MATÝSKOVA NÁRUČ ANEB PROČ SI MATKY NESTĚŽUJÍ
Autor: Michaela Mrowetz
Matýsek se narodil nečekaně v hanácké nemocnici. Těhotenství bylo ukončeno porodem císařským řezem ve 35.týdnu, tedy předčasně. Důvodem byla neprůchodnost pupečníku. Matýsek přestal růst. Jeho vzrůst při narození odpovídal 29. týdnu, vážil 1350g a měřil 39cm.
Od prvního okamžiku svého života se jevil jako životaschopný jedinec. Hned po narození plakal a dýchal sám. Mimo fototerapie kvůli žloutence nepotřeboval žádné přístroje, zajišťující životní funkce. Všechny orgány měl vyvinuty - plíce, ledviny, mozek, srdce - a fungovaly bez vnější podpory. Na srdci mu byla nalezena vada, naštěstí operabilní. Jednalo se o zúžený aortální oblouk. Srdce při tomto problému samo o sobě funguje dobře, ale céva, která přivádí i odvádí krev ze srdce se zužuje a může život velmi ohrozit (takto to bylo laicky vysvětleno Matýskově mamince).
Byl pod neustálým dohledem lékařů. MUDr. Lesdubík z hanácké nemocnice rozhodl převézt Matýska do nemocnice jihomoravské. Je to údajně lepší pracoviště, lepší péče. MUDr. Lesdubík měl Matýska po kardiologické stránce ve své péči celé těhotenství jeho maminky. Do jihomoravské ho převezli na intenzivní pozorování. Taky, aby přibral na váze. Potom byl plánovaný převoz do pražského Homole, kde ho čekala operace.
Když mamince doktor v hanácké oznámil, že Matýsek byl převezen do jihomoravské, měla co dělat, abych tu situaci ustála. Byla hospitalizována po císařském řezu v hanácké gynekologii. Mohla jen ležet na lůžku, každé tři hodiny odstříkávat mléko, brečet a doufat, že vše bude dobré. Důvěřovala lékaři, ví co dělá a jihomoravská byla dle jeho slov pro Matýska opravdu v tuhle chvíli to nejlepší. Ráno si nechala vytáhnout stehy a propustit se z hanácké nemocnice. Zeptala se, zda by ji do jihomoravské mohla dopravit sanitka? Nikoliv. Dál se ptala, zda bude moci být v jihomoravské přijata a hospitalizována jako doprovod? Ano, odvětil lékař, nemocnice jihomoravská má velké kapacity.
Sbalila tašku a přímo z hanácké jela s manželem do nemocnice jihomoravské. Po cestě předali starší (tříleté) dítě babičce. Odstříkala tam mléko, u babičky se najedla, do jihomoravské nemocnice dorazili večer. Zazvonili na zvonek a z mikrofonu se ozvalo: „Máte s někým domluvené, že přicházíte mimo návštěvní hodiny?"
Matka a otec jsou návštěva? Napadlo je shodně. Měla pocit, že to domluvené měli a tak řekla, že ano. U vchodu potkali mladého lékaře, který se jich ujal. Informoval rodiče o Matýskově zdravotním stavu a proč vlastně zůstane v Brně. Na všechno rodiče souhlasně kývali, děkovali za informace. Netušili, že lékař byl ovšem první a poslední osobou, která se k nim chovala příjemně a ochotně. S další ochotnou osobou se setkala maminka až za pět dní.
Jakmile maminka uviděla Matýska, uklidnila se. Žije. Byla šťastná. V hanácké nemocnici ji informovali o tom, že pokud se Matýskův zdravotní stav zhorší, bude převezen do hlavního města, do nejlepší nemocnice Homole. Byla šťastná, byl v jihomoravské nemocnici! Jeli sem s divným pocitem. Možná jej tu ani nezastihnou.
Maminka hrdě vyskládala před zdravotní sestru 4 lahvičky s odstříkaným mlékem. Sestra se na ni dívala rozpačitě a suše jí oznámila: „U nás se krmí děti Nutrilonem." Maminka byla překvapená, v hanácké nemocnici ji podporovali v kojení, nechali jí přicházet s odstříkaným mlékem co tři hodiny, podporovali kojení z důvodu Matýskova přibírání na váze a podpory imunity. Snažila se těmito argumenty přemluvit sestru, ale ta sdělila, že v hanácké nemocnici mají zřejmě jiné zvyky. V jihomoravské dárce mléka nemají, mateřské mléko mu dávat tedy budou, když to nebude dostačující dodají umělou výživu.
Maminka chtěla vidět Matýska každé 3 hodiny, aby mohla v klidu mléko odstříkat. Sestra jí sdělila nutnost dodržovat návštěvní hodiny od 13 do 18 hodin. S údivem: „Přece nebudete u toho inkubátoru dřepět celé odpoledne. Stačí hodina denně, ne??" Taková reakce mamince vyrazila dech. Sestra se na ni podívala a řekla: „No vidím, že jste z toho celá nějaká vystresovaná, že?" Maminku začala bolet hlava, tvrdla jí prsa nalitá mlékem, ale pořád se snažila o diplomatické a přátelské jednání. „Víte, mně dnes teprve vytahovali stehy, není mi moc dobře, jedu sem s vědomím, že malý už je možná v Homoli, po cestě v autě odstříkávám mlíko... takže možná máte pravdu, jsem trochu vystresovaná. Byla jsem zvyklá na nějaký přístup v hanácké a snažím se jen zorientovat v tom, jak to chodí u vás."
Sestra trvala na svém. V hanácké je zřejmě všechno jinak a taky už by přeci mohli odejít, protože je po návštěvních hodinách a dětem se bude píchat infuze.
Rodiče byli jako opaření, nicméně šťastní za to málo - nebo mnoho - viděli syna živého a relativně spokojeného.
Přespali u kamaráda (žádná možnost přespání v nemocnici jim nebyla nabídnuta) a ráno šli do nemocnice znovu. Byl 1. máj - lásky čas, bohužel taky státní svátek. Svátek by si ráda asi užila i sloužící sestra, z mikrofonu zněla opět stejná otázka: „A máte to s někým domluvené??" Maminka vysvětlila mikrofonu, že tatínek se vrací do hanácké metropole a chtěl by před cestou vidět Matýska. Ozvalo se zabzučení, byli vpuštěni.
U inkubátoru maminka našla odvahu se zeptat, zda by si mohla pochovat své dítě? „No to teda nemohla, protože je zrovna po jídle." Tomu nerozuměla, ptala se na souvislost? „No přece když ho po jídle budete tahat, tak se pozvrací." Maminka ze sebe udělala mírně neinformovanou a zeptala se: „ Aha, tak to je zvláštní, protože v hanácké mi naopak malého vytahovali vždy po jídle, aby si odříhnul" (mimochodem zvracel jen jednou po porodu, mateřské mléko trávil dobře). Sestra byla zřejmě školená stejně jako ta z předešlého dne, protože odpověděla: „Nevím, jak to dělají v hanácké, tady to děláme takto."
Maminka se snažila diplomaticky vysvětlit, snaží se zorientovat v tom, jak to chodí v jihomoravské, ať se na ni kvůli tomu nezlobí, chce jen vědět, jak to chodí tady. Znovu se zeptala, kdy je nejlepší čas na pochování si svého dítěte? „Odpoledne, se uvidí".
Vytáhla své lahvičky s mlékem, na které se sestra podivně podívala, zřejmě na to nebyla vůbec zvyklá. Po odchodu začali s manželem nahlas přemýšlet, v čem je jihomoravská nemocnice lepší, než hanácká? Namlouvali si, tady mají lepší kardiology, ale horší sestry. Otce Matýska napadlo, jestli mu maminčino mléko vůbec dávají, protože zde se musí dělat všechno jinak . Možná personál podceňovali, ale z jejich výrazu měli pocit, že je rodiče otravují. Odjeli trochu zmateni do hanácké metropole za druhým synem, potřeboval je taky. Byl na maminku 4 hodiny přisátý jako klíště, předchozích 10 dní ji viděl jen v nemocnici s kapačkou v ruce. Sousedům z radosti otrhal na předzahrádce tulipány. Za 4 hodiny musela maminka znovu odjet, plakali oba.
Maminka plakala celou cestu i u odstříkávání mléka a povzbuzovala řidičku k rychlejšímu tempu, protože v 18 hodin končí návštěvy. Matýska zastihla bdícího, měla obrovskou radost, dotýkala se ho jemně prstem a šeptala mu, jak jej ráda vidí. Matýsek jí tisknul prst a zíral na ni doširoka otevřenýma očima. Sebrala veškerou odvahu na otázku:
„Mohla bych si ho teď vytáhnout z inkubátoru?"
„NEMOHLA!!" a proč tentokrát?
„Protože se malý bude koupat a navíc je půl hodiny před koncem návštěvních hodin!" Odevzdaně odevzdala odstříkané mléko.
Za pět minut šest ji sestra vyprovodila na chodbu. Cítila se neskutečně sama, bez dítěte, bez dětí, bez manžela, s rozřezaným břichem, nalitými prsy a hlavou plnou k prasknutí hormonů.
Rozplakala se u brány a pomyslela si:
"Ať žije laktační psychóza. Ale já se nedám!"
U kamaráda se trochu vzpamatovala, dala se dohromady fyzicky i psychicky a zasedla k internetu. Zjistila o jihomoravské nemocnici toto:
- nemocnice umožňuje - ba co navíc má to ve své vyhlášce, na svých stránkách jako krédo - matkám dětí do 6 let dvacetičtyřhodinový pobyt u svého dítěte - nikdo jí to nenabídnul
- matka a otec nejsou považováni za návštěvu, tudíž se na ně nevztahují návštěvní hodiny - proč se jich už dvakrát ptali, zda mají návštěvu s někým domluvenou?
- rodič má právo nahlédnout do zdravotní dokumentace a být informován o všem, co se s jeho dítětem děje - proč na každou otázku týkající se Matýskovy váhy či výživy (kolik dostane denně mléka a kolik Nutrilonu) sestry tak neochotně odpovídaly?
Vyzbrojena informacemi, a podporou z nadačního fondu Klíček, napsala žádost a vydala se do nemocnice. Po cestě si říkala: „Hlavně klid, všechno půjde, hlavně diplomaticky, žádné velké emoce. Dvakrát jsem neměla štěstí a narazila na blbou směnu, dnes určitě potkám někoho otevřeného a přístupného. Věřím tomu!"
Přišla do nemocnice, v návštěvní hodiny a šla za Matýskem. Třetí den, opět jiná sestra. U počítače seděl lékař, kterého dosud neviděla. Šla se zeptat, zda by si na ni udělal čas a jestli teď, nebo až za chvíli? Odpověděl, že až za chvíli. Za chvíli nepřišel. Zato přišla jiná lékařka MUDr. Honzová. Mezitím maminka vznesla svůj dotaz k sestře (v duchu si říkala, ta je určitě otevřená, ta bude přístupná, ta mi dá malého), zda může Matýska vytáhnout z inkubátoru? „To asi těžko, on je moc malý, tak ať něco nechytne. Ale zeptám se doktorky." MUDr. Honzová velmi přísným a neosobním tónem oznámila:
„Víte, vaše dítě je hypotrof a my si nemůžeme dovolit, aby dostal jakoukoli infekci. Jeho stav je dost vážný, jak víte, čeká ho operace srdce a jakákoli infekce by mu jen přitížila. Z inkubátoru ho nevytáhneme, protože tam má sterilní prostředí a vy byste ho svými bakteriemi mohla velmi ohrozit!" Maminka zalapala po dechu a snažila se namítnout, že malý je tady proto, aby ho sledovali a hlavně proto, aby přibral a domnívá se, že mateřské mléko a mateřská náruč mu v tomto procesu mohou velmi pomoct!
Paní doktorce se zřejmě trochu zvedl adrenalin a dost drsně odpověděla: „Víte, tady ty psychologické řeči, které se do vás snaží hustit ze všech stran neberte vážně. Já vám jako lékař říkám, že tím, že se dítě vytahuje z inkubátoru ho ohrožujeme na životě a to si v žádném případě nemůžeme dovolit. My chceme pro vaše dítě to nejlepší!!! A sterilní prostředí inkubátoru je to nejbezpečnější!"
Inkubátor přece není sterilní prostředí, zajišťuje pouze teplo!!
Lékařka ještě chvíli vysvětlovala jak náročná bude ta operace, jak bude mít dítě otevřený hrudník, a to nemusí přežít. Maminka informace vypouštěla jedním uchem ven a dumala, zda má říct, že je vystudovaná psycholožka a všechny práce včetně doktorské psala na téma: Psychologické aspekty porodu. Jak je důležité mít dítě u sebe hned po porodu, jak je důležitá vazba mezi matkou a dítětem, jaký vliv to má na psychiku dítěte i matky a na jeho zdravotní stav. Ale odvahu nenašla.
Přece jen lékař je v jiné pozici - a ona nechtěla bojovat jako já-psycholog, ale především jako já-matka. Bohužel (nebo bohudík??) na tohle téma četla opravdu hodně publikací, vozila si informace z Anglie, překládala si články z výzkumů. Copak o tom lékař, který pracuje na takovém oddělení neví?
Nebo neslyšel??
To přece není možné!!!
Jak jí mohla říct lékařka: tyto psychologické řeči, které do nás hustí ze všech stran, nemám brát vážně?!?
Určitě by jí maminka odpustila, že po večerech nepřekládá články na téma separace, nedostala se k ní ještě teorie o principu kontinua, ale jak může s takovou jistotou a sebevědomím říct, že náruč matky je pro dítě nebezpečná??? Vždyť sestra, která ho vytahuje na koupání je v tomto ohledu pro něj daleko nebezpečnější než matka! Vždyť Matýsek je součástí maminky, proti jejím bakteriím má vybavenou imunitu, zvláště když ho krmí jejím mlékem, v což doufala. Maminka jen přikyvovala, snažila se balancovat mezi tím, aby nekřičela a nebrečela, takže mlčela a sbírala odvahu na další otázku.
„Jak to tady máte s návštěvami?"
„No matkám to umožňujeme kdykoli, otci výhradně v návštěvních hodinách" Aha, takže otec není rodič? Když zrovna od 9 do18 hodin pracuje, tak má vlastně smůlu? A když to matkám umožňují kdykoli, proč se tedy dívali tak divně a ptali se, jestli to s někým má domluvené? Zkusila ještě:
„A je tedy možnost, abych tady byla se svým synem dvacetčtyři hodin denně??"
„No víte, tady takové možnosti nemáme. Máme tady pokoj pro tři matky, ale dáváme přednost těm, které mají své dítě už na postýlce a které kojí." Děti v postýlce potřebují své matky víc než děti v inkubátoru? A dítě v inkubátoru krom toho, že je na tom tak jak na tom je, tak je ještě v nevýhodě, protože není v postýlce? Znovu se ptala, aby dobře porozuměla:
„Je tu volná postel?"
„No je, ale ty my rezervujeme pro jiné maminky. Zrovna dnes má jedna nastoupit."
„Aha chápu, a co tedy nějaká ubytovna??" Ve vyhlášce u dveří je jasně napsáno, ubytovna je k dispozici a má být automaticky nabídnuta. Zřejmě paní doktorka vyhlášku nečetla.
„No ubytovna tady je, ale to bychom tam museli nejdřív zavolat a hlavně si myslím, že to pro vás nemá vůbec význam, protože vašeho syna můžeme převážet dnes, zítra - kdoví!"
To snad nemyslí vážně! Maminka se nevzdává:
„No to teda pro mě význam má, protože jsem pár dní po porodu a cestování po městě je pro mě dost náročně, do toho odstříkávám mlíko a chci ho malému dávat pravidelně. Samozřejmě, že to pro mě význam má." Lékařka se na ni dívala pohledem, ze kterého maminka čte: A proč tohle všechno děláte? Proč radši neležíte doma, proč si přidáváte starost s odstříkáváním mlíka? Vždyť Nutrilon je pohodlnější ....
Pak lékařka vysvětlovala, že si bude muset koupit vlastní toaletní papír, že za 60 Kč na den bude mít snídani, oběd a večeři... atd. To už maminka jen kývala, tohle má všechno dávno připravené a je to absolutně nepodstatné.
Byla zoufalá a v duchu si říkala, zda má tahle paní doktorka vůbec děti. Pak lékařka odešla. Maminka si sedla k inkubátoru, otevřela ho a asi půl hodiny hladila Matýska po noze. Sestra chodila kolem, byla nervózní, zřejmě měla dojem, že ho maminka svýma rukama plnýma bacilů ohrožuje a kdo ví, třeba ho tím i zabije. Viděla, jak je maminka nešťastná, tak párkrát zopakovala: „Děláme to pro jeho bezpečí a pro jeho dobro."
Samozřejmě.
Byla rozhodnuta ten den protestně u inkubátoru sedět celých pět hodin, kdy mají ty své návštěvní hodiny, nicméně to vydržela asi dvě hodiny. Strašně ji bolela hlava, nemohla se smířit s tím, že sedí u svého dítěte a nemůže si ho ani pochovat. Sestry si neustále povídaly o chlapech, mobilech a pařbách. Rozloučila se s Matýskem, slíbila mu, že přijde co nejdříve a šla na vzduch.
Hledala místo, kde by mohla odstříkat mléko. Byla s Matýskem a příroda neúprosně fungovala, prsa byla nalitá k prasknutí a bolela více než hlava. Našla jen nemocniční WC, které nešlo zamknout a chvíli se pokoušela produkovat mléko do odsávačky. Připadala si potupně a v tom nesterilním prostředí raději vylila mléko do umyvadla a šla hledat místo, kde by se mohla najíst.
Vzpomněla si na Anglii, kde bojovala její sestra a neteře o život po tragické autonehodě. Svůj boj nakonec vyhrála jen sedmiletá Albi. Mohli s ní být v nemocnici kdykoliv. Možná, že je to důležitější pro tu rodinu víc než pro ty, kteří bojují? Těžko říct, ale je to tak strašně důležité!!!
Anglické nemocnice nemají zdaleka tak dobré technické vybavení jako většina nemocnic českých. Ale mají něco velmi hodnotného. Člověka na prvním místě a absolutně lidský přístup, který právě ten obrovský rozdíl dělá! Kdykoli za Albi přišla do nemocnice, všichni se jen přátelsky usmívali a zdravili. Jednou měla hodně špatnou noc a přišla za Albi asi ve 4 hodiny ráno, protože nemohla spát. Personál ji jen s úsměvem pozdravil a rozložil jí vedle Albi postel. Když jednou odpoledne s Albi usnula na posteli, v botách, nikdo se tomu nepodivoval, naopak přišli, řekli kde se může osprchovat a zda si nedá sandwich.
Nakonec se ubytovala v ubytovně a Matýska kojila a koupala. Byla si jistá svým postojem, protože Matýsek neměl další problémy a neměli žádné potíže s kojením. Pátý den přišla mladá sestra a ptala se, zda chce Matýska vytáhnout z inkubátoru a nakojit? Byla opět v šoku. Najednou jí nabídla to, o co musela tak urputně bojovat. Najednou to šlo, protože někdo prostě chápal.
Když měl Matýsek 1.80kg tak ho převezli do hlavního města na Homoli na operaci. Maminka jej neviděla 2 dny, málem přišla o mléko. To bylo opravdu hodně těžké. Seděla před operačním sálem, modlila se, brečela a doufala, že Matýsek přežije. Čtyři dny byli hospitalizováni v nemocnici Homole a pak byl naplánován převoz do hanácké nemocnice.
Matýsek vážil 1.90kg, doposud byl jen v inkubátoru, tedy pokud jej nekojila nebo nekoupala. Převoz probíhal následovně. Posadili maminku s Matýskem v náručí do sanitky a asi 150km/h rychlostí je vezl chlapík s cigaretou v ústech po dálnici. Při nastupování se dožadovala autosedačky. Tu neměl, ale doporučil jí, že na rovince může malého položit na lehátko. Tam položila mobil, který ihned spadnul. Celou dobu se modlila, aby tu cestu přežili a tiskla Matýska na hrudník. Přemýšlela o paradoxu. Udělají operaci srdce za miliony korun a pak pustí dítě v tak nebezpečných podmínkách z nemocnice jako na smrt. Vzhledem ke vzpomínkám na tragickou smrt sestry a její dvouleté holčičky při autonehodě to byl pro maminku skutečný očistec. Představovala si, jak asi Matýsek cestoval před několika dny z hanácké do jihomoravské nemocnice bez ní.
Když dorazili do hanácké nemocnice, tak přijímající lékařka jen zírala na jejich způsob přepravy. Na Homoli jí řekli, že je to běžné, tak to u nich prostě dělají. Informovala lékařku.
V hanácké nemocnici se konečně dostali k důstojnému způsobu hospitalizace pro matku a dítě, a to na onkologii. Jinde nebylo sterilní prostředí, kde by bylo pro ně místo. Tam mohla poprvé spát s Matýskem v pokoji. Na děti s holými hlavami si ale vzpomene ještě dnes.
Matýsek teď váží 4,5 kila, čeká ho další operace na Homoli. Operace nad maminkou visí jak Damoklův meč. Po sestře zůstaly dvě děti ve věku 5 a 7 let, maminka maminky je s nimi v Anglii, je to jejich domov.
Za poslední dobu maminka prožila tolik bolesti, ale i radosti. Nemá chuť si stěžovat. Došlo jí, že život není fér a překážky slouží k růstu a pokoře. Soudní cestou teď nic řešit nechce, nemůže. Prostě svou energii investuje tam, kde je nejvíce potřebná, soustředí se na zdraví svého mladšího syna a pečuje o staršího syna.
Příběh zveřejnit dovolila.
Tento příběh je skutečný, jména osob a míst byla pozměněna.
Zdroj:
BLOG.RESPEKT.CZ, 2.10.2008, http://mrowetz.blog.respekt.cz/
Související odkazy:
