ČTYŘI "DUŠIČKOVÁ" ZAMYŠLENÍ
Autor: Zuzana Maléřová a Eliz (14 let)
JAK NĚKOHO PROMEŠKÁME
Zuzana Maléřová (z knihy Jak potkat děti)
„Mordyjé pometlo, mně se to kouzlo povedlo," radovala se popletená Cotkytle a vyčarovala zvonec a pohádky byl konec. Řekla: „Konečně konec." Čáry báby Cotkytle nedaly Alžbětě dlouho spát. Čarovala s ní nepovedená kouzla, studovala každý pohyb, až jsem se dovtípila, že si nepřehrává pohádku, ale že studuje roli. „Jak se jmenuje herečka, která hraje Cotkytli?" zajímala se. „Gabriela Wilhelmová," řekla jsem věcně, ale Alžběta vycítila rozrušení. „Ty ji znáš, je to tvoje kamarádka?" tušila příběh. „Znala jsem ji, byla moje kamarádka a moc na ni vzpomínám." Jak to, že ji neznám já? Chtěla bych jí říct, jak se mi Cotkytle líbí, a zeptat se jí, jak dělá to kouzlo s neckami." „Můžu ti o ní už jen vyprávět, vzpomínat na její podkrovní byt a štíhlé ruce a smích. A na její Racajdu. Ten příběh tě bude čekat, až mu dorosteš, až okusíš čistotu s hříšností, až svou touhu po spravedlnosti upneš k poslednímu soudu. Až si budeš jistá, že Racajdiným peklem může být jedině láska." Pak jsem otevřela jedny dveře našeho bytu a ukázala na plakátek na stěně. Alžběta uviděla Racajdu a nechala si přečíst věnování: „Zuzanečko, s láskou ,už jen za setkání - tvoje Gabriela. „Jak to že jsem se s ní neviděla?" nechápala. V knížce Marguerite Durasová Bolest poznala stejné písmo. „Aby pro tebe v novém roce neexistovalo nic, co by připomínalo název této knížky. V těchto šťastných dnech tvoje Gabriela." „Byla šťastná a dala ti bolest?" zarazila se. „Byla přemýšlivá a šťastná a věděla, že bolest je jen otázkou času. Proto se uměla v pravý čas radovat a v pravý čas trpět," odpověděla jsem spíš sobě než Alžbětě. „Chci ji vidět," naléhala. „Alžběto, nejde to, je pozdě. Cotkytle vyčarovala zvonec a pohádce i její bolesti je konec. Už to nestihneme. Naše setkávání nahradilo tvé narození. Zůstane jedním z milých lidí, které tvá maminka promeškala. Důležité je, abys jednou nepromeškala ty své." A vtiskla jsem jí do ruky perleťovou náušnici s ptáčky. Jen jednu, druhou nemám. Asi vzlétla a vrátila se ke Gabriele.
VYPROVÁZENÍ
Eliz (14 let)
Co je to smrt a co nás po ní vlastně čeká? Tuhle otázku si určitě už každý z nás někdy kladl. Někdo má ze smrti strach, někdo jí jde naproti, ale každý se s ní jednou setká. Je to nezbytná součást našeho života, a přesto o ní tak málo víme. Nikdo neví, co vlastně po smrti je, i když lidé, kteří se ocitli v klinické smrti (tedy smrti tváří v tvář) mluví o tunelu, na jehož konci je světlo. Ale co opravdu na konci toho tunelu je? To nám asi nikdo neřekne.
Já sama s klinickou smrtí nemám zkušenost. Lidé, kteří tuto zkušenost mají, se pak asi dívají na svět jinak. Stáli na hranici mezi životem a smrtí. Stačil malý krůček a zjistili by, co je na konci toho tunelu, o kterém se pořád tak mluví. Ale přesto se vrátili zpátky. Něco dokončit, protože na ně někdo čekal, nebo prostě proto, že ještě nebyl jejich čas. Ať už se vrátili, protože bojovali, nebo protože to za ně vybojoval někdo jiný, má to vždycky své opodstatnění.
Co se asi honí člověku hlavou, když hledí smrti do očí? Jaký je to pocit? Strach? Zášť? Lítost? Uvolnění? Bezstarostnost? Nebo snad bezmoc?
Nevím, jaké je to pro člověka který umírá...ale vím, jaké je to pro člověka, kterému umírá někdo blízký. Kdo to nezažil, tak to asi těžko pochopí. Ten pocit utrpení, žalu a naprosté bezmoci, ano bezmoci. Ten pocit, když vidíte, jak vámi milovaná osoba každý den odchází a vy s tím nemůžete nic udělat. Jste s ním, stojíte u něj, držíte ho za ruku a mluvíte na něj, ale to je všechno, co můžete. Slyšíte, jak ztěžka dýchá, vidíte ten nepřítomný pohled, a víte, že už má velmi málo času, ale nic s tím neuděláte. Držíte ho za ruku, cítíte jeho teplo, jste tak blízko, ale zároveň tak strašně daleko...
Přesto je pro vás důležité, že jste i v tuhle chvíli spolu.
JAK NEPŘEBOLÍ ZTRÁTA NEJVĚTŠÍ
Zuzana Maléřová (z knihy Jak potkat děti)
Stella Zázvorková vede i k dětem dlouhé a náročné rozmluvy. Alžběta s Jeronýmem poslouchají, zaujatí něčím, co jen stěží mohou být ta dlouhá a těžká souvětí. Jsou zastaveni atmosférou slov a pozoruhodností osobnosti, která je vypráví. Po dlouhé přednášce přichází zlobivý bujarý smích, to Stella ráda. Je k dětem náročná a ony se snaží obstát. Vede je k výškám. Alžběta je srdnatá a taky ctižádostivá. Těší se na Stellu, těší se na chvíli, kdy bude vážně naslouchat třeba příběhům o egyptských pyramidách, kdy mozek bude pracovat na plné obrátky a ještě víc, a pak přijde legrace a „dospělácké“ dárky. Naposled pomerančová vykládaná kabelka s perleťovým zdobením „až jednou půjde do tanečních.“ „Proč Stella nemá děti,“ zeptala se mě zničehonic Alžběta. „Stellina měla dceru. Ale už nemá,“ odpověděla jsem. „Jak nemá?“ nechápala, „Ona se jí ztratila?“ nedala se odbýt. To sdělení zamíchalo její představou o chodu věcí. Přece děti neumírají dřív než rodiče! Když pochopila, že někdy ano, přiblížila se i k významu slova tragédie. Nezvratná, na celý život. Ještě se zeptala, zda to stále tetu Stellu bolí a kdy ji to bolet přestane. Dnes už ví, že ztráty největší nikdy bolet nepřestanou. Jsou jen šťastné vteřiny, chvíle, ve kterých člověk zapomene. „Myslíš, že se mnou zapomene?“ chovala v sobě naději Alžběta, ale já jí ji vzala. „Myslím že naopak. Že spíš vzpomíná. Ale třeba ta tvoje ručka, která jí hladí je konejšivá… A Stella ve svém pohnutí smířená s údělem.“
Nevím kdo jiný by s takovou moudrostí, zkušeností a humorem mohl naučit Alžbětku nazpaměť Werichovo, že rozum a štěstí velmi zřídka se sejdou. Rozum má rád upravené cesty, ukazatele směru, přehledné křižovatky a rozcestí. Štěstí se rádo fláká cestou necestou, když je unavené, sedne třeba na kravinec. Zato nerozum a neštěstí jsou nerozluční kumpáni.
JAK SE CHODÍ DO NEBE
Zuzana Maléřová (z knihy Jak potkat děti)
Jedné tmavé noci položilo Vladovi tlapičku na nohu malé štěňátko. Nemělo domov a my jsme si je nechali. Agáta rostla a rostla, až se nám málem nevešla do bytu.Vyrostl z ní čuvlk, vlastně čuvlčice, "holka". Že takovou psí rasu neznáte? To se potká velký bílý čuvač s tmavou vlčicí a narodí se jim čuvlk. Až potom se narodili Alžběta s Jeronýmem. Učila je, jak podřizovat svá přání někomu, koho máš rád, učila je němé lásce. Po čase však Agátka onemocněla nemocí, kterou jsem pár měsíců před tím překonala já. Snad Agáta sňala ze mne tu zlou nemoc. Marně každé ráno Alžběta trvdila:" Mně se zdá, že Aginka je už zase radostná." Nebyla. Odešla bez bolesti, důstojně. Zůstala navždy nejsilnějším psem z naší psí louky, na čemž si velmi zakládala. To se člověku podaří jen málokdy. Když usínala, byl horký slunečný den a pak začala obrovská bouřka. To se nebe otevřelo a Aginku vítalo. "Vidíš, jak tam řádí s ostatními pejsky?" řekl tatínek. Alžběta jí denně posílala do nebíčka pusinky a snažila se pochopit něco, co dost dobře neví ani dospělý - jak se chodí do nebe. Hlídala ji na zemi a byla v jejím životě prvním andělíčkem strážným na nebi. Prvním poznáním, že ztráta bolí vždycky víc ty, kteří zůstávají.
Zdroj:
3 texty Zuzany Maléřové jsou z knihy Jak potkat děti, na AZ RODINA.cz zveřejněno 31.10.2008
