QUO VADIS? JITKA ŠEVČÍKOVÁ
Autor: Lucie Hášová Truhelková
Když za Jitkou přišel její čtrnáctiletý syn s tím, ať mu poradí dobrou knihu, sáhla do knihovny pro svého oblíbence Sienkiewicze. To ještě netušila, že se jí brzy život obrátí o sto osmdesát stupňů. Jaromíra totiž o pár dní později srazil vlak. Na kolejích našli i knihu. Jaromír se do ní možná začetl a lokomotivy si všiml pozdě... Dnes má Jitka knihu Quo vadis zpět v knihovně. Rozjetou, špinavou, s utrženými listy, jak se přes ni vlak přehnal. Syn už ji nikdy nedočte - byl na místě mrtvý.
Úryvek rozhovoru z knihy ROZHOVORY O MATKÁCH A MATEŘSTVÍ:
...
Jak se k vám chovalo okolí?
Když jsem se po čtrnácti dnech vrátila do práce, měla jsem s tím trochu problémy. Cítila jsem se vyčleněná z kolektivu: kamkoli jsem přišla, najednou umlkal hovor. Ostatní nevěděli, jak se ke mně chovat. V kanceláři přestaly hovory o dětech, každý zvažoval, co přede mnou může nebo nemůže říct. U nás na vesnici jsem se setkávala i s tím, že lidé raději přecházeli na druhý chodník nebo se otáčeli jinam, protože jim bylo trapné mě pozdravit.
Dokonce i jen pozdravit?
Já vím, že se to může zdát přehnané. Jenže oni prostě nevěděli, jak to všechno beru, protože jsem nechodila v černém. Vlastně jsem potřela všechny po staletí zavedené zvyky. Nezařídili jsme ani pohřeb.
Proč jste nechodila v černém a odmítla pohřeb?
My jsme se s manželem dohodli, že všechno uděláme tak, jak to budeme cítit. Měli jsme pocit, že bychom za Jaromírka měli vysadit strom. Prostě něco živého, co dál poroste. Nelíbila se nám představa mramorové desky někde, kde to synovi nebylo blízké. Vůbec jsem si ho na nějakém hřbitově nedokázala představit. Takže jsme ho rozprášili na místě, kde to měl rád a kde je součástí přírody.
Moment, to se smí?
Copak vám může někdo zakázat rozprášit si vlastní dítě na vlastní zahradě? Vždyť je to jen popel, úplně maličké kousíčky! Mnoho rodičů, kterým zemřely děti, to tak dělá. Nebo je mají doma v urničce. Já jsem ale měla pocit, že ho máme z té urny vypustit. Pustit jeho duši a zbytečky toho těla, aby splynuly s přírodou.
Takže nechodíte s kytkou na hrob?
Ne. Kytky nikam nedávám. Chodím k tomu stromu, který jsme zasadili. Ale stejně mám pocit, že je syn pořád se mnou. Že jeho energie tu okolo mě stále je, to napojení mezi matkou a dítětem je silné. Takže proto nemám potřebu někam chodit s kytkou nebo svíčkou. Když chci zapálit svíčku, tak si ji zapálím doma. Moji rodiče ale tu potřebu měli, po půl roce se rozhodli, že si nechají udělat na hřbitově synův pomníček.
Strom jim nepřipadal plnohodnotný?
Ne. Mamka k němu sice chodí skoro každý den, ale potřebovali takovou tu ,klasiku´. To, co tady už od nepaměti funguje. A když jsme jim svým způsobem vzali možnost rozloučit se s Jaromírkem na pohřbu, chtěli alespoň desku na hřbitově. Tak ji tam mají.
...
BAREVNÝ ANDĚL POMÁHÁ
Jak jste se dozvěděla o občanském sdružení Dlouhá cesta?
Když Jaromírek odešel, Dlouhá cesta už existovala. Založily ji dvě maminky, kterým krátce po sobě zemřely děti v motolské nemocnici. Hledaly nějakou organizaci, která pomáhá rodičům po smrti dítěte. Zjistily, že v Čechách žádná neexistuje, ale v zahraničí taková sdružení jsou. A já jsem se o Dlouhé cestě dozvěděla prostřednictvím dokumentu „Přežili jsme svoje děti", který natočila Olga Sommerová. Viděla jsem ho v televizi a rozhodla jsem se navštívit jednu z maminek, která tam hovořila. Cestou k ní jsme se právě zastavili na těch kolejích v Chocni a našla jsem ty věci, co tam zůstaly.
A jak vás napadl projekt Barevný anděl?
Každý z naší rodiny se s tragédií vyrovnával nějak jinak. Manžel se zavíral ve své dílně a dělal keramiku, prostě ten svůj žal sochal do hlíny. Syn Péťa dělá závodně biketrial, takže se soustředil na sport. No, a já jsem lítala jako zběsilá a hledala nějaké informace, abych se ubezpečila, že nejsem blázen. A přitom jsem si všimla, že Péťa není rád v dětském pokoji. Byl s námi a tam chodil vlastně jen přespávat. Všechno mu tam připomínalo bratra. Napsala jsem dopis do jednoho časopisu o bydlení, o kterém jsem věděla, že dělají proměny pokojů i celých bytů. Chtěla jsem jen odbornou radu, jak ten pokoj přestavět a upravit, protože se neorientuji v barvách a podobně. Ozvala se mi jejich interiérová designérka Dáša, přijela a spolu jsme ten dětský pokoj předělávaly. A tak jsem přišla na to, jak obrovský terapeutický účinek může mít práce. Natíraly jsme s Dášou stolek a já jsem říkala: „Hele, Dášo, uděláme to i pro jiné lidi!" Za chvíli jsme natíraly stěnu a já zase: „Já už vím, jak se ten projekt bude jmenovat!" Když to pomohlo nám, proč by to nemohlo pomoci i jiným? A je to opravdu tak, už mám několik pozitivních reakcí od rodičů, kteří dětský pokoj předělali a moc jim to pomohlo.
Copak vám může ulevit, když odstraňujete to, co po dítěti v pokoji zbylo?
Jistě! Protože jen nesedíte v křesle, nekoukáte do blba a netruchlíte. Už jen to, že musíte ten přebývající psací stůl vzít a někam odnést. Je to sice stůl, na němž psal váš syn tolik let úkoly, ale když vyvinete fyzickou aktivitu, musíte vstát a něco dělat, tak zjistíte, že život jde dál. I když to pořád strašně bolí. Takže brousíte parkety, natíráte stěny a najednou vidíte, že jste něco vytvořili. Něco nového, kde bude rodině líp. Je to léčba prací, a když zapojíte všechny, tak zároveň stmelování rodiny. Podej, podrž, přines, pojď, zajedeme do obchodu s nábytkem a pohádáme se tam nad pohovkou...
Najednou přestanete alespoň na chvilku přemýšlet nad tím, že vaše dítě rozmašíroval vlak. První den na minutu, druhý den na pět minut a další den na hodinu. Ale zjistila jsem, že je důležité i období, ve kterém se do téhle terapie pustíte. Ideální je to do tří měsíců po úmrtí dítěte. Ale první měsíc není úplně vhodný, protože to je ještě hodně čerstvé. Navíc v té době musíte jako rodiče zařídit spoustu věcí, které jste si do té doby vůbec nedokázali představit. Třeba že půjdete k notáři vyřizovat pozůstalost po svém dítěti.
...
Jak vás ztráta syna změnila?
Od toho listopadu žiju úplně jiný život. Nejen já, celá naše rodina. Soustředíme se i na úplné maličkosti, radujeme se z věcí, kterých bychom si dřív ani nevšimli. Víc žijeme přítomností a snažíme se prožít každý den tak, aby z nás měl Jaromír radost. On je pro mě něco jako supervizor, a když se mi třeba něco nepodaří, tak se mu někdy i v duchu omlouvám. Říkám mu: „No jo, já vím, tohle se mi nepovedlo, viď?" Moc mi záleží na tom, aby se za mě nestyděl. Samozřejmě se mi to nedaří vždycky, člověk se nestane lepším lusknutím prstů. Ale říkám si, že to všechno byla nějaká životní výzva, že mi tím osud určitě chtěl něco říct. Zjistila jsem, že děti se nám nerodí proto, abychom je vychovávali. To ony vychovávají nás. Takovou lekci, co jsme dostali od Jaromírka, ať jeho životem, nebo jeho odchodem, jsem za celý svůj předchozí život nezažila.
Co nejdůležitějšího vám ta lekce přinesla?
Hlavně mi dala hodně pokory. Bývala jsem nepokorný člověk. A naučila mě sebepřijetí. Přijmout sama sebe i s tím, co na sobě nemám ráda. Například se od sebe nesnažím odhánět myšlenky, které jsou mi nepříjemné. Protože jsou to přece moje myšlenky! Víc si vážím času, a než abych ho z povinnosti trávila s lidmi, se kterými mi není dobře, raději si zalezu někam s knížkou. Dřív jsem měla pocit, že se musím všem lidem zavděčit, věnovat se jim a potkávat se s nimi. Ale od Jaromírkova odchodu vím, ženemusím vůbec nic. Naučila jsem se relaxovat, a dokonce meditovat, což pro mě bylo velké překvapení, protože já jsem ve své podstatě živelná povaha. A najednou se dokážu na dvacet minut úplně zastavit! K tomu mě taky dovedl Jaromír. Poslal mě na nějaké místo...
Mami, támhle si lehni do trávy?
Ano. Já často jezdím na kole, a když se mi tam v tu chvíli nechtělo jet, řekla jsem si, že nepojedu. Ale Jaromírek mi povídá: „Ale tys mi to slíbila, že tam pojedeš!" Takže mě to celou i s tím kolem otočilo a na té louce pak říkám: „Promiň, Járo, já vím, už si tu užívám sluníčko." Za chvíli už jsem se soustředila jen na svůj dech a z hlavy mi postupně odplouvaly všechny myšlenky. Pak jsem si najednou uvědomila, že už necítím žal. Cítím slunce a přírodu, radost z bytí a z toho, že na mě sedla moucha. Radost z toho, že žiju. A že můžu pomáhat ostatním. Ukázat jim, že je možné se zase usmívat. Víte, mnohé matky se po smrti dítěte třeba až do konce života soustředí jen na něj a na to, že už tu není. Ve svém truchlení zapomínají na
ty, kteří tu zůstali. V tomhle mi zpočátku hodně pomohl kamarád Jaroslav Dušek, který mi řekl: „Důležitější jsou všechny děti, které tu zůstaly. Protože těm, co odešly, už je dobře."
Jitka Ševčíková se narodila v roce 1969,
vystudovala ekonomii.
V devadesátých letech mimo jiné jezdila
po Americe s bluegrassovou kapelou jako manažerka,
dnes se stará o marketing jedné IT fi rmě.
Zajímá se o emoční inteligenci, angažuje se
v občanském sdružení Dlouhá cesta
a vymyslela projekt Barevný anděl, který pomáhá
sourozencům zemřelých dětí.
Jitka žije s manželem Petrem a synem Petrem
ve vesnici v Moravském krasu.
Starší syn Jaromír zemřel 12. listopadu 2006
na železničních kolejích v Chocni.
Celý rozhovor a mnoho dalších najdete v níže uvedené knize.
Zdroj:
ROZHOVORY O MATKÁCH A MATEŘSTVÍ, vydalo nakladatelství PORTÁL v roce 2008, na AZ RODINA.cz zveřejněno 11.2.2009
Související odkazy: