12838562__1_

PRÁZDNÁ KOLÉBKA, ZLOMENÉ SRDCE: JAK PŘEŽÍT SMRT MIMINKA

Autor: Deborah L. Davis, PhD

S laskavým svolením autorky Deborah L. Davis převzato ze stejnojmenné knihy. Bolest ze ztráty miminka je úplně jiná než bolest ze ztráty manžela či manželky, rodičů, sourozenců, staršího dítěte nebo jiného milovaného člověka. V textu najdete kapitoly, týkající se potvrzení existence vašeho miminka, vypořádávání se s bolestnými pocity, smiřování se s těžkými rozhodnutími, vztahů s vaším partnerem, dětmi, příbuznými a přáteli, zvládnutí dalších těhotenství a rodičovství, uchování památky na vaše miminko (miminka) a nalezení klidu a významu v tom, co jste prožili.

Prazdna_kolebka_zlomene_srdce_normal

Specifické obtíže 

  Bolest ze ztráty miminka je úplně jiná než bolest ze ztráty manžela či manželky, rodičů, sourozenců, staršího dítěte nebo jiného milovaného člověka. Je mnoho faktorů, které mohou to, jak prožíváte zármutek, ovlivnit, ale vyrovnat se se smrtí miminka je obzvláště těžké.

   Smrt miminka je porušením přirozeného řádu života. Mnozí rodiče jsou zdrceni zjištěním, že jejich děti mohou zemřít dřív než oni. Vždyť je to tak nespravedlivé, že děti, a miminka obzvláště, mohou umřít, aniž by dostaly možnost vyrůst a prožít plný život.

  Jiným rodičům může taková zkušenost zpochybnit pohled na život, na přírodu nebo celý vesmír. To, čemu dosud věřili, je otřeseno v samém základu a může to trvat celé roky, než se s nesmyslností smrti svého miminka smíří. Rodiče mohou navíc trpět pocity silného hněvu a tím, že nemohou nikoho konkrétního označit za viníka.

   Smířit se se smrtí miminka je obzvláště těžké, protože čas, který jste s ním strávili, byl tak krátký. Pokud jste své miminko mimo lůno vůbec nepoznali, nebo s vámi bylo jen velmi krátce, můžete se cítit podvedeni, okradeni o možnost dozvědět se, jaké by vaše dítě bylo a jak by obohatilo váš život.

Pocity viny 

   Když zemře miminko, mohou se rodiče cítit za to, co se stalo, zodpovědní. Tyto intenzívní pocity vyplývají z přirozené a biologické potřeby své děti chránit. A protože miminka jsou tak zranitelná a bezmocná, mohou být vaše ochranitelské instinkty silnější než jindy. I když jste problémy vašeho miminka nemohli nijak ovlivnit, můžete mít pocit, že jste selhali, pochybovat o sobě a cítit se vinni. Pokud jste měli potíže s početím, v  těhotenství či při porodu, vyskytly-li se u miminka vrozené vady, existuje-li možnost, že se podobné problémy budou opakovat nebo pokud se vám dosud zdravé dítě nenarodilo, můžete tyto pocity vnímat o to silněji. Pocity viny mohou být navíc umocněny, pokud jste museli o pokračování těhotenství nebo o podstoupení agresivního lékařského zásahu sami rozhodnout.

   Matky mají tendenci připisovat hlavní díl viny sobě. Můžete mít pocit, že jste selhala jako žena, nenávidět své tělo za to, že vás zradilo, anebo trpět výčitkami, že jste udělala nebo neudělala něco, co mohlo ke kritické situaci vašeho miminka přispět. Mohou vás rozčilovat ženy, které nedbají na zdravou životosprávu a správné návyky v průběhu těhotenství, a přesto se jim narodí zdravé miminko. Všechny tyto pocity jsou normální a pramení z přesvědčení, že jste měli být schopni své miminko ochránit.

TRUCHLENÍ A CITOVÉ ZOTAVOVÁNÍ

   Smrt miminka je zničující ztráta. Představuje konec všem iluzím, nadějím a snům, které jste si dělali. Ať už bylo těhotenství plánované či nikoli, ať už skončilo potratem, umělým přerušením nebo narozením mrtvého miminka, ať už vaše miminko žilo minutu nebo rok, jako rodiče potřebujete truchlit. 

Truchlení: Rozporuplný proces

   Smutek v sobě zahrnuje množství myšlenek a pocitů. Mnozí lidé mají s truchlením jen málo zkušeností a většina z nich nikdy nepřišla o dítě a nezažila citový dopad takové ztráty. Coby truchlící rodič můžete zažívat nejrůznější pocity. Vaše pocity se navíc mohou nepředvídatelně měnit den ode dne, hodinu od hodiny. Život vám může připadat beznadějný, všechno je jinak, nic není jisté. Můžete mít pocit, že pomalu přicházíte o rozum. V tom rozporuplném procesu truchlení pro zemřelé miminko vám může pomoci, když budete vědět, co můžete očekávat a jak tuto skutečnost prožívali jiní, stejně nešťastní rodiče. Budete-li o procesu truchlení něco vědět, může vás to ujistit v tom, že vaše pocity jsou oprávněné a normální. Budete-li vědět, že jiní truchlili podobně, můžete se cítit méně izolováni a více schopni se se svým smutkem vypořádat.

            Bylo by nám pomohlo, kdyby nás někdo poučil a řekl nám, co nási čeká, jako třeba: „Budete mít takové a takové pocity. Nemyslete si, že přicházíte o rozum, protože je to normální.“ Nechápala jsem, co se se mnou děje.  Takže jsem si myslela, že nejsem normální, a nechtěla jsem o svých pocitech s nikým mluvit. 
-Desi

   Jedna z nejdůležitějších věcí, které byste asi měli vědět, je, že neexistuje správný nebo špatný způsob truchlení a že délka tohoto procesu nemá žádné časové omezení. Smutkem zkroušený rodič, který očekává, že se bude po určitém čase cítit tak a tak, bude velmi zaskočen, když zjistí, že zármutek není tak předvídatelný.

   Navíc, dva různí lidé nikdy netruchlí stejným způsobem a stejně silně. Různé pocity vyplouvají na povrch v různou dobu. Je důležité, abyste během tohoto těžkého období nezapomínali na to, že je zcela normální, když vy a váš partner budete truchlit každý jinak. Terapeutické skupiny vám mohou pomoci mluvit spolu o miminku a o svém smutku otevřeněji. Otevřená komunikace vám pomůže pochopit, podpořit a utěšit jeden druhého.

Truchlící reakce

Truchlení je zcela konkrétní syndrom, který se projevuje silnými bolestnými pocity. Má různé psychologické symptomy:

  • neustálé zaobírání se myšlenkami na toho, kdo zemřel
  • podrážděnost
  • neklid
  • úzkost
  • strach
  • touha
  • beznaděj
  • zmatek

A také různé fyzické symptomy:

  • dýchavičnost
  • stažené hrdlo
  • únava
  • vzdychání
  • záchvaty pláče
  • pocit prázdnoty v břiše
  • ospalost
  • změny chuti k jídlu
  • bušení srdce a jiné projevy úzkosti

Tyto symptomy se mohou projevovat ve vlnách a trvat několik minut nebo i déle než hodinu. Během těchto akutních stavů je důležité vypnout a věnovat svému smutku čas, dokud nebudete schopni činnost, kterou jste zrovna dělali, dokončit s náležitou pozorností.

Citové vypětí, úzkost a zoufalství mohou vést i ke změnám osobnosti. Pečlivý člověk se může stát nedbalým, společenský člověk se může začít lidí stranit, klidný člověk se může stát vznětlivým.

 Navíc k výše zmíněným symptomům si mnozí smutkem zkroušení rodiče stěžují na pocit prázdných rukou, bolest v celých pažích a na klamné iluze, že své miminko viděli, slyšeli nebo cítili jeho přítomnost. Tyto silné symptomy se mohou v průběhu několika měsíců stupňovat, dosáhnout vrcholu a v průběhu dalších měsíců mohou mít několik dalších různých vrcholů. Ačkoli mnozí lidé očekávají od truchlících rodičů, že se během několika týdnů nebo měsíců dají dohromady a „budou zase jako dřív,“ ukazuje se, že truchlení je proces zotavování s otevřeným, neurčitelným koncem. Rodiče sice postupně začnou znovu fungovat, ale mnozí potvrzují, že „zase jako dřív“ může trvat i několik let. Někteří z nich považují „zase jako dřív“ za nereálný cíl, mají pocit, že tato zkušenost je změnila navždy.

Mnoho rodičů přirovnává proces truchlení k jízdě na horské dráze. Truchlení má jen vzácně předvídatelný a hladký průběh završený nějakým rozřešením. Procházíte obdobím vyhýbání se druhým, protestu, konfrontace, rezignace, změn a návratu a cestou vás čeká mnoho krizí i mnoho světlých chvil. Zpočátku bude těch špatných dnů víc než těch dobrých. Ale jak bude plynout čas, bude špatných dnů méně a dobrých více. Po letech mohou mít krize mírnější průběh, ale pro mnohé rodiče mohou zůstat stejně bolestné a stejně silné jako na začátku. To může být velmi deprimující, ale nakonec se prodloužených světlých chvilek dočkáte a přes krize se přenesete.

 I po roce může být nápor smutku stejně silný jako kdykoli předtím, ale trvá jen několik hodin a ne nepřetržitě několik dnů… Bolest vás bude zasahovat jakoby v dávkách. Postupem času bude bolest sice pořád stejná, ale už vás nebude tolik sžírat a pohlcovat. Jako by jste jí někde v sobě vyhradili malé místo a ona přestala zabírat celou vaši existenci.
-Claudia

Jak přežít

   Je důležité mít na paměti, že každý člověk prožívá smutek jinak. Ne každý má pocity viny, selhání, opuštěnosti nebo hluboké deprese. Nikdo nemá tyto pocity neustále. Váš smutek může být větší nebo menší, může vás pohlcovat nebo může být zvládnutelný, může být něčím mezi nebo může kolísat mezi extrémy.

   Také je třeba mít na paměti, že jediný způsob, jak najít ze svého smutku cestu ven, je přiznat si všechny své pocity. Jakkoli to může bolet, je to jediná cesta a z dlouhodobého hlediska vám to, že jste dokázali dát svým pocitům průchod, uškodí méně, než kdyby jste je v sobě potlačovali nebo se jim vyhýbali. Odborníci, kteří pracují s lidmi, jež utrpěli nějakou bolestnou ztrátu, se dokonce shodují v tom, že kvalita vašeho truchlení může být určující pro kvalitu vašeho života. Tím, že dáte průchod svým citům a vypořádáte se s nimi, zvyšujete své šance na to, že se vaše rána jednou zahojí a vy znovu naleznete klid a štěstí. Potlačování pocitů vaše utrpení jen zhoršuje.

Klíče k přežití

   Samo plynutí času může být jedním z vašich nejdůležitějších klíčů k přežití. Dalšími zdroji návratu mohou být vaše jiné děti, váš partner, rodina, přátelé, knihy, práce, víra, naděje nebo vnitřní síla, kterou jste teprve díky tomuto neštěstí v sobě objevili. Abyste těchto zdrojů nejlépe využili, buďte asertivní ve sdělování toho, co potřebujete, a držte se toho, co vám pomáhá.

   Naděje, že jednou budete mít zdravé miminko, vám může pomoci hledět do budoucna. Peg k tomu říká: „Jsem si jistá, že kdybych nemohla mít další dítě, určitě bych to prožívala úplně jinak. To, že ho mám, mi pomohlo se s tím vyrovnat.“

   Pokud vychováváte dítě nebo děti z několikačetného porodu, které přežily svého nebo své sourozence, může vám připadat výjimečně náročné truchlit pro jedno nebo více miminek a přitom se snažit pečovat o jiné miminko či miminka. Můžete „mít po krk“ miminkovských věcí, které vám tak živě připomínají, co vám chybí. Zároveň ale pro vás může být přeživší miminko útěchou. Anya k tomu poznamenává: „Nevím, jaké to je, ztratit miminko a nemít přitom jiné. Já jsem měla koho vzít do náruče. Nikdy jsem nezažila, jaké to je, prožít těhotenství a zůstat s prázdnýma rukama.“

   Nejvýznamnějším klíčem k vašemu přežití může být vědomá volba své miminko oplakat a přitom nedovolit, aby vám to zničilo život. Můžete se rozhodnout nad tím zvítězit, anebo se tomu poddat. Mnoho matek zmiňuje, že došly do určitého bodu, kdy se prostě rozhodly přestat si přát, aby se to nikdy nebylo stalo, a začaly se učit s tím žít.

   Prostě si uvědomíte, že takový je život. Je spousta věcí, které se nám nelíbí, a spousta věcí, které nejsou fér… Nemůžete to změnit, tak se s tím prostě smíříte, abyste se mohli posunout někam dál. Co jiného vám zbývá? Když to neuděláte, ztratíte sami sebe.
-Cindy 

Každé miminko je důležité 

   Když vám zemře miminko, potřebujete se jakýmkoli možným způsobem ujistit o tom, že žilo – uchováváním památek, jako jsou obrázky z ultrazvuku nebo fotografie, probíráním se věcmi vašeho miminka anebo tím, že máte možnost pochovat miminko v náruči. Navštěvování místa, kde je pohřbené, nebo kde je uložen jeho popel, je také připomínkou toho, že vaše miminko existovalo.

   Po smrti vašeho miminka si také potřebujete potvrdit, že vaše miminko bylo důležité a že vaše ztráta je významná. Můžete cítit potřebu zavést určité rituály a vytvořit pomníčky, které vám budou miminko připomínat. Uspořádáním pohřbu, vzpomínkového aktu nebo rozesláním oznámení o jeho smrti můžete rodině a přátelům sdělit, jak obrovskou ztrátu jste utrpěli, a dát jim možnost uvědomit si důležitost vašeho miminka a truchlit s vámi. Tyto rituály vám také poskytnou více vzpomínek. Vytváření pomníčků vám může pomoci uctít místo vašeho miminka ve vašem životě.

   Některé příležitosti pro vytvoření vzpomínek a zachování památek už ale bohužel nemusíte mít. Může být už pozdě na to, abyste si miminko vyfotili, odstřihli pramínek jeho vlasů nebo si miminko oblékli. Zpětně můžete litovat toho, že jste se rozhodli pro pohřeb a ne pro kremaci v nemocnici. V případě vícečetného porodu se vám mohlo stát, že jste neměli příležitost zjistit, jestli vaše miminka byla identická nebo odlišná. Jak jste mohli v tu chvíli vědět, že by vás něco takového mohlo trochu utěšit? I tyto okolnosti je třeba „oplakat“. Dáte-li průchod svému hněvu, zklamání a smutku nad těmito ztrátami, pomůže vám to se s nimi vyrovnat.

   V této porodnici děti nefotí, nic nezachovávají, nedělají vůbec nic. V tu chvíli jsem nevěděla, že tohle všechno budu potřebovat. Nevěděla jsem, že věci, které by mi ji připomínaly, budou pro mě důležité, že fotka bude ta nejdůležitější věc na světě a že pochovat miminko v náručí je pro proces truchlení skutečně důležité. … Tohle je možná to, co mě štve ze všeho nejvíc a z čeho jsem nejvíc smutná. Říkám si, když už musela umřít, mohli to aspoň zvládnout líp!                                                                                                                               
-Holly

   Kevin byl naše druhé dítě, a víte, jak to u druhých dětí chodí. Ty tři měsíce, co s námi byl, jsem udělala tak málo fotek, že zaplnily sotva tři stránky v albu. Neodstřihla jsem si pramínek jeho vlasů. Tolik si to vyčítám. Kéž bych měla víc věcí, které by mi ho připomínaly
-Cathryn

   Pokud jste přišli o víc než jedno miminko z vícečetného těhotenství, je důležité truchlit pro každé z nich zvlášť. I když k tomu možná nebudete mít odvahu, můžete ocenit všechna svá miminka, nehledě na počet těch, která zemřela a která přežila, na to, v jakém časovém sledu zemřela, i kdyby to bylo v rozmezí měsíců. Může vám významně pomoci, když je pojmenujete, po každém z nich uchováte památky a označíte je jejich jmény. Chcete-li, můžete požádat ostatní, aby o každém z nich mluvili konkrétně, jménem, a neházeli je do jednoho pytle jako „dvojčata“, „trojčata“, „čtyřčata“, „paterčata“. Může vám také připadat významné sbírat umělecká díla nebo jiné předměty, které obsahují dvě, tři, čtyři nebo pět prvků. Nebo stačí si jich jen všímat. Ať už vychováváte dítě nebo děti, které přežily, nebo zemřely všechny, může vám toto pomoci vnímat každé z nich jako jedinečnou osobnost a zároveň zvláštnost jejich dvojčecího, trojčecího, čtyřčecího nebo paterčecího spojení.

   I když se může stát, že budete litovat některých svých rozhodnutí nebo okolností, které jste nemohli ovlivnit, přesto můžete něco udělat. Nikdy není pozdě si nějakým zvláštním způsobem připomínat a uctívat památku vašeho miminka nebo vašich miminek.

Vy a váš partner 

   Většina párů zaznamenává, že smrt jejich miminka má dopad na jejich vzájemný vztah. Některé to sblíží a prožívají svůj žal společně. Postupně se dozvídají více o své citlivosti a síle a jejich důvěrnost a vzájemná opora se může prohloubit.

   Jiné páry to rozdělí a uchýlí se k vzájemnému obviňování, nepochopení a neadekvátnímu hněvu. Pro některé se taková tragédie stane katalyzátorem, který už dříve problematický vztah definitivně ukončí. Mnohým párům zasadí smrt miminka zbytečný klín do jinak zdravého partnerství.

   Coby pár můžete ovšem také kolísat mezi stavy důvěrnosti a izolace. Možná je to pro vás první tragédie, které společně čelíte, a můžete objevovat nové způsoby, čím můžete jeden druhému být. Někdy však stres truchlení může vést k tomu, že se sami cítíte tak bezmocní, že je těžké být druhému oporou. Různé emoce, které s truchlením souvisejí, jako hněv nebo deprese, situaci rozhodně neulehčují. Často se stává, že oba truchlíte velmi různým způsobem, v takovém případě je těžké vcítit se do druhého a přijmout jeho pocity.

   Co můžete udělat pro to, aby jste si byli jisti, že váš vztah přetrvá? Pamatujte na to, že než jste se stali rodiči, byli jste přátelé a milenci. Zajímejte se o svého partnera, o to, co cítí, co potřebuje. Přidáte-li k zájmu také sdílení, přijetí a ujištění, máte šanci, že váš vztah vydrží.

Přijetí vzájemných odlišností

   Rodiče bývají často vyděšeni zjištěním, že truchlí rozdílně. Rozdílné způsoby prožívání vyplývají z normálních odchylek v osobnosti, socializaci, filozofii, způsobu, jakým se vyrovnáváme s obtížnými situacemi, a v případě žen také z poporodních hormonálních změn.

   Matky a otcové také truchlí rozdílně, protože jejich pouto k miminku obvykle bývá rozdílné. Během těhotenství matka obvykle cítí s miminkem užší spojení. Otec vnímá miminko až do chvíle narození mnohem abstraktněji. Obzvláště když miminko zemře v raném těhotenství, otec obvykle cítí mnohem menší pouto než matka. V průběhu těhotenství může otec vidět, jak miminko roste, cítit jeho pohyby a obzvláště po narození se otcovské pouto prohlubuje. Přesto je pro otce i matky těžké cítit s miminkem stejně silné spojení.

   Protože tohle miminko se narodilo v termínu, bylo to pro mého manžela první těhotenství, s kterým se mohl ztotožnit. Ty předtím byly samovolné potraty a po každém dalším se to pro něho stávalo něčím normálním, myslím. Vždycky projevoval starost o mě, ale nikdy se nezmínil o těhotenství. Nikdy se se mnou nedokázal ztotožnit v tom, co cítím. Všechny tyto ztráty jsem prožívala sama a on to nikdy nebyl schopen pochopit, ale s tímhle ano.
-Meryl

   Když mimiko zemřelo, nebyl můj manžel ještě doopravdy sžitý s myšlenkou, že máme dítě. Myslím, že se necítil být otcem. Vždycky mě podporoval a byl ochoten mi naslouchat, ale protože necítil žádný zvláštní smutek, připadala jsem si víc osamělá. Teď, o 3 roky později, pochybuji, že na to vůbec někdy myslí, takže se o tom bojím začít mluvit. Nechci ho zatěžovat nebo vypadat hloupě.
-Winnie

   Protože muži a ženy jsou vnímáni společností odlišně, i kdyby cítili k miminku stejné pouto, je přirozené, že budou truchlit různě. Od žen se obecně očekává, že budou starostlivější a emocionálně otevřenější, zatímco od mužů je očekáváno, že budou silní a neemocionální. Ačkoli to není pravidlem, mnohé páry prožívají tento scénář: Matka pláče a zabývá se svými vzpomínkami na miminko a otec potlačuje svůj žal a snaží se zaměstnat prací.  Jí se to jeví tak, že ho to nezajímá a že na miminko zapomněl. Jeho lhostejnost v ní vyvolává hněv a cítí se ve svém smutku osamělá. On to vidí tak, že ona se přes svůj smutek nikdy nepřenese. Je netrpělivý a naléhá na ni, aby už se sebrala a život se zase dostal do normálních kolejí.

   Manžel tvrdí, že ho děsí, jak moc truchlím. Snažíme se najít nějakou střední cestu, abychom o tom mohli spolu mluvit, aniž bychom se navzájem děsili.
-Rosemary

   Jiným běžným scénářem je, když partneři truchlí střídavě. Kdyby se zhroutili oba, kdo by udržel ostatní věci v chodu? Někdo se musí vrátit do práce, pořád je třeba platit účty, doplňovat zásoby potravin, starat se o další děti; život jde prostě dál. Když jeden z rodičů prožívá obzvláště těžké chvíle, druhý často odsune svůj smutek stranou. Někdy se páry střídají ob den, jindy po týdnech nebo po měsících. Jiné páry se v truchlení vystřídají až rok poté, co miminko zemřelo.

   Ze začátku jsem ho nikdy neviděla plakat. Já jsem o miminku pořád mluvila, on mě držel a já se ho ptala: „Jaktože nepláčeš?“ A on mi na to říkal: „Protože už je to pryč, on je mrtvý a žádný pláč nám nepomůže.“ A pak, asi po třech nebo čtyřech měsících, najednou plakal a mě bylo líp. Pro něj jsem dokázala být silná. Jen jsem ho držela a nechala jsem ho plakat. Byla to pro mě obrovská úleva, že mu na tom záleží, že je taky jen člověk, protože do té chvíle jsem nechápala, proč se cítím tak hrozně a pořád pláču, když on to docela zvládá. Což nebyla pravda.
-Desi

   V jistém smyslu nás to sblížilo, ale oba jsme byli tak zaujati každý svým vlastním přežitím, že jsme se postupně sobě vzdálili. On svůj smutek dost dlouho potlačoval a chtěl po mně, abych už začala znovu žít. Až po roce ho to náhle silně zasáhlo
-Holly

   Stejně jako se rodiče často střídají v truchlení, mohou se střídat také v hněvu, úzkostech nebo depresích. Jako by partnerský vztah unesl jen určitou dávku emocí, takže když jeden partner prožívá něco příliš intenzivně, druhý se to snaží nějak utlumit. Můžete například pozorovat, že čím víc jste vy nervózní, tím je váš partner klidnější. Už to samo o sobě vám může být nepříjemné, protože si můžete připadat nedostatkem vzájemných pocitů ochromeni.

   Za prvé, uvědomte si, že na tom máte lví podíl. Až si vyměníte role, nakonec možná zjistíte, že váš partner prožívá totéž. Když necháte emoci odeznít, váš partner si bude moci dovolit ji prožít. Za druhé, zjistěte, kde jsou vaše emocionální hranice. Dovolte si mít své pocity a svým pocitům dovolte být jiné, než jsou ty partnerovy. Na své pocity máte právo, ať už se to někomu líbí nebo ne. Za třetí, přeberte plnou odpovědnost za své reakce. Vznikají na základě vašich psychických a fyzických vjemů. Nikdo vás nemůže „nutit“ k tomu, abyste se cítili tak nebo onak. Neobviňujte partnera z toho, že jste naštvaní, že se chováte jako blázen, že se bojíte nebo že jste smutní, ale zkuste tyto pocity nahlédnout jako své vlastní reakce, které pramení z vašich vlastních záležitostí. Nevnímejte se jako oběť, ale přihlaste se ke svým pocitům coby jejich tvůrce. Když tak učiníte, budete mít sílu jim čelit a vypořádat se s nimi.

   Pochopíte-li, odkud tyto rozdíly mezi vámi plynou, nebudou vás tolik děsit. Jejich přijetí bude také snazší, když si budete připomínat, že neexistuje správný a špatný způsob truchlení a že každý truchlíme jinak. Důležité je, abyste našli to, co je správné pro vás.

   Je také důležité, abyste jeden druhého neodsuzovali, například: „Když to cítí takhle, tak mu na miminku moc nezáleží,“ nebo „Nikdy se přes to nepřenese, když to bude pořád cítit takhle.“ Tím, že pocity svého partnera prostě přijmete, uznáváte, že na ně má právo, stejně jako vy máte právo na ty své. Pamatujte na to, že přijetí pocitů toho druhého nepopírá ty vaše. Nemusíte partnerovy pocity sdílet; nemusíte jim vždy ani rozumět. Partnerovy reakce vás můžou dokonce naštvat nebo zklamat. Ale když vzájemně přijmete své mlčení i slzy, aniž byste jeden druhého odsuzovali nebo obviňovali, vytvoříte prostor pro komunikaci, která vás nebude děsit. Zároveň tím poskytnete jeden druhému oporu a pochopení, které jsou tolik potřebné k hojení ran a k posílení vašeho vztahu.

   Připojíte-li se k nějaké podpůrné skupině, můžete lépe porozumět svým pocitům a otevřít se komunikaci. Budete-li naslouchat jiným rodičům, možná vás to ujistí, že vy i váš partner reagujete na ztrátu normálně. Budete-li naslouchat jeden druhému při sdílení svých myšlenek a pocitů ve skupině, můžete získat jiný náhled na sebe, svého partnera a váš vztah. Možná budete schopni začít zdravý dialog o svých pocitech ohledně miminka a o svém smutku.

   Carolyn si například vzpomíná, jak se manžel jednou ve skupině jen tak mimochodem zmínil, že na jejich dceru Rachel myslel, když maloval pokoje. Ačkoli se to může zdát nepodstatné, Carolyn  to nikdy neřekl a jí utěšilo a uklidnilo, když zjistila, že na miminko přece jen myslel.

   Měla jsem pocit, že manžel by měl truchlit a dávat svůj smutek najevo stejně jako já. Že kdyby truchlil, zmírnilo by to trochu můj žal. Když jsem pak slyšela, jak si jiný rodič ve skupině stěžuje na to samé, začala jsem si uvědomovat, jak je to absurdní. Očekávala jsem, že za mě udělá, co jsem musela udělat já, a zlobila jsem se na něj, že není mé identické dvojče.                                                                                              
-Liza

Ujištění

   Váš vztah předtím, než vám zemřelo miminko, byl možná otevřený, sdílený a relativně snadný. Truchlení bohužel může vytvořit mezi vámi propasti, které se mohou snadno prohlubovat, a vy se můžete začít obávat, že vás partner opustí. Tyto obavy mohou vést paradoxně k tomu, že se ještě víc uzavřete, abyste se ochránili před další bolestí. Nebo se můžete bránit tím, že budete partnera obviňovat a mít na něj zlost, a těmito emocemi od sebe partnera vzdalovat. Můžete nevědomě jednat tak, jako byste si říkali: „Raději to skončím dřív, než mě vyhodí,“ nebo „Raději opustím já tebe, než ty opustíš mě.“

   Prvních pár měsíců jsme truchlili víceméně společně a pak jsem si najednou připadala mnohem víc sama. Kent se s tím vypořádával po svém, já taky, ale jinak, a v našem vztahu vznikal problém.
-Jessie

   Myslela jsem si, že John je ten, o koho se mohu opřít, až bude nejhůř. Ale když bylo nejhůř, potáceli jsme se oba pod tíhou svých vlastních břemen a nebyli jsme schopni unést ani o trochu víc. Proto jsme se oba chvíli potáceli každý sám.
-Claudia

   Truchlit o samotě je někdy nezbytné, ale může to být těžké a může vás to i děsit. Zkoušejte stavět mosty, ne zdi. Budete-li se ujišťovat o vzájemné lásce a oddanosti, může to zmírnit váš strach z toho, že jeden druhého ztratíte. Je zcela v pořádku, ptát se své partnerky, jestli jí na vás stále záleží, nebo svého partnera, jestli vám má něco za zlé. Na oplátku můžete partnerku ujistit, že ji stále milujete, nebo svého partnera, že ho ze smrti vašeho miminka neobviňujete. Měli byste být citliví k tomu, jak moc oba potřebujete tento druh ujišťování.

   Moc mi pomohlo, že mi manžel stále opakoval, že jsem pro něj důležitá, že jsme tu byli před miminkem a budeme tu dál i po miminku a podobné věci, a stále mi říkal, jak moc mu na mně záleží.
-Bryn

   Pořád nám někdo říkal, že všichni, kterým umřelo miminko, se nakonec rozešli. A my jsme si řekli: „To přece nemůžeme udělat! Už tak jsme ztratili dost.“ To nás hodně sblížilo.
-Martina

Prarodiče vašeho miminka

   Nejen že truchlím, protože jsem ztratila vnuka, ale truchlím i pro svou dceru. Nechci, aby zakoušela jakoukoli bolest, protože ona je dítě, a já jí nemůžu pomoct.
-Pearl

   Mnozí prarodiče prožívají dvojnásobný smutek. Truchlí pro své vnouče, které nikdy neuvidí vyrůstat, a truchlí pro vás, své dítě, které trpí ztrátou miminka. Mohou mít také pocit, jako by vás ztratili, tolik jste ponořeni do svého smutku. Vaši rodiče se mohou cítit velmi bezmocní nebo neschopní, protože vám nedokážou ve vašem smutku ulevit. Mohou pociťovat stejný hněv jako vy a chtít najít viníka, zodpovědného za smrt jejich vnoučete. Pokud sami někdy nějaké děti ztratili, mohou tu bolest nyní prožívat znovu. V každém případě můžete mít pocit, že je musíte před svým žalem ochránit.

   Moje matka to nese tak těžce, že mám pocit, že na ni nemůžu naložit celý svůj problém… Bylo by jí stejně hrozně. Ne že bych jí nemohla nic říct, ale říkám si, „Proč?“ Nepomohlo by to mně ani jí a ještě bych měla pocit, že se o ni musím postarat.
-Meryl

   Je snazší mluvit s někým, koho se to přímo netýká, protože rodina zažívá sama tolik emocí. cítila jsem, že je musím chránit, víte; vždyť máma ztratila vnouče. Moc jsme o tom nemluvily. Byli se mnou, ale nikdo jsme moc nemluvil, protože jsme nevěděli, co bychom měli jeden druhému říct.
-Erin

   Ve chvíli, kdy od rodičů očekáváte citovou podporu, nemusí být schopni vám ji z různých důvodů poskytnout. Mohou se vám vzdálit, protože způsob, jakým je smrt vašeho miminka nutí pohlédnout na svou vlastní nesmrtelnost, je děsí. Někteří jednoduše nechápou proces truchlení, kterým musíte projít. Pokud těžko zvládají emoce, mohou se snažit vaše pocity zoufalství zlehčovat. Jiní možná sami kdysi ztratili děti, ale pokud neprošli nebo nemohli projít procesem truchlení, pochopit váš smutek by znamenalo začít u sebe. A to je pro mnohé z nich příliš bolestné. Proto se mohou snažit důležitost vašeho miminka snižovat nebo vám vaše pocity vymlouvat, aby se chránili před svým vlastním smutkem a vás ochránili před vaším.

   Ještě těžší je, že někteří rodiče možná nebudou schopni považovat vaše miminko za vnouče, obzvláště pokud už nějaká vnoučata mají. Zemřelo-li vaše miminko během těhotenství nebo krátce po narození, neměli možná šanci vypěstovat si k němu babičkovské nebo dědečkovské pouto. Ačkoli litují vás, vy možná toužíte po tom, aby litovali s vámi. Může vás velmi zraňovat, když říkají věci, které znevažují život vašeho miminka, anebo když neříkají vůbec nic.

   Když za mnou matka přišla do nemocnice, snažila se být přehnaně veselá a šťastná a zvednout mi náladu, aby mi bylo líp. V mé přítomnosti se nikdy nijak zvlášť nehroutila. Se sestrou ano. Přede mnou se snažila být ta „dobrá máma“ a tak. Měla jsem pocit, že to nemusí dělat. Když za mnou kdokoli přišel, plakala jsem a oni plakali taky, takže nemusela být tak… Pláč mi ulevoval!
-Hannah

   Moji tchýni strašně naštvalo, že jsme rozeslali oznámení o smrti našeho miminka. „Vždyť to ani nebylo miminko,“ řekla. Ukázalo se, že sama kdysi potratila, ale nikdy netruchlila, protože jí řekli: „Pořiď si další dítě a zapomeň na to.“
-Clara

   Chtěla bych, aby máma dokázala o Davidovi mluvit víc. Mohla by třeba říct: „Vím, že je dnes výročí jeho smrti a taky na něj myslím,“ ale neudělá to. Já a můj manžel jsme skoro jediní, pro koho je únor těžké období. Někdy si přeji, aby někdo dal najevo, že vůbec existoval.
-Bess

   První Vánoce po potratu jsem byla v 15. týdnu dalšího těhotenství, ale dokázala jsem myslet jen na to, že našemu miminku už by teď bylo několik měsíců a jak bych ho teď chovala v náručí. Moji rodiče už mysleli na to nové miminko a dali nám pro něj několik dárečků, ale já jsem řekla manželovi, aby je otevřel sám, protože jsem to nedokázala unést. … Pověsila jsem jim na stromeček jednu ozdobičku jako vzpomínku na naše miminko, ale ani jsem jim to neřekla. Nechtěla jsem jim kazit Vánoce, přestože nejradši bych byla křičela.
-Winnie

   Když vás rodiče nedokážou podpořit, neříkejte jim, co dělají špatně – kritika nebývá příliš produktivní. Zkuste jim raději navrhnout, co by udělat mohli, aby vám pomohli. Můžete se bát říct si o to, co potřebujete, ze strachu, že budete odmítnuti a ještě více zklamáni. Máte však právo se o to alespoň pokusit. Pokud je těžké s nimi o tom mluvit, můžete napsat dopis, koupit jim příručku pro „truchlící prarodiče“ nebo jim poslat kopii kapitoly nebo článku o tom, jak podpořit truchlící rodiče. Zdůrazněte, že vám pomáhá, když vám někdo naslouchá a nechá vás plakat, aniž by vás odsuzoval nebo vám dával rady. Připomeňte jim, že nemohou a ani by se neměli snažit vaši bolest zmírnit. Pokud vám nedokážou být oporou, zaměřte se na přátele nebo jiné členy rodiny, kteří jsou ochotni s vámi vaši bolest sdílet.

   Někdy se prarodiče stanou oporou, když jim dáte příležitost uvědomit si, že vaše miminko skutečně existovalo. Ukažte jim věci, které vám miminko připomínají, nebo fotografie, které máte. Pozvěte je na pohřeb nebo jim pošlete formální oznámení. Povzbuďte je, aby sami uctili památku vašeho miminka po svém, třeba nějakým dobročinným darem, zasazením stromku, rozsvícením svíčky nebo modlitbou. Dejte jim na vědomí, že budete dlouho smutní a že oceníte, když k vám budou citliví. Můžete se také rozhodnout jim odpustit všechno, co dělají špatně, protože víte, že to myslí dobře.

   Někteří prarodiče umí být oporou, aniž byste je k tomu jakkoli pobízeli. Třeba byli o procesu truchlení poučeni nebo prostě přirozeně reagují na vaše potřeby citlivě a vnímavě. Nebo mohou vyslyšet vaše návrhy.

   Máma myslela i na takové věci, jako třeba sehnat mu nějaké vhodné oblečení nebo darovat mé mléko Lize La Leche. To mi moc pomohlo, že jsem díky ní mohla udělat, co se ještě udělat dalo, pokud jde o mateřskou roli, v níž jsem se chtěla v té době cítit.
-Kara

Přátelé 

   Nejvíc podpory vám dodají ti z vašich přátel, kteří chápou, že smrt vašeho miminka je pro vás velkou a tragickou ztrátou. Snaží se pochopit, čím procházíte, naslouchají vám, kdykoli o tom potřebujete mluvit, a přijímají vaše chování i vaše pocity, aniž by jim to bylo nepříjemné a aniž by vás soudili. Máte-li takovou podporu, může vám to pomoci se se smrtí miminka vyrovnat.

   Můžete také zjistit, že podpora, které se vám dostává od přátel, je pro vás větší útěchou nebo povzbuzením než ta, jíž se vám dostává od partnera nebo členů rodiny, kteří se sami vypořádávají se svým vlastním smutkem. Jak dosvědčuje Shannon, „Přišla jsem o miminko, ale můj manžel přišel o syna a moje matka o vnuka. Takže mi moc pomoct nemohou. Víc mi pomáhá, když mi projeví soucit někdo z přátel nebo zdravotní sestra – někdo, o koho se mohu opřít. Také mi to připadá výjimečnější, protože by mi nemuseli nutně projevovat nějaký zájem, a přesto to dělají.“

   Přátele, kteří dokáží předvídat momenty, které pro vás mohou být obzvláště bolestné, nebo kteří dokáží upozornit jiné na vaši citlivost, je vždycky dobré mít kolem sebe. I když máte spíš tendenci zvládat věci sami, může vám být lépe, když prostě víte, že s vámi někdo cítí a někoho zajímáte.

   Moje sestra a moje přítelkyně Sally byly prostě při mně, s nimi jsem se mohla chovat, jak jsem chtěla, být třeba hysterická a tak. Prostě jsem věděla, že vědí, o co jde. Když jsme třeba šly někam na večeři, Sally řekla lidem, co se stalo, aby mě uchránila toho, že za mnou přiběhnou a budou se vyptávat, „Tak co se vám narodilo?“ Prostě dokázala předvídat situace a opravdu mi pomohla.
-Hannah

Jak dát přátelům vědět, co potřebujete

   Byla to pro nás oba opravdu poučná zkušenost, zjistit, že všechny ty řeči, které jsme dřív říkali přátelům, kteří  potratili, v domnění, že je tím můžeme utěšit, byly vlastně to nejhorší, co jsme jim mohli říct.
-Mark

   Ačkoli mají vaši přátelé dobré úmysly, můžete se cítit izolovaní a mohou vás rozčilovat, protože nevědí, jak vás utěšit. Pamatujte na to, že vaši přátelé vám chtějí pomoci, ale jako většina lidí nejsou informováni o truchlení ani o tom, co truchlící rodiče potřebují. Proto můžete vy i vaši přátelé, kteří to myslí dobře, snadno upadnout do kruhu opakovaných nedorozumění.

   Když mají vaši přátelé necitlivé poznámky, může vám připadat, že snižují důležitost vašeho miminka. Možná se jen snaží, aby vám bylo lépe, a mylně se domnívají, že mohou vaši bolest zmírnit, když smrt vašeho miminka nějak racionálně vysvětlí.

   Pokud vaši přátelé mlčí, můžete nabýt přesvědčení, že nechtějí být vaším smutkem zatěžováni. Oni se však mohou zmínkám o miminku vyhýbat proto, aby vás jimi neuváděli v zoufalství a pomohli vám zapomenout.

   Zatímco se jejich chybné snahy mohou jevit jako necitlivé, vaši přátelé si jen prostě možná neuvědomují, že určité poznámky vám mohou ubližovat.

   Vaši přátelé si mohou připadat bezmocní, protože by vám rádi pomohli, ale nevědí jak. Může vám připadat, že někteří z nich váš smutek znevažují, ale pravděpodobně se prostě jen necítí dobře v přítomnosti truchlících lidí.

   Vaši přátelé se také nemusí cítit dobře kvůli svým pocitům. Než by upřímně vyjádřili své emoce, lidé často raději opakují otřepané fráze, které někde slyšeli. Místo aby řekli „Nevím, co říct,“ mohou říkat banality. Místo aby řekli „Je mi hrozně, když tě vidím tak nešťastnou,“ mohou vás nabádat, abyste se vzchopili. Když nebudou upřímní, pokud jde o jejich pocity neadekvátnosti nebo bezmocnosti, nebudete přirozeně sami chtít být upřímní, pokud jde o vaše pocity.

   Když vaši přátelé mluví o jiných lidech, kteří přišli o miminko, může vám připadat nepochopitelné, jak mohou tak necitlivě prohlubovat vaše pocity beznaděje. Oni se však jen snaží vám říct, že nejste sami, že existují jiní, kteří to, čím právě procházíte, přežili. 

   Když si budete jednání svých přátel vysvětlovat jako bezcitné, nebude se vám pochopitelně chtít s nimi své city sdílet. I když zjistíte, že se vám snaží pomoci, může pro vás být těžké omlouvat jejich chyby, když si připadáte tak zranitelní a citliví. Pokud se tomu tématu sami vyhýbají, může vám být trapné nebo se můžete bát o svém miminku mluvit. Můžete si myslet, že je musíte chránit tím, že o tom nebudete mluvit, obzvláště v přítomnosti přátel, kteří sami čekají nebo mají děti, nebo během oslav či v období svátků. Je těžké své přátele konfrontovat nebo jim navrhnout, co přesně potřebujete, když je vám tak smutno a cítíte se tak bezmocní.

   Cítíte se tak nejistí, že vám připadá, že nemáte právo jen tak vstát a říct, „Víš, tohle je vážně nevhodné. Jak se vůbec opovažuješ něco takového říct!“ Nejradši bych byla nosila tričko s nápisem „Buďte na mě prosím vás hodní.“
-Bryn

   Pamatuji si, že s některými z našich přátel, kteří byli zjevně v rozpacích z toho, co se nám přihodilo, jsem měla pocit odcizení. Zpočátku mě podporovali, ale když přišlo to hrozné období depresí, dostávala jsem od lidí jemné – a někdy ne tak jemné – náznaky, že už je načase se s tím vyrovnat. Ale já jsem se vůbec necítila připravená se s tím vyrovnat. Myslím, že jsem to slyšela jen od lidí, kterým ještě nikdy nezemřel nikdo blízký. Většinou jsem se takovým lidem vyhýbala.
-Jessie

   Mnoho přátel se se mnou bálo mluvit, aby mě nerozrušili. Bývala bych mohla mluvit s kýmkoli z nich, ale oni to prostě nechápali a já jsem je tím nechtěla deprimovat. Asi jsem se to v jejich přítomnosti snažila víc skrývat a chovat se, jako bych to zvládala.
-Rayleen

   Přátelé se mi vyhýbali a já dnes chápu proč. Příliš se jich to dotýkalo, obzvláště těch, kteří měli malé děti. Chovali se, jako by si říkali: „Nechci ani pomyslet na to, že by moje dítě mohlo umřít.“ Když se to stalo mně, bylo to pro ně najednou příliš reálné, a tak se stáhli a nějaký čas k nám nechodili.
-Cindy

   Je běžné, že truchlící rodiče a jejich přátelé se přestanou vzájemně stýkat. Pokud rodiče vnímají svůj zármutek jako jakýsi trest, často se uzavřou a pak si všimnou, že přátelé se uzavřeli ještě víc. Paradoxem truchlení je, že když se uzavřete, můžete potřebovat podporu druhých víc než kdykoli předtím, ale lidé vycítí, že jste se uzavřeli, a nechají vás být. Pokud máte pocit, že se vaši přátelé a rodina od vás odtáhli, pamatujte, že dostávají podněty od vás. Nepodléhejte myšlenkám typu „Kdyby mě měli opravdu rádi, věděli by, co potřebuji.“ Neumějí číst vaše myšlenky. Řekněte jim, jak hrozně vám opravdu je a jak moc potřebujete o miminku mluvit. Nečekejte, až s tím sami přijdou, ale sami začněte mluvit o tom, jak je to pro  vás bolestné a jak moc vám vaše miminko chybí.

   Zde jsou další návrhy, které můžete zkusit se svými přáteli sdílet.

   Řekněte jim, že jim budete vděční, když vám budou ochotni naslouchat, nechají vás vyplakat na rameni, zavolají vám, obejmou vás.

   Dejte jim vědět, že je v pořádku, když vám kladou otázky. Vy přece potřebujete o tom, co se stalo, mluvit. Když se rozpláčete, znamená to, že se zeptali správně. Poděkujte jim za to.

   Přiznejte jim, že potřebujete specifické, konkrétní nabídky pomoci, protože nemáte energii pověřovat někoho úkoly a nechcete se vnucovat. „Zavolej, když budeš něco potřebovat,“ je příliš zastrašující, aby jste to skutečně udělali. Je mnohem jednodušší říct „Ano,“ na nabídku „Chceš, abych ti shrabal sníh před domem, když bude sněžit?“ nebo „Co kdybych zítra vzala tvé děti do parku?“ nebo „Můžu ti v pátek donést lasagne a ovocný salát?“ Připomínejte jim, aby, to zkusili za pár dnů znovu, když jejich nabídku odmítnete.

   Vysvětlete jim, že budete mnohem radši, když budou upřímně koktat své pocity, než když se vám budou vyhýbat, rozveselovat vás, dávat vás dohromady nebo vám radit. Řekněte jim, že ta nejlepší slova, která od nich můžete slyšet, jsou ta, která sami zavrhují, když zoufale hledají, co by vám nejvhodnějšího řekli. Ta nejlepší – a nejupřímnější – slova jsou třeba: „Neumím si vůbec představit, jak hrozné to pro tebe musí být,“ nebo „Rád bych řekl něco, co by ti pomohlo, ale vůbec nevím co,“ nebo „Je mi tak líto, že ti umřelo miminko.“

   Poproste je, aby mluvili o vašem miminku jeho jménem a aby na něj vzpomínali při výročích a svátcích. Připomeňte jim, že i když znovu otěhotníte, budete možná stále myslet hlavně na miminko, které vám zemřelo.

   Řekněte jim, že jim budete vděční za trpělivost a podporu, když budete bloudit a hledat cestu, jak projít zármutkem.

   I když je to možná těžké, máte právo dát lidem vědět, co vám pomáhá a co ne. Můžete jim dát něco přečíst (včetně této knihy), napsat jim dopis nebo jim to říct osobně. Je potřeba sebrat energii a odvahu lidi konfrontovat, ale někdy je to jediný způsob, jak se mohou dovědět, jak vás podpořit. Přátelé a příbuzní jsou obvykle vděční, když vědí, co potřebujete. Chtějí upřímně pomoci a ocení, když jim v tom pomůžete. Obklopte se lidmi, kteří dokážou na vaše podněty reagovat a cítí s vámi.

   Se svou rodinou jsem se viděla až asi za tři nebo čtyři měsíce a bylo zřejmé, že o tom nechtějí mluvit, a tak jsme o tom v podstatě nikdy nemluvili. Dnes vím, že tohle bych dnes udělala jinak. Dnes bych nejspíš řekla: „Poslyšte, ale já o tom mluvit chci.“
-Dara

   Říkám svým přátelům: „Myslím, že všichni už jsou tím unavení a nechtějí mě poslouchat, ale já o tom potřebuju pořád mluvit.“ Když to řeknu, mají pocit, že oni nejsou jedni z nich, a vyslechnou mě.
-Claudia

   Chtěla bych svým přátelům říct: „Stačí, když řeknete, že na nás myslíte, že vám to není jedno, položíte nám ruku na rameno, nebudete nás zkoumat, snažit se nás povzbuzovat, zdržovat se dlouho, ale třeba jen donesete jídlo a odejdete. Stačí jen vědět, že na nás myslíte"
-Courtney

 

Zdroj:

S laskavým svolením autorky Deborah L. Davis převzato z knihy “Empty Cradle, Broken Heart: Surviving the Death of Your Baby” (Prázdná kolébka, zlomené srdce: Jak přežít smrt dítěte), vydáno nakladatelstvím Golden, CO: Fulcrum, 1996 www.fulcrumbooks.com.

Citlivá a chápavá kniha o citových aspektech truchlení, vyrovnávání se a přizpůsobování se úmrtí vašeho miminka v průběhu těhotenství, při porodu nebo krátce po něm. Obsahuje kapitoly týkající se potvrzení existence vašeho miminka, vypořádávání se s bolestnými pocity, smiřování se s těžkými rozhodnutími, vztahů s vaším partnerem, dětmi, příbuznými a přáteli, zvládnutí dalších těhotenství a rodičovství, uchování památky na vaše miminko (miminka) a nalezení klidu a významu v tom, co jste prožili.

Deborah L. Davis, PhD je vývojová psycholožka a spisovatelka, specializující se na citové aspekty těhotenství a poporodní krize, na truchlící rodiče vyrovnávájící se se ztrátou svého dítěte, na lékařskou etiku a zdravotní péči založenou na osobních vztazích. Je autorkou 4 knih určených pro truchlící rodiče: Empty Cradle, Broken Heart (fulcrum, 1996), Loving and Letting Go (Centering, 2002), Stillbirth, Yet Still Born (PILC, 2000) a When Courage Lies in Letting Go (dříve Fly Away Home, Centering, 2007). Společně s Marou Tesler Stein, Psy.D. je autorkou oceněné knihy Parenting Your Premature Baby and Child: The Emotional Journey (Fulcrum, 2004) a spolu s Amy Kuebelbeck píše v současné době knihu pro rodiče o perinatálním hospici  A Gift of Time (www.perinatalhospice.org). Je zakládající členkou rady PLIDA (www.plida.org).

Děkujeme paní Denise Courné za získání svolení ke zveřejnění tohoto textu. Denisa Courné se rozhodla založit v ČR něco na způsob podpůrné skupiny pro matky, které se musí vyrovnat se ztrátou miminka. Snad se ji podaří založit do konce roku 2007. Zatím je možné kontaktovat paní Denisu Courné na adrese: dcourne@tiscali.cz Prosíme o trpělivost, bude reagovat v rámci svých možností.

AZ RODINA.cz - informační portál (nejen) pro rodiče - www.azrodina.cz


Související odkazy:

12990150
11112922

JAK PROŽÍT ŠESTINEDĚLÍ V POHODĚ

Období počátků mateřství bývá obecně společností vnímáno jako jedno z nejkrásnějších v životě ženy. Někdy se ovšem dostatečně nezdůrazňuje, že se vždy jedná o náročný životní úsek. I když porod proběhl dobře, maminky se mohou zpočátku cítit zaskočeny tolika změnami a nároky novorozeného miminka. To na začátku potřebuje fyzický kontakt s matkou prakticky dvacet čtyři hodiny denně, aby se dobře rozeběhlo kojení, dítě bylo spokojené a mohlo se ideálně vyvíjet. Období šestinedělí je zároveň také velmi důležité pro samotnou matku. Potřebuje hodně odpočívat a nabírat síly na další měsíce a roky mateřství.

Darujte tu nejjemnější dětskou kosmetiku HiPP

Přemýšlíte o pěkném, ale i praktickém dárku pro novopečenou maminku, miminko nebo kamarádku s citlivou pletí? Kosmetika HiPP patří mezi to nejkvalitnější, čím můžete dětskou i dospěláckou pokožku potěšit.

NE KAŽDÁ ŽENA CHCE PORODIT DOMA, ALE VĚTŠINA ŽEN POTŘEBUJE SVOJI PORODNÍ ASISTENTKU!

České zdravotnictví se rádo chlubí svými úspěchy v oblasti porodnictví a neonatologie, zejména jednou z nejnižších úmrtností novorozenců. O čem se ale mluví podstatně méně, je (ne)svoboda matek v porodnicích, množství rutinních, ale často zbytečných invazivních lékařských zákroků a separace dítěte, či nemožnost rodit v porodním domě či doma se zajištěnou péčí, za což leží odpovědnost výhradně na státu. Země, které nabízejí daleko pestřejší systém péče během porodu, přitom mají statistické výsledky srovnatelné, některé dokonce i lepší, například severské státy.

JAK CVIČIT V TĚHOTENSTVÍ? DOBRÁ JE GRAVIDJÓGA

Těhotenství není nemoc a rození dětí je pro ženu přirozeným údělem. Nejlepší pohybová aktivita v těhotenství je GRAVIDJÓGA.

KDYŽ UŽ TO PO PORODU NENÍ TAM DOLE JAKO DŘÍV

Depilace intimních partií je dnes samozřejmostí. Zřejmě i proto ženy začaly řešit, jak vypadají na intimních místech. Nejmodernější metoda rejuvenace ženského vnějšího genitálu přístrojem ProtégeIntima a laserové ošetření g-set přináší bezbolestné řešení – vyhladí pokožku, srovná asymetrie, stáhne povolenou pochvu po porodu a poradí si i s inkontinencí.

JAK POZNÁM, ŽE JSEM TĚHOTNÁ?

Pro potvrzení těhotenství už dnes stačí zajít do lékárny a koupit si kvalitní těhotenský test. Tušíte od kdy se těhotenské testy využívají a jak fungují? Věděli jste, že už si můžete koupit i krevní těhotenský test, který umožňuje rychlou a přesnou diagnostiku v klidu domova?

DOPŘEJTE SVÝM DĚTEM KOSMICKÝ KOMFORT

Která z nás by si nepřála, aby se naše miminko cítilo jako v bavlnce? A to bez ohledu na to, jaké panuje počasí, zda chodíme pěšky nebo jezdíme převážně autem, zda trávíme většinu času ve městě nebo v přírodě. A určitě by se nejedné z nás ulevilo, kdybychom mohly tuto starost úplně pustit z hlavy a mít jistotu, že je dětem prostě krásně, a jen si užívat společné chvíle.

LÁTKOVÉ PLENY - JAK VYBRAT TY PRAVÉ V RŮZNÝCH SITUACÍCH?

Rozhodli jste se svému dítěti dopřát látkové pleny? Pravděpodobně při jejich výběru přijde na pořad dne některá z těchto praktických otázek. Možná budete přemýšlet, co za plenky zvolit do šátku, nebo jak látkovat, když nemáte moc místa na sušení. Někoho zajímá, jak při látkování co nejvíce ušetřit náklady a jiný chce ušetřit vlastní práci. Určité pleny sedí drobným dětem a jiné malým „pucínkům“. Ideální typ pleny pro vás se liší v různých situacích. Na 6 typických otázek při používání látkových plen odpovídaly látkovací poradkyně a zkušené maminky z týmu Brány k dětem – největšího českého ochodu s ekologickými potřebami pro děti i celou rodinu.

DĚTI A CHEMIE K SOBĚ NEPATŘÍ!

Zodpovědným rodičům nejspíš není třeba vysvětlovat, jaké riziko představuje pro jejich děti chemie, běžně používaná v domácnosti. Možná ale spousta z nás netuší, že se škodlivými látkami mohou děti přijít do styku také nošením některého oblečení a užíváním hygienických potřeb či kosmetiky. Je potřeba si uvědomit, že i malé množství může při dlouhodobém působení nadělat velké škody na zdraví celé vaší rodiny. Pro ty, kteří nechtějí nic riskovat, jsme dali dohromady několik tipů, jak se obejít bez chemie.

Jako maminčino pohlazení Bupi Baby mycí pěna – dotek přírody pro vaše děťátko

Pokud jste si právě přinesli z porodnice domů malinkatý vrnící uzlíček, je vám naprosto jasné, že pro své miminko potřebujete jen to nejlepší, nejněžnější a nejzdravější. A nejen pro novorozence je určená jemná a maximálně šetrná Bupi BABY mycí pěna s vysokým obsahem přírodních složek, ocení ji také všichni alergici a lidé s citlivou pokožkou.

KLIDNÉ MATEŘSTVÍ? UŽÍVEJTE SI HO I VY!

Trápíte se tím, že vaše miminko nespí a je neklidné? Hledáte odpověď na otázku, zda je skutečně v bezpečí a zda pro něj děláte to nejlepší? Těšila jste se na mateřskou dovolenou, ale trápí vás jen stres a obavy?

NOSTE SVÉ DĚTI POHODLNĚ

Rádi bychom vám představili babynosítka značky Tula. Nosítko je praktickým pomocníkem maminek a tatínků. Oceníte jej jak při běžných domácích činnostech jako je uklízení, vaření – kdy se děti „pletou pod nohy“ a nebo chtějí nosit či vidět, co právě maminka vaří.

KRÁSNÝ DĚTSKÝ NÁBYTEK Z MASIVU

Čekáte miminko, jste čerství rodiče nebo už máte odrostlejší dítě a přemýšlíte jaký nábytek vybrat do dětského pokoje? Kvalitní dětský dřevěný nábytek najdete v nabídce firmy Domestav s.r.o. Jedná se o českou společnost, která se specializuje na masiv a zdravé spaní. Kromě kvality nepodceňuje firma ani design, takže vaše dítě bude z nového pokojíčku určitě nadšené. Přesvědčte se sami.

CHCI SVŮJ POROD!

Online formulář, kterým oslovíte odpovědné úřady a politiky. Cílem iniciativy Chci svůj porod je umožnit především ženám, maminkám, budoucím maminkám a nejen jim oslovit odpovědné úřady a politiky, sdělit jim svůj názor, své potřeby a zkušenosti a požadovat od nich, aby se současnou neuspokojivou situací v péči o těhotné a rodičky a systematickým porušováním jejich práv a práv jejich dětí důkladně zabývaly. Cílem této iniciativy není propagovat porody doma, ale prosazovat právo ženy zvolit si svobodně místo porodu i poskytovanou zdravotní péči.

POMOC PŘI PLOCHÝCH ČI VPÁČENÝCH BRADAVKÁCH - AVENT NIPLETTE

Niplette je revoluční vynález...je jednoduchý, bezbolestný a může být použit ženou v každém věku

O AVENTU

AVENT je jediný speciálně navržený program pro krmení, aby pro vás a vaše dítě byl co nejjednodušší...

Asekol_cervene_k_200x600px__03
V děloze světa, Markéta Kotková - malířka intuitivních obrazů, tel.: 724 341 359