JAK JSEM NEZVLÁDLA KOJENÍ
Autor: Olga Janoušková
Na porodním boxu jsem strávila dvě noci. Týden předtím jsem byla hospitalizována na gynekologickém oddělení, jelikož jsme s miminkem v bříšku měli nějaké zdravotní problémy. Plodová voda mi praskla ve čtvrtek navečer, syn se pak narodil až po druhém dni vyvolávání porodu – v sobotu odpoledne.
Byla jsem ze všeho pořádně vyčerpaná. Na oddělení šestinedělí jsem se téměř vůbec nevyspala, cítila jsem únavu jako nikdy předtím, dokonce nohy mi otekly třikrát více než v těhotenství.
Prvních 24 hodin po porodu mi bylo miminko odneseno do inkubátoru, neboť měl synek při porodu pupeční šňůru kolem krku, měl potíže s dýcháním a byl promodralý.
Únava, psychika a pozdní přiložení dítěte k prsu udělalo svoje. Laktace se mi rozbíhala pomalu, já neměla moc mléka, přikládání k prsu se nám také moc nedařilo. Snažila jsem se kojit i za pomoci a rad několika zdravotních sester, ale ne vždy se to obešlo bez problémů.
Synek měl hlad, což dával najevo dost hlasitým pláčem i v době, kdy ostatní miminka spala a já se musela dožadovat glukózy a později umělé výživy po zdravotním personálu.
Byla jsem z této situace nešťastná. Hormony bláznily a nic než kojení mi v tu dobu nepřipadalo důležitější. Vzpomínám si, jak jsem při telefonátech s manželem stála v koutku chodby porodnice a brečela. Manžel mě však vždy dokázal alespoň na chvíli upokojit a při cestě z porodnice domů jsme spolu hned v nejbližší lékárně zakoupili už v pohodě první krabici Beby.
Doma jsem se již zklidnila, přikládání jsme s mimi natrénovali, ale dokrmovat umělou výživou jsme museli i nadále. Takže stále stejný kolotoč: prsa + lahvička.
Když jsem si už myslela, že mám mléka víc a snad bychom mohli dávky umělé výživy snížit, “ránu pod pás” mi zasadil synek. Kojení najednou začal odmítat, plakal, vztekal se. Nejdříve jsem měla za to, že je to dočasná záležitost. Jenže situace trvala i nadále.
Po několika dnech, kdy jsem vyzkoušela snad všechno, včetně telefonátu na Laktační ligu, jsem kojení vzdala. Nechtěla jsem trápit nešťastné mimi ani sebe, protože pohled na hladového a uřvaného synka mi dral srdce. Kojit jsme přestali, když měl Kubík 3 měsíce.
Pravděpodobně se jednalo o tzv. syndrom zmateného dítěte, které dá před prsem přednost dudlíku, ze kterého mlíčko teče rychleji a bez větší námahy pro něj.
I pod vlivem laktační kampaně jsem se bála, že toto “nekojení” bude mít dopad na synkovo zdraví, ale musím zaklepat, že dosud nebyl Kubík skoro vůbec nemocný – nyní je mu téměř 1,5 roku.
Kojení jsem sice nezvládla tak, jak jsem si kdysi představovala, ale výčitky již dnes nemám – co jsem udělat mohla, jsem myslím udělala. Ne všechno v životě vyjde tak, jak bychom si přáli.
Olga J.
CO MOŽNÁ NEVÍTE: Maminky (nejen) po porodu mají možnost využít služby porodní asistentky nebo duly. Jak vám mohou v jednotlivých obdobích pomoci se dozvíte v článku DOPŘEJTE SI PÉČI PRO VÁS I VAŠE MIMINKO. Při problémech s kojením můžete kontaktovat některou z laktačních poradkyň nebo využít návštěvní službu po porodu.
Zdroj:
AZ RODINA.cz - informační portál (nejen) pro rodiče, 25.3.2008, www.azrodina.cz
Související odkazy:
- Kojení - poradny
- KOJENÍ - RADY A POMOC (PŘÍRODNÍ RECEPTÁŘ)
- JE KOJENÍ HRAČKA?
- VÝZNAM PRVNÍHO PŘILOŽENÍ
