ROK TÁTOU
Autor: Vítězslav Lasota
Je deset hodin večer. Dopíjím kaši z flaštičky. Andrejka jsem přenesl z pelechu v obýváku do ložnice k Janě. Než ho vezmu do náruči dívám se. Beru jej do náručí a při tom dělám šššš, aby se nevzbudil. Jen se vrtne tak, aby se u mě lépe uvelebil a spí dál. Přicházím k posteli, zastavuji se, chci si ještě užít. Je nádherný, slova nestačí, díváme se se s Janou na sebe a vyjadřujeme si vše. Raději jej už položím, ať se nevzbudí. Balancování na boku a odolávání kopání a boxování při nočním kojení si Jana užije i tak dost.
Foto: archiv Vítězslava Lasoty
Postýlku jsem předevčírem z půlky rozložil, stejně už přes půl roku slouží jen k odkládání věcí... Andrej se cítí nejlépe mezi námi v posteli. Učinili jsme pokus jej naučit spát v postýlce když mu byly asi 4 nebo 5 měsíců. Poslouchali jsme rady maminek, že se má nechat dítě vyřvat... Jana už byla na pokraji vyčerpání z nevyspání a věčného kojení 10x za noc a hlavně jsme ještě neznali knihu Koncept kontinua (Hledání ztraceného štěstí pro nás a naše děti) od Jean Liedloffové, takže jsme ani netušili jak je důležité, aby s námi Andrejek v posteli zůstal spát.
Před pár měsíci jsem se přistihl, že trávím v práci více času, než dřív. Bylo to kvůli novým zodpovědnostem, které na mne doma čekají, a se kterými jsem si nevěděl rady. Syna jsem znal jen těch pár hodin po návratu domů. Byl nejraději s mámou. Skoro celou dobu jsem ani nedýchal, když se učil chodit a já vůbec netušil, co už zvládá a kdy potřebuje mou pomoc. Janin klid mi byl záhadou. Pak jednou žena onemocněla, a tak se stalo, že jsem byl doma čtyři dny za sebou a během dvou dní Janiny nemoci téměř nepřetržitě s Andrejem. Objevil jsem kouzlo dopoledního uspávání v kočárku, kdy jsem mu zpíval ukolébavku „z bříška" - Ami Tomakej. Naučil se jezdit přes drncavé stezky a vyhýbat se hlučným psům... Sblížili jsme se. Začali jsme si rozumět. Začal jsem si věřit, že se o něj dokážu postarat, a že začínám vidět, co dokáže a co potřebuje. I když jsem měl na starost jen polovinu obvyklých „povinností" ženy na mateřské, byl jsem ke konci dne rád, že už ležím v posteli. Kdybych pomáhal Janě každý den jen z 50% tak, jako v tento den, byl by náš život mnohem šťastnější.
Dnes jsem rok tátou, alespoň formálně ano. Ale cítím se jím být nanejvýše posledních pár měsíců. Často jsem si vzpomněl na Zuzčinu (naše průvodkyně porodem) otázku „odkdy jsem se začal cítit tátou"? Mnohokrát jsem si myslel, že už se jím cítím, ale mnohokrát jsem zjistil, že za čas se ten pocit změnil, snad vyvinul. Od jistého dne na mne po příchodu domů Andrejek radostně skočí a drží se mě alespoň půl hodiny, než si jde zase hrát. Věděl jsem i před tím, že mne potřebuje, ale od té doby jsme si mnohem blíž. Jíme spolu, převlékám se držíc ho na boku, učím se dělat věci jednou rukou. Taky spolu cvičíme. Při dřepech Andreje držím před sebou v natažených pažích. Při klicích mi vyleze na záda a pevně se drží. Jednou se koukal, jak se přitahuji na hrazdě a vztahoval ke mě ruce, tak jsem ho objal nohama a zvedal se s ním. Oba se u toho smějeme. Andrej radostí a já tím, že už nemůžu.
Od začátku mám pocit, že jsme Andreje dostali „na opatrování". Že jsme tu pro to, abychom mu zajistili co nejlepší podmínky k realizaci jeho samotného. Jeho jedinečné osobnosti (každý člověk je jedinečná osobnost).
Učím se důvěřovat své ženě a jejím zkušenostem, když sleduji, jak leze Andrej na židli. Abych jí stále neříkal „pozor, chyť ho, ..." říkám tím totiž, že jí nevěřím, že není dobrá máma. Avšak Jana ho viděla už mnohokrát na tu židli vylézt, samozřejmě i několikrát spadl a plakal. V takové situaci ho přitulíme, pofoukáme, ukážu mu co se stalo, proč spadl. Taky mu ukážu jak se znakuje „bolí" a on pak zase skotačí. Snažím se ho nechávat překonat situace které vidím, že zvládne. Sice chvíli kňourá a kouká po nás, ale nakonec se mu to podaří. Učí se ze svých chyb a učí se, že umí zdolat překážky. Až bude dospělý bude znát princip zdolávání úskalí a stane se sebevědomým, zodpovědným člověkem.
Myslím na to, co dělal můj táta. Co chci předávat dál a s čím se chci naopak vyrovnat, co chci ukončit. K uchopení své nové role táty mi také pomohla kniha Soumrak otců jejíž autorem je Luigi Zoja: Pro mne měla význam v tom, že jsem si uvědomil, jak uměle je vybudovaný novodobý patriarchát , že vznikal ve starověké Spartě, kde tvrdili, že žena vůbec není důležitá při vytváření nového života, že je to jen nádoba a že hlavní je muž, který zasel semeno,... a jiné na hlavu postavené věci, které však vyústily až do dnešního přístupu k ženám a k vůdčímu postavení mužů. Celé je to postaveno na tom, že muž nechtěl přiznat kvality ženy. Vnímám to tak, že by se nemuselo soupeřit, stačilo by přiznat kvalitu každého pohlaví a její specifické přednosti. Je to potlačení ženy, jelikož muž neumí nic tak nádherného vytvořit jako nový život - stává se proto umělcem vynálezcem, ... a snaží se ženu dohnat, ale je to nemožné. Podle mne je východisko v uznání kvalit ženy, přestat se předhánět. Spousta dnešních žen si oblbnuto společností snaží získat uznání jako muži - ve sportu v práci dělat kariéru..., ale při tom ony nic takového nemají za potřebí. Píše, že role otce je uměle vytvořená sociální role, která je pár stovek let stará, kdežto role matky je od přírody daná, čímž vzniká náskok matky několik miliónů let.
Stát se dobrým tátou je těžké a vyžaduje to dospět. Chodil jsem na tréninky třikrát týdně. Teď si jdu jednou za týden zaběhat, ale přes to jsem za to Janě moc vděčný, jelikož ona takový volný den nemá. V noci pomáhat přebalovat, rourkovat prdíky, vařit kaši... Jenže usínat s Andrejkem na rameni je něco nepopsatelně naplňujícího.
V pátky máme náš společný odpočinkový den. Ráno jedeme s Andrejkem plavat, dopoledne nám hlídá syna babička nebo děda a my si jdeme s Janou zacvičit Tai-Chi.
Můj syn mi pomáhá stát se dospělým člověkem a já mu chci být takovým tátou, aby se stal dospělým v mnohem mladším věku, než já.
Vítězslav Lasota, v.lasota@seznam.cz
Zdroj:
AZ RODINA.cz - informační portál (nejen) pro rodiče, 13.10.2008, www.azrodina.cz
