OBYČEJNÉ VĚCI MÉHO TÁTY - ROZHOVOR S MARKEM BRODSKÝM
Autor: Marcela Pecháčková
Kromě osmi let žil celý život bez svého otce Vlastimila Brodského. Chodil k němu na návštěvu, sledoval ho z portálu divadla, na natáčení. Přijel za ním před více než pěti lety na chalupu. Pár hodin potom, co si sám zvolil rychlý odchod ze života.
Foto: archiv M.Brodského
Věděl jste, že měl táta pistoli?
Jo, to jsem věděl.
Napadlo vás, že by...
... se zastřelil? To nemůže nikdy nikoho napadnout. Zvlášť u táty ne. On celý život vtipkoval o smrti – že si sedá k ústřednímu topení, aby si zvykl na kremaci, nebo když jsem mu někdy v patnácti dal dlouhohrající desku, řekl, abych mu příště nekupoval dlouhohrající, že by to nemusel stihnout. Umírání bylo vždycky ve vzduchu.
I těch osm let, kdy jste bydleli vedle sebe?
Pořád, bez výjimky. Ale ten čas, kdy jsme bydleli na Vinohradech na jedné chodbě – on ve svém bytě a já v malé garsonce – byl dobrý. Strašně moc jsme toho doháněli, protože když jsem byl malej, tak jsem si ho moc neužil, on hodně pracoval. Pak v Jičínské byly dny, který jsme se měli jen sami pro sebe, to byly ty naše fotbálky. Seděli jsme před televizí a děsně nás to bavilo. A cucal jsem z něj informace, chtěl se dozvědět všechno. Jestli mám nějaký problém s tátovou smrtí, pak je to lítost, že jsem se nestačil zeptat na tolik věcí.
Jak se táta ráno probouzel?
Brzo... teď už tomu taky rozumím, no. Chodil po bytě v pyžamu, vařil si ty svoje čaje, pak jsem mu přinesl noviny, otevřel je... a vtom se naštval. Denně. Ty Zemani a Klausové ho přiváděli k šílenství. Pak se nějak přes den srovnal, večer si pustil v televizi zprávy a... zase se naštval. Noviny ho naprdly na celý den a televize na celou noc. Myslím, že i to má co dělat s jeho smrtí.
To vám přece pořád musí vrtat hlavou – proč to udělal?
Pořád ne. Nějak jsem si to vyřešil a vysvětlil. Těch důvodů bylo asi víc. Jednak ho štval svět. Nedával mu šanci. A pak se strašlivě bál stařecké nemohoucnosti. Navíc nebyl vybavený na svět Blesků a Šípů, tím víc ho děsilo, že by byl přistižen v nedůstojné situaci. Viděl, co se dělo s Horníčkem, a prostě se toho bál.
Myslíte, že měl svůj konec promyšlený?
Řekl bych, že se na to léta chystal. Možná od jedné blbé události. Stala se ve špitále, kam vždycky rád chodil, jako kdyby to byla jeho dovolená. Táta miloval nemocnice a žádná superluxusní dovolená by mu nemohla vynahradit pobyt v nemocničním pokoji, který tam vždycky měl k dispozici. Ale stalo se, že právě v té své nemocnici, před svým letitým lékařem táta zavtipkoval, že ta pistole je dobrá na obranu.
Vy víte, co tím myslel?
Ono to bylo krátce potom, co záhadně vypadl z nemocničního okna Bohumil Hrabal, takže ten doktor zřejmě zpanikařil a nechal tátu přeložit na psychiatrické oddělení. Dozvěděli jsme se to s Terezou za tři dny, okamžitě jsme tam jeli a... bylo to strašný. V pokoji se zamřížovanými okny seděl zoufalý táta, zdravotní sestra ho kontrolovala, jestli opravdu spolknul ten prášek... prostě děs. Okamžitě jsme podepsali reverz a tátu vzali domů. Od té chvíle si nepamatuju jediný den, kdy by o tomhle šíleném ponížení nemluvil. Ta událost mu potvrdila, že jeho strach z nemohoucnosti je oprávněný. Že to skutečně může přijít. Musel to mít v hlavě i to brzké ráno, kdy jeho kamarád Kvaki uslyšel ze zahrady výstřel.
Nechal otec dopis na rozloučenou?
Něco takového zůstalo. To nám, mně a sestře, napsal, jak si co máme rozdělit.
Ona neexistovala poslední vůle?
Poslední vůle? Ale tu táta opravoval každých čtrnáct dní, ne, to přeháním, ale vědělo se, že je.
Bylo hodně zlé poslouchat, co komu otec odkazuje?
Nijak to se mnou v té chvíli nelomcovalo. A vůbec: někdy se až leknu, jak málo měl pro mě tátův odchod intenzivní emociální zabarvení. Ale na druhou stranu mi strašně chybí a štve – ne: sere mě, že si s ním nemůžu povídat. Není to klasický stesk, jen si na něj každej den vzpomenu a říkám si: Teda dědku, to byl tak krásnej fotbal, ten Arzenál s Liverpoolem, to by tě tak bavilo, to bys ocenil.
Co nosil doma na sobě?
To mě trochu iritoval – když ten den nic neměl, zůstal v pruhovaném pyžamu. S knoflíkama! Já knoflíky nesnáším, takže jsem ani nemohl otce obejmout.
Uměli jste si říct, že se máte rádi?
Moc jsem na tyhle jednoduchý signály nebyl vychovanej, ale snažil jsem se mu dávat najevo, jak ho mám rád, a dokonce jsem mu to i řekl. A on odpověděl: Já tebe taky...
Stává se vám, že v zrcadle zahlédnete tátu, jeho podobu?
Ani ne. Jen lidi říkají, že máme podobný hlas.
Jak se táta ozýval v telefonu?
Anó? A když šel v televizi fotbal a zvonil telefon, automaticky řekl: Anó, madam?
Nenacházíte v sobě něco, co máte stejné: vztek, radost ze stejných věcí?
Myslím, že máme stejný pokus o vtip. A – to je už utrpení – stejný pedantství. Ouška od hrníčku musí být srovnaný stejným směrem a hotovo. V tom byl táta dokonalý. To nám třeba půjčil na víkend svoji chalupu a já jsem od sobotního poledne šílel hrůzou, jestli všechno správně vygruntujeme a seřadíme. Povedlo se, říkal jsem si a odjížděl jsem s dobrým pocitem.
A?
Za týden jsem dostal dopis, že takový chlív nikdy neviděl a vůbec... co z nás proboha bude?
Takže se uměl naštvat?
To jo, to uměl, jen to nedokázal říct přímo. Přestože byl táta skvěle verbálně vybavený, problémy tak řešit neuměl. Dělal to za rohem – psal dopisy. Jednou jsem ho přistihl úplně nepříčetnýho, seděl u psacího stolu a kolem něj byla neskutečná hromada zmuchlaných dopisů. Psal své velké kamarádce Jiřině Jiráskové, čtyři dny seděl a psal ten dopis a u toho rozkopal nábytek a řval po tom bytě: Vona dělá Klausovi Švorcovou! Mně zešílela kamarádka! Já jsem ztratil kamarádku! Tohle dělal ten moudrý, rozvážný starý pán! Netuším, jestli jí nějaký dopis nakonec odeslal.
Měl nějaký zlozvyk, který vám vadil?
Ani ne. Jen jsem si třeba všimnul, že srká polívku, protože jsem postižený výchovou mé matky, která je z té správné rodiny – francouzština, klavír, tenis! S ní jsem se nikdy v klidu nenajedl a bál jsem se každýho oběda – ty vidličky správně volený, ty lokty dobře u těla, nedávej je na stůl... A táta, ten Valach, se s tím nesral, srkal si bez ostychu polívku. Ale proč by mi mělo vadit, že tatínek srká polívku?
Mohl jste k tátovi přijít, otevřít ledničku, podívat se do šuplíků, jak to dělají děti, když přijdou domů?
Asi by nic neřekl, ale doma to nebylo, byl jsem u táty na návštěvě, a tak jsem to nedělal. Neměl jsem u něj ani svoji postel, byl tam pokojíček pro návštěvy, tak tam jsem přenocoval.
Trávili jste s tátou Vánoce?
To jo, a vždycky byly hezký. Slavili jsme je s tátou dvacátého třetího, protože ty druhé Vánoce jsme měli u druhých rodičů. Ke stromečku jsem přišel já, ségra plus ti, se kterými jsme žili, a Táňa, se kterou byl táta. Na opravdový Štědrý večer chodil táta ke Karlu Houskovi, kolegovi z vinohradského divadla, to byl jeho největší kámoš.
Byl tatínek štědrý?
To je těžký, no... Kdybych za ním přišel a řekl: Jsem v průšvihu, táto, potřebuju, tak by asi moc neváhal, ale s dárky na Vánoce to měl zvláštní. Doma měl obrovskou a vysokou postel a ta byla plná šuplat. Do nich táta schovával hory dárků, které pořád dostával. To bylo krámů! A na Štědrý den je prostě posílal dál.
Takže jste dostal třeba sochu...
... s nápisem „Vlastimilu Brodskému“? Ne, to si netroufnul, ale dárky to byly strašlivý. Třeba mi dal, když jsem byl úplně malý, tři díly naučného slovníku. Ale já jsem mu je někdy v patnácti vrátil pod stromeček. Nebo: měl jsem hrozně rád angličáky, který se v tý době blbě sháněly, ale táta je pravděpodobně někde dostal, strčil do šuplíků, zapomněl na ně a ve dvaadvaceti mi dal pod stromeček osm anglických autíček.
A vy jemu?
To bylo těžký, protože všechno, na co si vzpomenete, měl. A k tomu říkal: „Když nevíš, co máš někomu blízkému dát, pak to znamená, že jsi ho dobře neposlouchal.“ Tak jsem mu celý život dával udělátka, který mohl použít na chalupě. On velmi dobře truhlařil.
Naučil vás to?
Moc ne. Táta mě měl moc pozdě, nikdy nebyl takový ten otec, který si s klukem kope merunu...
Nastala jednoho dne chvíle, kdy jste se o tátu staral spíš vy než on o vás – víte, ta výměna rolí mezi dětmi a rodiči?
Asi jo. V té vinohradské garsonce jsem pak bydlel se svojí ženou Veronikou a ta se stala tátovou radostnou sekretářkou: třídila zbytečnou poštu od nezbytečný, řešila složenky a tak. Jenže se to pak zvrtlo a táta o nás chtěl mít přehled. Třeba řekl: V kolik přijdeš domů? Nechtěl to vědět proto, že by potřeboval nějakou péči. Jen byl trochu závislý.
Odstěhovali jste se nakonec se ženou?
Dlužil jsem to Veronice. Ona, nekuřačka, se mnou žila v garsonce, kde jsem vykouřil třicet cigaret denně, stýskalo se jí po kytkách a zahradě, musel jsem se odstěhovat. Ale předtím bylo strašně důležité období, kdy jsme všichni my tři, táta, Veronika a já, jezdili a hledali na okrajích Prahy domeček, kde by bydlel on a my se ženou. Tátu to hodně bavilo, ale nakonec se ukázalo, že ho baví jen ty výlety, že už se nechce přesazovat, že to zůstane, jak to je. Ale ono se toho zase moc nezměnilo. Z vinohradské garsonky jsem si udělal malířský ateliér a chodil jsem tam pořád.
Měli se s Veronikou rádi?
On ji miloval šíleně a myslím, že ona ho měla hodně ráda. Byl ale starý skeptik, nevěřil vztahům a měl s nimi taky špatnou zkušenost. Jednou Verunce řekl: „Kočičko, můžeš pro mě něco udělat? Opusť Marka až po mý smrti.“ A tak se stalo.
Jak mu říkala?
Tykali si. Táta si posledních deset let chtěl tykat s každým. To bylo zajímavý a možná trochu lišácký. Měl image moudrého dědečka, ale lidi ho někdy pěkně štvali. Šli jsme spolu třeba po chodníku, někdo proti nám, a on povídá: „Pojďme rychle přejít na druhý chodník.“ Někdy už jsme to nestačili, nebylo vyhnutí a táta hned spustil ťu ťu ňu ňu.
To může být i ze zdvořilosti.
Jo, proč ne, ale ona se mu zároveň líbila image moudrého dědečka.
Jaký byl táta k ženám?
On to měl tak nějak přes soucit. Ale to jen tak říkám, moc toho nevím. Jen máma vyprávěla, jak to bylo, když přišla na to, že je jí táta nevěrný. Moje máma byla ostrá holka a dodneška je, takže to udělala takhle: táta přišel domů, normálně proběhla večeře; a chceš kompot?, chceš přidat? ne, děkuju, bylo to moc dobrý. Tak jo, kufry máš za dveřma, taxík přijede za deset minut.
A táta se sebral a šel?
Co mu zbývalo! Ještě po letech vzpomínal, že máma měla smysl pro humor, protože mu zabalila oblečení tak, že nic nešlo s ničím dohromady. Ale já si pomatuju, to mi bylo tak patnáct šestnáct a chodil jsem za tátou, když žil s Janou Brejchovou, tak jsem si říkal: Ty jo, takhle bych to jednou chtěl! Za pár let bylo všechno v hajzlu.
Vycházel jste dobře s Janou Brejchovou?
Ale jo. Nemám co mluvit do toho, jak dopadlo jejich finále, jen vím, že to tátu hodně ranilo, ale mně byla Jana věkově blíž než táta. To ona řekla: Takhle nemůžeš chodit, a koupila mi první džíny do zvonu a přivezla mi v roce 1975 Patti Smith a bojovala za mý háro...
Byl jste pyšný na to, že máte slavného otce?
To jsem si neuvědomoval. Neuměl jsem si analyzovat, proč mám ve škole spíš jedničky a čtyřky než dvojky a trojky a že to může být způsobeno oblibou někoho jinýho, než jsem já.
Viděl jste tátu někdy brečet?
Nepopíšu vám tu situaci, ale vím dobře, že to uměl...
Chodil jste na jeho premiéry?
To ne, ale znal jsem nazpaměť všechno, co hrál táta ve vinohradském divadle. Pan inspicient mi vždycky dal židli do portálu a já jsem tam čuměl... Všechny hry jsem mohl doslova odvyprávět. Teď nedávno vyšel Brouk v hlavě, a ačkoliv se dost snažím tu moji hlavu pěkně zdemolovat, ukázalo se, že to v ní pořád mám.
Jakou měl šatnu?
Nijak zvláštní. Seděl s ním Jaromír Hanzlík, který mu pak přebral Janu Brejchovou, a vím, že nejradši hrál s Pepou Bláhou, ti dělali na jevišti neskutečný věci, uměli si hru prodloužit i o deset minut.
Co řekl, když i vy jste pak hrál ve filmech?
Když jsem za ním přišel s prvním bijákem, tak řekl jen: „Zkus si to! To si zkus, to tě může bavit. Ale hlavně se tím neživ!“ I Tereze říkal, že je to práce divná. Táta byl naopak rád, když jsem začal malovat, protože měl spoustu kamarádů mezi malíři a záviděl jim, že zatímco on dělá reprodukční umění, oni si tak sami jsou...
On vám k rolím ve filmech, ve kterých jste hrál, nepomohl?
Vůbec. A já jsem docela brzy přišel na to, že filmování je možná zábavný, ale že nejsem schopný se učit to řemeslo a taky: ani náhodou jsem se nechtěl dostat do konfrontace s tátou. Filmoval jsem sice, ale nikdy jsem to nebral moc vážně, nikdy jsem nedal výpověď v Kresleném filmu.
Byli jste spolu někdy na dovolené?
Jen jednou. To když vzal nás dva, Terezu a mě, na čtrnáct dnů na Moravu, na cestu po místech svého dětství. Nikdy bych se toho tolik nedozvěděl, kdyby mi to vyprávěl doma v kuchyni. Zažili jsme nádherný věci; zastavili jsme se třeba u jeho stařičkého učitele, s tátou se neviděli možná padesát let, on slezl ze střechy a říká: „Vlastíku, to su rád, že ťa vidím.“ A zavedl nás do své chalupy, postavil židle takhle do kruhu, rozlil do umělohmotných upatlaných kalíšků slivovici, a bylo ticho. Nic neříkal, neptal se, co studujou tvoje děti, co žena, nic... jen jsme čtyřicet minut mlčeli. A on se koukal a kochal. A pak řekl: „To su rád, že jsem vás viděl.“ A šli jsme.
Máte schované dopisy od táty?
Měl jsem schovaný všechno možný, snad i jeho řidičák, ale nakonec jsem si nechal jen pár důležitých dopisů a pak kroniky, který táta psal na chalupě. Nejdřív to byla kronika chalupy a pak už si tam lepil i lístek z kina, prostě se tam vykecával úplně ze všeho. Těch kronik je nějakých patnáct.
Nechcete je vydat?
To je hloupý! To bych si netroufl. Jak se ho mám zeptat, jestli by se mu to líbilo? On si to psal pro sebe a pro kamarády, co za ním jezdili na Slunečnou.
Byl táta v nějaké hospodě štamgast?
Myslím, že nebyl, přestože za život vypil mimořádně velký jezero. Jeho bavily večírky doma i na chalupě – rád se kamarádil. To jsem třeba odcházel ráno v devět do práce, říkám mu ahoj a v té chvíli přicházel řemeslník. Vrátil jsem se v pět, ve dveřích jsem se zase střídal s tím řemeslníkem, volali na sebe: Ahoj, Franto, Ahoj, Vlasto, a v rohu stála baterie prázdných lahví.
Co táta pil?
On měl různý období. Jedno bylo whiskový a sběratelský. Měl ve své sbírce kousky, kterých se vyrobilo třeba jen deset na světě. Ale pak jednou řekl: To nemá cenu, na to se vykašlu. A nechal toho, protože za bolševika se flašky používaly k tomu, aby fungovaly obyčejné věci. A všechno rozdal nebo vypil. Pak měl vinný období, pak měl období – a to jistě nikoliv z ekonomických důvodů – kdy pil výčepní lihovinu, kterou si doléval sodovkou a přišlo mu to jako ohromný mejdan.
Pouštěl si doma desky?
Ne, protože by je přece nestihl...
MAREK BRODSKÝ * 19. 5. 1959 v Praze - výtvarník, muzikant, textař, herec
Studoval animaci na FAMU a několik let pracoval v Kresleném filmu. Hrál v několika filmech (Dneska přišel nový kluk, Pavilon šelem, Rozpuštěný a vypuštěný, Mladí muži poznávají svět...). Založil a vedl kapelu Nahoru po schodišti dolů. Dnes se věnuje malování a dramaturgii pražského klubu Carpe Diem. Má dceru Barboru, která studuje divadelní vědu.
Zdroj:
Časopis INSTINKT, 20.12.2007, www.instinkt-online.cz
