je v Česku synonymem pro zajištění lepšího zdraví, ale pokud je ho příliš, může mít špatný vliv třeba na imunitu dítěte.
Stát nás nutí, abychom své děti nechali očkovat. Tomu, kdo neposlechne, hrozí pokuta. V krajním případě může být dítě na čas „zabaveno“. Fakt, že očkování má také svá rizika, však zdejší odborníci lidem přiznávají neradi.
Dnes patnáctiletý Tomáš a jeho sedmiletý bratr Pavel si s očkováním prožili své. Trápení začalo, když tříměsíční Tom dostal jako každé dítě vakcínu proti tetanu, záškrtu a černému kašli (takzvanou trojkombinaci). „Když jsme se vrátili od lékaře, byl neklidný,“ vzpomíná jeho matka, která nechtěla zveřejnit své příjmení. „Pak propukl v neutišitelný pláč, horečka mu vylítla ke čtyřicítce. Běželi jsme honem zpátky do ordinace.“ Lékař konstatoval, že to je jasná reakce na očkování. „Měl strach, že může dojít k šokovému stavu. Mluvil o vnitřních otocích a hodně zrychleném tepu,“ říká matka. „Synovi píchl kortikoidy a zavolal sanitku.“ V nemocnici na pražském Karlově náměstí matce potvrdili, že Tomovo tělo opravdu bouřlivě reagovalo na vakcínu.
Jenže tím to ani zdaleka neskončilo. Do měsíce u hocha propukl atopický ekzém (kožní zánět alergického původu, jehož příčiny neumí současná medicína vysvětlit). A zhoršoval se. Půlroční Tom měl rudé svědivé fleky po celém těle. „Byl vynervovaný, nemohl spát, brečel,“ shrnuje matka. Tom začal chodit na imunologii a tamní lékaři matce řekli, že problémy s imunitou u jejího syna mohlo rozjet právě očkování. A co víc, různé zdravotní problémy nezmizely ani během dalších let.
K očkování Tomášova mladšího bratra už matka přistupovala obezřetně. Do porodnice šla vybavena papírem od „své“ imunoložky, že s ohledem na rodinnou anamnézu nedoporučuje očkování dítěte proti tuberkulóze už čtvrtý den po narození - taková je totiž zdejší praxe. Reakce lékařů v porodnici ji však zaskočila. „Přišli za mnou s tím, že očkovat dítě hned v porodnici je moje i jejich povinnost,“ vzpomíná na nátlak. „Trvala jsem na svém a argumentovala tím, že vyhláška tuto povinnost ukládá mezi čtvrtým dnem a šestým týdnem dítěte. Svolali konzilium svých imunologů a ti mi vzkázali, že očkovat později je pro dítě ještě horší. Žádné argumenty jsem proti nim neměla. Navíc to vypadalo, že mě bez očkování snad ani nepustí domů. Tak jsem se, uondaná po porodu, podvolila.“ Pavlovi se po očkování sice nic nestalo, matka ale odcházela z porodnice ponížená a zdrcená.
Chování lékařů je o to nepochopitelnější, že dnes se vážně uvažuje o tom, že plošné očkování proti tuberkulóze není (s ohledem na její klesající výskyt) vůbec nutné. Odborná plicní společnost navíc už několik let marně bojuje za to, aby se očkování alespoň posunulo do věku mezi půlrokem a rokem dítěte. Počet komplikací po časném očkování totiž radikálně stoupl. Otec Tomáše a Pavla vysvětluje chování lékařů jejich přesvědčením: „Kdo nechce očkování, je podezřelý, ba škodlivý.“
Očkování není tak bezproblémová záležitost, jak se nám lékaři, imunologové, úředníci a zástupci farmaceutických firem snaží namluvit. Na rozdíl od zavádění nových vakcín o tomto faktu veřejnost příliš informovaná není. Proč? „Očkování je jediný laciný způsob, jak chránit člověka jako jednotlivce a lidstvo jako celek před závažnými dopady smrtících nemocí,“ říká imunolog Jan Krejsek. Cílem tohoto boje je mýtit další a další choroby - tak jako v roce 1976 pravé neštovice. Jenže k tomu je třeba mas. Když totiž proočkovanost klesne pod určité procento, boj je prohraný.
Česko se od řady západních zemí liší tím, že dětský očkovací kalendář je ze zákona povinný. Tím vážnější je fakt, že nás stát nutí podrobit se i takovým očkováním, která nejsou nezbytně nutná. Případně je vyžaduje ve věku, kdy s sebou nesou řadu komplikací. Není divu, že roste počet lidí, kteří proti zdejší očkovací praxi protestují.
Kdo bude očkovat
Většinou čtvrtý den po porodu skoro všichni novorozenci v Česku dostanou vakcínu proti tuberkulóze. Někdy ale lékaři raději rodičům doporučí, aby s očkováním počkali. To, když se objeví nějaká „rodinná anamnéza“, tedy riziko, že by očkování mohlo dítěti uškodit. Ale proč se u někoho dá očkování odložit a u většiny nikoli?
V České republice se na časném očkování proti TBC trvá i přesto, že několik evropských zemí je už ze svého očkovacího kalendáře vyřadilo. A navíc, zdejší odborná společnost plicních lékařů už léta prosazuje, aby děti nebyly očkovány hned v porodnici. Chce vakcinaci posunout mezi šestý a dvanáctý měsíc. Důvodů je hned několik. Především, očkování tak krátce po narození už pozbylo smyslu - původně bylo zavedeno především proto, že se kojenci mohli nakazit TBC z kravského mléka. Krom toho může způsobit problémy, protože se u novorozeňat nesledují vrozené poruchy imunity. Testy, které je mohou odhalit, sice existují, ale běžně se nedělají. „Během posledních let šest dětí s touto poruchou tuberkulózou v důsledku očkování onemocnělo, dvě z nich zemřely,“ říká Pavla Nykodýmová z pneumologické společnosti.
Další důvod přibyl v roce 2001. Tehdy totiž razantně stoupl počet dětí, které mají po očkování proti TBC problémy. Řadě dětí začalo už zhojené místo vpichu znovu hnisat, někdy se přidal hnis v uzlinách v podpaží a za krkem. Zatímco předtím končilo s vážnějšími komplikacemi po očkování proti TBC například v pražské Thomayerově nemocnici tak dvacet dětí ročně, od roku 2001 stoupl jejich počet na dvě stě. Lékaři si nějaký čas lámali hlavu tím, jak je to možné. Nakonec došli k tomu, že se změnila jedna věc: právě v roce 2001 přibylo povinné plošné očkování proti hemofilovým infekcím a žloutence typu B. Imunologové dodali vysvětlení: Očkování pracuje se dvěma druhy imunity - buněčnou (například proti TBC) a sérovou (například proti žloutence). Mobilizace jedné působí útlum druhé. Proto po sérovém očkování „oživnou“ bakterie TBC, které byly v té době v organismu tlumené.
Plicní společnost začala usilovat o to, aby se očkování posunulo do vyššího věku. Její snaha trvá už pět let, ale zatím byla marná. Úředníci ministerstva argumentují tím, že v porodnici žádné dítě neunikne, zatímco při pozdějším shánění mohou někteří vyklouznout. Zasvěcení mluví také o tom, že už vůbec nejde o děti, ale o válku pediatrů a plicních specialistů o to, kdo z nich - když ne porodnice - by injekce proti TBC píchal.
Jeden z prvních soudních sporů kvůli očkování se před třemi roky pokusil dostat k Ústavnímu soudu lékař a otec čtyř dětí Lukáš Dostal. Chtěl precedentní rozhodnutí o tom, zda jeho dcera Kristýnka musí být očkovaná proti virové žloutence typu B.
Pohled Lukáše Dostala na očkování ovlivnilo několik věcí. Jednak jeho profese a orientace v různých medicínských studiích. Svou roli sehrál fakt, že první čtyři roky po skončení studia na pražské medicíně pracoval v německých a švýcarských nemocnicích. A konečně, vliv na jeho boj s povinnou vakcinací měl i údiv manželky, která pochází z Norimberka, nad zdejší očkovací praxí. Ve většině západních zemí totiž odborníci jen doporučují, kdy a proti čemu dát dítě očkovat - rozhodnutí je na rodičích. Naopak u nás je očkování proti deseti nemocem zákonem daná povinnost.
Praxe dobrovolného očkování je daleko vstřícnější: rodiče jednak mají svobodu volby a navíc, protože musejí dát informovaný souhlas, se dozví o výhodách a rizicích. Se zdejšími rodiči se nikdo takhle nebaví. Místo informací jsou pro ně připraveny sankce - pokuta až deset tisíc korun pro každého z nich a obvinění rodiny z „nedostatečné péče“. V krajním případě může sociální odbor dítě poslat do ústavu.
Dostalovi o očkování svých čtyř dětí uvažovali tak, jak je v Německu běžné. Vážili pro a proti. Jednak nechtěli žádné očkování v prvních dnech a měsících života, ale až po roce. „Vakcinace v prvním roce života je pro vývoj imunity naprosto nepřirozená,“ říká Dostal. Dále zvažovali, která z očkování jejich děti podstoupí a která ne.
O tom, jak konkrétně se s manželkou rozhodovali mluví Dostal nerad: „Je to zodpovědná a vysoce individální záležitost.“ Přesto pak začne vysvětlovat, proč se pro některá očkování rozhodli: „Tetanus je závažná a obtížně léčitelná nemoc. Často jezdíme ke kamarádům na statek a tam děti přicházejí do styku s předměty, které mohou být nakažené,“ vysvětluje Dostal. Pro dětskou mozkovou obrnu se zase rozhodli ze sociálních důvodů. Dříve, než propuknou její příznaky, může nakažený vylučovat viry do prostředí. „O dětském dávivém kašli jsme hodně přemýšleli. U dětí nad šest měsíců není životu nebezpečný, ale péče o ně je velmi náročná,“ popisuje Dostal. Dodává, že kdyby se mohli rozhodovat svobodně, nenechali by děti očkovat proti běžným dětským nemocem jako jsou spalničky, zarděnky a příušnice, protože ty si dítě může prodělat.
Děti nenechali očkovat ani proti hemofilovým infekcím - skupině bakterií, která vyvolává škálu nemocí od obyčejné rýmy a zánětu středního ucha až po hnisavý zánět mozkových blan či nebezpečný zánět hrtanu a virovou žloutenku typu B. Když se Dostalovi rozhodovali, netušili ještě, jakou projdou zkouškou. Dnes tříletá Kristýnka dostala v půl roce zánět mozkových blan - způsobený právě bakterií, proti které je povinné očkování. „Měli jsme strach. Ta nemoc končí v pěti procentech případů trvalými následky,“ říká Lukáš Dostal. Všechno dobře dopadlo. „Protože jsme se rozhodovali důkladně, nevyčítali jsme si, že jsme dceru nenechali očkovat. Vyčítali jsme si ale něco jiného, měli jsme ji pečlivěji sledovat. Nemoc měla dvě bariéry, rýmu a zánět středního ucha, a my je přehlédli. Stačilo včas nasadit antibiotika.“
Hra na kočku a na myš
Většina rodičů, kteří si nepřejí očkovat své děti podle povinného očkovacího kalendáře, to dělá pokoutně. „Stačí se domluvit s dětskou doktorkou, aby vás nehlásila na hygienu, nebo si sehnat potvrzení odborného lékaře, že dítěti to či ono očkování nedoporučuje,“ říká Dostal. Podle pražské dětské lékařky, která si nepřála být jmenována, je takových rodin minimum. „Většina maminek očkování vítá a chtějí i nějaká z nepovinných navíc,“ říká lékařka. Většinou jsou ovlivněny tím, co zrovna frčí. Vakcínu proti té či oné nemoci chtějí, když se objeví zpráva, že někdo umřel na meningokoka, pneumokoka... Klíšťat se bojí všichni, to je stará vesta,“ dodává. Ty, kdo nějaká z povinných očkování odmítají, se nejdřív snaží přesvědčit: „Když nechtějí třeba příušnice, vysvětlím, že je část dětí, které nemohou být očkovány ze zdravotních důvodů. Co když vaše dítě dostane příušnice a nakazí takového chudáčka? Chcete být zdrojem velkého neštěstí pro jiné?“ Takové, kteří přesto trvají na svém, by lékařka měla hlásit na hygienu. Ale raději mávne rukou a do dokumentace napíše: kontraindikace.
„Nechci jít proti matkám,“ říká. Navíc pro imunitu celku pár výjimek není žádným rizikem. „Očkování je účinné, když je proočkováno kolem 90 procent populace. Část dětí nemůže být očkována ze zdravotních důvodů, u části se po očkování nevytvoří protilátka. Když jeden z tisíce očkování odmítne, nehraje to žádnou podstatnou roli.“
Možnost, jak se ze zákona povinnému očkování postavit veřejně, ucítil Lukáš Dostal před šesti lety. Tehdy v kalendáři pro kojence přibyla vakcína proti žloutence typu B. Plošné očkování je podle všeho zbytečné. Hlavní hygienik si totiž před nařízením vakcinace nechal udělat studii od Státního zdravotního ústavu. Její závěr byl jednoznačný - plošně neočkovat. Posledních dvacet let u nás výskyt této nemoci stále klesá. Smysl má očkovat jen rizikové skupiny, například děti matek, které tuto žloutenku mají. Dostal vytáhl do boje. Jeho právník Martin Prokop mu vysvětlil, že šance něco změnit je teprve u Ústavního soudu. „Nejdřív ale bylo třeba absolvovat celé to kolečko - nahlásit se na hygieně, pak se proti sankcím a povinnému očkování odvolat k ministerstvu zdravotnictví, až potom lze jít k soudu,“ říká Dostal.
Úředníkům se ale do sporu nechtělo. Nejdřív přišel právník pardubické hygieny s tím, že se sice běžně očkuje mezi 9. a 12. týdnem, ale ve vyhlášce našel i možnost počkat do konce třetího roku. Kýžené pokuty, která by umožnila posunout při dál, se ale nedočkal - a to už byly dceři tři roky. „Mezitím byla přijata nová vyhláška, ve které je taková šalamounská formulace -u dětí, které nebyly očkovány podle odstavce jedna, se očkování provede mezi 12. a 13. rokem,“ stěžuje si právník Martin Prokop. „Myslím, že to je reakce na naši kauzu. Ministerstvo o ní vědělo, dali jsme tam stížnost na nečinnost pardubické hygieny.“
Dnes se právník Prokop na očkovací kauzy specializuje. Jeho klienti se dělí do dvou skupin: část z nich nechce své děti vůbec nechat očkovat a ostatní to chtějí odsunout až do vyššího věku dítěte. „V prvém případě argumentuji tím, že společenská nebezpečnost jejich jednání je malá, když v řadě zemí Evropské unie je očkování dobrovolné,“ říká Prokop. „Ve druhém případě si tak trochu hrajeme na kočku a na myš. Tvrdíme, že děti mohou mít problém s imunitou, a hrajeme o čas. Než proběhnou všechna vyšetření, je dítěti tolik, že už jeho rodiče proti očkování nic nenamítají.“ V žádném z jeho sporů ale ještě nepadl kýžený verdikt Ústavního soudu.
Zatímco Prokop radil Dostalovi v právních věcech, od Dostala pro změnu čerpal informace o očkování. Jeho druhé dítě tak -na rozdíl od prvního - není očkované podle státem určeného kalendáře. Prokopovi se rozhodli pro všechny státem uložené vakcíny, ale až po prvním roce dítěte. Včetně té proti žloutence typu B. Situace se totiž změnila, už to není zvláštní očkování, ale je součástí nové hexavakcíny (spolu s látkou proti černému kašli, tetanu, záškrtu, dětské obrně a hemofylovým infekcím).
Profit z očkování
Letos vzniklo sdružení Rozalio - Rodiče za lepší informovanost o očkování. „Jsme platforma pro lidi, kteří chtějí o očkování vědět víc,“ shrnuje zakladatelka Caroline Kovtun, Češka, která vyrostla v USA a dnes žije na pražském Žižkově. „Chceme šířit informace, které lékaři neposkytují. Například zveřejňovat články, které očkování kriticky analyzují.“
Pokud jde o dlouhodobé cíle, sdružení by rádo prosadilo dobrovolné očkování. „Zkoušíme lobbovat u poslanců, ale je to pro ně okrajové téma. Cestou by bylo také to, kdyby někdo z našich členů dohnal žalobu k Ústavnímu soudu,“ říká Kovtun. „Ale to je jako házet brikety do Grand Canyonu, obří a zatím bezvýsledná práce.“
Její syn až do roka podstoupil všechna očkování. Protože ale měla problémy s kojením, začala navštěvovat jeden americký diskusní server. Náhodou otevřela i sekci očkování. „Lidé tam třeba řešili - budete dávat obrnu? Nebudete - a proč? Psali tam také lidé, jejichž děti měli po očkování nějaké problémy. Byly tam odkazy na odborné články,“ říká Kovtun. „Najednou mi došlo, že očkování není jen taková nevinná a bezpečná ochrana.“ Její závěry? Očkování má být dobrovolné a lékaři by rodičům měli říct, že je podstupují na vlastní riziko.
V úvodu citovaná matka Tomáše a Pavla říká jinými slovy totéž: „Doktoři by měli dávat víc informací. A rodiče by měli dostat šanci, aby se o tom, zda a jaká očkování chtějí pro své dítě, sami rozhodli.“
S tím ale většina zdejších odborníků nesouhlasí. Jejich názor výstižně formuluje profesor Jan Krejsek z Ústavu klinické imunologie a alergologie fakultní nemocnice v Hradci Králové. Přiznává sice, že negativní vedlejší reakce na očkovací vakcíny jsou dobře zmapovány, a současně připouští, že očkování může narušit imunitní systém některých jedinců: „Očkování je postaveno na zásahu do imunitní soustavy, to je jeho podstata. Individuální imunitní reakce proto přichází v úvahu.“ Žádná studie na toto téma však dosud nevznikla a ani vzniknout nemůže: „Takovou studii nelze postavit. Znamenalo by to část populace přestat vakcinovat, a tím ji ohrozit. To můžeme udělat u laboratorních myší, ale ne u lidí.“
Lékař Dostal namítá, že by se taková studie dala provést. V zemích, kde očkování není povinné, je podle něj dost lidí pro srovnávací vzorek. Důvody její neexistence vidí v tom, že ji žádná farmaceutická firma nebude financovat. Shrnuto slovy Jana Krejska: „Profit z očkování je jasný, pochybnost neověřitelná.“
Profesor Krejsek souhlasí také s tím, že proti tuberkulóze by se děti měly očkovat později. I bez očkování kojenců proti žloutence typu B by se obešel. Nic z toho by nás ale rozhodně nemělo odradit od nastoupené cesty boje proti infekcím. „Neschovají se ani indiáni v amazonské pánvi, vakcinační týmy si je najdou,“ říká Krejsek. Kdyby se celoplanetární akce očkování dařila, můžeme se brzy zbavit obrny, žloutenky typu B... Když se naopak v tomto úsilí na chvíli ustane, hrozí nebezpečí: „V Británii omezili očkování proti černému kašli a brzy tam měli tisíce nových případů. Žádnou jinou alternativu, pokud nechceme, aby lidé umírali na závažná onemocnění, nemáme.“
Jenže takový boj vyžaduje spolupráci mas. „Je nebezpečné říkat, že aktivní imunizace někomu poškodila zdraví, a vést diskusi o tom, zda ji dělat, nebo ne. Jakmile proočkovanost klesne pod určitou hranici, nemoc se začne znovu šířit. To si nemůžeme dovolit,“ vysvětluje Krejsek. Odborníci proto mluví o rubu očkování jen velmi opatrně a ke stejné opatrnosti nabádají také ostatní. „Buďte při psaní článku zdrženlivá,“ nabádá imunolog Krejsek. „Ať nevzbuzujeme nejistotu, že by něco mohlo být v nepořádku. Věci v principu fungují správně a vakcíny se vylepšují. Ten pokrok je ohromný.“
Zdroj:
LIDOVÉ NOVINY, 20.10.2007, www.lidovky.cz
Související odkazy:
- Očkování - průvodce očkováním, očkovací kalendář a další informace k očkování
- Očkování - nelehká (a zakázaná) volba - rozhovor s lékařem Lukášem Dostalem
