DĚTI DO KUFRU ANEB O STŘÍDAVÉ VÝCHOVĚ
Autor: PhDr. Eva Labusová
Každým rokem se v České republice rozvádí přibližně 30 000 manželství. Pokud jde o manželství s dětmi, následují dohady o tom, jak bude vypadat péče o ně. Ve většině případů končí děti u matky a s otcem se vidí tak, jak setkávání vymezí soud. Mnoho otců si tuto situaci nechce nechat líbit a vznikají organizace, které hájí práva dětí z rozvedených rodin na oba rodiče. Jednou z nich je i občanské sdružení Spravedlnost dětem
"Státní struktury novým a spravedlivějším modelům porozvodové výchovy v českém státě nepřejí, ale veřejnost dává čím dál častěji najevo, že je u nás v této oblasti leccos shnilého a že je na místě změna přístupu," říká zmocněnec sdružení Spravedlnost dětem Luboš Patera. Právě tohle sdružení uspořádalo v rámci Evropského roku rovných příležitostí pro všechny velkou mediální kampaň nazvanou Týden pro střídavou péči, v níž představilo tento způsob sdílené péče jako jednu ze žádoucích variant vzájemných kontaktů dětí a jejich rozvedených rodičů.
"Střídavka" - spravedlivá a moderní
Z letáků kampaně i z představeného dokumentárního filmu by náhodný pozorovatel nabyl dojmu, že jde o nejelegantnější možné porozvodové řešení. Pravidelný střídavý pobyt dětí u matky a otce totiž zachovává dětem oba rodiče a oběma rodičům umožňuje děti bezprostředně vychovávat. Střídavá péče (neboli správným úředním a legislativním označením "střídavá výchova" - viz. rámeček) nebere dětem ani jednu příbuzenskou stranu a nedělá z nich polosirotky, a naopak umožňuje, aby zažívaly různost prostředí i vztahů a čerpaly z nich potřebné sociální zkušenosti v podmínkách dvou rovnocenných domovů. "Děti mohou lépe rozvíjet své schopnosti, když mají i nadále k dispozici oba rodiče a mohou se na ně obracet podle míry jejich dovedností a kompetencí. Rodičům tento způsob dělby o děti přináší pocit rovnosti i šanci pro oddych a seberealizaci," tvrdí Luboš Patera.
Nešlo to hned, ale zvykl jsem si
Poslechněme si, jak střídavku hodnotí dvanáctiletý Pavel, který už v ní čtyři roky žije v jednom severočeském městě: "Když se moji rodiče rozvedli, byla to pro mne velká rána. Nejdřív se pořád hádali a nějaký čas jsem bydlel s mámou v bytě její kamarádky a tátu jsem skoro neviděl. Pak se ale všechno nějak uklidnilo, a táta, který jako podnikatel hodně vydělává, mámě nabídl, že jí nechá náš starý byt. Sobě koupil jiný o pár stanic tramvaje dál a nabídl mi, ať u něho každých čtrnáct dní bydlím. Nejprve mi to připadalo bláznivé - to mám jako pořád přebalovat kufry? No, vlastně mi je zpočátku balili rodiče a se vším všudy si mě předávali jako balík. Měl jsem pokojík jak ve starém domě, tak i nový u táty, bylo to zvláštní. Ale tím, že jsem pořád chodil do stejné školy a mohl se stýkat s kamarády, jsem si nakonec zvykl. Sice bylo hloupé, že jsme už nebyli pohromadě jako rodina, ale s mámou i tátou zvlášť byl větší klid. Po dvou letech se táta znovu oženil a teď mám i malinkou mladší sestru. Máma je zatím sama, tedy se mnou. Nelíbí se jí, když od ní co čtrnáct dní odcházím, ale nic neříká, a vždycky se těší, až zase přijdu. A já se na ni taky těším. Ale na tátu a na tu jeho rodinu taky. Je to divný život a chvíli trvalo, než jsem si na něj zvykl, a třeba moji spolužáci z normálních rodin mi to vůbec nezávidí, ale já už si nestěžuji a jsem docela v pohodě. Svým dětem bych to ale takhle nezařídil, spoustu energie člověk ztratí cestováním a přeorientováváním se na jeden nebo na druhý domov."
Nejde o model pro všechny
Jako vše, co se týká mezilidských vztahů, je i institut střídavé výchovy velmi individuální. Vždy záleží na konkrétní rodinné situaci a na tom, jak ji lidé, jichž se týká, zvládnou.
Jedním ze základních předpokladů pro fungující střídavku je schopnost a ochota rodičů domluvit se na věcech týkajících se dítěte. Také samo dítě by mělo dobrovolně souhlasit s tím, že povede poněkud kočovný život. Čím jsou od sebe bydliště rodičů dále, tím bývá střídavá péče komplikovanější.
Rodiče by se měli umět shodnout žít v obdobném výchovném stylu a zachovávat dítěti v obou domovech podobnou rutinu (příprava do školy, kroužky, doba trávená u počítače, čas k ukládání ke spánku apod.). Střídavá výchova je dále náročná tím, že často vyžaduje schopnost improvizovat a ochotu vycházet si vstříc, stejně jako připravenost domluvit se o běžných provozních věcech (co dítěti koupit na sebe, kam ho poslat na tábor apod.) To, co bývá zdrojem nesvárů v kompletní rodině, bývá tady ještě mnohem citlivější.
Střídavá výchova se příliš nehodí pro děti hendikepované - například pro děti s lehkou mozkovou dysfunkcí či s poruchami soustředění. Ty potřebují pevné zakotvení a řád a změny spojené se střídavkou obvykle nesnášejí dobře.
Hlasy pro i proti
O tom, nakolik střídavá výchova zmírňuje škodlivý účinek rozvodu na dítě, se vedou diskuse. V praxi totiž bohužel není snadné, aby rodiče dokázali nadřadit blaho dítěte osobním sporům. Pokud nedojde k usmíření a spolupráce vázne, střídavka užitek nepřinese.
Je zjevné, že střídavá výchova je určena pro zralé a zodpovědné osobnosti, které chápou, že konec manželství partnery nevyvazuje z rodičovství a že není možné chtít od dítěte, aby jednoho z rodičů vytěsnilo ze své mysli. Sice platí, že udržování korektních a smysluplných vztahů mezi všemi členy rozpadlé rodiny urychluje porozvodovou adaptaci každého z nich, ale zdaleka ne vždy se daří držet emoce pod kontrolou.
Na co je třeba dát pozor
Zbytek textu na:
http://evalabusova.cz/clanky/deti_do_kufru.php
Zdroj:
www.evalabusova.cz, 2.11.2007
Související odkaz: PhDr.Ilona Špaňhelová - STŘÍDAVÁ PÉČE PO ROZVODU OČIMA PSYCHOLOGA
