MANŽELSKÁ PORADNA MARTINY FORMANOVÉ
Autor: Marcela Pecháčková
Po úspěchu své první knihy Skladatelka voňavého prádla, v níž zaznamenala své partnerství s Karlem Gottem i to, jak potkala svého manžela Miloše Formana, se vystudovaná scenáristka pustila do knihy další. Trojdílné plavky na podzim 2007 vpustila na český knižní trh.
Souvisí vaše nová knížka s tím, že studujete psychologii?
Určitě. Souvisí nejspíš se vším. Ale já nestuduju psychologii v pravém slova smyslu. Na fakultě sociálních věd si hledám přednášky, které mi dovolí být jednou terapeutkou.
Zaměřenou na co?
Původně jsem chtěla dělat v manželské poradně, protože mi došlo, že mě vztahy mezi mužem a ženou zajímají vlastně ze všeho nejvíc. Ale shodou náhod to dopadá zatím trochu jinak. Vedle školy chodím pracovat do agentury, která pomáhá týraným ženám, což se mi počítá i jako školní praxe.
Kolik času vám to týdně zabere?
V pondělí mám školu, celý pátek jsem v té agentuře a ve středu pracuju u soudu – jako victim advocate.
To zní velkolepě – obhájce obětí.
To asi zní pompézněji, než to ve skutečnosti je. Funguje to tak, že se sejdu s „obětí“ a vyptávám se, co se stalo, jak to všechno bylo a co by si přála nebo přál, aby se dělo dál. Postižení ne vždy přijdou k soudu nebo se i stydí promluvit, tak to za ně řeknu soudci.
Je to práce za peníze?
Ne, to je dobrovolná práce. Ani moje páteční služba v agentuře pro týrané ženy není placená: sedím u telefonu krizové linky. Je to hodně zajímavé a někdy opravdu zlé. Jednou mi třeba zavolali, abych přijela vyzvednout z nemocnice ženu, kterou zmlátil přítel. Byla ve strašném stavu, měla natržené ucho, tělo samou modřinu… Vzala jsem ji do auta, že ji odvezu domů, ale ona se strachy roztřásla, nevěřila, že její přítel je zavřený a že se to nebude opakovat. Vzala jsem ji k nám na agenturu, okamžitě jsme jí našli azylové bydlení, a já jsem byla ráda, jak všechno funguje, že tak hrozná situace má řešení a my jí můžeme pomoct dostat se z traumatu a postavit se na nohy.
To jste docela zaměstnaná.
Tři dny mimo domov a pak píšu a učím se doma.
Máte za sebou to, čemu se říká krize středního věku?
Myslím, že tu moji vyřešila právě škola a práce.
Co kritického se dělo?
Kritické je silné slovo, ale nějak jsem už všechno měla a děti zůstávaly déle ve škole, a já jsem zabíjela čas tím, že jsem chodila cvičit až k zbláznění – no jo, břicho už je dobrý, říkala jsem si, a hned k tomu: A teď ruce a pak nohy… Občas jsem si vyrazila do New Yorku na oběd s kamarádkou a po cestě si říkám: Kam to jedu? Vždyť se vůbec netěším! Bylo jasné, že musím začít pracovat. Jednou jsem našla v poště letáček, že agentura hledá dobrovolníky. Vyptala jsem se na pověst té agentury a slyšela samou chválu, a tak jsem to zkusila. Už je to přes rok a mám pocit, že děláme věci, které jsou potřeba, a nejsme jen taková samožerná organizace.
Práce a škola ve čtyřiceti pomohly?
Hm. Ale my to máme asi v genech. Sestra taky studovala takhle pozdě, i máma si udělala vysokou ve čtyřiceti.
Pomáháte k tomu ještě manželovi?
Snažím se. Funguju tak nějak jako sekretářka. Miloš má sice svého agenta, který by mohl všechno vyřídit, ale hodně lidí má můj mail, tak to často s Milošem zařídím sama.
Jezdíte s mužem, když natáčí jinde než v Americe?
Určitě, nedovedu si představit, že by byl čtyři měsíce pryč, jako nedávno, když točil ve Španělsku Goyu. Jeli jsme i s klukama, chodili tam do školy a dělali jsme Milošovi zázemí. Ráno jsem vstala, udělala mu snídani… tak normálně, prostě pomáhám s praktickým životem během natáčení. A je to pro nás všechny důležité. Když jsem kvůli škole synů nemohla být v Praze, jak zkoušel Procházku v Národním divadle, přijela jsem za ním dvakrát sama a dvakrát s klukama.
Při filmování samotném už nejste?
Už ne, ze začátku jsme byli pořád spolu a mě těšilo mu všelijak posluhovat a navíc jsem neměla nic jiného na práci. Teď mám na starosti děti.
Je mateřství to, po čem jste toužila?
Samozřejmě, že je, a samozřejmě, že není. Myslela jsem si, že až budu mít děti, nastane totální nirvána a už nikdy nebude žádný problém. To se nestalo, ale i tak je to skvělé. Nedovedu si představit, že existuje někdo nebo něco, kvůli čemu bych se kluků vzdala. Tak to mám nastavené já, ale nemyslím si, že mateřství je poslání, které každá žena musí naplnit. Nemusí. Není to žádná povinnost.
Přemýšlíte o výchově, hledáte poučky v odborných knihách, nebo to necháváte tak nějak přirozeně jít?
Vychovávám tak, jak jsem chtěla, aby naši vychovávali mě se sestrou.
To znamená?
Táta byl hodně přísný a měl pocit, že nemůže nikdy ustoupit, protože pak bychom si se sestrou myslely, že dosáhneme všeho, když trochu zatlačíme. A taky nechtěl ustupovat proto, že prý to tak v životě chodí.
Vy ale nevypadáte na zásadovou maminku.
Taky že nejsem. Bojuju s tím, abych byla důslednější, ale moc mi to nejde. Andy třeba řekne: Mami, podívej se, co udělal brácha – potrestej ho! A Jim na to: Ale vždyť maminka to vůbec neumí! A Andy: Mami, jsi dospělá, musíš umět dávat tresty.
Toho přísného tedy v rodině hraje tatínek?
Někdy. Taky bývá smířlivý a klukům leccos projde.
Jestli ta laskavost není vlastně lenost. Jestli nejsme líní být důslední ve výchově a říkáme tomu, že jsme liberální a necháváme děti, aby se rozhodovaly samy.
Ale já to tak mám. Mám tendenci podřizovat se každému, koho mám ráda.
I mamince?
Mám s mámou hezký vztah. Nedávno byla dva měsíce u ségry – ona taky žije v Americe – a já už jsem se hrozně těšila, až přijede zpátky. Mám v ní takovou kámošku.
Jak jí říkáte?
Maru jí říkám. Máma nikdy nebyla přísná, vždycky spíš ta milující, všechno pochopila a vyžehlila, pomohla, zasáhla, vytáhla a tak.
Synové s babičkou mluví česky?
Kluci na ni mluví anglicky a ona na ně česky, přestože se maminka anglicky naučila a udělala si i řidičák – moje máma je prostě super. Kluci ji milují a ona jim podstrojuje. Snažím se, aby jedli zdravě, babičce zakazuju péct buchty a koláče, ale ona vstane brzo ráno a rychle něco udělá, rychle po sobě uklidí, ale když vstávám, už cítím, jak nám voní celý barák. Občas k nám přijede i táta a vystřídá maminku. I táta povolil ve své přísnosti – s klukama sportuje, hraje vodní pólo, tenis a basket…
Co děláte v New Yorku, když jste sama?
Jdu do školy, do práce, zajdeme si s kamarádkami na oběd nebo na večeři. Já mám New York hodně ráda a teď, když už tam nebydlíme a jezdíme tam jen na víkendy nebo já sama do školy a do práce, ještě radši. My jsme většinou v Connecticutu, což je skoro dvě hodiny jízdy od New Yorku, v lesích, kde běhají medvědi, veverky, lišky, a když se z téhle samoty najednou octnu v centru New Yorku, je to úžasný.
Kdysi jste se chtěla za každou cenu dostat z rodného Brna do Prahy, abyste byla tam, kde se TO děje. A nakonec jste dosáhla až na New York. To byl plán, nebo sen?
Vůbec ne. Nejela jsem do Ameriky proto, že bych tam chtěla žít. Utekla jsem se tam schovat, pofoukat si rány po rozchodu a taky něco udělat s angličtinou, které jsem se neustále úspěšně vyhýbala. Ale zrovna včera jsem se vracela z Brna do Prahy a najednou se mi vybavil pocit, který jsem zažívala, když jsem se vracela třeba z přehlídky a vjížděla do Prahy: to štěstí, že tam bydlím a patřím. Bylo to moje vítězství.
Jak dlouho jste psala Trojdílné plavky?
Ani nevím. Pustila jsem se do toho, když Skladatelka voňavého prádla měla docela úspěch, který jsem ale trochu přikládala tomu, že jsem psala o Karlovi a o Milošovi. A pak jsem si řekla: Teď napíšu společenský román, a dala jsem se do toho. Po sto stránkách jsem zjistila, že píšu a píšu, ale nějak to nedrží pohromadě. Začala jsem znovu a znovu – celkem sedmkrát. Až pak mě napadlo knížku volně rozdělit do příběhů tří žen, které se znají, ale každá je jiná.
Kdy píšete?
Kdy to jde. Dokud jsem nechodila do školy ani do práce, bloumala jsem kolem počítače a pořád psaní oddalovala, ale pak přišla škola a málo času a já jsem si psaní dávala za odměnu. Třeba jsem si řekla: Dočtu padesát stránek ve skriptech a pak můžu hodinu psát. Trvalo to možná rok.
Všechny tři ženy vaší knihy mají chuť skončit vztah a začít znovu. Tuším, že mi neodpovíte, ale i tak se ptám: Míváte chuť začít znovu?
Nemám, ale té chuti rozumím. Od dvanácti let si představuju, jaké by to bylo, kdybych… Jaké děti bych měla s tamtím… Na tom není nic špatného, představovat si jiné varianty manželství než to, které prožíváme. Pořád si představuju, jaké to mají mezi sebou tihle a tamti, co se děje v jiných vztazích – to mě vždycky zajímalo. Jednou jsem se bavila s manželkou Milošova agenta o nějakém kritikovi a ptám se jí: Je ženatý a má děti? A ona odpověděla: Martino, jak to, že se na tohle vždycky ptáš? Ona nechápala, že pro mě to je základní informace, abych si toho člověka dokázala zařadit. Je pro mě normální bavit se o vztazích, ale v Americe je to trochu tabu, nejsou zvyklí o sobě otevřeně mluvit. Zvláště když by to bylo problematické.
Víte proč?
Možná tuším. To je ten jejich optimismus. Do mých problémů ti nic není, říkají si. Nechtějí obtěžovat, nechtějí se obnažit, nechtějí, aby jim ostatní viděli do talíře, aby je to snad neoslabilo. Možná proto bych chtěla dělat v manželské poradně, abych se dozvěděla, co lidi mezi sebou opravdu prožívají a před ostatními tají.
Jedna z postav vaší knihy, Nadia, vede dvojí život. Má doma muže a vedle toho milence. Myslíte, že je tohle řešení některých vztahů?
Manželství je nejlepší tehdy, když vyhovuje oběma. I když v Americe je nevěra skoro kriminální čin a to nemluvím o náboženských fanaticích z Ohia, ale i o našich známých, kteří jsou většinou umělci, tedy liberální. Všichni vědí, že se to stává, nevadí jim, když se nevěra objeví ve filmu, ale konkrétně? U přátel? To se prostě nedělá.
To mě překvapuje. Vždyť i rozvodovost v Americe je ohromná.
Já vím. Je to pokrytecké. Možná proto jsem Nadiu, jednu postavu knihy, udělala z amerického hlediska nemorální, takovou, která si žije po svém…
… a řekne klidně: Zakázala bych rozvod.
Takhle ona přemýšlí: Proč se rozvádět, když to s manželem i s milencem funguje. To je dobrý paradox. Ona žije nejvíc nemorálně, a přitom je zastánkyní klasických hodnot. Nerozvádět se a hotovo! A naopak ti, kterým jde o opravdu hluboký vztah, jsou schopni – opět paradoxně – rozbourat rodinu.
A co vy? Zakázala byste rozvod?
Ne, já nejsem proti rozvodům. Obě se sestrou jsme chtěly, aby se naši rozvedli, protože jim to nešlo.
Nadia ještě říká, že zamilování ji pokaždé položí na lopatky. I vás to tehdy s Milošem Formanem dostalo?
Ale s Miloškem to bylo zamilování se šťastným koncem. Jsme pořád spolu, zamilovanost se přetavila do vztahu, který drží, a je to dobré.
Vypadáte dokonce zamilovaně. A přitom vám kdekdo musel předvídat pohromu – ten věkový rozdíl, ten hollywoodský svět…
Spousta těch, co všelijak sýčkovali, je už rozvedených. A byli třeba i stejně staří, oba z Brna…
Je pro vás důležité, že vás oba zajímá film?
Asi jo. Považuju za zdravý znak vztahu, že ti dva, stejně jako my s Milošem, jsou schopni jít spolu na večeři a hodiny se sami bavit. Nenudit se. Mít si co říct. Smát se. Znám spoustu lidí, které představa, že by skončili sami dva u jednoho stolu, vyděsí k smrti.
A baví vás ještě pořád chodit na hollywoodské večírky s nejslavnějšími ze slavných?
Ale my už moc nechodíme. Jsem hrozně ráda, že jsem to zažila, to bych kecala, kdybych řekla, že ne, ale dneska vím, že to není můj svět.
Dovedete si představit, že pro někoho je představa, jak sedí u jednoho stolu s Michaelem Douglasem, ohromně přitažlivá?
Dovedu si to představit – možná – za někoho jiného. Už ne za sebe. Ono to fakt není podstatné. Vím navíc, jak jsou ta setkání povrchní. Miloše nikdy moc nebavily večírky a vždycky říkal, jak ho štve jen tak na ně chodit, každý se na něco zeptá, ale odpověď neposlouchá, a já jsem mu nevěřila, myslela jsem si: Vždyť tam můžu narazit na někoho skvělého, poznat novou kámošku, ale už jsem to nadšení ztratila taky.
Protože se vám splnil sen jistých lidí – to je celé.
Já jsem ten sen neměla, ale kdyby, byla by to možná i moje smůla. Co pak, až se postupně splní sny?
Copak vy neznáte lidi, pro které je životní sen potkat třeba Jacka Nicholsona?
A teď si představte, že se mu ten sen splní. Potkají se, podají si ruku, poplácají se po zádech. A dál? Život se nezměnil. Běží dál. Má teď ten snílek spáchat sebevraždu, když dosáhl svého životního snu? Víte, co si myslím? Tahle to je i se sny o penězích, majetku, krásném autě, baráku… nevím, jestli blbě nefilozofuju.
Vím, co chcete říct, ale to se vám to říká, když máte ten barák, i auto máte…
Já vím, no. Chci jenom říct, že je důležitější mít sen než barák. Sen motivuje, popohání. Dostatek všeho nemotivuje. Pamatuju si, jak jsme jednou obědvali s Jimem Carreym. Krásný, úspěšný, bohatý… všechno, co si dovedete představit.
Co říkal?
Najednou řekl: Mám absolutně všechno. Ale mám pocit, jako by nade mnou nebyla obloha. On se nemohl zamilovat. Dlouho byl sám, nemohl najít nikoho, s kým by byl šťastný. Tehdy u toho oběda mi došlo, co je to za neštěstí. Má krásný dům, všude kolem sebe asistenty, kteří mu okamžitě udělají, co mu na očích uvidí, může skočit do letadla a letět, kam se mu zachce, a on se místo toho ráno probudí a nemá se na koho a na co těšit. Nemá nad sebou nebe. Naštěstí už ho našel. Jmenuje se Jenny.
Aha, už vím, proč další postava vaší knihy, Veronica, říká: Je nesmírně důležité následovat svoje city.
To je hodně americké. Mám pocit, že si Američané ve vztazích neumějí říct: Ále, každý má něco – a udělat kompromis. Oni si spíš myslí, že mají právo na všechno a dokonalé. Když to není na sto procent, začnou hledat, chtějí to mít, jít si za tím, za svými city.
Může vydržet plná dávka citu s jedním člověkem celý život?
To nejde pořád. S jedním mužem. Jsou různá období…
Umíte se pohádat?
Nejsem hádavá a myslela jsem si, že nezvládnu hádku popsat ani v knize. Jsem fakt klidná. Když někam jedeme a máme zpoždění, Miloš začne být nervózní a diví se, že se mnou nic nepohne. A já mu jen řeknu, že to je odvrácená strana toho, že se nehádám. Takový trošku flegmoušek jsem… no.
Poslední postava knihy, Lea, říká: Tak si holt vzala šestimístné číslo.
Narážíte na peníze ve vztazích?
Jen se ptám, jestli je pro vás důležité, aby partner uměl vydělat hodně peněz. Aby neměl potenci jen erotickou, ale i šestimístnou.
Snažím se být sama k sobě upřímná a myslím, že vztah není o penězích. Obdivuju, když je chlap schopný, což k tomu možná do určité míry patří. I když ode mě to zní asi podezřele.
Právě, oba vaše velké vztahy – s Karlem Gottem i s Milošem Formanem…
To ale opravdu není styčný bod těch vztahů. Není. Nevím, co mám říct. Vím jen, že muže potřebuju obdivovat. To je pro mě opravdu zásadní. Plynou-li z toho peníze, je to dobře. Když vidím chlapa, jak zvedne telefon a jednou větou cokoliv zařídí, je to senzační. A když něco rozbiju, je mi to líto, a on řekne: S tím se netrap, koupíme nový – to udělá život lehčí. O tom žádná.
Měla jste někdy problém s tím, že nemáte svoje peníze? Že to jsou peníze vašeho muže?
Mně to nějak nevadí, prostě jsou to Milošovy peníze a o investicích za tisíce rozhoduje on. Jsem ráda, že na mě někdo dohlídne, a vůbec si nemyslím, že kdybych vydělávala svoje peníze, přidá mi to doma na autoritě.
Nestojíte o autoritu?
Ne, protože ji neunesu.
MARTINA FORMANOVÁ
9. 1. 1966 v Brně
Po brněnském gymnáziu se několikrát neúspěšně pokoušela studovat žurnalistiku, mezitím pracovala v brněnském deníku Rovnost, živila se jako manekýna, pracovala v týdeníku Květy, v deníku Svobodné Slovo.
Hned na první pokus se dostala na FAMU, kde absolvovala na katedře scenáristiky a dramaturgie. Jejími spolužáky byl Petr Jarchovský, Lucie Konášová nebo Igor Chaun.
Několik let byla přítelkyní Karla Gotta, po rozchodu se vydala do Ameriky, kde se potkala s Milošem Formanem. Jsou manželé a mají spolu devítiletá dvojčata Andyho a Jima.
Před pěti lety jí vyšla prvotina Skladatelka voňavého prádla, nedávno druhá kniha Trojdílné plavky.
MEZI ČTYŘMA OČIMA
Martinu jsem o rozhovor požádala už letos na jaře a ona velmi zdvořile, vlídně a mile – jinak to snad neumí – odepsala, že by byla radši až později, kdy bude o čem mluvit. Takže půl roku předem plánovaný rozhovor se nakonec vešel do šíleného programu, který si Martina s celou rodinou naplánovala na Prahu. Na křest její knížky přijel manžel z Paříže, oba synové si užívali, že nemusí do školy, byla tu i maminka a tatínek. Všichni obývali jako vždy pražský hotel Hoffmeister, všichni taky svorně chytli v Praze nějakou virózu... Sešli jsme tedy uprostřed toho všeho na snídani v hotelu a pak v neděli odpoledne kvůli focení před Národním divadlem, kam celá velká rodina vyrazila na Dobře placenou procházku...
Zdroj:
Časopis INSTINKT, 25.10.2007, www.instinkt-online.cz
