PAVLA TOMICOVÁ - VYBREČET SE A VYKŘIČET
Autor: Marcela Pecháčková
Klouže z jedné role do druhé a stále víc překvapuje. Poprvé na sebe výrazně upozornila ve Snowboarďácích, kteří ji uvrhli do škatulky bláznivých, drsných ženských. Ona je přitom především všestrannou divadelní herečkou. Kromě divadla a filmu teď působí i v seriálu Ulice jako politováníhodná kadeřnice Simona.
Foto: Tomáš Nosil
Třískla jste někdy vzteky talířem o zem?
To já neumím – být vzteklá. Ale nedivím se té otázce, protože často hraju role, které třískat čímkoliv umějí. I moje děti se diví, když náhle v televizi zvýším hlas. Anežka dokonce jednou poznamenala: „To jsem ani nevěděla, že umíš takhle řvát.“ Ale mně osobně by to neulevilo, nemám tu potřebu.
Jak se chováte, když jste v úzkých?
Rozpláču se! To je můj vrchol naštvanosti.
Trochu ženská zbraň – pláč.
Možná v očích mužů. Pro mě je pláč i křik jiným projevem stejné slabosti. Síla je v klidu, což je ovšem pro divadlo krajně nezajímavý stav.
Před chvílí jsem vám pláč uvěřila i na jevišti při představení Ten třetí.
Nebyly to sice moje slzy, byly té postavy, ale byly opravdové, tak to asi není divné ani zvláštní. Podivné to bylo v době, kdy jsem se rozplakala místo loutky. Ve druhém ročníku – to jsem studovala v Praze loutkoherectví – jsme měli představení s javajkami a byli jsme u toho do půlky těla schovaní za plentou. Hrála jsem děvčátko ze hry Děvčátko z rýžových polí, vedla jsem monolog k jednomu mandarínovi a tak jsem to prožívala, že loutka odešla někam úplně pryč, mně tekly slzy a všichni mí spolužáci se mi smáli. Ježíš, tak já to tady prožívám a oni se mi smějí, říkala jsem si, a loutka lítala bezvládně vzduchem, i její dráty, to jak jsem mocnému mandarínovi gesty vyčítala jeho chování, tuším ke zvířátkům. Tehdy mi možná mělo dojít, že loutkoherectví asi nebude nic pro mě.
Nakonec jste přece s divadlem Drak jezdila po celém světě.
Kvůli Draku jsem na loutkoherectví šla! Viděla jsem je hrát na festivalu v Chrudimi, už tehdy byl Drak divadlem alternativních žánrů, které mě přitahovaly. A opravdu jsme hodně cestovali – bylo to krásné.
Co vás zlákalo k normálnímu herectví?
Režisér Vladimír Morávek, který mi nabídl spolupráci ve hře J. A. Pitínského Buldočína v Klicperově divadle. Tedy nejsem si jistá, jestli v téhle souvislosti lze použít slůvko „normální“. Hrála jsem postavu „blbý paní“, jak jsme jí později říkali, která provázela děj a částečně se ho i účastnila. Vladimír chtěl, aby to byl typ učitelky se všemi deformacemi této profese. V úvodu hry jsem vítala diváky v divadle a chovala se k nim, jako k žákům. Takže jsem jim tykala a oni kupodivu na tu hru ochotně přistupovali. Mohla jsem improvizovat podle toho, co tahle komunikace přinese. Jednou se někdo opozdil, já si ho podala a uvaděčky pak začaly schválně zdržovat lidi v šatně: „Paní Tomicová, rychle začněte, ještě tam máme dva!“ Pak pobaveně čekaly, co bude. A jednou opravdu bylo. Zpozdili se nějací manželé, vešli do tmy, viděli jen mě a já na ně: „Kde jste byli? Všichni tady na vás čekáme!“ A ta paní se nadechla, a jak toho byla plná, vybuchla: „Protože to je debil!“ A nadávala na manžela dobrých pět minut. Lidi řvali a já jsem byla totálně odbouraná. Každý si musel myslet, že je to nacvičené.
Vy jste byla schovaná za brýlemi, parukou, ale co ta paní divačka?
Kupodivu to zvládla – sedla si a dívali se s „tím debilem“ na představení. To zamaskování bylo ale dobré, protože mě pak diváci v civilu nepoznávali. Jednou jsem šla po představení do divadelního klubu, kam chodí i lidi jen tak z ulice, seděla tam parta, snad amatérské divadlo, a jeden z nich mě slyšel mluvit, jak si objednávám u baru, a zařval na druhého přes celý klub: „Tomu neuvěříš, to je ta piča!“
Jaká role může následovat po „blbý paní“?
Tomu zase neuvěříte vy – Jenůfka v Její pastorkyni. Byla jsem úplně v šoku, když mi to Vladimír Morávek nabídl.
To je fakt šílený skok.
Doslova. A navíc do vody, ve které jsem si nebyla úplně jistá, že umím plavat. Když jsem začala zkoušet Její pastorkyni, bylo jasné, že budu muset ukončit práci v Draku, obojí se dělat nedalo. To bylo velký rozhodnutí a já jsem za něj ráda.
Co se pro vás změnilo?
Pro mě to byla veliká změna, hlavně ve způsobu hraní.
Jak je to dávno?
Deset let.
Co jste v té době dělala?
Hm, to jsem se vrátila do Draku z mateřské, přešla do Klicperova divadla…
… šťastně vdaná?
Ne moc šťastně… ale to nechme. Teď jsem šťastně vdaná. Za kolegu herce, Ondřeje Malého. On je takový můj malý velký muž.
Herecké manželství – má to půvab?
Má, velký. Aspoň to naše. Nikdo jiný než právě herec by nepochopil, co prožívám. My máme takové střídání stráží, kdy můj muž říká: Jsi hájená – když mám před premiérou – a je v maximální pozornosti. Jen on ví, co to znamená psychicky, že je to práce s emocemi. Takže já si herecké manželství nemůžu vynachválit. Možná že je to díky kvalitě mého muže, nevím, ale je to pěkné.
Zaslechla jsem ho, s prominutím, v divadelním klubu řešit takový hezký problém: jak bude chránit vaši dceru Anežku, až bude dospívat. Znáte to?
Znám. Z vlastní zkušenosti. Náš tatínek nás se sestrou taky začal takovým zvláštním způsobem chránit, když jsme dospívaly. Když jsme čekali Anežku, byla jsem s manželem pro výsledky kontroly plodové vody, protože už jsem byla starší maminka, a doktorka nám řekla, že to bude holčička. A z mého muže začalo najednou padat: „Holčička jo? Co si počneme? Holčičky to mají těžší v životě, my chlapi jsme takoví hajzlové, já ji vypiplám a pak přijde nějaký vousatý debil, přefikne mně ji a co budu dělat, když budu vědět, že je totální blbec?“ Vedl tak desetiminutový monolog, paní doktorka se na nás pobaveně koukala a zřejmě si myslela své.
Je pro vás mateřství důležité? Nejvíc?
Myslím, že jo. Herecká práce mě může naplňovat, ale ani bych nevěděla jak, kdyby nebyly děti. Měla jsem první dítě ve třiceti, kdy jsem měla pocit, že mám stovky pochybností, tisíce problémů, které ale okamžitě vyzmizíkovaly, když se narodil Adámek. V té chvíli jsem pochopila, že to je to, co mi chybělo, a že to nikdy v ničem a nikom jiném nenajdu. Byla bych velmi nešťastná, kdybych nemohla mít dítě. To bych se s životem těžko vyrovnávala.
A už jste skončila?
Myslíte s porody? Kdybych je dokázala vychovat, chtěla bych dvacet dětí. Zažila jsem neuvěřitelný porod. Bez bolesti, prostě ohromná euforie. A pak se mě ptali: „Jste šťastná?“ A já říkám: co šťastná! Prožila jsem něco neskutečného, kdy jsem se napojila na nějaký centrální vesmír nebo co." Přišla jsem z porodnice a říkala sama sobě: Já to chci znovu!
Vždyť to taky s Anežkou přišlo.
Málem. Jenže doktor mi nevěřil, že mě nic nebolí, když nenaříkám, že nemůžu mít stahy bez bolesti, ale já se cítila zase skvěle. Doktor to nevydržel a nechal mi píchnout kapačku na provokování porodu. V té chvíli se zážitek zrušil a okamžitě nastoupily normální porodní bolesti. A představte si, po porodu za mnou přišla sestřička a řekla, že mi provokačka vůbec netekla. Prostě se to nějak ucpalo, a přesto mi tu psychiku zrušili. Člověk je zvláštní.
A vy máte možná štěstí na lidi, třeba Vladimír Morávek je tak trochu váš osudový muž, myslím profesně.
Určitě. Vladimír mi dal role, u kterých by mě nikdy nenapadlo, že bych je mohla hrát. A byly pro mě podstatné nejen profesně. Ony mě dokázaly totálně otevřít, pustit a použít to, co schovávám uvnitř. Dokázaly ve mně odhalit některé stránky, které jsem ani nevěděla, že je mám. A pak také Vladimír má rád na divadle velkou hereckou expresi, což znamenalo, že jsem musela postupně odbourávat všechny obranné mechanismy, které jako každý člověk přirozeně mám. V jednu chvíli mi došlo, jak je to očistné, a teprve tehdy, v ten moment začíná pocit: Teď můžu začít hrát divadlo. Jsem otevřená. Pak už si nemusíte žádné pocity uměle navozovat, například myslet na něco smutného, abyste byla smutná. Prostě jen tak existujete v tom virtuálním světě divadla a opravdu prožijete až na doraz tolik různých dramatických událostí, kolik by člověk za celý život nestihl prožít. Někdy mám pocit, jako kdybych půjčovala tělo jiné duši. Ale to jsou věci, které jsou nepřenositelné, ani je asi neumím vysvětlit.
Nemůže to být i naopak, že vy si půjčíte duši té postavy pro tu chvíli?
Spíš ji zneužiju, ale tak by to asi nemělo být. Jednou jsem to zažila. Měli jsme před veřejnou generálkou Maryši a já měla velké osobní problémy. Měla jsem pocit, že ten večer opravdu nemůžu hrát, že jsem úplně na dně. Vladimír Morávek mě přesvědčil, abych přesto hrála, a já jsem mu za to dodnes vděčná. Myslím, že mi zachránil duševní zdraví.
To zní fatálně.
Skrz roli Maryši jsem dopřála sama sobě psychoterapii. Všechny ty její bolesti, rozhodování – něčím to bylo podobné mně samé a neuměla jsem s tím bojovat. Jednu chvíli i Maryša zůstává ležet, nemá naději, protože se rozhodla, jak se rozhodla… Ale já můžu vstát a jít domů! To pro mě bylo tak silné… Před tou hrou jsem byla ve strašném stavu, ale během ní jsem všechno vyplakala, vykřičela a zůstalo jen očistné, unavené prázdno. Maryša mě zachránila, ale bylo to trochu nepoctivé.
Proč nepoctivé?
Myslím vůči herecké profesi, protože v té chvíli to byla moje bolest a moje slzy, nikoliv Maryši.
Možná to je podobné situaci, když herec přichází na jeviště s vlastní tragédií a musí na ni zapomenout, jako se to nedávno stalo Veronice Žilkové.
Ale ony se dějí na jevišti různé zázraky. Jednou jsem například měla blokovaná záda, a hodně. Představení ale nešlo odvolat, tak jsem zavolala kamarádovi lékaři, aby byl k dispozici a případně mi dal v zákulisí injekci nebo něco, abych mohla dohrát. A já jsem vám vstoupila na jeviště a najednou jsem měla pocit, že se něco… spravilo. Odehrála jsem celé představení a v momentě, kdy jsme se klaněli – rup! – a ta bolest tam byla znovu.
Co vás to napadlo, jít hrát do divadla s poněkud měšťáckou pověstí – do Vinohradského divadla?
Protože mně to nabídl Vladimír Morávek.
Zase Morávek…
Možná jsem ale i já přemýšlela o Vinohradském divadle trochu v duchu, o kterém mluvíte, a měla hříšnou myšlenku, že se mi moc nechce. Pak jsem se jim musela každý den v duchu omlouvat, za mou představu o divadle zvenku. Uvnitř byla nádherná pracovní atmosféra a podstatná pro mě byla a jsou i lidská setkání, kterých jsem se dočkala při zkoušení i hraní Višňového sadu.
I s Dagmar Havlovou, kterou veřejnost, bohužel, sleduje víc přes všechno ostatní než herectví?
Určitě. Sblížily jsme se až na konci zkoušení. Jednou jsme spolu zůstaly v šatně, povídaly jsme si a já jsem najednou pochopila – a bylo to pro mě hezký zjištění – jak se musí svým způsobem nějak před světem zamaskovat, aby zůstala ochráněná sama sobě. Takže jí teď mnohem víc rozumím a mám mnoho důvodů mít ji ráda.
Všude vás provází úspěch: v divadle, chválený byl i váš první film Nuda v Brně, pak i Snowboarďáci, a teď najednou Crashroad – trochu malér. Berete si to osobně?
Ani ne. Bylo by ale blbý, kdyby za mnou někdo chodil a říkal, že jsem v tom příšerná. To bych tak lehce odhodit neuměla.
Když vám přišla nabídka hrát ve vašem prvním seriálu Bazén, sedli jste si s Ondřejem v kuchyni ke stolu a debatovali o ní?
Tak jo, mluvili jsme o tom. Já se ho zeptala, jestli to mám vzít, a on řekl, že potřebujeme nový futra, ale teď vážně. Jsem moc ráda, že jsem do toho šla, protože je to obrovská zkušenost, tak časté setkávání s kamerou. V případě seriálu Ulice se navíc setkávám se spoustou báječných herců i lidí jiných profesí, asi mám vážně na lidi štěstí. Navíc mám možnost hrát přece jen odlišnější roli, než do kterých jsem byla obsazovaná v televizi a ve filmu dříve.
I v seriálech hrajete až na doraz? S tím velkým emočním prožitkem, o kterém jsme mluvily?
Nevím, ale asi to neumím jinak.
Teď vás čeká docela velká role ve filmu Anglické jahody, kde budete hrát maminku, Jana Brejchová babičku. A je to o 21. srpnu 1968. Co jste dělala ten den? Bylo vám šest let.
Nevím nic. Jen si pamatuju, že nám pod balkonem jely tanky.
Žádný pocit ohrožení, strachu?
Ne, já jsem vyrůstala v rodičovské bavlnce a v ní jsem měla pocit, že se mi nic nemůže stát. Když jsem třeba u babičky na prázdninách onemocněla, tak jsem si říkala, že když tam naši nejsou, tak můžu taky umřít.
Mluvil tatínek doma o politice?
Ne. Nic, co by bylo sporné, naši doma neřešili.
Proč mluvíte v množném čísle?
Protože je vůbec neumím rozdělit. Já mám takové rodiče, kteří jsou svoje první láska a milují se dodneška. Maminka byla celý život v domácnosti a vždycky to bylo tak, že tatínek volal, jak už už přijde – za pět hodin, pak už už za čtyři hodiny, za tři a maminka mu šla nakonec naproti. Oni mají doteď veliké pouto lásky. Teď, když už jsem starší a zkušenější, si myslím, že jsou jedni z milionu. Jednou měl jet tatínek do lázní, do Luhačovic, a předtím tam napsal, že je velmi fixován na svoji ženu, jestli by to nešlo nějak zařídit, aby mohla jet s ním, že si to rádi zaplatí, jde jen o to, jestli je místo. A ředitel lázní mu odepsal, ať samozřejmě přijede s manželkou a že jí celý pobyt věnují, protože nic podobného ještě neslyšeli a jistě už neuslyší.
Není to hendikep do života?
Kdo ví? Na jednu stranu dává takové zázemí klid na celý život, ale zároveň jsme párkrát se sestrou řešily, že to nikdy nebude tak, jako to mají naši.
Dívají se na vás v televizi?
A říkají: „To je výborný, že je ten seriál. Aspoň tě můžeme často vidět.“ A jak prý mě tam pěkně načesali a nalíčili…
Je pro vás důležité, jak vypadáte?
Ne, abych pravdu řekla.
Ale vždyť jste třeba držela dietu?
Protože jsem sama sobě byla těžká, ale jinak se svýmu zevnějšku nechci příliš věnovat, nechci ztrácet čas, vždyť život je tak krátký. Potěší mě, když někdo řekne, že mi to sluší, ale sama pro to nic moc neudělám. Přijde mi to zbytečný.
Není čas odstěhovat se z krajského města do Prahy?
Pro mě je to v této chvíli nepředstavitelné. Konečně jsem tady v Hradci Králové zapustila kořeny, a já to takhle nějak potřebuju. Vyrůstala jsem v Havířově, tam je ulice jedna jako druhá, je to město bez kořenů. A já se dneska cítím v Hradci Králové, jako kdybych tu žila odjakživa. Jsem tady zkrátka doma. Je to ideální místo pro život. Před čtyřmi lety jsem poprvé zkoušela v Dejvickém divadle v Praze a najednou jsem začala Prahu vnímat očima matky a viděla ty děti, jak jezdí metrem, s taštičkama na zádech… Takže jde jen o to, abych si vydělala na benzin, když jedu pracovat do Prahy. A navíc, jak jednou řekl režisér Josef Krofta: „Svět se musí dobývat z provincie.“ Takže já pro to dělám, co můžu.
PAVLA TOMICOVÁ - 25. 6. 1962 - dětství prožila v Havířově, vystudovala loutkoherectví v Praze, první angažmá v divadle Drak, pak přešla do Klicperova divadla v Hradci Králové, kde je dodnes.
Hraje v představeních (nejen v Hradci): Akvabely, Petrolejové lampy, Čert a Káča, Prodaná nevěsta, Dámská šatna, Ten třetí, Višňový sad
Role ve filmech: Nuda v Brně, Snowboarďáci, Rafťáci, Doblba, Crashroad, O život
Je držitelkou Ceny Thálie za roli Arkadinové v Rackovi
Za roli Mařky v Maryše získala Cenu Alfréda Radoka
Manžel Ondřej Malý, herec Klicperova divadla v Hradci Králové
Má dvě děti, patnáctiletého syna Adama a sedmiletou Anežku
Její o pět let starší sestra Naděžda Chroboková hraje v olomouckém divadle
MEZI ČTYŘMA OČIMA
Potkat Pavlu Tomicovou znamená:
1. zažít její nezapomenutelný smích (chce se mi napsat řehtání, protože její smích opravdu není něžné zakňourání),
2. nakazit se jakýmsi pozitivním nábojem (nebo co to z ní tříští),
3. chovat se nějak slušněji než obvykle (byla-li bych muž, řekla bych džentlmensky). To vše jsem zjistila během první minuty, kdy jsme se potkaly v klubu Klicperova divadla v Hradci Králové po představení Ten třetí. Dala si panáka whisky, za chvíli si k nám přisedl Ondřej Malý a Pavle do náruče se zabořila jejich překrásná dcera Anežka, kterou tatínek přivedl z představení ve „velkém“ divadle. Ten večer jsme se jen oťukávaly, k rozhovoru jsme si sedly až v Praze, v restauraci České televize. Dala si aspoň litr džusu a vody bez bublinek (to aby si někdo nemyslel, že Pavla pije jen whisky).
Zdroj:
INSTINKT, 20.3.2008, www.instinkt-online.cz
