OTRÁVENÍ, LÍNÍ A PROTIVNÍ
Autor: Tomáš Feřtek
Jak zařídit, aby se děti nenudily a nezkazily Vám neděli.
Možná jste si po přečtení různých tipů a rad pro výlety s dětmi řekli, že to je sice všechno hezké, ale vaše zkušenost s rodinnými výlety je úplně jiná.
Děti jsou ochotné chodit stále méně, neustále se tváří otráveně, hádají se mezi sebou, všechno jim je „moc daleko", „moc do kopce" a výlet se podobá spíš očistci. Rodiče si pak říkají koho a jakým způsobem vlastně vychovávají. Pokud občas trpíte touhle beznadějí, nic si z toho nedělejte. Rozhodně nejste sami. Rodinná jednotka, která uváděné trasy (v knize S dětmi křížem krážem po Čechách - pozn.red.) většinou prošlapala před vámi (proto tady o sobě hovoříme v množném čísle) a teď se v knize na fotografiích tváří odhodlaně, je na tom úplně stejně. Putování s dětmi má zkrátka svoje zákonitosti, které se vám, pokud je porušíte, téměř bez výjimky vymstí.
PĚT „P" ÚSPĚŠNÉHO VÝLETU
Výlet, který má šanci u dětí uspět, by měl mít vždy několik základních charakteristik:
- Neměl by být příliš dlouhý, aby bylo dost času na zastávky a zkoumání. Deset, patnáct kilometrů je na jeden den až až, i šest stačí.
- Nijak se nebraňte zastavovat každý kilometr, pokud potkáte něco zajímavého. A alespoň jedna zastávka by měla být delší než hodinová, aby během ní vaše děti mohly něco vybudovat. Ideální je potok - stavění hrází nemá konkurenci, ale dobrý je také opuštěný lom nebo hájovna, stačí i posed, krmelec nebo světlý les, kde se dají v kořenech stromů stavět „domečky.
- Cesta by měla co nejčastěji měnit charakter. Pokud je cesta fádní - typickým příkladem je dlouhá rovná silnice ve smrkovém lese nebo mezi obilnými lány, začnou se děti nudit a cítí se unavené. Proto se tak baví výlety do pískovcových skal, protože tam na ně za každým druhým rohem čeká nějaké překvapení.
- Výlet by měl mít jasný cíl - zříceninu, trampskou chatu, lom, jeskyni. Cílem ale není hrad nebo zámek s průvodcem, tam se děti obvykle okázale nudí. Ale potěší je cukrárna nebo hospoda s limonádou a tatrankou.
- Přestože se vás tady snažíme přesvědčit, že výlet není turistika a neměří se počtem zdolaných kilometrů, stejně může zážitek z výletu zkazit opačný extrém: rodičovská snaha zavézt děti autem co nejblíž k atraktivním místům, aby se nemusely zdržovat chozením. Jenže naše psychika je ustrojena tak, že cíl je pro nás tím zajímavější, čím více námahy nás jeho dosažení stojí. Nuda nedělních autovýletů vzniká právě tím, že se vozíme od jedné atrakce k druhé, a nakonec nám všechny vlastně připadají stejně otravné. Nejde o nic jiného než o moderní chorobu z přesycení. Těch pět až osm kilometrů, které obvykle navrhujeme jako okružní trasu, to je minimum chůze nutné k tomu, abyste měli pocit, že jste opravdu vlastníma nohama vstoupili do krajiny.
TRIKY NA ZLOBIVÉ DĚTI
Ale ani když dodržíte všechna tato pravidla, není jisté, že se cesta nezmění v neustálé okřikování a dohadování, kdo do koho strčil a kdo „tenhle klacek" viděl první. Důvod je jednoduchý. I na výletě totiž hrajete pořád stejné role. Vy jste rodiče, kteří výlet vymysleli, nesou za něj zodpovědnost a „hlídají", aby se vydařil. Tedy aby „klapla" doprava, počasí bylo dostatečně hezké a cíl atraktivní. Děti jste odsoudili do role podřízených, jejichž úkolem je připravený program zkonzumovat podobně jako nedělní oběd, který jistě také připravujete s mimořádnou péčí a ony nad ním žádné velké nadšení neprojevují. A proto „zlobí", zase v rámci role, která je jim v rodině vymezena - neustále skuhrající benjamínek, hádavý školák - sabotér a totálně znuděný puberťák.
Jaké je řešení? Docela jednoduché. Stačí vystoupit z rolí. To se dá udělat dvojím způsobem. Nejjednodušší je přibrat na výlet ještě jednu rodinu. Děti na své domácí role zapomenou jako mávnutím proutku, protože si musí zjednat nové postavení v nově vzniklé skupině. Tenhle „trik" funguje velmi dobře. Děti, pro které by bylo trapné schovávat se v rámci hry po lese a tvářily by se otráveně před každým kopcem, v nové skupině novou roli přijmou bez problémů, protože hra je přirozený způsob, jak si osahat nové lidi. Navíc v širším společenství snáze změníte téma hovoru, můžete hrát širší spektrum her a výlet je zajímavější.
Pokud nemáte jinou k výletu svolnou rodinu na dohled, můžete zkusit narušit tradiční role tím, že na děti přenesete část odpovědnosti. Necháte je vybrat cíl, cestu nebo najít vlak, kterým pojedete. Na záležitosti, za něž je člověk spoluzodpovědný, obvykle nadává mnohem méně. Budou-li se děti cítit spoluorganizátory, budou se samy snažit, aby se akce podařila, a nenapadne je vzdorovat a sabotovat ji nezájmem.
Popravdě řečeno, největší problém v tomto směru mají obvykle právě rodiče. Tatínek se, ať se děje cokoli, cítí ředitelem výletu a maminka zásobovatelkou a ochránkyní ohrožených a trpících. Pak se ale nemohou divit, když jim ti „podřízení ochraňovaní" během nedělní procházky osladí život mimořádně protivným způsobem.
O DVOJÍM POHLEDU
Aby bylo jasné, jak rozdílně vnímají nedělní vycházku rodiče a děti, nabízíme vám ten dvojí pohled ve stručné a možná trochu karikované formě. Ale zkuste si tyhle výroky přečíst pokaždé, když vám vaše děti budou připadat nepochopitelně nesnesitelné.
Jak to vidí rodiče
Jak to vidí děti
Úžasné panorama, dívejte se, jak je ta krajina krásná!
Nevím, proč pořád civíme do dálky, kde stejně není nic vidět.
Jen se couráme a stojíme za každým druhým stromem.
Našel jsem tak zajímavou plechovku a hrnec a oni mě popohání, jak na dostizích.
Pořád říkáš, že jsi unavený, ale když se zastavíme, místo abys odpočíval, běháš okolo.
Z té dlouhé cesty, kde se nic neděje, mě bolí nohy. A když se zastavíme a chci prozkoumat okolí, jen mě okřikujou.
Nechoď na kraj, spadneš!
Proč sem teda chodíme, když si to nesmíme ani prohlídnout?
Jak si můžeš splést Mladou Boleslav a Mladou Vožici?! Co vás v té škole učí? Proč tedy vůbec někam jezdíme, když ani pořádně nevíš, kde jsi?
Pamatuju si, jaká tam byla dlažba na náměstí, ale proč bych si měl pamatovat, jaká Mladá to byla?
Pořád se jen rácháte ve vodě, nestihneme prohlídku.
Všechny prohlídky jsou stejné. Ale ten potok je každou chvíli jiný.
Měl jsem to tak přesně naplánované, ale vy pořád zdržujete a teď nám ujel vlak.
Proč pořád nadává? Nevadí mi, že ujel vlak, ale jak je protivný.
Dýchejte, dýchejte. Ten vzduch! Takový je jenom v lese!
Ta cesta snad nemá konec., je na ní vidět na kilometr dopředu a okolo pořád ty samé stromy. Co pořád mají s tím vzduchem?
Úskalí rodinné komunikace je právě v tom, že zatímco rodiče své repliky říkají nahlas skoro přesně v této podobě, děti si ty svoje jenom myslí. Většinou nejsou zvyklé takhle jasně formulovat své názory a postoje. A nahlas říkají: "Kdy už tam budeme?", "Takhle to bude pořád?", "Kdy už si odpočineme?", "Mě bolí nohy.", "On do mě strčil první." Následkem čehož rodič propadne depresi, záchvatu vzteku nebo začne mravokárně kázat o tom, kolik on toho ušel, když mu bylo deset. Přitom lék je relativně dostupný. Uvědomit si, že dítě není jen malý dospělý, ale bytost, která vnímá jinak a považuje za důležité jiné věci. Poučený rodič tento fakt respektuje a zařídí se podle toho.
Zdroj:
Kniha S DĚTMI KŘÍŽEM KRÁŽEM PO ČECHÁCH (Fragment)
Související odkazy:
