TICHO V KVĚTU VIOLY - IVAN TROJAN
Autor: Zuzana Maléřová
„Ten Ivánek je úžasný," slýchá často od kolegyň jeho žena. „To byste ho měly vidět po ránu," odpovídá. Viděla jsem ho. Byl tedy již umytý a oblečený. Stál před domem s šestnáctiletým jezevčíkem, kterého vyženil, a nevím, kdo z nich vypadal unaveněji.
Foto: Vlado Bohdan
Je v něm kus vrcholového sportovce, který nekonečně pokouší hranici svých sil. A stále věří, že může výš a dál. Jeho duše se snaží držet tempo s tělem, a protože je to duše bytostně věrná a cenná, v patách se jí plíží plachost a pochybnost. Zmáhá ji den co den. Občas už nemá trpělivost a křikem přeskočí fázi dohadování. Vybuchne a prosadí si svou.
Jako kluk brzdil své klukoviny, protože nechtěl ubližovat rodičům. Neublížit je, myslím, tématem jeho života. I díky své ženě poznal, jak těžké je přijmout bezmoc a přetvořit ji v součást hezkého života.
Jeho oči vypovídají o hlubinách až předčasně poznaných. Nejsou svědkem toho, co se mu v životě děje, ale jaký bytostně je. A je v nich občas smutku k utopení. Snad proto, když nás rozesměje, je to až k slzám.
Jeho Oblomov se ptá: „Nemohla bys mě mít ráda takového, jaký jsem?" Ani Oblomov není zbytečným člověkem v podání IVANA TROJANA.
Táta se nám jako klukům snažil tu nenápadně, tu nápadně vštípit, abychom herectví nedělali. A myslím, že si to s sebou nesu i já, že mám někde v sobě takový vykřičník, že nevím, jestli tohle povolání, ačkoliv je krásné, je úplně zdravé. Takže i já u svých synů mám obavu, aby se nevydali stejnou cestou, ale zároveň se na ně dívám a mám pocit, že se to možná stane.
Mí rodiče měli doma své role téměř absolutně vymezené. Máma byla krkem, který hýbá hlavou otce. Představovala klid v rodině, měla na starosti veškerou organizaci, chod rodiny, věděla, co se přesně kdy má udělat, uměla věci naplánovat. Pokud se z plánu něco nepovedlo nebo se věci ubíraly jiným směrem, máma znejistěla, ale to byla zase parketa pro mého otce, který byl improvizátor a byl spíš než otec kamarád nás dvou s bráchou. Byl bavičem, šaškem a vymýšlečem různých her. Vychovatelem příliš nebyl, ale když jsem něco provedl, a pokud mi k tomu něco řekl - je totiž velice citlivý člověk - pamatoval jsem si to. Vzpomínám si třeba, bylo mi devět deset let, hráli jsme ve škole hru, jejíž princip si už nepamatuju, ale kdo prohrál, musel tomu druhému nosit tašku ze školy. Často jsem vyhrával, až si spolužákova maminka všimla, že mi její syn nosí tašku, a řekla to mým rodičům. Táta se mě zeptal, jestli je to pravda, já odpověděl, že ano, a on jen řekl: „Já nejenom že tomu nerozumím, ale já to vůbec nechápu." To bylo všechno. Tak mě zasáhl, že jsem to už opravdu neudělal.
Měl jsem štěstí, že jsem se věnoval hlavně kolektivním sportům, protože jsem vždycky potřeboval lidi kolem sebe a stávalo se mi, pokud jsem se chtěl prosazovat hodně individuálně, že jsem byl včas klepnut přes prsty. Hrál jsem vrcholově basketbal, ačkoliv na to nemám postavu, a když jsem projel celé hřiště, dal koš a byl oslavován, trenér mě vystřídal: „Ty jsi mohl dvakrát přihrát!"
Tatínek byl cholerik, maminka byla klidná, ta vybuchla jen ve chvíli, kdy jsme skutečně překročili nějakou mez. My jsme bydleli v Podolí, kolega Lukáš Hlavica tomu říká „nové" Podolí, protože v tom „starém" Podolí bydlela jejich rodina. To „naše" Podolí bylo od krytých lázní nahoru - a tam se stavěly baráky. Předtím tam byly jenom vily a zahrady, zajíci, prostě vesnice. Stavbou nových domů začalo mamince nešťastné období, zvlášť když pršelo. Vznikala tam obrovská jezera a my jsme si z různých dřev a fošen s bráchou stavěli vory a domů se vraceli úplně obalení bahnem. To maminka těžce snášela a absolutním trestem bylo, když mě jednou nechala oblečení vyprat. Já byl na ručičky zřejmě odmala chabrus, po pěti minutách jsem měl prstíčky rozedřené. Nedávno mi maminka připomněla, že se mě v první třídě, kdy už všechny děti psaly souvislejší texty a já jediný ne, zeptala paní učitelka: „Ivánku, proč nepíšeš jako ostatní děti?"
A že já opověděl: „Mě bolí ručičky."
To, že jsem viděl pevné a harmonické soužití svých rodičů, považuju za dar. Jako dítě jsem vycítil, že drží pohromadě za všech okolností, i přes neshody a bouřky, a tak se to ve mně ukořenilo, že mám potřebu předávat to dál.
Ve vztazích muž a žena jsem měl odjakživa zakódováno, že vztah má být vážný. To tatínek v mládí neměl. Naopak. Já jsem jednou doma objevil nějakou krabici, vůbec jsem netušil, co v ní je, otevřel jsem ji a našel tam fotky nádherných žen. Táta mi řekl: „To jsou hříchy mého mládí." A musím uznat, že měl vkus, a to
i v případě mé mámy, která byla velice krásná.
K ženám měl táta lehkovážnější přístup, já jsem po tom možná toužil, ale zároveň jsem se bál, takže jsem si zdaleka tak neužil.
Před svou ženou Klárou Pollertovou jsem měl dva vážné vztahy. Jeden sportovní přes basketbal a jeden se svou spolužačkou z DAMU. Chodila o ročník výš a byla povahově velmi složitá. Prošli jsem spolu těžké období, ale myslím, že nám to oběma dalo moc a že se dodnes máme rádi. Náš rozchod byl velmi bolestný, protože jsme se měli rádi i v době rozchodu, ale nemohli jsme spolu být, protože ona uvěřila v Pána Boha a neuměla si představit, že by mohla žít s člověkem, který v Pána Boha nevěří. Nešlo o běžný rozchod, kdy si lidé nerozumějí. Moc mě to zasáhlo a rok jsem se z našeho konce nemohl vzpamatovat. Nic nepomáhalo. Až čas a kamarádi.
Lukáš Hlavica byl se mnou ve stejném ročníku a je zajímavé, že jeho otec byl zase v ročníku s mým otcem a oba byli v Realistickém divadle, kam jsme chtěli i my s Lukášem. Takové dědictví. Lukáš se mi snažil vysvětlit, že nejsem o nic horší, když v Pána Boha nevěřím, a že zná mnoho věřících lidí, kteří zdaleka v sobě nemají zakódovány morální hodnoty tak, jako mám já. Já úplně ztratil sebevědomí, ztratil jsem se sám sobě. Říkal jsem: „Láska je to největší
a my se milujeme." Ale bylo mi řečeno, že je ještě větší láska, láska k Bohu. Jenže tu jsem nemohl sdílet, ten dar mi nebyl dán, a nemohl jsem se nutit a předstírat. Já jsem se za to i styděl, ale rozhodně můj vztah k víře, k něčemu, co je nad námi, není odmítavý.
Než jsem šel na vojnu, podepsal jsem prohlášení NĚKOLIK VĚT. Už předtím jsme s Lukášem chodili na demonstrace, které se konaly jedenadvacátého srpna, desátého ledna, při výročí vzniku republiky, podepsali petici za propuštění Václava Havla, takže když jsem podepisoval NĚKOLIK VĚT, šlo o vědomý postoj. To mi pomohlo v rozhodování neodvolat svůj podpis. A taky mé vnitřní ustrojení.
I přes různé lapsy, které jsem v životě udělal, mám v sobě to Cyranovo „mít čistý štít". Strašně jsem se bál. Byl jsem na výslechu u kontrarozvědky, protože jsem nastoupil na vojnu, což je vždycky horší, než když se vám to stane v civilu. Nevěděl jsem, co mě čeká dál. Přesto jsem neodvolal a za dva dny mě poslali k „tankánům" do Humenného, k nejvýchodnějšímu útvaru v Československé socialistické republice. To rozhodování bylo hrozné, asi první nejdůležitější v mém životě. Bylo hrozné pro mé „spolubojovníky" z cimry, pro rodiče, kolegy. Když jsme se loučili, všichni jsme plakali, chlapi plakali. Vystoupil jsem z vlaku na známé trase Košice - Medzilaborce
a první, co jsem uviděl, byl nápis „Mlieko" a nad ním „Moloko". Řekl jsem si: „Potěš pánbůh..."
Klára byla asi posledním životabudičem, který mě vyvedl z předešlého vztahu. Než jsem ji poznal, utvářel jsem si o ní úplně jiný obraz. Byla dětský herec, což jsem vnímal jako problém, a nevěděl jsem, že je „pidlooká". Má asi tři dioptrie
a často nenosila brýle, takže když jsem ji už jako absolvent DAMU potkal, to byla v prvním ročníku, pozdravil jsem ji a ona neodpověděla, úplně mě ignorovala. Až později jsem zjistil, že mě nepoznala. Když jsme na Pražském hradě začali zkoušet SEN NOCI SVATOJÁNSKÉ, všiml jsem si, jak se ke spolužákům z DAMU má. Pořád byla s klukama. Říkal jsem si: „Co je to za holku?"
A pak při jednom představení jsem já jako Demetrius řekl nějaký monolog a otáčel se dozadu na elfíky - a ona na mě koukala. Nevím, co mě to napadlo, mrknul jsem na ni. Později mi řekla, že to byl ten spouštěč. Její rázná maminka uměla dát velmi najevo, že nejsem vítán, že už si zvykla na Klářina předešlého, takže jsem nebyl Trojan, nebyl jsem ani Ivan, říkala mi Trnka.
V době, kdy jsme přišli o miminko, které jsme čekali, jsem byl naprosto ponořen do práce v Dejvickém divadle, kde jsme zkoušeli REVIZORA. To divadlo tehdy vznikalo, byl jsem obklopen studenty, kteří končili v ročníku u Mirka Krobota. Já jsem byl od počátku doyen souboru, od svých třiatřiceti let jsem byl nejstarším členem. Měl jsem velkou zodpovědnost za to, co se v divadle dělo. Probíhaly osmihodinové, dvanáctihodinové zkoušky, bylo to náročné. A ve chvíli, kdy se blížila premiéra, stalo se tohle. Byl jsem sice s Klárou den nebo dva doma, ale pak jsem se vrátil k práci. Kdybych se nevrátil, možná by dnes Dejvické divadlo nebylo. Klára mě potřebovala, byl jsem rozpolcen mezi ní a prací. Ten rozpor mě, myslím, provází pořád. Na druhou stranu jsme věděli, že se to v životě stává, v dnešní době čím dál častěji, že to není tak neobvyklé. Ale to byl můj pohled. Pro Kláru to byla velká bolest, něco se změnilo, z téhle zkoušky jsme se nějaký čas dostávali. Ačkoliv mi to Klára nikdy přímo neřekla, cítil jsem, že má pocit, že jsem ji v důležité době opustil. Bylo to v nás někde „uklizené"
a věděl jsem, že něco není v pořádku. Pak jsme šli jednou dlouho lesem a mluvili o všem a zase se k sobě vrátili.
Mám pocit, že žiju dva životy. Ten s dětmi a ten od dětí. Dětmi se změnilo všechno. Ta změna nenastane, když s někým začnete žít nebo si někoho vezmete, ale když se narodí děti. Dlouho jsem si říkal, jak já je můžu vychovávat? Připadalo mi, že nemám patřičné znalosti, že jsem nedostatečný. Bál jsem se, že třeba pojedu tramvají a syn se mě zeptá: „Taťko, co je to za sochu?" A já nebudu vědět a plná tramvaj lidí bude čekat, co řeknu. Budu mlžit a nakonec z tramvaje vystoupím. A syn se hned zeptá: „Tatínku, proč už vystupujeme?"
Když jsem na natáčení a vzpomenu si na kluky, napadne mě, proč nejsem s nimi. Co tady dělám? Co je to za povolání? Dávají mi nějakou paruku, něco na mě „naťupávají"... Není to legrace.
Klára chtěla děti rychle za sebou, protože měla tenhle model zažitý z vlastní rodiny, měla starší sestru, ale s bratrem Lukášem jsou od sebe rok a čtvrt a výborně si rozuměli, hráli si, nebyla mezi nimi věková bariéra jako mezi mnou a bratrem, který je o čtyři a půl roku starší. Podařilo se nám to, ale samozřejmě to byl pro ni velký zápřah. Když František povyrůstal a byl už konstruktivní, Pepík byl pořád ještě destruktivní a bylo to strašné. Nenapadlo mě, že by Klára byla nemocná. Dlouho jsem si myslel, že je to důsledek toho, co jako matka zažívá, zvlášť když je na to často sama. Že je prostě unavená, zničená, bez radosti ze života. Když to trvalo déle, vyzval jsem Kláru, ať navštíví psychologa nebo psychiatra, ale dlouho se bránila. Je z rodu silných žen, které nepřipouštějí, že by existoval nějaký problém, a už vůbec ne psychický. Ale ona se z téhle linie trošku vymkla a jako by se
i bála. Pak přece jen šla, a když se vrátila s diagnózou deprese, bránil jsem se tomu zase já. Nebyl jsem schopný si to připustit. Trvalo mi dlouho, než jsem pochopil, že stav je, jaký je. Navštívil jsem tehdy jejího lékaře, který mi řekl: „Je to diagnóza deprese, buďte připravený na to, že to může trvat několik let, ale taky třeba celý život. A uvědomte si jednu věc. Vaše žena na tom bude vždycky o dost hůř než vy." Tak jsem se vrátil domů a začal se postupně učit, jak s tím zacházet. Snažil jsem se víc pomáhat s domácností, nebýt v opozici vůči tomu, co se jí děje. Jenže to první období mého podcenění její nemoci zanechalo v Kláře pocit, že ji nechápu, a najednou neviděla, že jsem se změnil. Oba jsme začali chodit k psycholožce a bylo to těžké, protože se nás ptala na velmi osobní věci, ale šlo asi o jeden z momentů, kdy Klára uvěřila, že se jí opravdu snažím pomoct.
Kdybychom se neměli rádi, asi bychom to nepřekonali. Vždycky jsem Kláru miloval, ale myslím si, že jsem se to znovu učil. Připravoval jsem se na fakt, že její stav může být na celý život, že budu žít s člověkem, který se neraduje, který ztratil smysl života, kterého v podstatě nebaví práce, kterou dělá, který si sebe neváží. A vnitřně jsem se ustrojil, že to tak prostě bude. Řekl jsem si: „No tak co? Je to takový úděl, tak se to stalo, ona za to nemůže, já za to taky nemůžu, máme dvě úžasné děti a já ji miluju."
Byly chvíle, kdy jsem věřil, že se to zlepší, dva měsíce bylo všechno v pořádku, ale pak se to zase zhouplo a mě to vždycky vykolejilo, a tak jsem to raději přijal navždy. I když Klára mezitím vycítila moji energii, pochopila, že jsem s ní, a myslím si, že jí to pomáhá a po šesti letech je momentálně bez prášků.
Mé úzkostné stavy vycházejí z mého pocitu nedostatečnosti. Od dětských let jsem úzkostný. Nevím, jak se mi to přihodilo, ale zároveň je ve mně rytíř, který proti tomu bojuje. Takže kdyby mě někdo viděl na zkoušce, s jakou vervou do ní jdu, nevěřil by, že jsem třeba hodinu předtím seděl v koutku úplně zhroucený s pocitem, že vůbec nevím, jak mám pracovat. V dětství jsem se nerad učil a stavy úzkosti vycházely z pocitu, že jsem nedostatečně připraven. A ten pocit ve mně vyvolává úzkost i dnes. Čelím tomu tím, že se snažím být perfektně připravený, abych lidi nezklamal, abych nebyl trapný. Své pracovní nasazení beru jako fakt. Mám už vyzkoušené, že když se únavy začnu bát, může se mi něco přihodit. Takže s vyčerpáním a stresem jsem se naučil nějakým způsobem zacházet. A i když se mi přihodilo, že jsem v Divadle na Vinohradech nedohrál představení, protože jsem měl pocit, že mám infarkt, věděl jsem, že tomu tak není, že už ten stav znám, že už jsem ho zažil a že se to stává.
Uvědomuji si stárnutí svých rodičů, i když u nich je to složité, protože maminka vypadá výborně
a drží se ve vynikající kondici, a v případě mého otce je to až extrémní. Od svých asi čtyřiceti let tajil svůj věk, protože v té době mu udělali novou občanku a spletli rodné číslo. Tím pádem byl rázem o několik let mladší než máma, a jak se občanky vyměňovaly, vždycky si tam tu chybu nechal. Až po revoluci, kdy se stát snažil dát věci do pořádku, mu to zatrhli, a tak zase „postaršil". Čili je velice těžké poznat na nich stárnutí, protože se mu vědomě brání. Samozřejmě vím, kolik jim je let, a o to víc si uvědomuju, že si vůbec neumím představit, že by jednou nebyli. Nejsem na to připravený, nechci být připravený, zatím jsou „mladí".
Moje žena má hlas jako řeka, kterou mám rád, ve které je mi dobře, ale občas jakoby šplouchne a trefí mě přímo do oka.
Jedenkrát měsíčně se v pražském divadle Viola setkávali diváci s příběhy napsanými pro jediný večer. Okamžik zdůvěrnění je vždy silný a jedinečný. Proto i tato setkání byla premiérou a derniérou zároveň. S hosty Zuzany Maléřové z cyklu TICHO V KVĚTU VIOLY jste se mohli pravidelně setkat i na stránkách Xantypy.
Toto i další intimní setkání a hovory o životě najdete také v knize TICHO V KVĚTU VIOLY
Zdroj:
Časopis Xantypa, 24.9.2007, www.xantypa.cz
Kniha TICHO V KVĚTU VIOLY
