Animace-eon

UŽ NEJSEM JEN CHODÍCÍ PENĚŽENKA

Autor: Marie Těthalová

Když se můj kamarád Petr rozhodl opustit dobře placenou práci a stát se tatínkem na mateřské, byla jsem z toho trochu překvapená. Bála jsem se, že z něj za pár měsíců bude „muž za plotnou“.

Opletalovi mají šest dětí, nejstarší Julii je třináct, Berenice dvanáct, Mikolášovi deset, Lauře osm, Damiánovi pět a nejmladší Benjamín je dvouletý.

Co tě vedlo k tomu, žes zůstal s dětmi doma?

Už asi půl roku jsme si s Mahu říkali, že by to chtělo nějakou změnu. Přeci jen ona byla doma s dětmi už víc než dvanáct let a po těch letech měla pocit, že potřebuje něco jiného. A tak jsme se domluvili, že na konci minulého roku skončím v práci. V tu dobu se také plánoval prodej firmy, kde jsem pracoval, takže se to celkem šikovně sešlo. Navíc jsem dostal slušné odstupné, díky tomu jsme alespoň nemuseli aktuálně řešit peníze a můžeme si dovolit i výpomoc v domácnosti. Netrápí nás, že žena po dlouhé mateřské dostane jen malý nástupní plat, a Mahu tak má čas na to, aby si ujasnila, co bude dělat dál.

S čím se na své „mateřské“ nejvíc potýkáš?

Krom toho, že úplně nestíhám domácí práce, asi s kroužky a aktivitami našich dětí. Logistika mi prostě dělá potíže. Mahu to má všechno v hlavě, já mám důkladný seznam, ale prostě to někdy nestíhám, protože si zapomínám odškrtávat. Tady žádná rovnost pohlaví nefunguje, ženské prostě fungují jinak. Jako chlap prostě neodkojí, tak podle mě ani tyhle věci nezvládá. Ta pupeční šňůra mezi matkou a dítětem působí i tady. Možná se potýkám i s přemýšlením, co dál. Na důchod je ještě brzy. Ostatně já to, že jsem doma, neberu jako svoje poslání, Benymu jsou necelé dva roky, takže až půjde do školky, bude vše jinak.

Jak jsi snášel, když se ti pracovní kolotoč změnil na „klid“ doma?

To bylo úžasný! Tím, že jsem ze zaměstnání neodcházel ze dne na den, ale plánoval jsem to tak tři měsíce, stihl jsem všechno v klidu ukončit. V práci mě nikdo nebral jako vyvrhele, který odchází, nebyla to žádná šoková změna.

Čím začínáš a čím končíš svůj běžný den?

Kávou a panákem (smích).

Jasně, kávou začneš, panákem skončíš, ale co je mezi tím?

Kafe potřebuji, abych začal fungovat, a ten panák byla nadsázka – tvrdý alkohol moc nepiji. Mládeneček vstává o půl sedmé a ostatní děti taky, takže prostě musím vstát s nimi! Chystám snídaně a svačiny, ale jinak se děti připravují samy. Občas to musím zkorigovat, aby děti nešly do školy v něčem, co se nehodí, ale většinou jenom poslouchám, jak bouchají dveře a Julie, Bibi, Miki a Laura odcházejí do školy. Pak odvezu Damíka do školky a čeká mě „poklidné“ dopoledne s Benem. Jak po obědě uslyším znova bouchnout dveře, kolotoč začne nanovo. Kroužky a hudebka, navíc děti si na to samy nemyslí, takže to musím hlídat já. Mahu na tohle byla schopná myslet, pro mě to je problém. No, někdy myslí za mě i teď, a co se týká dozoru nad cvičením na nástroje, to jsem úplně vedle.

Takže kdyby to bylo na tobě, hudebka a kroužky se rozpustí?

Ale to ne, jen bych děti přihlásil, všechno bych zaplatil, ale už by tam nechodily (smích).

Jak děti vnímají to, že jsi teď doma ty?

Myslím, že v zásadě pozitivně, navíc Mahu není v práci celý den, takže to není tak dramatická změna. A já vidím, jak se děti vyvíjejí, rostou… Víc s dětmi mluvím, je na to čas. Dřív to vypadalo tak, že děti chodily se složenkami a já jsem jim dělal „chodící peněženku“, ale teď máme možnost spolu víc mluvit, trávíme společně odpoledne a máme na sebe čas.

Když jsi teď doma s dětmi, chybí ti něco zásadního?

V zásadě o tom ani neuvažuji, neuvědomuji si, co by mi nějak hodně chybělo. Možná vztahy s kolegy. V práci jsem mohl řešit jiné věci než doma, ale tohle jsem postrádal tak první měsíc. Nic zásadního mě nenapadá.

Takže neneseš nějak útrpně to, že jsi teď doma?

Pro mě to je skvělé. Ale mám třeba kamarádku, která si uvědomila, že nutně potřebuje jít do práce, když měla třetí dítě, šla vynést sama koš a řekla přitom „bác“. Ale hodně dělá to, že teď máme skvělou paní na pomoc v domácnosti, která nás zastoupí v takových těch rutinních věcech. A já tak můžu stavět vztah s dětmi na něčem jiném, než že po nich musím uklízet a mám pro ně vařit. Taky je podle mě moc dobře, že jsme nezůstali žít na vesnici, ale vrátili jsme se do města. Na vesnici jsme neměli žádnou možnost hlídání, nikdo nám nepomáhal a možnost jiné realizace než s dětmi neexistovala. Když půl roku nejdeš do kina, přežiješ to, ale deset let? Pokud bych byl v situaci jako před pár lety, kdy jsme měli děti sice „jenom“ čtyři, ale nikoho na výpomoc, asi bych do měsíce zkolaboval. Navíc, když se pro samé starání o děti dostaneš až na základní úroveň starého dobrého Maslowa, zajišťuješ jen teplo, jídlo a bezpečí, ale na víc už nemáš sílu, udělá to něco i se vztahem jako takovým.

Napadá mě, že si teď možná i lépe uvědomuješ, co má Mahu za sebou.

Jednoznačně! I když pro ni je to teď taky těžké, už není tak nezastupitelná jako dřív a musí si v tom najít svoje nové místo.

Dovedeš si představit, jak bys žil, kdybys děti neměl?

Ne (smích). Nedovedu, nechci parafrázovat reklamy, ale už „je to zažraný“. Ony nejsou součást života, ale život jako takový. Určitě je dobře, že je mám.

Zdroj:
časopis DĚTI A MY, 26.9.2007, www.portal.cz/dm

11485086
Banner_flexikurz