DÍTĚ V NEMOCNICI
Autor: kolektiv autorů
Rodiče nejsou pro své dítě v nemocnici návštěvou, mají právo s ním být 24 hodin denně! Proč vás děti v nemocnici potřebují?
Foto:archiv Nadačního fondu Klíček
Dvouletá Laura strávila v nemocnici bez doprovodu svých rodičů osm dní. Bylo to v Londýně v roce 1952 a důvodem její hospitalizace byla plánovaná operace pupeční kýly.
Dívčin pobyt v nemocnici neprovázelo nic na tehdejší poměry nezvyklého, rovněž nekomplikovaný operační zákrok proběhl zcela podle očekávání - přesto se Lauřina krátká hospitalizace stala významným mezníkem nejen pro britskou pediatrii.
Psychoterapeut James Robertson totiž reakce děvčátka na odloučení od rodičů průběžně zaznamenával na filmový pás a jeho film „Dvouletá jde do nemocnice" (A Two-year-old Goes to Hospital) pak hned po svém uvedení vyvolal vášnivé diskuse - a to jak v odborných kruzích, tak mezi laiky. Zdravotníci si, byť neradi, začali uvědomovat, že separace od rodičů je vážný problém.
Dlouhá léta byly do nemocnic po celém světě přijímány děti samy, bez doprovodu svých rodičů. Obecně se mělo zato, že jim veškerou potřebnou péči může poskytnout zdravotnický personál. Smutek dětí byl spojován s jejich nemocí, jejich slzy a stýskání byly považovány za něco, co k pobytu v nemocnici prostě patří, s čím se nedá nic dělat, co děti zkrátka musejí vydržet.
Film „Dvouletá jde do nemocnice" představoval zásadní přelom především v tom, že názorně, krok za krokem, ilustroval jedno zásadní zjištění - totiž, že role rodiče, je i během hospitalizace nenahraditelná, a to i tehdy, je-li ošetřující personál vůči dítěti nanejvýš laskavý a empatický, a i v případě, je-li pobyt v nemocnici krátkodobý a nekomplikovaný.
Film zároveň jednoznačně a neodiskutovatelně dokládal, jaký vnitřní zmatek a zbytečné trápení dítěti působí odloučení od rodičů, zachytil proměnu v chování hospitalizovaného děvčátka, typické obranné reakce, i to, jak separace poznamenává vztah dítěte k mamince.
Film Jamese Robertsona zřetelně ukázal, jak se i dobře míněná péče zdravotníků a rodičů může stát velkou společnou manipulací, založenou na přehlížení té největší potřeby, kterou Laura měla, totiž: nebýt opakovaně opouštěna a zrazována od svých nejbližších.
Skutečnost, že děti v nemocnicích pláčí, připadá leckomu normální - jako by k pobytu dítěte v nemocnici pláč prostě patřit musel. Mnoha úzkostem, strachům a slzám se však často dá předejít.
Pro Lauru, která byla zvyklá žít v bezpečné přítomnosti svých rodičů a rozumět světu okolo sebe, se pak stalo i - v podstatě neohrožující a nebolestivé - zavádění rektálního čípku nanejvýš traumatizující událostí; tím spíše, že zákrok přišel bez předchozí přípravy a bez vysvětlení, a Lauře tedy nedal možnost, aby tomuto narušení intimního prostoru a veskrze „divnému počínání" porozuměla.
Děti při oddělování od rodičů zpravidla pláčí. Skutečnost, že dítě pak dříve či později plakat přestane a uklidní se, bývala často mylně interpretována jako projev toho, že trápení odeznívá, dítě si pomalu zvyká a vše je na dobré cestě.
Mnozí zdravotníci přistupovali k dětem v nemocnici s přesvědčením, že malé dítě brzy na vše zapomene - a že i v případech prováděných zákroků je především důležité, aby už mělo všechno co nejrychleji za sebou.
Na filmovém plátně bylo najednou zřetelnější i to, že naléhat na dítě, aby se smálo a nebálo v prostředí, které v něm přirozeně budí strach, nejistotu a pocit ohrožení, odráží velké nepochopení na straně dospělých, kteří o děti pečují, a může způsobit škodu na dětské psychice. Veškeré snahy o rozptylování a zabavení Laury, které byla proti své vůli odloučena od svých rodičů, v ní jen prohlubovaly zmatek a úzkost, protože hlavní zdroj jejího psychického trápení byl okolím přehlížen a zlehčován. A už vůbec si Laura nevěděla rady s pobídkou, kterou jí maminka udílela při každém svém odchodu z návštěvy: „Neplač. Buď hodná holčička."
Film „Dvouletá jde do nemocnice" probudil v mnohých lidech silné emoce: někteří zdravotníci dokonce zprvu považovali Robertsonova zjištění za útok na svou osobu a na svou práci, později však většinou začali nahlížet na svou praxi jinýma očima. Filmu se tak nakonec povedlo přesně to, co od něj James Robertson očekával: narušit ochranný obal profesní slepoty, která se často nevyhýbá ani těm nejobětavějším zdravotníkům.
Diskuse, kterou uvedení filmu vyvolalo - jak v Británii, tak jinde ve světě - zvedla soustředěnou vlnu zájmu o potřeby hospitalizovaných dětí, a to jak na straně pečujících profesionálů, tak angažovaných rodičů. Nebýt manželů Robertsonových, vypadala by dnes pediatrická péče jinak.
Tip! Trápí Vaše dítě opakované záněty dýchacích cest? Více ...
KDYŽ JDE VAŠE DÍTĚ DO NEMOCNICE...
Když jde Vaše dítě do nemocnice, potřebuje Vaši oporu.
Octne-li se dítě samo v nemocnici, zažívá často velké trápení. To, co nám dospělým někdy připadá jako maličkost, může pro děti představovat ohromnou bolest, ránu na duši, která se zdaleka nezhojí okamžikem, kdy se z nemocnice zase vrátí domů. Snažme se na děti myslet - a hledat způsoby, jak je nevystavovat samotě a zbytečnému trápení. Když se rodiče dozvědí, že jejich dítě bude muset jít do nemocnice, uvažují různě:
"Ale sestřičky se o něj určitě dovedou dobře postarat - vždyť jsou to odbornice v péči o děti."
Samozřejmě, že zdravotní sestry jsou vyškoleny tak, aby uměly pečovat o nemocné děti, ale pro Vaše malé dítě přese všechno zůstávají cizími lidmi. Nikdo Vaše dítě nezná tak dobře, jako Vy sami. Vy i sestřičky byste měli společně usilovat o to, aby se mu udělalo lépe.
"Nemusím u něj být přes noc - moje dítě se v noci nebudí."
Doma možná ne, ale v cizím prostředí plném neznámých zvuků se může vzbudit velice snadno - a může zažívat úzkost a nejistotu, když zjistí, že nejste nablízku.
"V naší nemocnici nejde, aby rodiče zůstávali s dětmi."
Vaše dítě zůstává Vašim dítětem - a Vy za ně máte zodpovědnost - i v době, kdy je přijato do nemocnice: měli byste tudíž mít možnost zůstávat s ním. Bývá užitečné poohlédnout se po nemocnicích v okolí a zjistit, jak to vypadá tam, jaké možnosti a služby tam svým pacientům nabízí. V případě potřeby pak můžete požádat svého obvodního lékaře, aby Vás poslal do té nemocnice, kterou si vyberete.
"Řekli mi, že v den operace za svým dítětem nesmím."
I dospělí lidé zažívají před operací úzkost a strach, natož pak děti. Děti potřebují, aby jejich rodiče byli s nimi - aby jim dodávali klid, než na ně přijde řada, aby je konejšili, když je jim pak po operaci špatně. Nesmíte-li za svým dítětem - a je-li už pozdě na to, abyste změnili nemocnici - trvejte pokojně, ale pevně a odhodlaně na tom, že s dítětem chcete zůstat. Potřebujete-li další informace či jinou podporu, obraťte se na některý z těchto kontaktů.
Pro některé rodiče je obtížné zařídit věci tak, aby s dítětem mohli v nemocnici zůstat.
"Mám doma ještě další děti. Kdo se postará o ně?"
Co by se dělo, kdybyste z nějakého důvodu musela do nemocnice Vy sama? Mohl by si Váš manžel vzít volno z práce? Mohli by Vám vypomoci přátelé nebo sousedé?
"Moje dítě bude muset v nemocnici zůstat několik týdnů."
Stává se i to, že děti někdy zůstávají v nemocnici dlouho, nebo že do ní chodí sice na kratší dobu, ale často. Pokud s dítětem nemůžete být po celou dobu, pomůže, když s ním v nemocnici zůstane nějaký jiný známý či blízký člověk - alespoň přes první dny, do doby, než si dítě na neznámé prostředí trochu zvykne, nebo třeba až bude mít po operaci. Nemůžete-li zůstat, choďte alespoň často na návštěvu.
"Moje dítě je už dost staré na to, aby se v nemocnici po celou dobu dokázalo obejít i beze mne."
Mnoho věcí v tomto textu se vztahuje spíše k menším dětem, ale ledacos platí i pro děti starší. Velké děti už třeba nevyžadují, abyste neustále seděla u postele, ale i ony potřebují časté návštěvy. Pobyt v nemocnici pro ně nebývá snadný, zažívají množství nejrůznějších obav, strachů a trápení. Potřebují Vás i proto, abyste si s nimi povídali, byli jim nablízku a pomohli jim jejich starostí se zbavit.
"Zdá se, že návštěvy moje dítě jen rozrušují."
Děti v sobě často své pocity skrývají, neukazují je před cizími lidmi, ale dají jim průchod až ve chvíli, kdy se objeví jejich rodiče; rozpláčí se úlevou. Nemyslete si, že svou návštěvou dítěti škodíte či ubližujete. Je pro ně daleko lepší, když může svůj smutek dát veřejně najevo, když v sobě nemusí dusit pláč, stesk a rozrušení - a Vaše častá a pravidelná přítomnost ho ujistí, že na ně myslíte, že na ně nezapomínáte.
"Není lepší ukončit návštěvu jaksi do ztracena a v pravou chvíli se nepozorovaně vytratit?"
Je sice těžké vidět své dítě plakat, ale než od něj nepozorovaně utéci, je daleko lepší klidně a otevřeně se s ním rozloučit a říci mu, kdy přijdete příště. Neslibujte, že se objevíte třeba hned, zítra ráno, pokud si nejste jisti, že opravdu budete moci přijít. Někdy svému dítěti můžete nechat něco, co by pro Vás mohlo do příště opatrovat - třeba svou peněženku (prázdnou) nebo rukavici. O tom, že odcházíte, řekněte včas také sestřičce - aby Vaše dítě nezůstalo hned po Vašem odchodu úplně samo.
"Jak mohu své dítě na pobyt v nemocnici připravit?"
Cokoli budete dítěti vysvětlovat, vysvětlujte vždy jednoduše, srozumitelně a podle pravdy. Ujistěte se, že doktoři a sestřičky se učili, jak lidem pomáhat, řekněte mu, že se zase vrátí domů, co nejdříve to jen půjde (neslibujte ale, nejste-li si jisti, nějaký konkrétní den). Má-li podstoupit operaci, vysvětlete mu třeba, že bude probíhat ve "ve zvláštním hlubokém spánku" , ze kterého se brzy zase probudí. A i když třeba něco bude chvilku bolet, zase to přejde - a po celou dobu se bude kousek po kousku uzdravovat.
"Může si s sebou vzít svého starého Míšu?"
Vaše dítě by si s sebou do nemocníce mělo vzít hračku, kterou má rádo - ať je jakkoli ošuntělá a i když třeba myslíte, že je na ni už příliš velké, že už jí odrostlo.
Co si zabalit s sebou?
Pro dítě:
Pyžamko a pohodlné domácí oblečení, oblíbenou hračku, společenskou hru, knížku. Toaletní potřeby. Zůstává-li snad v nemocnici samo, pak také dopisní papíry, poštovní známky a něco na psaní, adresu a telefonní číslo domů (a ani Vy v takovém případě nezapomínejte dítěti psát nebo telefonovat). Nejste-li s ním, nezapomeňte jeho domácí prádlo označit značkou nebo jménem.
Pro sebe:
Kromě prádla, oblečení, toaletních potřeb a běžných věcí nezapomeňte na čtení, pletení - zkrátka na něco, co by Vám pomohlo ukrátit čas v době, kdy dítě spí (třeba po operaci nebo kdy si třeba hraje s ostatními dětmi). V takových chvílích Vám možná Vaše přítomnost bude připadat zbytečná - ale právě to, že jste nablízku, dává Vašemu dítěti klid: na spánek i na hru.
Návštěvní hodiny
Vymezení návštěvních hodin je dnes plně v kompetenci vedení každého dětského oddělení nebo kliniky. V poslední době i u nás přibývá zdravotnických zařízení, která návštěvní omezení ruší. Rodiče, kteří chtějí být se svým dítětem v nemocnici, ale pro své dítě žádnou návštěvou nejsou.
Zpátky doma
Myslete na to, že nemoci souvisejí se způsobem našeho života. Nepodceňujte nejrůznější škodlivé vlivy, kterým jsou dnes i malé děti často vystavovány - a nejde jenom o věci, jichž si už většinou snažíme všímat, jako jsou škodliviny ve vzduchu a ve vodě, v jídle, jako jsou třeba chemické přípravky, které nás i v domácnosti obklopují - čistícími prostředky počínaje a kosmetikou konče. Jistě je zde třeba vybírat uvážlivě a dávat přednost věcem šetrnějším, ale v otázkách nemoci a zdraví sehrává své i uspěchaný způsob života. Na děti jsou dnes kladeny vysoké nároky, většinou zaměřené na osvojování značné sumy rozumových znalostí, přičemž rozvíjení citu často zůstává stranou a v pozadí. Netrapte své děti kvůli vlastním ambiciózním představám, nenuťte je, aby vnímaly svět Vašima očima. Buďte dětem nablízku jako jejich ochrana a opora, nabízejte jim svou lásku a pomoc, vytvářejte pro ně bezpečný a láskyplný domov, kde jim bude hezky. To je to největší, co dětem pro jejich život - pro jejich zdravý život - můžeme dát.
NA CO MAJÍ DĚTI V NEMOCNICI PRÁVO
Děti v nemocnici mají kromě práva na péči poskytovanou kvalifikovaným a odborně zdatným personálem právo na:
- přítomnost svých rodičů
- bezbolestně prováděné zákroky
- informace odpovídající jejich chápání
- spolurozhodování o poskytované péči
- příležitosti ke hře a vzdělávání
- kontakt se svými vrstevníky
- prostředí, které napomáhá úzdravě
KDY DĚTI V NEMOCNICI POTŘEBUJÍ SVÉ RODIČE
Děti v nemocnici často nedokáží porozumět tomu, co se s nimi děje. Proto potřebují své rodiče také během:
- uvádění do anestezie
- probírání z anestezie
- lékařských vyšetření
- léčebných zákroků
- aplikace injekcí, šití ran atp.
- poskytování ošetřovatelské péče
- a vůbec kdykoli, kdy si to samy přejí
CO BY MĚLI VĚDĚT VŠICHNI, KDO SE O DĚTI V NEMOCNICI STARAJÍ
V českém prostředí došlo v uplynulých několika letech na poli péče o děti v nemocnici k řadě viditelných změn: díky úsilí mnoha obětavých zdravotníků i štědrosti sponzorů se tvář dětských oddělení a klinik proměnila k nepoznání. Najdete tu pestrou výzdobu, množství hraček, počítače, videa, potkáte rodiče, dobrovolníky, herní specialisty i klauny. Na první pohled to vypadá, že naše nemocnice „srovnaly krok se světem".
V pestrých kulisách však mnohde najdeme stále stejnou starou praxi bolestného oddělování dětí od rodičů - ne nepodobnou té, kterou zachytil James Robertson ve svém filmu z roku 1952.
Čeká legislativa přitom dává společnému pobývání rodičů s jejich hospitalizovanými dětmi pevnou zákonnou oporu:
„Péče o děti a jejich výchova je právem rodičů; děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči. Práva rodičů mohou být omezena a nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona."
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, čl.32, odst.4
Jinými slovy, samotná přítomnost rodiče u dítěte v nemocnici nepodléhá žádnému schvalování a nelze ji ani podmiňovat finanční úhradou.
Nemocnice mají ovšem také možnost rodiče přijmout zároveň s dítětem jako jeho průvodce - v takovém případě je rodiči zdarma nabídnut i nocleh a strava.
O přijetí průvodce rozhoduje ošetřující lékař - u pacientů do šesti let věku je toto rozhodnutí plně v jeho kompetenci, u dětí starších musí přijetí průvodce schválit ještě revizní lékař příslušné zdravotní pojišťovny. Pokud rodič, který nebyl přijat jako průvodce, chce využít služby, jež nemocnice nabízí, musí si je hradit sám.
RODIČE NEJSOU PRO SVÉ DÍTĚ V NEMOCNICI NÁVŠTĚVOU, MAJÍ PRÁVO S NÍM BÝT 24 HODIN DENNĚ.
Zdroj:
Nadační fond Klíček, http://www.klicek.org/ (materiál Když jde Vaše dítě do nemocnice... vydala Nadace Klíček v letech 1994 a 1995, s použitím materiálů organizace ASC, Londýn.
www.detivnemocnici.cz - (materiály vydané nadačním Fondem Klíček ve spolupráci s organizací Kind en Ziekenhuis a European Association for Children in Hospital)
Na AZ RODINA.cz zveřejněno 3.10.2008, www.azrodina.cz
Související odkazy:
- ODLOUČENÍ DÍTĚTE OD MATKY MŮŽE MÍT VELKÉ NÁSLEDKY
- MATÝSKOVA NÁRUČ ANEB PROČ SI MATKY NESTĚŽUJÍ
- RODIČE BY MĚLI MÍT STÁLÝ PŘÍSTUP KE SVÝM HOSPITALIZOVANÝM DĚTEM
