MUŽI NEPLÁČOU. ALE MĚLI BY!
Autor: Karolína Lišková
I MUŽI MAJÍ PRÁVO UKÁZAT SVÉ EMOCE. ALE SKRÝVAJÍ JE A DĚLAJÍ CHYBU. "To musíš vydržet. Nefňukej, nebreč, zvykej si, nebuď baba a vzmuž se!" slyší muži odmalička, sotva si poprvé odřou koleno. Jako by pro ně emoce byly třináctou komnatou: buď silný a rozumný, ovládej se. Nesmíš vzít za kliku.
Není pravda, že muži nebrečí. I muži mají své dny, ale neplácají se v tom na veřejnosti,“ poslal mi esemesku mezi pracovními poradami dlouholetý kamarád, manažer jednoho výrobního závodu, který nechtěl ani slyšet o tom, že bychom si o mužských citech povídali dál v rozhovoru pro časopis. „Emoce se mezi muži zkrátka nenosí, nejsem softy,“ dodal ještě.
Na první pohled to vypadá jako jeden velký cirkus. Emoce na nás útočí ze všech stran. Televizní stanice nám je v přímém přenosu servírují až do obýváku. Všichni nám najednou rozumějí, znají naše potřeby a chtějí o nich mluvit. Teoretičtí znalci lidských citů vědí přesně, za který provázek zatáhnout, aby podle hesla „emoce nakupují“ prodali co nejvíc.
Je zneklidňující, že sami o svých emocích víme mnohem míň, než marketingoví odborníci. Víme přesně, jaký deodorant si koupit, ale netušíme, jak zacházet s vlastními city. A začínáme si je uvědomovat příliš pozdě: když jsme na dně, vyhořelí, a přemýšlíme, co dál. Přitom by stačilo mluvit o nich dřív, než bude pozdě.
Je tu ale jeden důležitý rozdíl. Zatímco ženy dávají průchod svým emocím často a zcela samozřejmě, pro „racionální“ muže jsou stejně intimní záležitostí jako striptýz před publikem.
Dobře se vztekat je umění
„Muži a emoce, to by mohl být dobrý námět na film,“ říká Martin Jára, ředitel Ligy otevřených mužů, neziskové organizace pro muže, nad šálkem kávy v jedné pražské pasáži. A přemýšlivě rozvíjí scénář: Muž, relativně úspěšný čtyřicátník, se od lékaře dozví, že je vážně nemocný a zbývá mu pár měsíců života. Rozhodne se, že během nich vyhledá lidi, kterým neřekl, co k nim svého času cítil. Tak navštíví svoji matku a poví jí, jak ji má rád. Načež opožděně vyzná lásku své spolužačce, seřve bývalého důstojníka, který ho kdysi na vojně ponižoval… a tak dál. Když po celé anabázi přijde na kontrolu, testy jsou negativní. Zázrak! Lékař, jistě zkušený muž, se našeho hrdiny ptá: Co jste, člověče, celou tu dobu dělal? Bez skrupulí říkal, co cítím, odpověděl by filmový hrdina.
Skutečnost je jiná: mužům je bližší výraz hráče pokeru. Zatímco žena dokáže rozehrát barevný ohňostroj plný citových projevů a nečiní jí problém vybuchnout a lehce našlápnout směrem k afektu, muži v kritických situacích emoce spíš zamlčují a polykají. A to škodí nejen jejich psychice, ale také fyzickému zdraví. Emoční napětí se z těla neztratí a muž se stává chodící časovanou bombou; energie se hromadí a dřív nebo později exploduje. Takže zatímco v hádce žena křičí, metá nádobí a překotně balí manželovi kufry, muž si jen v duchu pomyslí něco o hysterkách a odchází na cigaretu.
Přitom už Aristoteles pokládal za umění, když se někdo dokáže rozzlobit na toho pravého člověka, s pravou mírou, v pravý čas, ze správného důvodu a správným způsobem.
„Pokud má muž v emočním vyjádření dlouhodobý dluh, může dostat nenadálý záchvat vzteku. Ne vždy se přitom musí jednat o nevyjádřenou agresi. Prostě uvolňuje energii, kterou zastavil,“ popisuje dál Martin Jára. Přičemž hněv je podle amerických psychologů Diane Tice a Dolfa Zillmanna, kteří se anatomií vzteku zabývali, právě tou emocí, kterou lidé nejhůř ovládají a ze všech negativních citů jí nejsnadněji podléhají.
„Ta kráva, mohla to projet, měla oranžovou, do pr…!“ nadává muž v nablýskané octavii, když brzdí na semaforu, až mu mobil vypadne z ruky. Dneska nestíhá. Ráno se nepohodl s manželkou. Kafe bylo bez mlíka. Má patnáct minut zpoždění, už třikrát mu volala sekretářka. A teď musel sešlápnout brzdy. „Ten idiot, málem do mě narazil!“ křičí žena v druhém autě, která veze dítě do školy. Ještě štěstí, že včas naskočí zelená.
Tohle je exploze koncentrovaných emocí v praxi. Celá řada menších podnětů nás dokáže naráz intoxikovat vztekem a vzbudit v nás zuřivost. A zloba násobená zlobou může snadno přerůst až v násilí. Ale může se stát pravý opak, výbuch nepřijde. „Muži často doslova zatlačují emoce do svého těla. Emoční napětí se přesune do svalů a tam zatuhne. Odnesou to většinou záda, která začnou pěkně bolet. Někteří si vytvoří celý svalový krunýř a postupně si ho upevní natolik, že jsou i na pohled ztuhlí. Je pro ně nepříjemné si to přiznat, a tak se vyhýbají kontaktu se svým tělem – ale i s emocemi. Kruh se tak uzavírá. A vůbec nejhorší variantou, jak nevyjádřené emoce uškodí muži, jsou chronické zdravotní potíže. Žaludeční vředy, ale i vážná onemocnění srdce či jiných orgánů. Bolest z partnerského rozchodu nebo ztráta zaměstnání se skutečně může doslova podepsat na zdraví,“ shrnuje „otevřený muž“ Martin Jára.
Tajné fígle a motorové pily
Muži mají nárok projevit své city a hovořit o nich neznamená zženštilost ani slabost. Muži i ženy zkrátka emoce potřebují, aby měl život chuť, šťávu a barvu. Jak najít správnou míru mezi kamennou tváří, afektem, hysterií a jak z nich namíchat ideální koktejl?
Když moderátor Leoš Mareš před týdnem přebíral cenu TýTý, byl dojatý. Nejspíš upřímně: na jindy sebejistého spíkra dolehly události uplynulých dní, kdy mu v náručí umíral jeho jezevčík Čiko. Vysoukal ze sebe jen pár slov díků se sevřeným hrdlem a slzami v očích. Kdyby si pustil televizní ceremoniál ze záznamu, možná by upadl do rozpaků a kroutil hlavou nad svou momentální nerovnováhou. Asi vypadl z role. Stejně jako politik, který nadává v parlamentu. Tenista třískající raketou do země. Jsou tohle správně projevené emoce? A jak se tedy s city poprat?
„Neptejte se mě na emoce,“ odpovídá se stoickým klidem primář Michal Hladík z Fakultní nemocnice v Ostravě na otázku, jak se vyrovnává s emocemi při stresových situacích, kdy zachraňuje dětské životy. „Myslím, že pod vlivem televizních seriálů vidí všichni ideál v empatických a citově založených doktorech, ale ve chvíli, kdy mi přivezou na oddělení dítě po vážné autonehodě, musím okamžitě jednat racionálně a s rozumem. Jsem lékař a zachraňuju lidský život. Na emoce opravdu není čas,“ vysvětluje lékař. „Celá společnost by se měla spíš racionalizovat. Myslím, že emocí je víc než dost. Neptejte se, co lékaři prožívají, od toho v nemocnicích nejsou,“ dodává.
Ale i tak jsou chladné nemocniční chodby dějištěm vypjatých emocí. „Minule jsme tady měli maminku s malým chlapcem, který měl akutní laryngitidu. Prosili jsme ji, aby mu nedávala pít teplý čaj, ale studený nebo vlažný, protože teplo podporuje zánět. Nedala si říct a byla velmi konfliktní. K nepříjemné scéně došlo večer, kdy jsme ji požádali, aby si šla přes noc odpočinout domů a ráno se vrátila. Začala křičet, že jsme služba jako každá jiná a že si nás platí ze zdravotního pojištění a nebudeme jí říkat, co má jako matka dělat. Taky příklad emocí, které musíme zvládat.“ A třebaže nechtěl Michal Hladík o svých citech mluvit a neprozradil mi jediný fígl, jak na ně, z jeho vyprávění byla znát pohoda, jistota a vyrovnanost.
Martin Chyla nezachraňuje lidské životy, ale řídí úklidovou firmu se stem zaměstnanců, v sezoně k nim přibude ještě dalších tři sta brigádníků. Když zrovna necestuje, má pracovnu plnou lidí, se kterými projednává pracovní záležitosti. „V každém lidském počínání je jistá dávka emocí. Řeším se všemi většinou všechno hned a na rovinu, i když to není vždycky v rukavičkách. Vyříkáme si to a víme, na čem vzájemně jsme. Nejhorší je, když člověk pracuje a má ukřivděné pocity, které často vedou v nějaké mylné domněnky. Žabomyší války a mnohdy až afekt, který může vzniknout proto, že spolu lidé nemluví, jsou zbytečné.“
Během vyprávění vyřizuje Martin Chyla několik telefonátů a je znát, že dělat několik věcí najednou mu ani v nejmenším nevadí. „Při důležitém rozhodování jdou samozřejmě emoce stranou. Tam, kde člověk nezapojí zdravý selský rozum, to vždycky spěje k nějakému průšvihu,“ usmívá se. „Práce s lidmi je asi ta nejtěžší. Všem musíte dát stejné šance, aby se mohli realizovat v tom, v čem jsou dobří; navíc se jim snažíte předat co nejvíc ze svých zkušeností, ale zároveň za ně máte zodpovědnost. Když tak jedu po náročném dni domů a jsem úplně vyšťavený, mám někdy chuť stavit se v Mountfieldu, tam si koupit motorovou pilu – mám už vybranou značku – a jet řezat dřevo do lesa, daleko od lidí.“
Posilovna citů
Abychom pochopili sami sebe, zvládali své emoce, byli v rovnováze sami se sebou, vnímaví k druhým a naučili se umění mezilidských vztahů, tedy základním oblastem emoční inteligence, měli bychom podle psychologů své city trénovat. Důležité je začít dřív, než vyždímáte ze školní houby poslední kapku zapáchající vody na hlavu vzpurného dítka, jak se to stává učitelům. Existují různé typy kurzů emoční inteligence a emočních tréninků. Na citové cvičení přicházejí nejen pedagogové, manažeři, ale všichni, kdo se chtějí naučit mluvit s lidmi, v různých podmínkách a za různých okolností – a těmto situacím porozumět, obstát v nich a zvládat je.
Není to procvičování, jak se co nejrychleji zamilovat, vytočit manžela nebo manželku na dálku – se závěrečnými zkouškami v rozbíjení talířů s tlučení hlavou do zdi. Také mlácení do boxovacích pytlů nebo házení koblihami tu schází. To jsou už jen doplňkové disciplíny pro ty, kteří to s emocemi neumějí. „Základní kurzy spočívají v hlavní myšlence, že když dokážu zvládnout sama sebe, jsem schopná motivovat a vést ty druhé, někam je směrovat a vychovávat je,“ popisuje Hana Havlová, lektorka společnosti Veva cz.
„Dva a půl roku jsme dělali kurzy pro kantory a učili je, jak zacházet s emocemi. Jak řídit energii, kterou emoce přinášejí. Jak překonat to, když křičím a jsem naštvaný, co v tu chvíli s emocí dělat. A jasně se ukázalo, že znalosti a informace, které člověk má a nabyl studiem, jsou v klíčových situacích stejně důležité jako emoce, jistota, sebedůvěra a vědomí vlastní hodnoty. Emoce a rozum zkrátka fungují dokonale jen jako celek.“
ZABIJÁCKÉ EMOCE
Čtyři z pěti lidí, kteří u nás spáchají sebevraždu, jsou muži. Jakýmsi prototypem sebevraha je osamělý muž středního věku, který zažil osobní nebo pracovní krach a ztratil smysl života. Muži berou svou těžkou situaci osudově a nenávratně. Na rozdíl od žen své sebevraždy až čtyřikrát častěji dokonají; mimo jiné proto, že při nich volí hlavně „násilné“, a tedy i účinnější prostředky. Takzvaný presuicidální syndrom, který osudovému rozhodnutí předchází, zahrnuje tři podstatné znaky: zúžený subjektivní prostor čili pocit, že jsem v pasti, vztek na sebe sama (přesvědčení, že jsem neschopný) a sebevražedné fantazie (představa smrti mi ulevuje). Pokud má muž tyto příznaky, nepomůže mu, když někdo jeho situaci zlehčuje či vysvětluje. První pomoc spočívá v pojmenování emoce, která ho ovládá, samozřejmě s citem. A v tom, že ho vyslechnete.
CITY POD KONTROLOU
Zástupci mužské poloviny populace si často pod „emocemi“ představují jen strach, hněv, smutek a radost. Jenže do jejich emoční zóny patří i krátkodobé afekty, déletrvající nálady a vášně. „Emoce mužů se také nedají redukovat na škálu libost – nelibost. Muži citově prožívají morálku nebo estetické situace. Vedou bohatý citový život, ačkoli často skrytý. Bez ohledu na vzdělání, profesi nebo společenské postavení. Ještě stále však platí: pokud muž ukáže cit, ztrácí nárok být správným mužem, už není tím chlapákem,“ připomíná psycholog Martin Jára.
Z toho podle něj plynou následující věci:
1) Muži své emoce kontrolují. Přesněji řečeno kontrolují, zda a jak je vyjádří. Málokterý si dovolí ukázat svůj smutek nebo strach. Pokud přece jen něco projde jeho vnitřní kontrolou, jsou to emoce, které dokazují, že je přece jen pánem situace. Pak si dovolí projevit pýchu nebo hněv.
2) Muži o emocích hodně uvažují a racionalizují je. Tak je celkem úspěšně zbrzdí. Ale neodstraní. Emoce v nich zůstanou jako kousky ledu.
3) Muži o emocích příliš nemluví. Jejich slovník je na citově zabarvené výrazy dost chudý. Nezřídka se omezuje na hrubé, sprosté, ne-li fekální výrazy. Ale to, že je muž používá, jeho citovost nepopírá, naopak.
ANKETA
1. Jak prožíváte emoce?
2. Hrají emoce roli ve vašem rozhodování?
JAN – 59 LET, redaktor kulturní rubriky
1. Jdu do přírody, poslouchám ptáky. 2. Řekl bych, že jsou u mě při rozhodování na prvním místě.
LADISLAV – 60 LET, poradce 1. Jsem myslím člověk bez emocí. 2. Naprosto žádnou.
JIŘÍ – 51 LET, kameraman a scenárista 1. Věnuji se sexu. 2. Záleží jak a kde. V profesní oblasti jsem chladný a bez emocí, ale mimo ni u mě hrají emoce roli, například když potkám pěknou ženskou.
RICHARD – 42 LET, PR manažer 1. Když je pozitivní, raduju se. Ale mám vyzkoušené, že na veřejnosti je lepší raději se moc neprojevovat. Takže se veselím uvnitř. 2. Rozhodovat se podle emocí, to není zrovna to nejlepší. I když nemůžu vyloučit, že emoce nějaký dopad na moje rozhodování mají.
ALEŠ – 29 LET, IT specialista 1. Většinou jsem celý v rozpacích a nesvůj. Když je ta emoce navíc negativní, tak se třeba i trochu třesu, a když je pozitivní, tak mám radost a usmívám se. 2. Bohužel musím říct, že emoce u mě hrají významnou roli.
Zdroj:
Časopis INSTINKT, 24.4.2008, www.instinkt-online.cz
