Dame_jidlo_duben

Nešťourej se v nose! TAŤÁNA LE MOIGNE

Autor: Lucie Hášová Truhelková

Tvrdí o sobě, že vždycky postrádala hravost. Ani jako dítě si moc nehrála.
Až její syn to změnil. Natolik, že jeho matka Taťána le Moigne je dnes úspěšnou autorkou několika originálních deskových her pro děti. Žena s nepřehlédnutelnou záplavou dlouhých vlnitých vlasů rozjela svou firmu během mateřské dovolené. Byť ji od toho mnoho odborníků na hry pro děti zrazovalo, zkusila to. Nyní, při svém povolání ředitelky českého zastoupení světové firmy, vymýšlí ve volném čase další, již čtvrtou hru. A stejně jako ty předchozí ji bude nejprve testovat její syn.

Kdy vás poprvé napadlo vytvořit hru pro děti?

Úplně první inspirace přišla krátce poté, co jsem se seznámila s mým manželem. Trávila jsem vánoční svátky s jeho rodinou ve Francii a u štědrovečerní večeře se sešla spousta lidí. Byly tam i děti a samozřejmě zlobily.
Maminka mého muže tenkrát pronesla: „Vy byste si měly zahrát tu hru o slušném chování, co hrál váš táta, když byl malý. Škoda, že ta hra už dnes neexistuje." Seděla jsem tam a říkala si: Hra na slušné chování? To je zajímavé! To jsem ještě neměla děti, bylo to nějakých osm let předtím, než se narodil můj syn. Víte, Francouzi jsou totiž velmi hravý národ.

Jak došlo k tomu, že jste se rozhodla hru sama vytvořit?

To se stalo až poté, co se mi narodil syn. S manželem jsme se rozhodli, že se po několika letech společného života v zahraničí přestěhujeme do Čech.
Před narozením syna jsem hodně pracovala. Z Čech jsem odjížděla svobodná, bezdětná a zaměstnaná. No a vrátila jsem se jako vdaná, maminka a prakticky bez práce. Takže život trochu naruby. Arsenovi byl rok, když jsme se vrátili. Pomalu, ale jistě jsem začala mít potřebu najít kontinuitu mezi svým životem před tím, než se narodil, a potom.

Jakým způsobem jste tu spojitost hledala?

Začala jsem se pídit po práci, která by alespoň trochu využívala mých profesních
zkušeností, jež jsem za patnáct let načerpala. A zároveň mi poskytla svobodu, která by mi umožnila skloubit mé mateřské radosti s těmi pracovními.
Kontaktovalo mě pár starých známých a nabídli mi práci konzultanta na zajímavých projektech. V té době to bylo výborné, pracovala jsem povětšinou z domova s výjimkou pracovních schůzek, které šly ovšem naplánovat podle toho, co jsem si mohla dovolit. Nějakou dobu mě to bavilo, ale cítila jsem potřebu zkusit něco zcela jiného. Výchova dítěte je nesmírně náročná činnost a představuje nevyčerpatelnou studnici příležitostí, nápadů, možností, jak udělat něco líp, nebo se o to alespoň pokusit.
Těch prvních pár let se učíme věci, ze kterých pak čerpáme celý život.
Hodně jsem o tom přemýšlela, v podstatě o tom přemýšlím pořád. Moc jsem toho nevymyslela, ale jedno mi začalo být jasné poměrně záhy. A sice, že nejlepší je ,škola hrou´. A tak jsem si možná poprvé v životě začala hrát. Se svým vlastním dítětem, v pětatřiceti letech.

Vy jste si jako dítě nehrála?

Ne. Já jsem si četla, sportovala, zpívala, měla jsem hodně zájmů. A taky nějaké ty povinnosti doma. Na hraní moc nezbyl čas. „Hrát si" mě začal učit nejdřív můj manžel. Ten to má v krvi. Příroda to zařídila tak, že schopnost hrát si, tento úžasný předpoklad pro spokojenou cestu životem, zdědil i můj syn. Naštěstí.

Nepřipadala jste si při hraní najednou jako blázen?

Mě to bavilo. A víte proč? Protože jsem najednou objevovala sama sebe, jakou jsem se neznala. Přečetla jsem spoustu knížek o výchově a plánovala jsem si, co všechno svého syna naučím. Klasika. Pak jsem zjistila, že je to úplně naopak. Že on učí mě. Příroda je mocná, dítě dělá vše přirozeně, protože ještě není nijak ovlivněné společností, a v podstatě vás vede. Najednou ve vás otevírá pomyslné šuplíky a vytahuje z nich něco, co z vás nikdo jiný před ním nedostal! A vy jen zíráte a říkáte si, jak je tohle možné...
Ale chvíli mi trvalo, než jsem na to přišla. Já jsem k synovi ze začátku přistupovala tak trochu jako generál.

Jako generál?

Udělej tohle, udělej tamto. Mám to v nátuře. Ale když jsem viděla, že s přehledem odolává a ani to s ním nehne, povídám si: „Hergot, Táni, musíš na to nějak jinak." A ejhle, hry! Zjistila jsem, že si s ním musím hrát. To mu byl tak rok. Pamatuji si to zcela přesně, protože tehdy jsme přepnuli do režimu „ne". To zná každá maminka i každý tatínek - to období, kdy už těm našim zlatíčkům nemůžeme dělat jen to, co jim na očích vidíme, ale občas po nich chceme, aby také poslechli. Všimněte si, že první slovíčka, která děti umí, jsou většinou máma a táta, ale hned potom je
naučíte: Dík! Posim! Dobý den! - poděkuj, popros, pozdrav. Prostě základy slušného chování. Vzpomínám si, jak jsme seděli doma u stolu a já se ptala manžela: „Ty, Vassili, jak to tenkrát bylo s tou hrou o slušnosti, jak říkala tvoje maminka?" Vydala jsem se do hračkářství a začala podobnou hru hledat. Ale nikde nic takového neměli. Hledali jsme na internetu, nic.
Všude knížky, ale copak si malé dítě čte? Nebo mu snad mám číst o slušném
chování? To snad ne. A tak jsem dostala chuť zkusit tu hru vymyslet sama. Trvalo to pár let a nebylo to snadné, ale nakonec se mi první hru „Nešťourej se v nose" podařilo nejen vymyslet, ale i vyrobit a prodat.

SYN JE LUPIČ-GENTLEMAN

Proč se váš syn jmenuje Arsene?

Můj manžel miluje Arsena Lupina. Arsene Lupin je ve Francii veliký hrdina, říkají mu lupič-gentleman. Máme o něm doma spoustu filmů a knížek.
Arsene je tedy staré francouzské jméno. Arsena učím, že lupič být nesmí, ale gentleman rozhodně. V pokojíčku mu visí obraz Arsena Lupina, svatební dar od mé báječné přítelkyně. Ještě než se Arsene narodil, už věděli všichni naši známí, jak se bude jmenovat. Manžel moc neřešil, jestli to bude kluk, nebo holka, v jednom měl ovšem jasno: „Jmenovat se bude Arsene". Takže se mi docela ulevilo, když pan doktor povídá: „Je to kluk!"

Jak říkáte Arsenovi doma?

Arsene. Francouzi příliš nepoužívají zdrobněliny jmen. Naopak, často mají dvě jména - třeba Marie-Claude - a vyslovují je obě. Říkají: „Proč bychom měli kazit tak krásná jména?"

Když jste otěhotněla, pracovala jste v zahraničí. Jak se liší mateřská tam a tady?

Mateřská dovolená existuje všude v Evropě, ale ta v České republice má některé vzácné kvality. Ty si pochopitelně lidé v Čechách často plně neuvědomují, protože nemají možnost srovnání. Tříletá nebo třeba i čtyřletá mateřská dovolená je pro maminky, které chtějí být doma, doslova luxus. Luxus, který jinde ve světě prakticky neexistuje. A kvalita zdejších mateřských školek je opravdu výjimečná! I když je pochopitelně možné, že jsem měla štěstí...

Váš syn chodil v Praze do nějaké soukromé školky?

Arsene chodil do normální státní školky. Do výborné školky. To, jak se tam učitelky dětem věnovaly za přibližně pět set korun měsíčně, bylo neskutečné. Pět set korun dáte v Anglii za hodinu hlídání! Moje zkušenost z Anglie nebyla bohužel nejlepší - spousta hraček, spousta dětí, o nějakých aktivitách, které by je rozvíjely, se opravdu moc hovořit nedalo. Ze školky Na Děkance jsme byli nadšení. Arsene tam strávil krásné dva a půl roku života.

Vraťme se ještě k tomu těhotenství a zaměstnání.

Nechci mou zkušenost zobecňovat, ale přístup ke mně jako k nastávající mamince byl v zahraničí o dost jiný, než bývá zřejmě zvykem tady. Alespoň v mém případě tomu tak bylo. Těhotenství zkrátka není nemoc a důvod odstavit vás na okraj profesního života. Naopak. Není pracovitější a loajálnější ženy než té, která se vrátí z mateřské dovolené, byť i jen na částečný úvazek. Samozřejmě jsou profese, u kterých to nejde, ale dnes, ve světě e-mailů a internetu jsou profesní možnosti pro matky s malými dětmi nesrovnatelné s tím, jaké to bylo za dob našich maminek. Mateřství dnes nemusí znamenat izolaci, a pokud maminky chtějí, je spousta možností, jak jejich profesních zkušeností využít.

V době mého pobytu v Anglii byla tamější mateřská pouhých šest měsíců. Požádala jsem proto svého zaměstnavatele, aby mi mateřskou prodloužil o dalších šest měsíců, samozřejmě neplacených. Byla jsem překvapivě jediná, většina maminek se skutečně vrací po zákonné lhůtě do práce. Před odchodem na mateřskou mi firma zaplatila poměrně drahé školení. Nikdo po mě nechtěl, abych se k čemukoliv zavazovala. Zkrátka a dobře, po šesti měsících jsem měla přijít a říct, zda chci práci na sdílený úvazek, poloviční úvazek, z domova, z kanceláře či plný úvazek. Nebylo to o tom, že by mi asi ve všem mohli vyhovět, ale už jen ten pocit, jak s vámi zacházejí!
Že si vás váží a snaží se vyjít vstříc, protože vědí, že jim to stokrát vrátíte.

Vy jste ale ze svého místa v Microsoftu přesto odešla, že?

Ano, protože jsme se vraceli sem a oni mi v Čechách nenabídli takovou flexibilitu jako v Anglii.

Proč vám to neumožnili?

Nevím. Víte, všechny věci se dějí v určitých konstelacích. Já jsem asi zrovna natrefila na konstelaci, která nebyla tomuto řešení nakloněna. Zkrátka jsme se nedohodli, protože tomu nepřály okolnosti. Já jsem věděla, že s ročním dítětem nepůjdu na čtyři dny v týdnu do práce, a jiná varianta ze strany zaměstnavatele bohužel neexistovala, takže to bylo jasné. Což neznamená, že to bylo jednoduché, protože si po všech těch profesních letech najednou připadáte tak nějak divně, tak trochu jako na vedlejší koleji. Proto, že máte malé dítě. Jaksi nesmysl, ale je to tak. Na druhou stranu, pokud se mě zeptáte, zda mám nějaký recept, jak by se to tedy mělo v tom, čemu odvážně říkáme moderní společnost, řešit - tedy skloubit mateřství s profesí - odpovídám, že nevím. Každý si musí najít svou cestu. Myslím ale, že důležité je jedno: aby mateřství a vůbec ta spousta lásky, obrovská energie
maminek a tatínků a ten čas, který první roky malých človíčků oprávněně
vyžadují, byly společností daleko více oceněny a doceněny, než je tomu dnes. Ale to se zřejmě bavíme o nemožném. Ke škodě nás všech, myslím.

SYNA MILUJI, ALE NEVLASTNÍM

Co jste po odchodu ze zaměstnání dělala?

Byla jsem takzvaně doma. V podstatě čtyři roky.

Nebylo pro vás těžké si na to zvyknout?

Bylo! Ale není nad negativní zkušenosti. Většinou vás posunou tím správným směrem. Můj první krok na volné noze směřoval logicky k zakoupení notebooku a ke zřízení e-mailové adresy. Když Arsene spal, připravovala jsem tiskové konference pro jednu leteckou společnost. Například. A když se vzbudil, šli jsme do lesa. Postupně jsem si přibírala práci a zároveň snažila udržovat rovnováhu. Mezi rodinou, prací a sama sebou. Snažím se o to dodnes. Je to legrační. Když jsem chodila do školy, nesnášela jsem zkoušky. Jako ostatně všechny děti. Strašně jsem se těšila, až tohle období mého života budu mít za sebou, až zkrátka udělám tu poslední zkoušku.
A pak že už bude klid. Jak moc jsem se mýlila! Život přeci není o ničem
jiném než o zkouškách. A je úplně jedno, jestli se vám chce, nebo ne.Takže nezbývá, než se alespoň snažit být připraven, protože „kdo je připraven, není ohrožen". Teoreticky - prakticky není připraven nikdy nikdo na nic. A o tom, co je opravdu důležité a možná by stálo alespoň za teoretickou přípravu, se ve škole neučí. V životě jsou například tři podstatné dovednosti, naprosto nezachycené vzdělávacím systémem:

Za prvé volba profese, aby vás práce bavila, když už v ní strávíte minimálně třetinu života, protože když vás bude bavit, tak v ní budete dobří, a tedy možná i spokojení.

Za druhé volba životního partnera a schopnost žít a neustále rozvíjet dobrý partnerský vztah, ve kterém trávíte tu druhou třetinu života. Na to vás také ve škole nepřipraví.

A do třetice výchova dítěte. To se také nikde neučí. Ba co hůř - v záplavě spousty nesmyslů a katastrof, které na nás denně koukají z médií, se o těchto důležitých životních krocích nikde moc nemluví. Ani doma, ani ve škole. Kde tedy? Přirozený přenos zkušeností pracně načerpaných životem neexistuje, protože prakticky neexistuje komunikace mezi generacemi. No vidíte, tohle jsou také důvody, proč
dělám ty své hry.

Pomáhal vám někdo s hlídáním malého syna, abyste mohla pracovat?

Mám báječnou slečnu na hlídání, která k nám postupně začala chodit.
Díky tomu jsem přesně věděla, kdy a kolik hodin budu mít volných, a mohla plánovat, jakou prací je naplním. Ve třech letech šel Arsene do školky.
Pět volných dopolední v týdnu, to byla najednou spousta času!

Bylo pro vás zpočátku těžké někomu syna svěřit?

Poté co jsem k tomu člověku získala důvěru, ne. Své dítě nevlastníte. Já
Arsena miluji, ale on mi nepatří, jestli mi rozumíte. Respektuji ho jako človíčka, který má svůj životní prostor. A o tom prostoru si, v rámci svých možností, rozhoduje sám. Vytváří si své sociální vazby na lidi okolo sebe a sám si určuje, jak s těmi lidmi bude vycházet. Vždycky jsem to vnímala tak, že jako máma vedu své dítě do života, pomáhám mu rozlišovat, co je dobré, co je špatné, určuji hranice, které ještě není schopen určit sám, vytvářím mu nekonečné citové zázemí. Ale zároveň ho nechávám vytvářet si svůj svět a své vztahy. Beru to tak, že každý dobrý člověk, kterého mu přivedu do života, ho něčím obohatí, něčím, co mu nemůžu či neumím dát já nebo jeho táta.

Jak to prakticky vypadá?

Vždycky třeba měl svůj pokojíček se svými hračkami. I když jsme spolu byli doma sami, tak si často hrál v pokojíčku a já jsem si dělala něco svého.
Nehrála jsem si s ním od rána do večera. Vždycky jsem dbala na to, aby dokázal být sám se sebou a spokojený. Myslím si totiž, že je důležité umět být sám se sebou.

Vyšlete syna studovat nebo pracovat do zahraničí?

Ne, on se nicméně nejspíš vyšle sám. Má v sobě geny mého muže a ten je věčný cestovatel, vnitřně velice kosmopolitní a svobodný člověk.

Copak už nyní na synovi poznáte, že bude taky kosmopolita?

Možná. Jeho francouzská krev se skutečně nezapře. Pozná se to třeba prostřednictvím jídla. Arsene miluje takové ty opravdu silné sýry. A je hráč.
Francouzi jsou, jak už jsem říkala, hravý národ. A pak má ještě jednu typicky francouzskou vlastnost, ze které mám obrovskou radost: vnímá krásu. Už jako malé dítě byl schopný ji vnímat. Uvědomila jsem si to, když jsme s ním byli poprvé v Paříži. Projížděli jsme autem městem, Arsenovi možná nebyly ani čtyři roky. Byl krásný lednový den, modré nebe a lehký sněhový poprašek. A Arsene sedí v autě, dívá se z okýnka na ty domy, na nádhernou architekturu a najednou povídá: „C´est beau. C´est beau!" („To je krásné"). Tohle přece děti běžně neříkají! Myslím, že jestli Francouzi něco opravdu umějí, tak to je právě vnímání krásy. Arsene má hrozně rád kytky, hezky maluje a má cit pro barvy. Jsem ráda, že moje dítě má cit pro krásu, protože si myslím, že je to důležité. Krása je v životě v přírodě, v jídle, ve spoustě věcí. A když ji člověk umí vnímat, dokáže ji vidět, tak
je pak jeho život mnohem bohatší.

MANŽEL MĚ NIKDY NEROZMAZLOVAL

Jakým jazykem doma mluvíte?

Anglicky. S manželem spolu od našeho seznámení hovoříme anglicky. Ale já jsem chtěla, aby můj syn uměl dobře česky. A manžel si zase přál, aby ovládal francouzštinu. Proto jsme už v Arsenových třech letech uvažovali o tom, že ho dáme do školky napojené na francouzské lyceum. Tehdy to vyhrála česká školka, takže na francouzské lyceum začal chodit až letos, když už mu zbýval jen rok do začátku povinné školní docházky. Francouzské lyceum je pro nás v prvé řadě kulturní a jazykové prostředí, které Arsenovi umožňuje pochopit celou řadu věcí. Pochopit jazykové nuance a jejich prostřednictvím pak kulturu, humor... Když tam syn za čal chodit, francouzsky mluvil už docela dobře, přesto po třech měsících udělal veliký pokrok. Děti se snadno adaptují a také jsou otevřené, všechno nasávají jako houba.

Chodí tam i české děti?

Spousta českých dětí. Ale je tam hlavně mnoho dětí z jiných zemí, nejen z těch frankofonních. Tohle kosmopolitní prostředí vnímám jako velkou výhodu. Protože svět je pestrý, plný barev a je důležité, aby se s touto jeho stránkou děti odmalička setkávaly.

Jak dlouho jste manžela přemlouvala, aby s vámi a se synem přesídlil do Čech?

Víte, můj muž mě nikdy moc nerozmazloval. Dost dlouho jsem například
čekala na první kytku. Ale byly okamžiky v našem vztahu, kdy se zachoval fantasticky. A vůbec o tom nemluvil. Prostě to udělal. Když jsem si uvědomila, že chci zpátky do Prahy, aby Arsene mluvil pořádně česky a měli jsme blíž „domů", on mi na to řekl prostě: „Dobře." Musel si kvůli tomu zařídit spoustu věcí, hlavně v práci, nebylo to jednoduché. Myslím, že jen málo mužů by se v takové situaci zachovalo jako on. A já si ho za to moc vážím.

Nezůstanete už v Čechách nadobro?

Nevím. Možná přijde čas, kdy zase společně někam přesídlíme. Na rok, na dva, na tři. Kvůli potřebě poznat zase něco nového. Teď jsme ale v Praze a já jsem za to moc ráda. Jsem ráda, že tu mám svou rodinu. Jsme tu doma.

Jak vás našel váš současný zaměstnavatel?

Tak, jak bych si představovala, že by se to ideálně v jedenadvacátém století mohlo ženám na mateřské stávat. Na doporučení. Zavolá vám firma, že by pro vás měla místo v Londýně. Vy řeknete, že místo v Londýně nechcete, že jste se odtamtud nedávno vrátila, máte malé dítě a nikam se stěhovat nebudete. A oni se vás zeptají: „Tak co byste chtěla dělat?" „Rozjet český Google z Prahy. Ale až za čtyři měsíce. Chci si užít léto s rodinou." „Platí."
To není sci-fi , ale moje zkušenost.

Věděli, že jste během mateřské vytvářela dětské hry?

No jistě. S tím jsem se jim pochlubila hned na prvním interview a zopakovala
to na všech, která následovala. A že jich bylo hodně. Nevěřila byste, jak moc je to zajímalo. Tak jsem si řekla, že pracovat pro firmu, která nabídne ženské po čtyřech letech na volné noze takovouhle práci a navíc je nadšená nikoliv jen z jejího životopisu, ale také z hry o slušném chování pro děti, no tak do toho jdu, tomu ten čas dám. A to jsem si myslela, že už pro žádnou korporaci v životě pracovat nebudu. Všechno je jinak.


Taťána le Moigne se narodila v roce 1967.
Vystudovala Automatizaci systémů řízení na VŠE.
Od roku 1990 pracuje v oblasti IT, z toho strávila
devět let ve společnosti Microsoft. Provozuje vlastní firmu,
jejímž prostřednictvím navrhuje dětské deskové hry.
Na svém kontě má v současné době tituly „Nešťourej se v nose",
„Dávej bacha" a „Vadí - nevadí". (nově i "To je bašta! aneb Jsme to, co jíme" - pozn.red.)
Od října 2006 je ředitelkou české pobočky společnosti Google.
S manželem Vassilim žila několik let v Německu a v Anglii.
Jejich syn Arsene se narodil v lednu 2002 ve Francii.
V současnosti všichni bydlí v Praze.


Zdroj:

ROZHOVORY O MATKÁCH A MATEŘSTVÍ, vydalo nakladatelství PORTÁL v roce 2008, na AZ RODINA.cz zveřejněno 11.3.2009


Související odkazy:

11485086
Banner_flexikurz