DEJTE NA SEBE SAHAT. JE TO ZDRAVÉ!
Autor: PAVLA KÖPPLOVÁ
TEPLO LIDSKÉ RUKY SE MOŽNÁ BRZY STANE PLACENOU SLUŽBOU. Lidské doteky svědčí našemu tělu i duši. Přesto si jich dopřáváme méně a méně. Vlastně se jich bojíme, jsou nám nepříjemné, máme z nich strach. Překonáme ho? Bylo by to v našem vlastním zájmu.
Třicet Newyorčanů různého věku se ve flanelových pyžamech schází v prostorné místnosti jednoho z mrakodrapů. Přišli sem na takzvanou „cuddle party“ promazlit následující odpoledne. Cuddle znamená v angličtině mazlit se nebo tulit se, název akce by se tedy dal přeložit jako mazlicí večírek.
Lidé se takto tulí už nejen v Americe, ale i v Melbourne, Torontu či v konzervativní Británii. Jsou ochotni dát třicet dolarů za pár doteků, které jim scházejí. Přitom na ně sahají lidé, které vidí poprvé v životě. „Rozhodně tu není žádný prostor pro sex,“ ohrazují se zakladatelé sedánků Reid Mihalko a Marcia Baczynski proti názorům, že cuddle parties jsou jen zástěrkou jakýchsi prapodivných orgií.
Celá seance má jasně stanovená pravidla. Účastníci na sobě mají bavlněná, neprůhledná pyžama. Každý se musí druhého zeptat a dostat od něj výslovný souhlas, než ho pohladí nebo obejme. To vše pod dohledem lektorů. Po třech hodinách se do té doby neznámí lidé vzájemně hladí, splétají dlaně, vískají ve vlasech a přitom se tomu polohlasně pochichtávají. Ani náznak počátečního napětí nebo rozpaků.
A kdo na flanelové večírky chodí? „Leckdo. Rozvedení, nebo třeba vdova, která po roce od smrti svého manžela ještě nestačila potkat nového partnera, ale už jí zoufale chybělo objetí. Nebo k nám přišli manželé, sami fyzioterapeuti, kteří se ve své profesi pořád dotýkají jiných a sem se přišli vyladit i z druhého pólu,“ přemítá Marcia Baczynski. Lidé si podle ní často ani nedokážou uvědomit a pojmenovat, že to, co jim chybí, jsou právě doteky (pojmenovává to „skin hunger“, doslova „hlad po kůži“), a svůj smutek z jejich nedostatku zahánějí jinak – třeba nezřízeným nakupováním nebo přejídáním.
Kdyby existoval žebříček absurdit, kterými nás už jednadvacáté století stihlo překvapit, cuddle parties by se v něm určitě neztratily. Na druhou stranu jsou důkazem toho, kolik lidí mezi námi se cítit samo.
Nedotknutelní
Dalo by se říci, že čím jsme civilizovanější, tím máme větší sklon doteky podceňovat. Máme sice relativní dostatek spánku, jídla, ale vzájemné doteky se nám vytrácejí ze života se stále větší důsledností. Upínáme se víc a víc ke zrakovým podnětům, hmat a dotyky z našich životů postupně mizí. Pohled sice taky pohladí, ale nezahřeje.
Intimita, se kterou jsou doteky provázané, mizí ze vztahů tak rychle, že si toho často ani nestačíme všimnout. Přicházejí krize, vztahy krachují. Vzájemné dotyky tak dostávají šanci snad jen v největší zamilovanosti nebo když se narodí dítě. Jinak vítězí odstup, rezervovaná vzdálenost a následné osamění.
Strach z cizích doteků má, jak přesvědčivě popsal spisovatel Elias Canetti, své kořeny v lidské psychice pěkně hluboko: „Ničeho se člověk nebojí víc, než když se ho dotkne něco neznámého… Odpor k doteku nás neopouští ani tehdy, když jdeme mezi lidi. Způsob, jak se pohybujeme na ulici, mezi mnoha lidmi, v restauracích, ve vlacích a autobusech, je diktován tímto strachem. Dokonce i tam, kde stojíme docela blízko jiných lidí a můžeme je pečlivě pozorovat a zkoumat, se vyhýbáme, pokud je to jen možné, doteku s nimi.“
Ostatně, sloveso „dotknout se“ přece v přeneseném slova smyslu znamená urazit, uškodit, ublížit. Nic příjemného.
Život ve světě „nedotknutelných“ je ovšem krušný. „Vždyť oni vůbec nic nevědí o chronickém nedostatku dotyků, kdy člověka na dlouhé hodiny rozechvěje i letmý dotyk revizora v autobuse,“ svěřuje se deníku ve své osamělosti stárnoucí učitelka dějepisu ve filmu Zápisky o skandálu. Určitě nebude sama, i proto začínají nejen psychologové bít na poplach.
„S doteky mají potíže hlavně racionálně založení lidé: velice je promýšlejí. Mnozí se dotekům brání i proto, že je sami příliš nepoznali nebo jim připomínají nějaké zranění z dětství. A psychotikové se buď druhých nedotýkají vůbec, nebo se u nich potřeba dotyku velice střídá,“ říká psycholožka Michaela Hapalová.
Třeba ve Španělsku, jinak velmi „kontaktní“ zemi, se donedávna ženy i muži mezi kamarády a příbuznými tradičně zdravili vzájemným polibkem na obě tváře. V poslední době ale vřelé objetí ustupuje o poznání formálnějšímu potřesení rukou, typickému pro severní Evropu. Proč? Odborníci to svádějí na vliv americké kultury. „Americký zvyk udržovat si odstup sahá do viktoriánské Anglie, kdy byl jakýkoliv dotek považován za nevhodný výstřelek, přípustný leda tak u nižších společenských vrstev,“ vysvětluje antropoložka Joan Pujadas. „Navíc si myslím, že to, že se dotýkáme stále méně, má co dělat i s naší konzumní společností, kde nám je zboží cennější než kontakt s jinými lidmi,“ přemítá.
Právní spory, kvůli kterým se americké učitelky v mateřské školce bojí obejmout plačící dítě, aby si to někdo nevysvětlil jako sexuální obtěžování, jsou jen vrcholem ledovce chladných vztahů. Pochvalné poklepání na rameno nebo objetí kolegy, který se člověku hroutí před očima, se stále častěji stává nepřípustnou společenskou normou i v jiných částech světa.
Poučte se u opic
Napěchované metro, hlava na hlavě, ze všech stran se na člověka někdo tlačí. Ve výtahu, v obchodě, v přecpané kabině lanovky je to podobné. Kdy jsou nám doteky nepříjemné? Obecně řečeno tehdy, když někdo poruší naši „intimní bublinu“. Každý člověk má kolem sebe osobní prostor, kam pouští jen své nejbližší. Můžeme si ho představit jako pomyslný kruh s poloměrem zhruba 45 centimetrů. Každý člověk je na jeho porušování háklivý a brání se mu nejrůznějšími manévrovací pohyby – ustupováním, křížením rukou nebo alespoň uhýbáním pohledem.
Potřeba dotyků je přitom velmi individuální záležitost. U dětí se mění podle věku. Ženy po nich ve srovnání s muži touží víc. Citliví lidé jich „k životu“ potřebují více než pragmatici.
Podle výzkumu uveřejněného v časopise Natural Neuroscience někteří jedinci fyzicky, doslova na vlastní kůži, vnímají dotek, který zažívá osoba, kterou jen sledují. Obrazy totiž vnímají tak intenzivně, jako by se někdo dotýkal přímo jich samotných. Jedná se především o lidi obdařené velkou míru empatie, schopnosti vcítit se do prožitků druhého. Vědci zjistili, že když se díváme na to, jak se někdo někoho dotýká, stimuluje to stejnou část mozku, jako kdyby se někdo dotýkal nás samotných. Když vidíme někoho, jak se bouchne do ruky, často sebou mimovolně také cukneme, a to je jen slabý odvar tohoto principu propojeného smyslového vnímání.
Že se nám doteky vytrácejí ze života, si všimli už také sociální antropologové. Stále víc odborných studií dokládá prostý fakt, který každá lidská bytost instinktivně cítí – totiž že doteky nám svědčí. V šedesátých a sedmdesátých letech provedl americký psycholog Harry Harlow, považovaný za otce „dotekových“ výzkumů, studie, ve kterých zkoumal reakce opuštěných opičích mláďat. Z těch, kterým byla upřena blízkost ostatních, vyrostli jedinci, kteří buď byli zakřiknutější, nebo naopak výrazně agresivnější než ti, co vyrůstali ve společenství ostatních. Při jednom pokusu dal Harlow opičímu mláděti vybrat, jestli dá ve své opuštěnosti přednost drátěné loutce, která u sebe měla potravu, nebo modelu opice, pokryté kožešinou. Kterou postavu si zvíře vybralo? Překvapivě tu, k níž se mohlo přitulit. Instinkt mláděti napověděl, aby dalo doteku přednost před jídlem.
Neanalyzujte. Nechte se vést
Doteky bezesporu patří k naší sexualitě. „Dnes si ale pod sexualitou často představujeme jen vzrušení a orgasmus, všechno ostatní odsouváme s tím, že to není důležité. Ale dotekem si otevíráme mnohem víc pocitů, nacházíme další odstíny prožívání,“ připomíná Denisa Palečková, původně socioložka, dnes lektorka tantry. Zjednodušeně načrtnuto, tantra učí, jak porozumět a rozvíjet vlastní sexuální energii. Jejím cílem ale není jen vzrušení, ale uvolnění a probuzení smyslů.
„Učíme nejen dotek na těle, ale i na duši. Obracíme se k partnerovým nejlepším vlastnostem, má naši plnou pozornost ve vzájemných dotecích a vnímání jeho přítomnosti. Když se celé dny v práci bráníme prožívat věci a pořád se blokujeme, nemůžeme se divit tomu, že jsme pak otupělí,“ říká Denisa Palečková.
V kurzech tantry učí dotek vědomý, nikoliv ten nevědomý, kdy se sice dotýkáme druhého, ale v myšlenkách jsme na nákupu nebo si přehráváme, co by bylo dobré říci na zítřejší poradě. „Paměť těla se týká doteků, na to bychom neměli zapomínat. A doteku je třeba dát prostor. Neanalyzovat ho pořád, nekontrolovat se za každé situace. Už od školy jsme zvyklí si všechno rozumně analyzovat. Není důležité všechno pochopit, vědět, odkud to přichází a proč. Mnohem důležitější je dát prostor, aby to prošlo tělem, tím že ze sebe uvolníme negativní energii, smutek a vztek,“ poodkrývá lektorka svou filozofii.
Tantra také rozvíjí intuici. Podle Denisy Palečkové dokážou druzí lidé instinktivně velice dobře vycítit místa, kde je jejich partner vyhaslý. Životní smutek se například podle tantry projevuje v tělesné struktuře třeba i tím, že má člověk shrbená záda.
Na nedostatek zájemců si nemohou stěžovat. Spolu se svým přítelem Richardem Vojíkem učí ve svých kurzech způsob, jak do vztahu vrátit intimitu. Často se při nich setkávají s lidmi, kteří jsou frustrovaní z rychlosti a odměřenosti naší civilizace a mají potřebu dosytit se dotykem „Někdy po našich kurzech jen trochu upraví své životy, někdy dají po pár týdnech výpověď z práce a začnou úplně jinak a znovu,“ zmiňuje Richard Vojík.
O nonverbální komunikaci, ve které dotek zaujímá výsadní postavení, se tvrdí, že prozradí až 90 procent toho, co chceme sdělit. I proto je snadnější obelstít někoho tím, že mu zalžete slovy, než abyste se ho falešně dotýkali.
Vymazlené děti
„To dítě nikdy nebude chodit,“ řekla Janě Hašplové lékařka pár dnů po velice komplikovaném porodu. Už po půl roce ale její syn dohnal v motorice stejně staré děti a dnes je z něj kluk, u kterého by člověk jen stěží odhadl tak nepříznivou prognózu z prvních dnů života.
Může za to především jeho matka: odmítla se totiž smířit se strohým oznámením doktorky a hledala i jinou cestu. Našla ji v dětské masáži. Přihlásila se na kurz a sama si hledala další masážní metody. „Když jsme viděla, jak moc nám to pomohlo, nemohla jsem si to nechat pro sebe,“ svěřuje se.
Všimla si, že děti, které jejich rodiče už odmalička pravidelně masírují, bývají veselejší a mazlivější, a také méně trpí na dětské nemoci a koliky. „Přitom stačí krátké zastavení na patnáct, dvacet minut denně. Jemný dotyk odplavuje stresy a vytváří pocit bezpečí,“ doporučuje Jana Hašplová.
Někdy to vypadá, jako by přirozené „dotýkací“ instinkty ztráceli i rodiče ve vztahu ke svým dětem. „Jako bychom měli pocit, že jde o věc, kterou doženeme jindy,“ uvažuje psycholožka Michaela Hapalová: a hned dodává, že obzvlášť u dětí do tří let deficit doteků nedoženeme nikdy. Když jim je odpíráme, roztáčí se spirála – dítě se cítí osamocené a smutné a kvůli této frustraci se samo nechce nikoho dotýkat. Začíná být nedůvěřivé. „Když ale dítě držíte v náručí, cítí tep vašeho srdce, je to pro něj jakýsi druh meditace, chvíle, kdy se svět pro ně zpomalí. Pokud děti zažívají jen mechanický kontakt, jejich emoce zmrznou,“ vysvětluje Michaela Hapalová, jak může škodit „odměřená“ výchova. Když se dítěte dobře a vřele dotýkáme, získává podle ní také dobrý pocit ze svého těla a tím pádem zdravé sebevědomí. A v dospělosti pak nemívá problém říct si, co mu vadí a co mu je nepříjemné.
„Vybavuju si, že maminky z jednoho kurzu se ještě měsíce po jeho skončení scházely a dopřávaly si masáže mezi sebou. Pochvalovaly si, jak si u toho odpočinou,“ vybavuje si lektorka dětských masáží Jana Hašplová. Že by potřeba „cuddle parties“ už dorazila k nám, jen ještě nezískala komerční jiskru? Možná.
Proč čekat na pyžamový večírek?
Někdy si člověk bolest nebo napětí uvědomí teprve ve chvíli, kdy se ho někdo fyzicky dotkne. Ať už se jedná o nový vztah, nebo si po letech najdete čas zajít na masáž. „Lidé jsou stresovaní a zahlcení prací. Masáž jim pomůže zklidnit se a upřít pozornost na sebe, uvědomit si své tělo. Nejprve obvykle přicházejí s bolestmi hlavy nebo zad a po čase zjistí, že jim masáž může pomáhat i preventivně tím, že se při ní zklidní a mají šanci upřít pozornost na sebe sama,“ zmiňuje svou zkušenost z každodenní praxe masérka Lucie Vrzoňová.
„Když se lidé vzdávají vzájemných doteků, vzdávají se toho základního a nejpřirozenějšího jazyka lidských bytostí,“ jde ještě dál španělská neuropsycholožka Maria Louisa Ferreros. „Polibky, objímání či hlazení posilují sebevědomí a snižují krevní tlak. Lidé, kteří se dotyku bojí, bývají nespolečenští a agresivní,“ tvrdí.
Psycholožka Michaela Hapalová proto doporučuje dopřát si více druhů doteku – pečovat o vztahy se svými blízkými, nebránit se přátelským objetím, případně si čas od času zajít na masáž k někomu, komu důvěřujete. Jestli vám teplo lidské ruky schází, určitě nečekejte na to, až i k nám dorazí vlna „cuddle parties“.
PROČ SI DĚTI HOVÍ V ŠÁTKU
„Lidské mládě přichází podle antropologů na svět vlastně předčasně a má potřebu, aby to, co vnímalo devět měsíců pod srdcem matky, cítilo ještě alespoň jednou tak dlouho na srdci matky. V šátku kolem matčina krku je objímáno za všech okolností. Přirozeně tak pochopí, že rodič ho má rád, i když mu nesplní všechna přání, “ míní psycholožka Jiřina Prekopová. Objetí a láskyplný dotek považuje za jednu ze základních životních forem a postavila na nich metodu, která pomáhá problémovým dětem. Říká se jí terapie pevného objetí.
A TUHLE (MASÁŽ) ZNÁTE?
Shiatsu masáž
Energetické rovnováhy těla se při ní dosahuje tlakem masérových prstů, ale také kolenou, loktů nebo chodidel. Pracuje se při ní s dvanácti hlavními meridiány neboli energickými drahami v těle, které jsou propojené s jednotlivými tělesnými orgány. Jejich uvolňování a „pročišťování“ působí nejen jako účinná prevence nemocí, ale také jako účinná relaxační technika.
Kraniosakrální masáž (terapie)
Jemnou manipulací především s lebečními kostmi a oblastí páteře se při ní odstraňuje napětí v centrální nervové soustavě. Pomáhá tak nejen od bolesti kloubů a bederní páteře. Stimuluje také „samoléčebné“ schopnosti našeho těla. Tato terapie je vhodná třeba i po náročných ošetřeních zubů, po traumatických prožitcích a doporučuje se i jako podpůrná terapie následků mozkových příhod.
Čínská tlaková masáž
Vychází z tradiční čínské medicíny, která vnímá tělo jako celek. Stimulací akupunkturních bodů se v těle uvolňují „ztuhlé“ partie. Je intenzivní, spouští v těle čisticí režim. Odstraňuje únavu a vylaďuje hormonální hladiny. V některých případech se může použít i jako přímá léčba.
Reflexní masáž plosky nohou
Mačkáním citlivých bodů na chodidle a na nártu se dá zlepšit celková látková výměna, ulevit od bolesti zad a páteře, urychlit hojení při úrazu nebo po operaci. Masáž vás zklidní a posílí pocit harmonie.
SÍLA DOTEKU
Dotek léčí – z toho vycházely už staré medicínské směry. Podle čínské medicíny jsou dokonce hlazením povrchu těla „hlazeny“ i vnitřní orgány. Proč nám doteky tak svědčí? Jemné hlazení kůže aktivuje lymfatický systém, který se stará o odstraňování škodlivých látek z těla. Při hlazení a mazlení se navíc vyplavuje celá řada hormonů, které jsou pro organismus důležité a zvyšují hladinu oxytocinu. Tento hormon může za většinu našich libých pocitů – ať už pramení ze zamilovanosti, uvolnění, masáží nebo z meditací. Doteky snižují tělesné napětí a stres, ulevují od bolesti. U starších lidí a nemocných podporují vůli k životu.
Zdroj:
Časopis INSTINKT, 10.4.2008, www.casopis-instinkt.cz
Související odkazy:
- Služby pro těhotenství, porod a rané mateřství - MASÁŽE KOJENCŮ
- BUĎ POCHVÁLENA KAŽDÁ KRIZE, KTEROU PŘESTOJÍME - ROZHOVOR S PSYCHOLOŽKOU JIŘINOU PREKOPOVOU
