NEJSU SVATÁ OVCA
Autor: Lenka Nejezchlebová
Je jedinou východoevropskou biskupkou, ve světě jich je prý jen jedenáct. "Každá žena je láskou uprostřed církve," říká trochu pateticky husitská kazatelka JANA ŠILEROVÁ, dáma v hábitu sešitém ze dvou šátků. Vadí jí, když si církev uzurpuje patent na Boha, a tvrdí: "Neznám žádného ateistu."
Foto: Lucie Pařízková
Jste jedinou českou biskupkou a v kanceláři máte samé dámy. Co ženy do církve vnášejí?
Ženy fungují v institucích podobně jako v rodině: jsou zvyklé scelovat. Nevadí jim poprosit, nepřikazují tolik. Zvládnou víc věcí naráz. Také se mi zdá, že jsme méně ješitné. Je ale zajímavé, že kdykoli se žena vláme do tradičních, vykolíkovaných mužských domén, očekává se od ní, že bude pracovat stejným způsobem jako muži. Což nejde.
Proč?
Ženy si nepotrpí na vytváření vizí - byť by to dokázaly. Kuchyň naučila ženy trpělivosti. Vědí, že velké věci se ve skutečnosti dosahují drobnými trpělivými krůčky. Výjimky jistě potvrzují pravidlo, ale obecně platí, že ženy více vnímají věci v souvislostech. Mají také nižší spotřebu obdivu a výraznější citlivost pro vztahy a domluvu. Těchto vlastností a schopností by měli muži využít a nechat ženy sloužit i v mužských vodách ženským způsobem. Jinak ženy například do politiky nepůjdou.
A jak to vypadá obráceně, když se muži vlamují do ženských teritorií?
Vlastně od nich chceme v opačném gardu totéž. Aby v těch našich propachtovaných prostorech pracovali po našem. Když nás milují, tak nám mají nosit květiny, když vaří, nemá po nich zůstat hora špinavého nádobí. Když jsou nemocní, ať nefňukají a přemůžou se. Jako my, ženské. Chtít to po nich ale není fér, jsou prostě takoví.
Když se vás novináři ptají, jestli jste feministka, chcete od nich definici pojmu. Zkusme to naopak: jak byste vymezila "svůj" feminismus?
Jako zoufalou touhu po dialogu. Hlavně žen a mužů.
Proč zoufalou?
V mé generaci se ženy často stydí říct: „Jsem feministka." Možná právě proto, že ten pojem je tak široký. Mladá děvčata jsou radikální, ale s věkem se mírní, protože pochopí, že jde především o dialog. Nikoli o prosazování jednoho názoru, ale o domluvu. Mužské a ženské odlišnosti nelze stavět do konkurence, hierarchie, půtek. Jsem alergická na hospodské žvásty „ta moje stará, ten můj starej...". Ty odlišnosti nám byly dány shůry, být ženou či mužem není handicap nebo nemoc. Je to přece radost, že jsme byli stvořeni ve dvou variantách.
Do vysoké církevní funkce jste byla zvolena, až když byla vaše dcera dospělá. Myslíte, že byste ten úřad s farností zvládla i s malým dítětem?
Netuším. Takové otázky si nekladu. Ale je pravda, že dceři bylo třináct, když od nás manžel odešel. Tehdy jsem s ní jezdila z fary na faru a bylo to dost náročné.
Varovala jste mě, že na osobní otázky odpovídat nebudete. Zeptám se tedy obecně. Co je pro ženu, kterou opustí muž, nejdůležitější? Jak může tu situaci nejlépe zvládnout? Jak nezanevřít na všechny muže na světě?
Když na vaši otázku odpovím, řekněte si, že odpovídám z hlediska profese: opravdu pomůže čas a Hospodin. A jako věřící ani jinak odpovědět nemohu.
Dobře. Ale co nevěřící ženy, které se neobracejí k Bohu?
Bůh je přítomen vždycky, i u toho, kdo v něj nevěří. Nemusíme se k němu obracet, on se obrací k nám. Věřte, že v kritických situacích pomůže čas a trpělivost. A trpělivost je v češtině správně odvozena od slova trpět.
Vámi tehdy necloumal vztek vůči mužskému pokolení?
Ne. Ani vůči mému manželovi. Byla to jen čirá bolest. Ale uteče dvacet let, ohlédnete se a poznáte, že každý rok života, i když vám přinesl mnoho těžkého, vás nějak formuje. Nebudují vás radosti, ale tíhy.
Radost a spokojenost lidi kazí?
To ne, radost je báječná. Ale vždy po ní přichází něco, co ji vyvažuje. Takže je lepší mít natrénováno, jinak vás skosí sebemenší trápení.
Přesto se ženeme za radostí a spokojeností. Copak vy po nich netoužíte?
Ne. Učím se jen přijímat, co přijde. A unést to. Četla jsem starý arménský příběh o tom, co je štěstí. Starý derviš jde do pouště, aby mu sfinga odpověděla, co je štěstí. Útočí na sfingu, sfinga mlčí. Derviš říká: „Celý život se lopotím, abych zjistil, co je štěstí. Přijdu za tebou, ty mlčíš. Promluv!" Když sfinga konečně otevře ústa, řekne: „Neptej se mě, bídný člověče. Štěstí znamená nevědět, nemyslet, necítit. Být kámen, kámen, kámen." Když víte o zlu a utrpení, můžete být šťastný? A myšlení, city - to všechno přece bolí. A nic nebolí víc než láska.
Ale zažít pocit štěstí, to je přece skvělá věc!
Jistě. Vylučování hormonu. Úžasné. Nevymezuju se vůči štěstí. Když se mě lidi ptají, jak se mám, říkám: „Lépe než zasluhuji." Opravdu jsem vcelku šťastná, protože vím také o všech prohlubních a ztrátách, znám vlastní nedostatečnosti a hříchy.
Blíží se výročí smrti Jana Husa. V čem podle vás spočívá jeho dnešní odkaz?
O Husovi přemýšlím především jako o muži dialogu. Jel do Kostnice, aby o problémech církve i celé společnosti hovořil. Šlo mu o nápravu. Nechtěl se odtrhnout a založit si vlastní církev. Jel tam, ačkoli tušil svůj konec. Pan profesor Bartoš vyhledal ve starých záznamech Karlovy univerzity, že Hus před odjezdem požádal svého fámula, aby mu na ruku přiložil uhlík z krbu. Tušil, a přesto tam jel! Moc na jeho nabídku dialogu nepřistoupila a vehnala ho tam, kam zažene každého, chce-li ho zlikvidovat: do duelu. A dialog versus duel, to je téma navýsost aktuální.
Chybí v naší společnosti dialog?
Copak kolem sebe vidíte někoho, kdo vede dialog? Diskusní politické pořady se mění v souboj, a to často ve velmi hnusné osobní rovině. Jako kdyby šlo jen o ty dva, kdo z nich vyhraje.
Od Husovy smrti uplynulo šest století a nic. Není tedy snaha o dialog marná?
Nikdy nemůže být marná! Co to je pár století? Nic.
Pro drtivou většinu Čechů je každý státní svátek jen dnem volna navíc. Jak si i takový člověk může "bezbolestně" připomenout Husovu památku?
Může. Před třemi lety mě požádali, abych na Slezskoostravském hradě, kde se hned po státních svátcích obvykle koná hudební festival Colours of Ostrava, pomohla zorganizovat pouť pro ostravskou veřejnost. I letos čtvrtého července tam přijdou lidé, kteří třeba nechodí do kostela, aby si neformálně - ach, jak to slovo nemám ráda, vždycky si pod tím představím ty „neformální" svazáky, co chodili do Pionýrské vlaštovky , tak tedy aby si nějakým volnějším způsobem připomněli odkaz Cyrila a Metoděje a Jana Husa.
Co z toho vyplývá?
Ty dny jsme nedostali proto, abychom si mohli užívat, ale abychom se rozvzpomněli - na Cyrila a Metoděje, bez kterých bychom neměli naše písmo a jazyk, a na Jana Husa, který šel hovořit s mocí, ač věděl, co ho čeká.
Ignorování vlastní minulosti v národní, ale i osobní rovině kritizuje většina českých intelektuálů.
Když se ve svém osobním životě nesrovnáte s vlastní minulostí, když si ji nepřiznáte, stejně se jako zapouzdřený vřed vždycky objeví a plnou silou se nám omaže o ústa. Když Günter Grass přiznal, že byl v sedmnácti letech v jednotkách SS, vynořily se názory, že by měl být zbaven Nobelovky. Naopak, vy troubové! Měl dostat druhou Nobelovu cenu za odvahu! Na stará kolena ho dostihla minulost, jako dostihne každého z nás. Ale většina z nás to pořád vytěsňuje a odsouvá.
Jak by se tedy měli zachovat ti, o nichž vyjde najevo, že udávali nebo kolaborovali s totalitním režimem?
Nezapírat. Mužně říct: „Prostě jsem se bál." Bože, kolik já měla kolegů, kteří mě udávali!
A řekli: "Promiň, měli jsme strach..."?
Když jsem nastoupila do funkce, museli jsme to probrat. Požádala jsem je o rozhovor, protože jsem pak s nimi musela jít sloužit za jeden oltář. Prošlo to vzájemným smířením a odpuštěním. Kdo jsem, abych soudila druhé?
Kolegové, kteří vás udávali, se vám omluvili?
Já nepotřebovala omluvu. Potřebovali jsme se - oni i já - osvobodit i očistit. Chtěla jsem, aby věděli, že jim to nevyčítám, že rozumím lidskému strachu. Ostatně nejčastější slovo v Bibli je: „Nebojte se."
Jak by se měly o naší nedávné minulosti učit děti s ohledem na to, že jejich prarodiče, možná i rodiče si v minulém režimu často pošpinili ruce přinejmenším tichým souhlasem?
Všichni v tom jedeme. Všichni. Soudit kohokoli je absurdní.
Dobře. Ale máme říct dítěti: "Ten režim byl zločinný a tvoje babička v tom jela taky..."?
Ano. S dětmi se musí mluvit na rovinu. Právě minulý režim nás učil: „Mlč, neříkej to nikde!" Mohu být vděčná babičce, která mě vychovávala, že se mnou o všem mluvila. V pěti letech jsem věděla, kdo byla Milada Horáková, a nikdy mi neřekla: „Nikde o tom nemluv!" A naše dcera, dnes jí je pětatřicet, byla dítětem farářů, takže v tom měla taky jasno. Je správné s dětmi mluvit i o svých vlastních slabostech!
Lidé se kvůli své minulosti obracejí i na psychoterapeuty.
Ale ten vám nedá, co Hospodin, čili rozhřešení a odpuštění. Řekne jen: „Naučte se s tím žít."
Spoustě lidí terapeut pomůže. Přece jen žijeme v převážně ateistické společnosti.
Neznám žádného ateistu.
Dobře, tak tedy ve společnosti, která se aktivně neobrací k víře.
Těm, kteří nevěří, možná Bůh vstupuje do života ještě víc než nám věřícím, kteří si myslíme, že máme Boží milost propachtovanou, že Bůh přiběhne na naše zavolání. Ne, nemáme na něj patent.
Ale lidé v církvích si to dost často myslí.
Vím. Jenomže kritika do vlastních řad bolí víc, proto církev tak ráda nadává jen na to, co je venku.
Byla jste u toho, když vaše církev řešila případ biskupa, který sexuálně vydíral vězně, jemuž dříve pomohl. Zarazilo mě, že jste tehdy z jednání vyloučili média, úplně jste se uzavřeli před veřejností. Proč?
Museli jsme to vyřešit uvnitř naší církve. Trpíme dnes nutkavou neurózou všechno a všude zveřejňovat, ale konkrétní lidská trápení a bolest jsou přece tak subtilní! „Veřejnost má právo vědět!" slyším kolem sebe. Odkud to právo má? Člověk má právo na intimitu.
Československá církev husitská vznikla až za první republiky. A nahrnul se do ní milion věřících. Připomíná mi to hromadný vstup do Občanského fóra po listopadu 1989
To je docela trefné přirovnání. S novou církví s katolickými kořeny přišla liturgie sloužená knězem čelem k lidu, laici dostali větší vliv na správu církve... A najdeme tam víc podobných paralel s porevolučními devadesátými lety.
I následnou "blbou náladu", která přišla několik roků po cinkání klíči?
Asi ano. Pozdější deziluzí možná trpěli ti „spravedliví", kteří znechuceně opouštěli řady církve a hledali viníky, kteří zkazili jejich tak ušlechtilé úmysly.
Sama jako farářka denně nasloucháte u zpovědi lidem a jejich trápením. Jak si čistíte hlavu?
Četbou Terezy z Avilly a Tomáše Kempenského. A jsem přece z vinařské rodiny a z vinohradu! (Směje se.)
To vám stačí?
Zpovědník přijímá radosti a tíhy trochu jinak než třeba novinář. Přijmu, zpracuju a pošlu to nahoru. Ne vždy to jde, ale snažím se zacházet s trápením jiných tímto způsobem. Mohu se za ně modlit.
Prohlubuje lidská trápení ve vaší farnosti finanční situace těch lidí?
No to si pište! Rychvald je malé městečko u Ostravy, nezaměstnanost jedenáct procent. Jsem alergická na ty kecy politiků z Prahy, že práci si může najít každý!
Jakou útěchu pro ty lidi můžete mít?
Někdy nezmůžu nic, než být s nimi. Sdílet jejich trápení. Potěšit je.
Jste vůbec někdy sama?
Ano, občas se mi daří uloupit pro sebe chvíli samoty a ticha. Kněz to potřebuje, aby si udržel integritu. Zalezu si v kostele do lavice, sedím a modlím se... Teď to vypadá, že su svatá ovca, ale to nejsu!
***
Jana Šilerová (59) Narodila se ve Znojmě. Do kněžské služby nastoupila v roce 1974 po studiích Husovy československé bohoslovecké fakulty, režimu se však nelíbila její kázání a charisma, díky němuž měla silný vliv, překládali ji tedy z fary na faru. Až koncem osmdesátých let mohla zakotvit ve farnosti v Rychvaldě na Karvinsku, kde působí dodnes. V roce 1999 byla zvolena biskupkou Československé církve husitské, několik let působila i v Radě České televize. Je podruhé vdaná, z prvního manželství má dceru Kristýnu, malířku.
Zdroj:
Časopis INSTINKT, 29.6.2009, www.instinkt-online.cz
Na AZ RODINA.cz zveřejněno 9.9.2009
Související odkazy:
