SMRT NA DVOUHODINOVÝ PŘEDPIS
Autor: Michaela Mrowetz
Podzim byl neobvykle teplý a barevný. Egon kráčel pomalu vesnickým hřbitovem. Když minul pomník neznámého vojína, znovu se, ostatně jako vždycky, usmál. Bylo to poprvé, po několika dnech, co se usmál. Vytanula mu v mysli babička, za níž kráčel a její výchovný zákrok po té, co s ostatními vesnickými dětmi upravili pomník neznámému vojínovi. Babička jej nazvala kolaborantem a několik dní s ním nemluvila. Babička měla ve věcech jasno.
Vzpomněl si také na fotku dítěte, která byla vždy vyvěšena v hale babiččina domu. Jako dítě si chlapce v legračním čepečku se střapci prohlížel a nemohl uvěřit tomu, že je mrtvý. Byl to babiččin první syn. Zemřel. Bylo to prosté. Tenkrát děti umíraly. Některé. Sdělila mu babička. Jeho místo na zdi bylo v dětství Egona nezastupitelné. Myslel na něj i při studiu medicíny. Hodně na něj myslel taky před týdnem, když jej zavolali na dětské oddělení.
Egon dvakrát do měsíce bral službu v nemocnici. Služba jej vracela k akutním stavům, které v ordinaci často nepotkal. Na poslední službě jej zavolali na dětské s podivnou instrukcí. „Doktore, přijďte něco udělat s tou matkou, nechce vydat dítě. Mrtvé."
Za několik minut dorazil na dětské, zavedli jej na JIPku. Za plentou na posteli seděla matka a svírala v náručí mrtvé dítě. Tvářila se klidně. Za postelí stál muž, zřejmě otec. Egon se představil, nereagovali. Oba se dívali na dítě. Bylo nahé, viděl na tělíčku stopy po resuscitaci. Otec se sehnul a upravil dítěti vlasy. Matka zvedla oči a sdělila: „Já Vám ho nedám!" Sklopila oči k dítěti a hladila jej po tvářích. Neplakala.
Egon jim sdělil, že přijde za chvíli. Ve vyšetřovně byli snad všichni, kteří na oddělení sloužili. Kolega mu oznamoval, resuscitovali dlouho, ale neúspěšně. Matka už půl hodiny dítě odmítá vydat z náručí. Nechtějí spěchat, ale jsou tady ty dvě hodiny předpisu a na JIPku se tlačí další případ. Sestra ve středních letech poznamenala: „Kdyby tady ti rodiče nebyli, bylo by to jednodušší." Jak pro koho, pomyslel si Egon.
Mluvil na rodiče, povedlo se mu připoutat jejich pozornost. Dohodnul se s nimi na nějakém čase. Povedlo se mu dohodnout se s personálem, že jim ten čas dají. Vlastně byl mediátorem mezi rodiči a personálem. Naštěstí bylo jasné, proč dítě zemřelo. Ošetřující lékař nemusel volat policii. Egon by tak mohl paradoxně získat více času pro rodiče. Rodiče by však potom byli vyslýcháni.
Přemluvil matku, aby dítě oblékla, přemluvil ji, aby jej dala pochovat otci. Když začala plakat, jakoby se něco prolomilo. Začala s ním komunikovat. Vysvětlovala mu, že jim prostě dítě nedá. Chce jej domů, je její. Egon to naprosto chápal, věděl, že je to její dítě. Věděl ale také o zákonu, který nařizuje u mrtvých nezletilců pitvu. Matka chtěla dítě za každou cenu doprovodit. Chápala, že dítě budou pitvat, chtěla však být s ním. Na pitevně však není čekárna. Egon věděl, že jakmile se tělo dostane do pitevny, může trvat několik dní, než se dostane na řadu a pak jej vydají pohřební službě. Pohřební služba tělo upraví. V zájmu zachování hezkých vzpomínek tento postup vnímal jako schůdnější. Dovedl si ale představit, jak by se matce s dítětem lépe loučilo, kdyby nebylo nařízení pitvy a mohla s ním být do opravdového konce. Chápal kolegy, chápal rodiče. Ty chápal asi trochu více. Snažil se dohodnout co nejdelší čas pro rodiče. Snažil se dohodnout možnost vyprovodit dítě co nejdál. Po krocích se mu to podařilo, ačkoliv s tím nebyl vnitřně smířen. Chápal, že to dítě je matky.
Mají rodiče právo na rozloučení s mrtvým dítětem?
Prý na to mají v nemocnici dvě hodiny.
Zákon nikde výslovně neupravuje právo pozůstalých rozloučit se se svým blízkým, který zemřel v nemocnici.
Existuje pouze dosud platný metodický pokyn o převozu zemřelých, který je pro nemocnice závazný a který vydalo Ministerstvo zdravotnictví v roce 1975 ve Věstníku č. 20/1975. V tomto pokynu se píše, že zemřelý smí být odvezen z oddělení nejdříve po dvou hodinách, tj. ještě dvě hodiny po úmrtí má jeho tělo setrvat na oddělení, na němž zemřel.
Odtud zřejmě pocházejí ony dvě hodiny v hlavách zdravotníků. Pokyn však nestanoví, co se musí, smí nebo nesmí během těchto dvou hodin dít. Je samozřejmě nanejvýš vhodné a etické, aby zdravotnický personál umožnil rodičům během těchto dvou hodin rozloučení s dítětem, případně i rodinný nebo náboženský rituál (např. přivolání kněze). Obecně závazné právní předpisy to v žádném případě nezakazují, nanejvýš to pro personál může být provozní komplikace, která je s trochou ochoty řešitelná.
Kontrola nad traumatizující situací zmírňuje následné trauma. Možnost rozloučit se s blízkým člověkem dává větší naději na možnost smíření se s jeho úmrtím bez následných zdravotních komplikací na straně pozůstalých.
Pokud personál rozloučení neumožní, je to sice hluboce nelidské a bezohledné, nejedná se však o přímé porušení nějakého výslovného a konkrétního ustanovení zákona. Rodiče by se v takové chvíli mohli odkazovat snad jen na § 11 občanského zákoníku, což je obecné ustanovení na ochranu osobnostních práv. Podle výkladu patří mezi tato osobnostní práva i právo svobodně budovat a rozvíjet rodinné vztahy. Rozloučení se zemřelým dítětem jistě náleží do práva na svobodné budování a rozvíjení rodinných vztahů, jakkoli paradoxně to v této souvislosti zní.
Pokud by personál zdravotnického zařízení neumožnil rodičům rozloučení s mrtvým dítětem a to i mrtvým po narození, soud by zřejmě znal, že zdravotnický personál skutečně do osobnostních práv rodičů zasáhl. V situaci, kdy se rodiče domáhají rozloučení se zemřelým dítětem a to i narozeným či zemřelým krátce po narozeoní, však bude pravděpodobně účinnější
- apelovat na etickou a lidskou stránku celé situace,
- poukazovat na to, že dítě stejně bude ještě dvě hodiny na oddělení, takže loučením se nezdržuje převoz ani další úkony,
- trvat na tom, že rozloučení není zakázáno žádným zákonem ani vyhláškou,
- případně navrhnout, že se rodiče s dítětem mohou uchýlit na jiné místo na oddělení, aby „neblokovali" např. pokoj JIP.
Většina zdravotnických zařízení v ČR nedisponuje kaplí anebo chladnou místností, kde je v západních zemích běžné umožnit rodině rozloučení s jejich blízkým, popř. vykonání náboženského rituálu.
Egon si při odchodu ze hřbitově vybavil stejná slova své ženy: „Já Vám ho nedám!" V porodnici, krátce po porodu, kdy zdravotníci chtěli jejich syna odnést.
Dítě patří matce. Dítě patří rodičům. Živé či mrtvé...
Autorka text konzultovala s medicínským právníkem, psychiatrem, psychologem, lékařem záchranné služby, rodiči, kriminalistou a dalšími lidmi. Pro všechny je to velmi těžká situace. Jde jen o jedno. Aby emoce těch, kteří jsou na blízku, mohly být ventilovány. Jde o to, umožnit blízkým lidem zemřelého tryznu a institucím obrousit objem jejich odpovědnosti, která mnohdy není na místě. Rozloučení přeci patří také k dobrým mravům, které není obvyklé vymáhat soudně.....
Zdroj:
RESPEKT.CZ, 1.11.08, http://mrowetz.blog.respekt.cz/
Související odkazy:
