PAVEL LIŠKA - ŠTĚSTÍ VENKOVSKÉHO UČITELE

Autor: Marie Frajtová

Říká, že dospěl. Večery už netráví na mejdanech, ale doma se ženou a malým synem. I jeho nejnovější role je dospělá. Ve filmu Bohdana Slámy hraje homosexuálního učitele, který musí bojovat s předsudky i sám se sebou...

Liska_normal

Foto: Tomáš Nosil

Jak jste oslavil šestatřicátiny?

Nerad slavím narozeniny, natož svoje. Počkám si až na čtyřicátiny. Shodou okolností jsem byl za Bohdanem Slámou v Miroticích, kde se točil Venkovský učitel. Zastavili jsme se u Námořníka, svérázného chlápka, který má rád lidi, pivo, kořalku. V baráku si postavil hospodu, která se během natáčení stala naším druhým domovem. Na svoje narozeniny jsem se u Námořníka opil, ale vůbec to nebylo v plánu.

Proč nerad slavíte svoje narozeniny?

Nejsem rád středem zájmu, takový to děkování a blahopřání... Já si vlastně neužil ani vlastní svatbu. Pozvali jsme hromadu kamarádů, to bylo všechno super, ale já se s nikým pořádně nezastavil. Radši slavím narozeniny nebo svatby někoho jiného.

Liší se vaše dnešní mejdany od těch, co jste prožíval před deseti lety?

Mejdanuju málo a už to ani neumím, u Námořníka to bylo po dlouhé době. Stárnu, už mě to tak nebaví. Vždycky se pak dva dny léčím, nic se mi nechce dělat, vlastně ten čas úplně ztratím. A hlavně jsem rád doma, těším se na ženu a na Šimona. Zvolnění cítím už tak pět let, pařmenské období mám za sebou.

Vaše žena Kristýna prožila nekonvenční dětství, vyrůstala v rodině bývalého disidenta Johna Boka, jedné z nejdivočejších postav českého undergroundu. Shodnete se spolu v pohledu na výchovu Šimona?

My Šimona nijak nevychováváme. Dáváme pozor, aby si nerozbil hlavu, aby dostal najíst, ale jinak ho necháváme, ať dělá, co se mu líbí. Třeba s námi chodí spát až mezi půlnocí a druhou hodinou, což je u nás trochu neobvyklé, ale třeba ve Španělsku nebo v Itálii úplně běžné. Já jsem rád, že to tak má a že je vzhůru, když večer přijdu z divadla domů, protože si spolu můžeme hrát. Vstává okolo desáté a my rádi spíme.

John Bok se snadno pouští do sporů, jak spolu vycházíte?

Respektujeme se a máme se snad rádi. Vážím si Johna jako tchána i jako člověka, který se snaží, aby byl svět spravedlivější. Do sporů jsme se samozřejmě dostali několikrát, protože on má vznětlivou povahu a vytočí ho i blbost, ale já – ač taky složitá povaha – to s Johnem už asi nějak umím.

Vy se také neváháte angažovat: podepsal jste petici proti kamionům, protestoval jste proti vývozu zbraní do Kolumbie, nedávno jste podpořil myšlenku uspořádat v Praze olympijské hry...

Nevyhledávám to, ale když mě někdo osloví s projektem, se kterým se ztotožním, snažím se pomoct.

Dědeček vaší ženy byl za druhé světové války pilotem u 311. bombardovací perutě Královského letectva, znáte jeho příběh?

Znám, ale bohužel vám ho nemůžu vyprávět, protože všechno motám. To mi dělá odjakživa potíže, mám problémy s pamětí na pomezí diagnózy. Nebyl bych schopný vyprávět ani příběh svých prarodičů.

Rozhovory, které jste poskytl na téma manželství, vyznívají jako reklama této instituce...

Nevím, co máte na mysli, necítím se jako propagátor manželství.

Několikrát jste mluvil o tom, že jste se vždycky chtěl ženit, že svatbu považujete za důležitý krok.

Neviděl jsem důvod, proč bych se neoženil. Našel jsem člověka, se kterým jsem ten akt chtěl uzavřít. Samozřejmě nikdy nikdo netuší, co bude dál. A my jsme už tenkrát věděli, že když spolu už nebudeme chtít být, tak prostě nebudeme. Neviděli jsme v tom žádnou překážku.

Takže to neberete jako fatální rozhodnutí žít spolu do smrti v dobrém i zlém?

Fatálně jsem to cítil a cítím pořád, ale zároveň vím, že jsme jenom lidi. To vnímá každý jinak, spousta lidí tvrdí, že jim nějaký papír lásku nezaručí. To jsme si taky nikdy nemysleli, ale chtěli jsme naši lásku aktem svatby stvrdit. Hlavně jsme věděli, že i když se bereme, zůstáváme svobodní.

Vždyť při sňatku dáváte slib, je to závazek...

Samozřejmě že je to závazek, ale nikdo přece nemůže vědět, co se může stát. Pokud já nebo Kristýna přestaneme toho druhého milovat, tak spolu máme být dál jenom proto, že jsme si to slíbili? Nebo kvůli dětem? To bychom ani jeden, ani druhý nechtěli. Svobodu vnímáme stejně a chceme si ji zachovat i v manželství.

To znamená, že byste byli schopni přijmout nevěru?

To ne, já mluvím o svobodě jiného druhu, o tom, že pořád máme svobodnou vůli, možnost odejít, pokud ucítíme, že to tak má být. Já jsem za to rozhodnutí strašně rád a stojím si za ním.

Také jste říkal, že jste chtěl dítě pokaždé, když jste se zamiloval...

To je pravda, ale taky mě nesmíte brát příliš vážně. Děti jsem měl vždycky hrozně rád, mladší brácha se narodil, když mi bylo osmnáct, a já si ho moc užíval. Nejsem moc racionální tvor, spíš intuitivní a pocitovej, opožděnej a zbrklej, takže jsem chtěl svatbu a děti vždycky, když jsem se zamiloval.

Muži prý ztratili tradiční patriarchální roli a musí se vyrovnávat se samostatnými a schopnými partnerkami – taky si to myslíte?

V přírodě je to dobře vymyšlené a vyvážené. Připadá mi přirozené, že jsou ženy v něčem silnější než chlapi, protože jsou matky. Ale neměli bychom v tom dělat maglajs tím, že budeme cpát ženy nebo chlapy do rolí, kam nepatří, jen proto, abychom si dokázali, že to jde. Já se velmi přirozeně cítím v roli otce, který vaří, umí uklidit nebo se postarat o dítě. Ale chápu, že to tak nemají všichni chlapi a rozhodně to neznamená, že jsou špatní otcové. Stejně tak respektuju ženy, které brzy po porodu potřebují pracovat. Je to v pořádku, pokud jsou jejich děti šťastné a jim nevadí, že přicházejí o ty nejhezčí chvíle.

Dokážete se dojmout?

Dokážu, někdy iracionálně, někdy naprosto opodstatněně. Jsem Vodnář, střídají se mi nálady, pocity radosti a smutku a někdy k tomu ani nemusí být důvod. Dokáže mě dojmout úplná prkotina, třeba když se ke mně rozběhne Šimon, nebo u blbýho filmu.

Bavíme se trochu osobně, vadí vám to?

No, to je právě to. Já rozhovory nerad dávám, přijde mi to absurdní. Nejen že neznám vás, ale ani tisíce lidí, kteří čtou váš časopis. Je to divný, hodně divný. Jsem tu hlavně proto, abych mluvil o filmu, který jsme natočili s Bohdanem Slámou.

Právě k tomu mířím. Ve filmu Venkovský učitel je nejdojemnější poslední scéna, kdy pomáháte krávě při telení...

To byl silný zážitek. A hodně těžká scéna, protože jsme ji mohli točit jenom jednou. Takové chvíle jsou nabité emocemi, ta situace je působivá sama o sobě i v rámci příběhu, do kterého je zasazená ve filmu. Celé natáčení jsem si v sobě hromadil tu energii, kterou jsem z té scény cítil, abych ji mohl odevzdat právě v ten okamžik. To, že film končí čtyřminutovým záběrem, ve kterém přijde na svět nový život, je hodně působivé.

Tématem Venkovského učitele je odpouštění. Je podle vás těžší odpustit, nebo přiznat svou vinu?

Nevím. Obojí je hrozně těžký. Ale je důležité, abychom se to v životě naučili. Někdy stačí vědomí, že by člověk odpustit měl. Jak a kdy k tomu dojde, je druhá věc. Už vědomí, že je to potřeba, je cesta.

Jak jste se teď cítil za katedrou coby učitel?

Hodně komicky. Já sám jsem měl reparát z matiky, málem mě nepustili k maturitě, a teď jsem tam v roli učitele doučoval Láďu právě matiku. Myslel jsem na to, jak se mi budou spolužáci z Liberce smát. Ale na svou obranu musím říct, že s příkladem, který ve filmu počítám, měl problém i Bohdan Sláma, inženýr.

Měl jste trému z plné třídy dětí?

To ani ne, měl jsem trému sám ze sebe. Přestože jsem o své postavě věděl snad všechno, rok jsme se o ní s Bohdanem podrobně bavili, měl jsem strach se v ní poprvé ocitnout fyzicky. První, co se točilo, byla scéna, jak učitel přichází do školy a představuje se dětem. Byl to dlouhý, tříminutový záběr, který když se pokazí, tak se musí jet celý od začátku. A já to pokazil snad osmnáctkrát, prostě jsem to nedokázal zahrát. Pak došel materiál a muselo se končit. Bylo mi všelijak. Bohdanovi jsem popravdě říkal, že se v tom nějak necítím, že se mi ten text blbě hraje. Ještě v noci mi volal, že ví, čím to je, že našel ve scénáři místo, které nedává pro tu chvíli smysl. Tím pádem jsem se druhý den mohl vymlouvat, že jsem herec, který nezahraje špatný scénář. Bohdan to přepsal, obsah té scény se přesunul do poslední třetiny filmu, kde má logické opodstatnění. Filmu to určitě prospělo, takže nakonec bylo dobře, že jsem to ten první den nezahrál.

Musel jste ke své postavě hledat cestu? K její odlišné sexuální orientaci a k tomu, jak si s ní neví rady...

To, že je učitel homosexuál, je druhotné, důležitá je situace, ve které se ocitne lidsky. Ale je pravda, že tahle role pro mě byla z těch, které jsme vytvořili společně s Bohdanem, nejsložitější. V těch předešlých jsem mohl čerpat ze svých životních zkušeností a mohl jsem je do svých postav promítnout. Teď jsem se ocital v situacích a duševních stavech, jaké jsem neznal.

Marek Daniel, který ve filmu hraje vašeho bývalého přítele, říkal, že mu přišlo hodně komické, když vám měl s vážnou tváří říkat: Chyběl jsi mi...

Jo, to bylo vtipný. S Markem jsme kámoši od JAMU, tohle byla velká inspirace k fórům. Ještě větší problém jsem ale měl s Miroslavem Krobotem. Nakazili jsme se na Účastnících zájezdu, kde jsme se oba tak odbourávali, že jsme spolu vůbec nemohli hrát. Nemůžu si pomoct, ten jeho vážný důstojný obličej mě provokuje. Říkal jsem si, že ve Venkovském učiteli máme oba vážnou roli, tak to nebude problém. Jenomže stačilo, že se pan Krobot jednou uchechtl a já byl ztracený.

Jaká byla vaše první filmová spolupráce se Zuzanou Bydžovskou? Zatím jste spolu hráli jen v divadle v představení Perfect Days...

Zuzana je vynikající herečka, hodně emotivní, svoje role skutečně prožívá. Když jsem viděl film, došlo mi, že do postavy promítla hodně ze sebe. Možná víc, než si sama myslí. Marie je složitá a náročná postava. Jsem hrozně vděčnej za scénu, kdy její syn Láďa mluví o tom, jak se jeho rodiče rozcházeli a jak si oba ubližovali. Tím pro mě Marie získala další podstatný rozměr, svou minulost, která je cítit a která není černobílá.

Poznávacím znamením Bohdana Slámy jsou dlouhé záběry, to musí být pro herce hodně obtížné.

Hlavně ve scénách, kde se toho hodně děje, jako při příchodu učitele do školy. Otevírám dveře, nejdřív se vyvalí děti, pak potkávám ředitele, jdeme do třídy, já něco říkám... Stačí, když se něco pokazí na konci, a je to nepoužitelný. Technických i hereckých aspektů je tolik, že vypadá úplně nepravděpodobně, že by se to mohlo podařit.

Film vznikal v koprodukci Česka, Německa a Francie – pocítil jste na vlastní kůži velkorysý rozpočet?

Pocítil a užíval si ho. A dovolil bych si říct, že i zasloužil. Když si vzpomenu na polní podmínky, ve kterých vznikaly Divoké včely, byla to velká změna k lepšímu. Tehdy jsme na natáčení do Jiříkova na Bruntálsku jezdili z Prahy večer po představení, cesta trvala pět hodin. V pokoji na ubytovně nás spalo sedm, takže jsem byl věčně nevyspalej... Ale to jsme neřešili, protože jsme dělali věc, pro kterou jsme hořeli. Velkolepý rozpočet si teď nejvíc užil Bohdan, který si nechal postavit celý statek na louce za barákem a na natáčení chodil pěšky přes louku. Já bydlel v hotelu, měl jsem pokoj sám pro sebe, a když jsem si šel sednout k Námořníkovi na nutný relax, mohl jsem si zavolat auto s řidičem. Vnímal jsem to jako velký luxus, i když je to vlastně normální.

Řekli jste si s Bohdanem Slámou „třikrát a dost“, nebo plánujete něco dalšího?

Neřekli jsme si nic, ale já na Venkovském učiteli cítil, že jsme došli k nějakému završení a na chvíli bychom si od sebe měli odpočinout. Bohdan říká, že Divoké včely, Štěstí a Venkovského učitele jako trilogii necítí, ale já to tak osobně vnímám. Bohdan určitě bude točit dál podobným způsobem, jeho téma lidských vztahů je nevyčerpatelné.

Patříte mezi herce, kteří srůstají s postavou a na jevišti potí krev?

Přestože svoje role na jevišti někdy asi nějak prožívám, držím si odstup. Nikdy jsem se v postavě neztrácel, nikdy jsem si jako někteří herci nemusel očišťovat boty, abych vystoupil z role, anebo dvě hodiny po představení sedět v baru, abych se mohl vrátit do normálního života. Teda v baru jsem samozřejmě seděl, ale z úplně jiného důvodu. Těší mě, když na jevišti vidím herce, kteří dokonale a hluboce hrajou, ale mají přitom určitý nadhled a vtip. Cítím to třeba v herectví Ivana Trojana nebo Igora Chmely.

Užíváte si potlesk?

Děkovačky nemám rád. Já se totiž docela stydím. Nedělá mi problém se předvádět, když jsem schovanej za postavou. Ale jakmile jsem sám za sebe, získám ostych, koktám, neumím se vyjadřovat. Taky proto nerad dělám ty rozhovory...

Vždyť už bezmála dvě hodiny mluvíte jak kniha.

No, za to asi může ta slivovice. O čem jsme to mluvili? To je fakt hrozný, ta moje paměť, tohle se mi stává pořád!

Děkovačky...

No, není mi to moc příjemný. Jsem samozřejmě rád, že se představení lidem líbilo, těší mě, když mě někdo pochválí, protože občas propadám pochybovačným náladám. Ale potlesk si neužívám. Nejhorší to bylo na festivalu v San Sebastianu, kde jsme s Bohdanem prezentovali Štěstí. Po projekci celý sál povstal a s bouřlivým potleskem se obrátil na nás. Ze sálu jsme vycházeli po červeném koberci lemovaném tleskajícími diváky. My s Bohdanem byli úplně rudí, vypadali jsme jak dvě nebožátka, pohled zarytý do koberce. Kristýna z toho tenkrát měla záchvaty smíchu.

A jak se cítíte vy, když ji vidíte na jevišti?

Nejvíc se mi líbí, když tančí, to je pro mě úplně nejkrásnější. Taky mě nedávno ohromilo představení Obludárium, které dělala společně s bratry Formanovými, premiéru měli loni v listopadu v Bretani. Byla úžasná jako celé představení, což vůbec nechtěla slyšet, ona o sobě strašně pochybuje.

Nemáte někdy chuť na chvíli zmizet a být se svými kamarády?

To mám a myslím, že je to potřeba. Občas si to vědomě naordinuju, zrovna nedávno jsme si s Pepou Poláškem říkali, že musíme obnovit naše chlapský prázdniny. Poslední dobou taky začínám cítit potřebu samoty. Máme čerstvě koupenou nádhernou chalupu u rybníka na úplné samotě. A tuhle jsem tam byl sám a měl jsem tam poprvé spát. Není tam elektřina, takže v pět byla v baráku tma tmoucí. Svítil jsem si svíčkami, už v osm jsem byl mrzutej a neměl stání. Padl na mě smutek, takže jsem nakonec sbalil fidlátka a odjel za Kristýnou a Šimonem domů. Tak to je o tý labilitě...

Umíte si představit, co bude za deset let?

Řeknu vám to úplně jednoduše. Chtěl bych, abychom byli s celou mojí rodinou zdraví, abychom byli šťastní a abych měl opravdové přátele. To je všechno.

PAVEL LIŠKA  29. 1. 1972

Vystudoval JAMU v Brně, začínal v brněnském HaDivadle, hostuje v Národním divadle jako Romeo z Romea a Julie a Vodník ze hry Lucerna. Je v angažmá pražského Divadla Na zábradlí. Ve filmu debutoval v roce 1999, když ho Saša Gedeon obsadil do role Františka ve filmu Návrat idiota. S Bohdanem Slámou natočil Divoké včely (2001), Štěstí (2005) a Venkovského učitele (2008), za roli Toníka ve filmu Štěstí získal Českého lva. Hrál v Hřebejkových filmech Pupendo (2003) a Horem pádem či Švankmajerově Šílení (2005). N Jeho manželkou je tanečnice a herečka Kristýna Boková. Mají syna Šimona Samuela, kterému budou brzy tři roky.

MEZI ČTYŘMA OČIMA

O Pavlu Liškovi se ví, že rozhovory dává jen s velkým sebezapřením, a tak jsem na schůzku do kavárny Café Orient, kterou mám ráda nejen pro elegantní kubistický interiér, ale i proto, že je vzdálená pět minut od redakce, vstupovala s obavami. Stačilo prvních pár „rozehřívacích“ otázek a bylo mi jasné, že obavy byly zbytečné. Pavel Liška mě přivítal sice viditelně znavený – měla za sebou první projekci Venkovského učitele a sérii rozhovorů – ale byl nečekaně skromný, přímý a otevřený. Možná mu dodaly potřebné volty dva panáky slivovice, které do sebe během dvouhodinového hovoru vpravil, ale nevyhýbal se ani dotěrně osobním otázkám a viditelně ožil, když jsme narazili na spolupráci s Bohdanem Slámou. Přesto bylo z jeho slov znát, že patří mezi herce, kteří svoje zaměstnání berou se sympatickým nadhledem.

 

 

Zdroj:
časopis INSTINKT, 21.2.2008, www.instinkt-online.cz 

Azrodina_portal_250x250
11499230

Historický úspěch pro Českou republiku, český seriál #martyisdead získal cenu Emmy známou jako televizní Oscar

Mezinárodní akademie televizních umění a věd dnes vyhlásila v New Yorku internetový seriál #martyisdead jako vítěze mezinárodní ceny Emmy. Stalo se tak v průběhu slavnostního ceremoniálu 48. ročníku International Emmy Awards, který se letos poprvé konal online. Seriál o aktuálním tématu kyberšikany se stal historicky prvním českým seriálem, který získal tuto prestižní cenu. Emmy v kategorii krátkých seriálů převzali během online přenosu producenti Milan Kuchynka a Vratislav Šlajer. Spoluproducentem je i Jakub Koštál, režisérem Pavel Soukup.

KDYŽ CHCEŠ, TAK TO DOKÁŽEŠ! - UKÁZKY ZPĚTNÉ VAZBY

Reakce žáků, studentů, pedagogů i rodičů na preventivní program Radky Bangy.

VYŠEL PŘEPRACOVANÝ MANUÁL PRO SPOKOJENÉ RODIČE, DĚTI I UČITELE – KNIHA RESPEKTOVAT A BÝT RESPEKTOVÁN

Původní kniha Respektovat a být respektován vyšla v r. 2005 a od té doby se jí prodalo téměř 100 000 kusů. Za těch 15 let od vydání vyšla nová literatura, realizovaly se stovky kurzů se stejnojmenným názvem. A tak se autoři rozhodli knihu přepracovat. Z původní čtveřice autorů se toho ujaly J. Nováčková a D. Nevolová. Na více než 350 stranách autorky rozkrývají, jak vychovávat děti k sebeúctě a zodpovědnosti. Pomáhají porozumět potřebám dítěte a upozorňují na velká rizika metod, kterými jsou děti vedeny k poslušnosti i na neblahé důsledky takového jednání. My dospělí samozřejmě většinou vše děláme v dobré víře, že pro děti činíme jen to nejlepší, jenže opak bývá pravdou...

Za staré mobily pomoc do dětských domovů

Sběrová kampaň společnosti ASEKOL s názvem Věnuj mobil pravidelně pomáhá dobročinným organizacím. Za sběr vysloužilých mobilních telefonů daruje ASEKOL nové mobilní zařízení vybrané organizaci a navíc se postará o správnou ekologickou likvidaci starých zařízení. Letos se do této sběrové kampaně zapojili i zaměstnanci společnosti Avast, kteří během jednoho roku sesbírali 173 starých nefunkčních mobilů a odevzdali je k odborné recyklaci. Za tento počin ASEKOL věnoval 2 nové přístroje, které byly předány organizaci Dejme dětem šanci.

DĚTI SE VE ŠKOLKÁCH SKVĚLE BAVÍ

Současné školky umí děti patřičně zaujmout. Stačí několik málo okamžiků a dítě si nové prostředí školky velice oblíbí. Školky totiž nabízí nejen seznámení se stejně starými dětmi, ale naučí je mnohé činnosti zábavnou formou, takže si ani nevšimnou, že se učí něco, co se jim bude v budoucím životě dost hodit.

UKAŽTE DĚTEM PESTROBAREVNÝ SVĚT

Víte, kolik odstínů zelené se objevuje ve světě kolem nás? Proč si muži pořád pletou růžovou a fialovou? Už v dětství je důležité naučit se barvy správně rozeznat a pojmenovat.

KDYŽ CHCEŠ, TAK TO DOKÁŽEŠ!

HUDEBNÍ PROGRAM zaměřený na PREVENCI RIZIKOVÉHO CHOVÁNÍ úspěšně probíhá již od r. 2011, kdy vznikl pod záštitou zmocněnkyně vlády ČR pro lidská práva Moniky Šimůnkové. RADOSLAV "GIPSY" BANGA se s žáky a studenty podělí o svůj osobní příběh i své zkušenosti a motivuje je k aktivnímu a smysluplnému životu bez násilí, konzumace drog, xenofobie, rasismu, intolerance, agrese, kriminality a dalších variant rizikového chování.

Jak kondolovat na pohřbu a psát kondolenci

Ztráta člověka je bolestivou událostí jak pro nejbližší rodinu a přátele zesnulého, tak pro jeho širší okolí. Pokud jste se dozvěděli o úmrtí prostřednictvím smutečního oznámení, parte nebo od pozůstalých, je vhodné vyjádřit soustrast jeho nejbližším. Způsob kondolování se odvíjí od toho, zda se pohřbu účastníte osobně, nebo chcete kondolenci předat poštou.

SKVĚLÝ RYCHLÝ MOUČNÍK PRO NEČEKANOU NÁVŠTĚVU VÁS NAUČÍ MARKÉTA PAVLEJE V GOURMET ACADEMY

Taky máte svých pár oblíbených moučníků, které jedete pořád dokola a chtěli byste zase překvapit něčím novým? Hledáte něco osvědčeného, co nedá moc práce, ale výsledek bude tak úžasný, že se po něm okamžitě zapráší? Přesně takový moučník jsem se naučila na Kurzu jarního pečení s Markétou Pavleje (v rámci Gourmet Academy). Galleta má navíc tu výhodu, že je velmi variabilní, takže při jednom pečení, uspokojíte i rozdílné chutě členů rodiny a hostů.

LEU BRAIN STIMULATOR - DIDAKTICKÁ HRA OD 4 DO 104 LET!

Zábavná a poutavá hra s pedagogicky vysokou hodnotou pro lidi všech věkových kategorií ( s výjimkou malých dětí do 3 let). U dětí stejně jako u dospělých je mozek stimulován různými způsoby a tímto je podporován ve svém vývoji. Díky velkému množství čím dále tím náročnějších úkolů a ještě mnohem vyššímu počtu variací her zůstane hra vždy výzvou, která znovu a znovu upoutá děti a dokonce i lidi ve vysokém věku.

NEWSLETTER bEDUin - TÝDENNÍ PRŮVODCE SVĚTEM VZDĚLÁVÁNÍ

Přináší inspirativní informace pedagogům, rodičům i všem ostatním, kteří se o vzdělávání zajímají. V aktuálním vydání se můžete např. podívat jaká jídla dostávají děti ve školních jídelnách v různých zemích světa nebo se dozvědět víc o novele zákona o ochraně veřejného zdraví, která nutí rodiče k očkování. Setkáváte se ve škole s nesnášenlivostí? Podívejte se na praktický manuál pro učitele Chci to řešit! Pokud se přihlásíte k odběru, můžete pravidelně dostávat informace k zajímavým tématům i v dalších týdnech.

HLEDÁTE DOBRÉ KURZY ANGLIČTINY, KTERÉ BAVÍ DĚTI I DOSPĚLÉ? ZKUSTE MORTIMER ENGLISH CLUB!

Výuka jazyků, konkrétně angličtiny může vypadat různě, a většinou tomu odpovídají i výsledky. Pokud nechcete pořád dokola začínat v nezáživných kurzech nebo odradit děti hned z počátku nudnou výukou, zkuste MORTIMER ENGLISH CLUB. Díky těmto kurzům se naučíte anglicky zábavně a všemi smysly. V nabídce jsou kurzy angličtiny pro děti, dospělé i seniory. Kurzy mohou být inspirací i pro všechny, kteří hledají zajímavou možnost pracovního uplatnění nebo podnikání.

PROČ ZAČÍT S EKOLOGICKOU VÝCHOVOU U DĚTÍ

Děti, které vidí rodiče, jak třídí odpad, to dělají samy. Naučí se to, protože rodiče odpad třídí. V rodinách, kde se odpad automaticky třídí, se takto nenápadně pěstuje "pečovatelský" vztah k přírodě. Ve školách pomáhají vzdělávací projekty společnosti ASEKOL.

Asekol_cervene_k_468x60px__05