11488786

ŽEHRAČ NA BOHA, NA OSUD ČI NA VÍRU NEJSEM (ROZHOVOR S MARKEM EBENEM)

Autor: Vladimír Hulec

Lapit ho a přimět k rozhovoru je nesmírně těžké. Téměř nemá čas a prý už vše řekl. Po roce domluv a míjení jsme se těsně po prázdninách sešli v jedné kavárně na Starém Městě. Bylo ráno a zrovna otvírali. Marek Eben, jako vždy milý, usměvavý a korektní, vytáhl na stůl mobil a omluvil se: „Promiňte, to mám kdyby volala Markéta. Nevíme, co se může stát - třeba jí uklouznou nohy v koupelně a ona se už pak na vozík nedostane. Máme to jako takovou pojistku." Jeho žena je totiž od roku 1986 upoutána k invalidnímu vozíku. Trnul jsem při každém zazvonění. Naštěstí vždy volal někdo jiný, anebo Markéta jen chtěla vědět, kdy se Marek vrátí. Nakonec vznikl dlouhý rozhovor, který v jen lehce zkrácené podobě máte před sebou.

Marek_eben_normal

Foto: zdroj -  www.bratriebenove.cz

Uvádíte televizní pořad O poklad Anežky české, vystupujete v poslední inscenaci Ypsilonky Praha stověžatá. Jaké historické období vás přitahuje? Chtěl byste v nějaké historické době žít?

No... Vždycky, když se k nějaké zajímavé historické době v oněch pořadech či inscenaci dostanu, říkám si, že jo, že bych v ní rád žil, pak si ale začnu představovat, co by to s sebou neslo. Jako například zubař. A už se mi zpět v čase nechce. Já jako dítě zažil ještě vrtačku, co měla řemínky, a zakusil jsem strašné věci.
Takže jo, juknul bych, ale tak na čtrnáct dní. Vzal bych si s sebou prášky a rád bych se některými historickými obdobími prošel.

Jakými?

Ono by jich bylo víc... Samozřejmě dobou okolo Karla, nebo později okolo národního obrození. To bylo v Praze moc zajímavě. Nebo okolo Mozartovy návštěvy Prahy. To už byla Praha kvetoucí město relativně evropského typu a musela mít velký půvab. Já například miluju rytiny Vincence Morstadta, jeho pragensie, kde máte zobrazené pražské čtvrti před zhruba dvěma sty lety. Praha tam působí neobyčejně přitažlivě. Jiné ovšem je, že nezachycují věci, které by mi vadily. Jako třeba kanalizace. Ale čtrnáct dnů bych to snad vydržel.

Mluvíte stále o Praze. Jinde byste žít nechtěl?

Já jsem obrovský patriot. Já se v Praze narodil a to město miluju. Mou ženu to například přivádí k zoufalství, ona tohle vůbec nemá. Když se třeba po létě vracíme z Ameriky, kde každoročně trávíme měsíc či dva, tak se jí vůbec domů nechce. To já přijedu, jdu se podívat na nábřeží a dojmu se. Pohled na Hradčany se mi neomrzí. I z druhé strany - zprava - jsou krásné. Ten pohled si užívám, když se vracíme v neděli od babičky z Kladna. Když jedeme přes Čechův most a za Vítem zapadá sluníčko, to je úžasné.
Ostatně, kdysi mi to jeden pozorný posluchač vyčetl. Já mám v jedné písni verš "Jdu takhle po nábřeží a venku zrovna svítá" a na to se rýmuje "Slunce se zvolna škrábe na věž svatého Víta." A ten chlapík mi napsal: "Tak to mi řekněte, pane Ebene, z jakého nábřeží můžete vidět, jak se Slunce škrábe na věž svatého Víta." A má pravdu. To jsou ovšem výtky, které mne nadchnou. Je báječné mít tak pozorné posluchače.

Kde jste v Praze vyrůstal?

Já jsem Smíchovák. My bydleli u tanku. Přesněji na spojnici tanku a Arbesáku, v ulici, která se jmenovala Elišky Peškové, což - jak jsem později s údivem zjistil - byla herečka. Já denně chodil kolem toho tanku do školy a děsně mě štval. Když jsem pak zjistil, že ho David Černý s několika přáteli natřeli narůžovo, hned jsem se tam jel podívat. Byla to obrovská satisfakce za těch čtyřicet let bolševika.

Jaké to bylo být dítětem na Smíchově?

Byla tam relativně silná rómská komunita a musím říct, že jsem s Rómy relativně dobře vycházel. S určitým respektem, ale nikdy jsem od nich přes hubu nedostal, což považuju docela za úspěch.

Jste synem hudebního skladatele Petra Ebena. Dá se tedy říct, že vás formovaly tóny jeho skladeb?

Do jisté míry ano, i když musím zdůraznit, že povolání hudebního skladatele se velmi romantizuje. Tak, jak jsem je poznal já, je to velmi nenápadná a poctivá práce. Kdyby byl táta pilný účetní, tak by to vypadalo podobně, jen s tím rozdílem, že by seděl u jiné klávesnice. Já jsem všechny jeho věci znal zpaměti dávno předtím, než měly premiéru. Táta měl totiž svou pracovnu vedle pokoje, kde jsem jako kluk usínal. A protože jsem se v noci bál, tak mi vždycky nechával pootevřené dveře. Než jsem usnul, slyšel jsem úryvky nebo i celé části skladeb, které u klavíru psal. Vždycky zazněl určitý motiv, ten se vracel a táta ho nepatrně obměňoval, pak se to kousek posunulo a z toho původního motivu jsem slyšel už jenom půlku a něco za tím, táta s tím zase trochu pracoval a pak zahrál celou část dohromady a šel se skladbou zase o kousek dál. On špatně snáší, když ho při komponování někdo poslouchá. Docela ho chápu, protože je to práce, při které se člověk obnažuje. Člověk občas píše hrozný voloviny... Teda táta ne - on má laťku tak vysoko, že to vždycky bylo dobré, jenom někdy ještě lepší - ale já někdy hraju takové věci, že bych se za ně styděl, kdyby je někdo slyšel. Ale bez těch špatných se nemůžete dostat k těm lepším. Aspoň u mě to tak je. Občas však stačí v nějaké banalitě změnit jeden dva tóny a promění se to v docela dobrou písničku. Někdy stačí velmi málo a dostane to půvab.

Vaše rodina byl zřejmě naprosto odlišný svět od toho »pouličního«, jaký jste popisoval na začátku.

Tátu jsem moc často neviděl, protože když jsem byl malý, hodně jezdil po koncertech. Ono to také nebylo jednoduché, uživit celou rodinu - tři kluky a manželku. Takže já jsem vyrůstal s dvěma bráchy, mámou a také s dědečkem a babičkou z máminy strany. Ti byli úplně zlatí. Oba dva učitelé. Děda velký botanik - kytičkář, babička bývalá vášnivá ochotnice, velmi extravagantní žena. Když jsem viděl její svatební fotky, žasl jsem, co měla na hlavě za klobouk. Ona byla z Poruby a myslím, že dávala ve svém mládí Porubě docela zabrat. Obrozenka, vlastenka, navíc hluboce věřící žena, která si celý život hledala svou duchovní cestu. Od mládí vystřídala všechny možné církve, až se zhruba po čtyřiceti letech vrátila ke katolické, kterou zkraje opustila. Ale aby nevznikla mýlka, ona měla velmi nenápadný, praktický způsob víry. Nikdy o ní moc nemluvila. Sedla si do křesla, zavřela oči a vy jste věděli, že duchovní elektrárna pracuje a vy ji nesmíte vyrušovat. Taky psala krásné dopisy...
Tihle dva, děda a babička, na mě měli velký vliv. Děda se s námi učil a babička kralovala plotnám. Bylo nás sedm v třípokojovém bytě, takže jsem zvyklý na velkou rodinu. A bylo to hezké soužití, každý měl svého nocležníka a já na tu dobu velmi rád vzpomínám. Měl jsem šťastné dětství. Neslyšel jsem, že by někdo na někoho zvýšil hlas - kromě na nás, kluky, když to bylo potřeba. Ale že by se dospělí do sebe pustili, to jsem nikdy nezažil.
Táta si třeba s dědou a babičkou celý život vykal. To mám docela rád. Podržel jsem si to a vykám si s babičkou své ženy. Zabezpečuje to určitou stálou úctu a na citu, který pro toho člověka máte, to rozhodně neubírá.

Nezapomněli jsme při těch »návratech do dětství« trochu na maminku?

Proboha, to bych nerad. I když to je vlastně pro ni typická situace. Maminka je ten naprosto nepostradatelný element, se kterým se všichni radí, která je prvním posluchačem většiny věcí, co se napíšou nebo složí, ale na kterou se většinou novináři neptají při interview. Takže - důležitost zásadní, publicita minimální.

Tatínek skládal celý život hlavně duchovní hudbu, babička čtyřicet let hledala své duchovní zázemí. A co vy? Nikdy jste o víře - pokud vím, jste katolíkem - nepochyboval? Nikdy jste se nechtěl vzbouřit, přestoupit jinam?

Musím říct, že ne. Ani jsem o tom nikdy neuvažoval. Ne, že bych nerespektoval jiné víry, já si vůbec myslím, že v zásadě je celá řada pravidel společných... nezabiješ, nepokradeš... ale když jako dítě vidíte v rodině věci, které fungují, tak je automaticky přejímáte. Je to jeden z darů, které můžete dostat, aniž byste se o něj zasloužil.

Svou víru, své náboženství by ale měl člověk i zkoumat. Možná i kriticky. Měl by se přesvědčovat, zda je správné a proč. Nemyslíte?

No, ono zas tu víru tak úplně zadarmo nedostanete. Vy ji musíte ještě někdy osvědčit. V životě přijdou zkoušky, kdy musíte potvrdit, že to myslíte vážně.

Kdy to bylo u vás?

Několikrát. Vybavuju si třeba situaci, kdy jsem dělal po Konzervatoři zkoušky do Armádního uměleckého souboru na místo konferenciéra. Bylo to na jaře 1980 a oni věděli, z jaké rodiny pocházím. Pořád okolo mé víry kroužili, až nakonec mi jeden podplukovník položil přímou otázku. Na přímou otázku jsem dal přímou odpověď. Opustil jsem sál a můj kolega, který byl šéfem SSM, vyletěl za mnou na chodbu a povídá: "Ty ses úplně zbláznil? Proč jsi jim neřekl něco jiného?" No, vždyť se ptali, tak co jsem jim měl říct? Žádné osobní hrdinství jsem ale nepociťoval. Vyšlo to naprosto přirozeně.
Nakonec to ale dopadlo tak, že udělali nový konkurs a šéf zábavy - jmenoval se Václav Bomba a navzdory svému explosivnímu jménu to byl strašně hodný člověk - si mě stejně vybral. A ty dva roky vojny jsem pak prožil báječně. Neměl jsem vůbec žádné potíže. Byl jsem na pokoji číslo 2, kde nás spalo osm a nebyl tam ani jeden ateista. Byla to nejspořádanější ložnice z celých kasáren, nikdo nedělal průšvihy, nikdo nepil, jen holt v neděli dopoledne tam nikdo nebyl. Když si na začátku takhle vyložíte karty na stůl, tak nemusíte nic skrývat a máte klid.
Tak to byla jedna z takových mezních situací.

Jak jste se vůbec dostal k moderátorství a divadlu? Kdy vás napadlo, že chcete být herec?

Definitivně asi na konci devítiletky, kdy rodiče zjistili, že přírodovědná cesta nebude pro mě ta pravá. Matika, fyzika, chemie mi vůbec nešly, k ruštině jsem měl nepřekonatelný odpor. Byla to tvrdá škola, jazykovka, ale byla tam angličtina. Miloval jsem Beatles a Rolling Stones, bratr Kryštof domů nosil bluesové desky - Mayalla, Ten Years After. To byla hudba, kterou jsem tehdy hltal, a angličtina k ní neoddělitelně patřila. Byl jsem dokonce na slavném 2. beatovém festivalu v prosinci 1968 Lucerně a viděl tam Viktora Sodomu s Apollobeatem. Mám ho před očima jako dneska. Zpíval anglicky, měl červené saténové kalhoty, byl do půli těla nahý a na krku měl kožešinový límec. Úžasný koncert. Taky tam hráli Olympic ještě s Chrastinou. Obdivoval jsem své rodiče, že mě tam s Kryštofem pustili, a jsem jim za to dodnes vděčný. Jemu bylo čtrnáct, mně jedenáct. Ve stejné době - a taky později, když jsem byl na Konzervatoři - jsem chodil do smíchovského Music f Clubu v Domě kovoprůmyslu na Blue Effect, ještě když hráli s Kozlem, nebo do Platejzu na Kalandru s Hutkou. Krásné zážitky! V Platejzu se navíc sedělo na zemi, kouřilo, pilo, já měl vojenský kabát koupený v Kotcích a připadal si jak v San Franciscu.
Ale na škole jsem se trápil. Pak jsem přešel na Konzervatoř a ocitl se náhle v úplně jiném světě. Dril byl pryč a celé to mělo takový »umělecký« šmrnc.

Vy jste v té době ale už měl zkušenosti s rozhlasovou prací v Dismanově souboru.

Všechno má samozřejmě víc příčin a vazeb. U mě většina věcí v životě vyplynula samovolně, často dokonce nenápadně a pomalu. Nejsem příznivcem rychlých rozhodnutí. Dokonce se jich bojím. Což je někdy problém. Třeba když s bratry točíme písničku na nějakou desku a máme vybrat z pěti variant jedinou. Nutno říct, že oni na tom taky nejsou o moc líp...
Do Dismanova souboru jsem nastoupil jako malý kluk. Byla to výborná škola. Rádio pro mne bylo - a stále zůstává - krásným světem. Fascinovalo mě, jak tam všechno bylo funkční, »doopravdy«, jak se ke mně chovali jako k dospělému. Od zvukařů jsem si bral použité pásky a doma pak stáčel z rádia Houpačky Jiřího Černého a další hudební pořady. Ještě je mám schované.

V té době jste také hrál v televizním seriálu Kamarádi.

Roli Válečka jsem dostal úplně banálním způsobem přes konkurs. Babička o něm slyšela v rádiu a pro mě to byla vítaná příležitost vypadnout z domu a nemuset se učit. Bral jsem to jako zábavu a o nic víc mi nešlo. Prošel jsem prvním kolem, druhým a pak byly prázdniny a já odjel s Dismanovým souborem na soustředění v Pláních pod Ještědem. A ve svých dvanácti jsem se tam prvně zamiloval... Do děvčete, kterému bylo šestnáct. Právě tehdy mi z Prahy zavolali, že mě vybrali a abych ihned přijel na kamerové zkoušky. Já jim promptně odpověděl, že jsem na táboře, že se mi tam líbí a že na žádné zkoušky nejedu. Nikdy potom jsem si něco takového nedovolil, ale ve své dvanáctileté zamilovanosti... Do Prahy jsem se vrátil až na konci prázdnin a ukázalo se, že budu točit i bez těch kamerovek. Později jsem dělal desítky kamerových zkoušek na filmy, které bych byl rád točil, ale nevyšlo to... To je holt tak, že když člověk o něco usiluje, tak se to podaří, a když se úporně snažíte, aby to nějak dopadlo, tak zrovna ne.

Váleček nadlouho určil vaši popularitu.

Ta role byla prokletí. Teď už si mě s tou postavou lidé tak nespojují, ale když se seriál objevil poprvé, táhla se za mnou i v civilu. Šel jsem po ulici a různí »uličníci« na mě řvali: "Válečku, co děláš? Kde máš Gábinu? A jak to děláš, že jsi zhubnul?" Já totiž tak tlustej jako v tom seriálu nikdy nebyl. Oni mě vycpávali. Pro kluka v pubertě to byly trýznivé situace. Ještě se ta figura tak blbě jmenovala. Chcete být Mickem Jaggerem a jste Válečkem!
Ale nebuďme nevděční. Samozřejmě mi to v herecké kariéře pomohlo. Už jenom tím, že o sobě dáte vědět. A filmová praxe byla také cenná.

Málo se asi ví, že před Ypsilonkou jste hrál ve velkých kamenných divadlech.

Mé první setkání s profesionálním divadlem bylo na Kladně. Pohostinsky jsem tam - ještě během konzervatoře - hrál robota Prima v R.U.R. Byla to hezká role, ale já tam měl problém. V jednu chvíli jsem měl sáhnout do hromady sutin, vytáhnout odtamtud železnou trubku a napřáhnout se na pana Stýbla, který hrál stavitele Alquista. Vzhledem k tomu, že jsem v životě na nikoho trubkou nenapřáhl, mi už sám ten pohyb moc nešel. Navíc - pana Stýbla jsem si vážil jako staršího kolegy a on byl ještě ke všemu skutečný šlechtic! Znáte Stýblovu pasáž? Tu stavěl jeho tatínek a pan Stýblo, když byl kluk, tak ho vozili do školy v kočáře s koňmi. Jenže po osmačtyřicátém musel do dolů a až pak se dostal do Kladna jako herec. No a po tom všem jsem ho měl ve svých devatenácti letech ohrožovat železnou tyčí! Myslím, že to nebyl moc přesvědčivý výstup.

První skutečné angažmá jste ale získal v Karlových Varech.

Byl jsem tam jen jednu sezónu a měl vlastně jen dvě role. Pro mě byly Vary hlavně důležitá životní zkušenost. Poprvé ve svém životě jsem bydlel mimo rodinu a musel se o sebe sám starat. V hereckém domě Alexandra jsem obýval jednu místnost se studenou vodou a to bylo vše, co jsem měl. Nikoho jsem neznal, neměl jsem kam zajít. Naštěstí ten »herecký« přechod byl pozvolný. První věc, kterou jsem ve Varech dělal, bylo Po laně přes Niagaru. Nádherná hra pro dva - tam vlastně tři - lidi. Pracovali jsme tedy - já, Petr Křiváček a Jirka Untermüller - v takové malé partičce a kolos velkého divadla nás zprvu míjel.

Minout vás ale nemohl. Jak jste se s kamenným divadlem sžíval?

Hrát v karlovarském divadle byla rozkoš. Už pro to nádherné divadlo. Ale měl jsem tam štěstí i na jiné věci. V druhé inscenaci, Životě Eduarda II. Anglického, jsem hrál s Gustavem Opočenským. Úžasný herec. On měl v té hře monolog o čase, a pokaždé ho hrál úplně jinak. Opravdu - úplně jinak! On třeba změnil přízvuky tak, že dávaly pokaždé jiný význam. Já na to zíral z portálu a nevěřil, že to někdo dokáže, a také, že si to dovolí. Byl to velký herec a navíc skutečný bard. Krásně vypadal, měl hřívu bílých vlasů, velký orlí nos, po Varech chodil v dlouhém modrém plášti, v klobouku a s bílou šálou kolem krku a provětrával noční podniky. Za mě už tolik nepil, v divadle vůbec ne, přišel právě z léčení, ale nepřehlédnutelnou personou zůstal.
Takže ve Varech, tam mi bylo pěkně.

Přesto jste po jedné sezóně přešel do Kladna, tehdy spojeného divadla s Mladou Boleslaví.

Já v té době hodně koncertoval s bratry. Potřeboval jsem být blíž Praze a navíc tam hrála i má budoucí žena Markéta Fišerová.

Vydržel jste tam čtyři sezóny.

Dvě z toho ale byly vojna! Kladno, to byla opravdová provozní fabrika. Zkoušely se dvojáky, trojáky, herec tam neměl snad nikdy volno. V sobotu premiéra a v úterý první čtená. Navíc hodně zájezdů a takové ty herecké nevraživosti - partičky: staří versus mladí, straníci versus nestraníci. Bylo to dost hustý. Spousta schůzí, rudý koutek, u vrátnice píchačky. Ty už naštěstí nefungovaly, ale mí předchůdci je pamatovali. Zažil jsem i klasické herecké situace, které jsem moc nechápal a neuměl se v nich orientovat.
Například.
Mou první rolí byl záskok v Charleyho tetě. Hrálo se v Maltézské zahradě, kde je obrovská šatna snad pro sedmadvacet lidí. Nás hrálo asi šest nebo sedm. Já - protože jsem se bál, abych nepřišel pozdě - jsem tam byl hodně včas. Byl tam jen jeden kolega, starší pán, který už není mezi živými. Dej mu pánbu nebe. A protože jsem věděl, že největší prohřešek je sednout někomu na místo, tak jsem se v té prázdné šatně toho kolegy zeptal: "Prosím vás pěkně, u kterého stolku je volno?" A on mi se stoickým klidem odtušil: "Kandrdas se převlíká na hajzlu!" Chvilku jsem myslel, že je to humor, nicméně ani potom mi neřekl, kde je volno. Tak jsem se převlékl ve stoje u věšáku a on to v klidu sledoval. I když jsem byl hyperopatrnej, abych se obdobným situacím vyhnul a nikoho neurazil, neminuly mě.
V roce 1983 jste přešel do Ypsilonky.
To bylo v době, kdy už jsme začali hrát s bratry, já jsem navíc poměrně dost točil v televizi a s tím nabitým divadelním provozem se to moc těžko dávalo dohromady. V Kladně byl velký problém uvolnit se ze zkoušky, to se považovalo víceméně za zločin, zvlášť když vám bylo dvacet. Takže Schmidovu nabídku do Ypsilonky jsem uvítal. Nicméně mi bylo jasné, že tak jako na Kladně si v Ypsilonce nezahraju. Počítal jsem s tím, že budu zatahovat oponky a roztahovat oponky. Byl jsem mladý herec z oblasti a v Ypsilonce byla už v té době velká tlačenice hvězd. Přesto jsme se dohodli a já toho nelituju. V tom prvotním odhadu jsem se však nemýlil. Že by na mně někdy Ypsilonka stavěla repertoár, to se nestalo.
Mrzí vás to?
Ne, já si vůbec nestěžuju, to bych všem křivdil. To divadlo mi dalo velkou volnost. Je to úplně jiný systém než v kamenných divadlech. Hlavní role nejsou tak hlavní a vedlejší nejsou zase tak vedlejší. I střední úkoly jsou velké a spektrum je široké. Navíc - když to porovnám s Kladnem - není tam inscenace, která by mi zkazila den. Když jsem v Kladně věděl, že večer hraju třeba prince Obláčka, měl jsem po náladě. Ale ani Kladnu bych nechtěl křivdit. Já si tam náramně zahrál a za relativně krátkou dobu dostal krásné role - Thyla Ulenspiegela, Jindřicha VIII. To zase byla výhoda té fabriky a - kdybych nedostal jinou nabídku - velmi dobře si dovedu představit, že bych tam zůstal.

Spousta lidí si vás jistě idealizuje, že jste věčně usměvavý, veselý, vždy slušný, nepoužíváte ostrá a sprostá slova...

Představovat si, že nepoužívám vulgarismy, je velký omyl. Čeština má tolik krásných vulgárních výrazů, že nevyužívat je by byl hřích. Znám sice lidi, kteří vulgarismy k životu nepotřebují. Například můj otec. Ten snad nikdy »prdel« neřekl. Mě by to však mrzelo, cítil bych se strašně ošizený.

Ať je to jak chce, rozdáváte lidem klid a optimismus. Jako byste byl ztělesněním pozitivního životního pocitu. Vždyť ale i vy musíte mít osobní krize a bolesti, přicházejí na vás smutky a sklíčenost.

Bezesporu to tak je. I když přiznávám, že svým založením optimista skutečně jsem. Můj táta je nezřízený optimista a já to po něm trošku podědil. Nemám tendence utápět se v nějakých depresích.

Když přijdou, co pak?

Je fakt, že jsme si s Markétou prošli těžkým obdobím. Zvláště zkraje její nemoci, protože jsme na to ani jeden nebyli vybavení. Já měl idylické dětství, všechno mi docela šlo. Vybral jsem si povolání, které mě těšilo, našel jsem si holku, která byla krásná a kterou jsem miloval, vydávali jsem desky, jezdili po koncertech - a najednou, ze dne na den, bez varování, ve dvaceti osmi letech se dostanete do situace, kterou většina lidí prožívá v mnohem pozdějším věku. Markétu jsem odvezl do nemocnice s tím, že něco špatného snědla, a druhý den ráno mi řekli, že je v bezvědomí a že to pravděpodobně nepřežije. V tu chvíli je to zázemí víry a rodiny opravdová pomoc. A taky musím říct, že i v divadle mi vyšli maximálně vstříc. Takže jsem zrušil veškerou práci a přestěhoval se do špitálu. Nejdřív jsem měl propustku je na dvě hodiny, pak na odpoledne a pak - když viděli, že mne to neporazí - na celý den. Tu a tam, když bylo málo personálu, jsem pomáhal vozit pacienty na sál. To byla dobrá škola. Vlastně se denně setkáváte se smrtí. Ráno přijdete, někdo tam leží a za hodinu nebo za dvě je už někde jinde. Sestra ho odpojila od přístrojů, zabalila do mulu a ten přelepila leukoplastí se jménem a rodným číslem. A to bylo všechno. Říkal jsem si, že jestli tohle má být výsledek veškerého našeho snažení tady, tak by to byla blbá recese.

Jak jste se z toho šoku, že jste se ocitli na hraně života a smrti, vy a vaše žena dostali?

Když jste ochotní tím těžkým obdobím projít a neutéct, tak si pak naštěstí zvyknete. To je velká pomoc. Nám v současné době ta situace připadá úplně normální. Včetně toho, že se normalizuje i náš žebříček hodnot. Ono to není tak, že by s vámi něco otřáslo a vy už byste byli po zbytek života lepší. Samozřejmě, že ve vás ta zkušenost už vždycky zůstane, ale popravdě řečeno, udělalo mi radost, když jsme se s Markétou po tom všem poprvé pohádali o špatně vymačkanou zubní pastu. To hned vidíte, že jste z nejhoršího venku.

Ani o víře jste nezapochyboval?

Všechno má svůj smysl, který možná zprvu nedokážeme najít. My bychom chtěli znamení, ale ta nepřicházejí. Všechno se děje nenápadně a obyčejně. Trvalo to dlouho, ale po těch více než deseti letech ten smysl pomalu vyplouvá. Víc než o co jiného jde o životní pocit. Přineslo nám to jiné životní kvality, ke kterým bychom se jinak těžko dostávali. Navíc nás teď už hned tak něco neporazí. Musím říct, že žehrači na osud, na Boha či na víru nejsme.

Zdroj:

Divadelní noviny, 17/2000, www.divadelninoviny.cz


Související odkazy:

Azrodina_portal_250x250
11499230

Za staré mobily do jihlavské ZOO

Děti uspořily recyklací 40 bazénů vody, za odměnu jedou do ZOO Soutěžní klání základních škol z celé republiky ve sběru mobilních telefonů proběhlo pod názvem Věnuj mobil a vyhraj výlet pro svou třídu. „Ze 121 škol bylo svezeno a předáno k recyklaci 9 412 kusů mobilních telefonů,“ uvedla Hana Ansorgová, ředitelka Recyklohraní aneb Ukliďme si svět, společnosti, která soutěž organizuje. „Děti ekologickou likvidací mobilů pomohly uspořit vodu, která by například více než čtyřicetkrát naplnila oba bazény sportovního multifunkčního objektu Evžena Rošického v Jihlavě,“ dodala Dana Duchečková, tisková mluvčí společnosti ASEKOL.

KDYŽ CHCEŠ, TAK TO DOKÁŽEŠ! - DÍKY RADKOVI BANGOVI A AV MEDIA

Radek Banga inspiruje mladé lidi k životu bez drog, násilí a dalších variant rizikového chování. Program Když chceš, tak to dokážeš! mělo i díky AV MEDIA v letošním školním roce možnost slyšet téměř 9 000 žáků a studentů z celé České republiky.

Zlatý Ámos 2018 & Mlékárna Valašské Meziříčí

Podporou mladých lidí se Mlékárna Valašské Meziříčí zabývá dlouhodobě. Propaguje zdravý životní styl spojený s pohybem a vyváženým stravováním. Nechyběla tedy logicky ani při podpoře prestižní ankety o nejoblíbenějšího učitele Zlatý Ámos, protože osobnost učitele považuje při výchově dětí za zcela zásadní. Svými produkty podpořila už krajové semifinále ve Zlínském kraji. Čerstvé kysané výrobky a jogurty nechyběly pak ani na celorepublikovém finále Zlatého Ámose. Voucher na zdravé a chutné produkty z Valašska si odnesl vítěz 25. ročníku ankety o nejoblíbenějšího učitele České republiky. Zlatým Ámosem se stal David Turek ze Základní školy v České Kamenici. Lucii Bakalovou pak vybrala dětská porota jako dětskou Ámosku, ta voucher od Mlékárny Valašské Meziříčí obdržela také. Zlatého Ámose vybrala porota v čele s Janem Cimickým na základě vystoupení ve finále, které přijeli podpořit nejen jeho žáci, ale i příznivci dalších pěti finalistů. Finálové kolo moderoval známý tanečník a moderátor Jan Onder.

Bambini litera 2018. Když děti píšou pohádky

Rodí se další výjimečná pohádková knížka – výsledek již třetího ročníku soutěže pro malé spisovatele Bambini litera. Zapojit se do ní mohou žáci prvního stupně základních škol, kteří mají fantazii a chuť promítnout ji do příběhů. Co je na Bambini litera úžasné? Děti, které dosud psaly pohádky jen tak pro radost „do šuplíku“, je mohou ukázat ostatním v knížce, která se i letos objeví na předvánočním trhu.

KDYŽ CHCEŠ, TAK TO DOKÁŽEŠ!

HUDEBNÍ PROGRAM zaměřený na PREVENCI RIZIKOVÉHO CHOVÁNÍ úspěšně probíhá již od r. 2011, kdy vznikl pod záštitou zmocněnkyně vlády ČR pro lidská práva Moniky Šimůnkové. RADOSLAV "GIPSY" BANGA se s žáky a studenty podělí o svůj osobní příběh i své zkušenosti a motivuje je k aktivnímu a smysluplnému životu bez násilí, konzumace drog, xenofobie, rasismu, intolerance, agrese, kriminality a dalších variant rizikového chování.

PODÍVEJTE SE NA VIDEOKLIP JIŽNÍ SPOJKA

Je lepší dvojka nebo trojka?

Jak kondolovat na pohřbu a psát kondolenci

Ztráta člověka je bolestivou událostí jak pro nejbližší rodinu a přátele zesnulého, tak pro jeho širší okolí. Pokud jste se dozvěděli o úmrtí prostřednictvím smutečního oznámení, parte nebo od pozůstalých, je vhodné vyjádřit soustrast jeho nejbližším. Způsob kondolování se odvíjí od toho, zda se pohřbu účastníte osobně, nebo chcete kondolenci předat poštou.

UKAŽTE DĚTEM PESTROBAREVNÝ SVĚT

Víte, kolik odstínů zelené se objevuje ve světě kolem nás? Proč si muži pořád pletou růžovou a fialovou? Už v dětství je důležité naučit se barvy správně rozeznat a pojmenovat.

SKVĚLÝ RYCHLÝ MOUČNÍK PRO NEČEKANOU NÁVŠTĚVU VÁS NAUČÍ MARKÉTA PAVLEJE V GOURMET ACADEMY

Taky máte svých pár oblíbených moučníků, které jedete pořád dokola a chtěli byste zase překvapit něčím novým? Hledáte něco osvědčeného, co nedá moc práce, ale výsledek bude tak úžasný, že se po něm okamžitě zapráší? Přesně takový moučník jsem se naučila na Kurzu jarního pečení s Markétou Pavleje (v rámci Gourmet Academy). Galleta má navíc tu výhodu, že je velmi variabilní, takže při jednom pečení, uspokojíte i rozdílné chutě členů rodiny a hostů.

LEU BRAIN STIMULATOR - DIDAKTICKÁ HRA OD 4 DO 104 LET!

Zábavná a poutavá hra s pedagogicky vysokou hodnotou pro lidi všech věkových kategorií ( s výjimkou malých dětí do 3 let). U dětí stejně jako u dospělých je mozek stimulován různými způsoby a tímto je podporován ve svém vývoji. Díky velkému množství čím dále tím náročnějších úkolů a ještě mnohem vyššímu počtu variací her zůstane hra vždy výzvou, která znovu a znovu upoutá děti a dokonce i lidi ve vysokém věku.

DĚTI SE VE ŠKOLKÁCH SKVĚLE BAVÍ

Současné školky umí děti patřičně zaujmout. Stačí několik málo okamžiků a dítě si nové prostředí školky velice oblíbí. Školky totiž nabízí nejen seznámení se stejně starými dětmi, ale naučí je mnohé činnosti zábavnou formou, takže si ani nevšimnou, že se učí něco, co se jim bude v budoucím životě dost hodit.

NEWSLETTER bEDUin - TÝDENNÍ PRŮVODCE SVĚTEM VZDĚLÁVÁNÍ

Přináší inspirativní informace pedagogům, rodičům i všem ostatním, kteří se o vzdělávání zajímají. V aktuálním vydání se můžete např. podívat jaká jídla dostávají děti ve školních jídelnách v různých zemích světa nebo se dozvědět víc o novele zákona o ochraně veřejného zdraví, která nutí rodiče k očkování. Setkáváte se ve škole s nesnášenlivostí? Podívejte se na praktický manuál pro učitele Chci to řešit! Pokud se přihlásíte k odběru, můžete pravidelně dostávat informace k zajímavým tématům i v dalších týdnech.

HLEDÁTE DOBRÉ KURZY ANGLIČTINY, KTERÉ BAVÍ DĚTI I DOSPĚLÉ? ZKUSTE MORTIMER ENGLISH CLUB!

Výuka jazyků, konkrétně angličtiny může vypadat různě, a většinou tomu odpovídají i výsledky. Pokud nechcete pořád dokola začínat v nezáživných kurzech nebo odradit děti hned z počátku nudnou výukou, zkuste MORTIMER ENGLISH CLUB. Díky těmto kurzům se naučíte anglicky zábavně a všemi smysly. V nabídce jsou kurzy angličtiny pro děti, dospělé i seniory. Kurzy mohou být inspirací i pro všechny, kteří hledají zajímavou možnost pracovního uplatnění nebo podnikání.

FIRMY MOHOU RECYKLACÍ POMOCI DĚTEM Z DĚTSKÝCH DOMOVŮ

ASEKOL ODSTARTOVAL PROJEKT VĚNUJ POČÍTAČ. Nezisková organizace ASEKOL od července spustila dlouhodobý projekt Věnuj počítač. Jde o akci na podporu sběru a recyklace počítačů a notebooků z firem po celé České republice. Firmy podle výzkumu totiž až v 80 % případů nakupují nové zařízení mnohem dříve, než staré skutečně doslouží. Tyto funkční přístroje chce ASEKOL po repasování předávat dětem z dětských domovů. Navíc zapojené firmy obdrží i certifikát společenské odpovědnosti.

PROČ ZAČÍT S EKOLOGICKOU VÝCHOVOU U DĚTÍ

Děti, které vidí rodiče, jak třídí odpad, to dělají samy. Naučí se to, protože rodiče odpad třídí. V rodinách, kde se odpad automaticky třídí, se takto nenápadně pěstuje "pečovatelský" vztah k přírodě. Ve školách pomáhají vzdělávací projekty společnosti ASEKOL.

Asekol_cervene_k_468x60px__05