WABI DANĚK - HITY PSANÉ NA PANEL
Autor: Jan Hlaváč
Jeho písničky znají i lidé, které folková hudba nezajímá. Legendární trampský bard už dávno nestírá nohama rosu na kolejích a žije obyčejným životem městského člověka. A v jeho vzpomínkách je víc ironie než nostalgie.
Foto: převzato z: www.wabi.cz
Kolikrát jste jako kluk utekl z domova?
Mockrát. A dneska jsem vděčný svým dětem, že mi to nevrátily. Ale já jsem nebyl rebel, spíš romantik.
Jako hrdinové Kerouacových knížek, které jste později obsazoval do hlavních rolí svých písniček?
V době, kdy jsem poprvé zdrhnul, ještě Kerouac nenapsal ani Na cestě, ani Maga. To mi bylo pět let a maminka mi dala padesátikorunu, abych skočil pro máslo. Čtvrtka tehdy stála myslím dvě šedesát a já místo toho másla koupil lístek na trolejbus, odjel od nás ze Zlína do Otrokovic, tam jsem sedl na vlak a jel do Přerova, pak do Brna, přestoupil jsem na autobus... No a kolem druhé hodiny odpoledne jsem u babičky a dědy vlezl do síně s tím, že jsem jim přišel oplatit návštěvu. Děda neřekl ani slovo, vzal si čepicu a šel do veřejné hovorny zavolat našim.
Potrestali vás?
Ten první útěk ještě vzali. Výlet naivního a romanticky založenýho kluka... V pubertě už to bylo horší - choval jsem se jako blbec. Jednou jsem ze školy přinesl špatné známky a rozhodl se, že odjedu na Slovensko, budu žít na salaši a pást ovce. Skončil jsem v Liptovském Mikuláši, kde mě ve tři hodiny ráno sbalili policajti... Anebo si vzpomínám, jak mě po jednom z mých útěků přijel táta vyzvednout na skútru, který si musel půjčit od kamaráda. Doma pak vytáhl notýsek a pěkně mi to spočítal: benzin - osmdesát korun, vyčištění bot - jedna koruna, vyčištění šatů - deset korun, flaška pro kamaráda za půjčení skútru - třicet korun... Potom řekl: „Dohromady to dělá sto padesát korun. Až tenhle dluh budeš mít odpracovaný, pak se teprve s tebou začnu bavit."
Uhodil vás někdy?
Jednou. Když se vrátil z kriminálu...
Za co ho zavřeli?
Prostě - padesátý léta. Chodil jsem do pátý třídy, byl jsem ve věku, kdy jsem tátu potřeboval, a on tady najednou nebyl. Máma na nás nestačila. Do té doby jsem byl premiant a ze dne na den se ze mě stal sígr. Až zpětně mi došlo, jaká byla máma ženská - anděl, robot, tank i buldozer dohromady. Po odpolednech chodila umývat okna v novostavbách, brala osm stovek hrubého, ale uživila nás z toho a ještě dokázala tátovi posílat přilepšení. No a když se táta po dvou letech vrátil, tak první, co ve dveřích viděl, bylo, jak já, třináctiletej spratek, tý báječný ženský kvůli něčemu odsekávám. Přiskočil ke mně a vrazil mi facku, až jsem přelít čtyřmetrovou kuchyň a zastavil se o gauč. Táta tam totiž dva roky na šachtě obracel hunty - tunové vozíky s uhlím - a měl hroznou páru. Hned v další vteřině u mě ale klečel a ptal se, jestli se mi něco nestalo. Pak už mě nikdy neuhodil.
To on vás naučil na kytaru?
Jo, byl výborný swingový kytarista, hrál ve Zlíně s kapelou. Měl ohromné ruce, pamatuju si, jak levačkou běhal po hmatníku a mačkal ty zvláštní jazzové akordy. Učil mě je, jenže pak začal bazírovat na teorii a to mi přišlo složitý a zbytečný.
Propadl jste bigbítu?
Jako každej, kdo uměl nahmátnout tři akordy. Bydleli jsme v desetipatrovém baráku, kterému se říkalo Morysák a byl gottwaldovskou chloubou, a na každém patře byla jedna kapela. Kdo měl kytaru se snímačem a diodovej výstup na rádiu, byl král. Já jsem si pořídil baskytaru a chvíli jsem dokonce uvažoval, že budu hrát v levým gardu jako Paul McCartney. Jenže brzy jsem pochopil, že se svým hlubokým hlasem to v bigbítu nikam nedotáhnu, tak jsem se kajícně vrátil k trampským písničkám, na kterých mě učil táta hrát na kytaru. On jich znal hodně, ještě za Bati vedl ve Zlíně skauty.
Jak se u vás mluvilo o Baťovi?
Maminka u něj dělala šičku. A mluvila o něm jenom v dobrém - jako všichni baťovci. V době krize, kdy Werich s Voskovcem zpívali Strejček hlad a nebylo do čeho píchnout, tak u Baťů brala týdně dvě stě korun čistého... Já to samozřejmě znám jenom z mámina vyprávění, ale zarazilo mě, když říkala, že Baťa zaměstnával baby, které měly právo vlézt rodině do baráku a zkontrolovat, jestli ženská dobře vaří, stará se o děti a na záhonech před domem nepěstuje zeleninu nebo nesází ovocné stromy. To se nesmělo, ovoce a zelenina se musely kupovat. V Baťových obchodech samozřejmě. Ale pozor - nájemné v baťovském půldomku, kde jsem se narodil, tehdy činilo deset korun měsíčně.
Kolik jste v životě vystřídal zaměstnání?
Bylo jich docela dost, ale některá nestojí za řeč. Třeba řídit sanitku mě bavilo. Zároveň jsem byl k ruce doktorovi, helfery jsme tenkrát neměli. To je práce, u které člověk vidí, že má nějaký smysl. Často jsme jezdili do Tišnova, kde byla eldéenka pro pacienty po mrtvici. Přivezete tam chlapa, leží na nosítkách, a když pro něj za tři měsíce jedete znovu, tak už k sanitce přijde po svých. To je strašně hezkej pocit, dojde vám, že nic není beznadějný. Nebo když vezete holku k porodu. „Tak, maminko, po kolika minutách jsou kontrakce? Po pěti? To stihnem, hlavně netlačte a držte se, trochu na to šlápnu..."
O čem si saniťáci vyprávějí v hospodě? Kolika lidem ten den zachránili život?
Ale kdepak! Ona ta práce totiž vůbec není o rozhodnutí zachránit někomu život. Máte na sobě bílý plášť, jste profesionál a musíte podle toho jednat. I když jsou okamžiky, na které nezapomenete. Třeba jsme jednou přijeli k epileptikovi a byl na tom tak, že jsem si na něj musel lehnout a držet ho půl hodiny, aby se neumlátil. Byl jsem úplně vyčerpanej. Nebo jsme vezli domů dědu se sádrou po zadek a on bydlel na samotě, kam se nedalo dojet sanitkou. Tak jsem ho nesl čtyři sta metrů na zádech - v závějích a do kopce, na nohou jsem měl jenom polobotky.
Jaké to je, když vám někdo umře pod rukama?
Hm. Když jste v tom bílém plášti, tak se na to zase díváte trochu jinak. Zkoušíte tomu člověku dávat srdeční masáž, za deset minut třeba zjistíte, že je to beznadějné, a nezbývá než si říct: Všichni jsme smrtelný. Ale nejstrašnější bylo, když jsem vezl opařené dítě. Jakmile je v tom dítě, tak i ten největší profík zjankovatí. Plynovej pedál na podlaze a vůbec jsem si neuvědomil, že jsem jak to děcko, tak jeho mámu mohl zabít. Jenže když tam vzadu řve, nedá se utišit a sedativa nepomáhají, tak nemůžete jinak.
Přišel vám někdo z pacientů poděkovat?
Ne. Ale třeba maminky, které jsme vezli z porodnice, nám dávaly desetikačky. Škrobili jsme si kvůli tomu kapsy... Jednou jsem vezl nějakou babičku do domova důchodců v Lukově a ta mi pořád cpala pětikorunu. Vracel jsem jí to, že má malej důchod, a ona se nakonec rozbrečela, že si tu pětikorunu od ní nechci vzít, takže jsem se slitoval...
Objevilo se něco z toho ve vašich písničkách?
Kdysi jsem měl rozepsanou písničku, která se jmenovala Modrý maják. Naštěstí mi včas došlo, že je hrozná, takže jsem ji nedokončil. Zpívalo se tam: Rány štípou, rány pálí, člověk slzy polyká, jenom čeká, až mu v dáli modrý maják zabliká. Hrůza.
Vzpomenete si na ten den, kdy jste se stal profesionálním muzikantem a nemusel vstávat do práce?
To bylo někdy v roce 1983. Myslím, že to nebyl nijak zvláštní den, protože jsem do té doby dělal na čtyři směny. To, že jsem ráno nemusel vstávat, bylo běžný. Ale každopádně v ten den byl položen základ mému postupnému a nenápadnému lenivění, které vedlo k tomu, že jsem psal pořád míň a míň písniček.
Kdy jste jich napsal nejvíc?
Když mi bylo mezi dvaceti a dvaadvaceti. Bydlel jsem v Chodově u Karlových Varů, měl jsem tam garsonku, v ní dvě matrace, stolek, židli a krabici od televizoru, která mi sloužila místo skříně. Ve čtvrt na tři jsem přišel z práce, sedl jsem si na ty matrace a hrál až do noci na kytaru. Abych zahnal hlad.
Hlad?
To není žádná metafora, fakt jsem měl tenkrát hlad. V práci nám směli dávat mimořádné zálohy, takže se často stávalo, že jsem dostal dobírku, která byla v červených číslech. A to znamenalo třeba čtrnáct dní hladu. Tehdy jsem jezdil za kamarádama na čundry taky proto, abych se tam najedl. Konec šedesátých let pro mě nebylo příjemný období, ale zase jsem napsal fakt dost písniček. A pak ještě o deset let později, když jsem na stavbě svářel panely. Jakmile bylo svařeno, tak mě poslali na jinou práci, třeba prorážet do panelů průvlaky. A já si k tomu nosil sešit a psal si. Nade mnou i pode mnou rachotilo kango, já seděl na panelu, dělal do něj průvlak a slova se mi skládala do písniček.
Které písničky tam vznikly?
Vlastně všechny ty moje nejznámější. Ročník '47, Fotky... Vznikly jen tak mimochodem, tenkrát mi to psalo samo a já si toho nevážil. Třeba vím, že mě na panelu napadlo „tak proč nám slzí oči, není přece vítr a kouř vzhůru stoupá...", a já si tenhle dneska už docela legendární verš ani nezapsal. Razil jsem heslo: Co hlava neudrží, to za to nestojí. Ještě když jsem jezdil se sanitou, tak ke mně písničky chodily samy. Pak přišla spokojenost. A to je největší svinstvo, protože s ní jde ruku v ruce lenost.
Považujete se za hitmakera?
Ne, protože hit není zásluha autora, ale těch, kteří dokáží písničku prohnat lidem šedesátkrát denně hlavou, takže ji nakonec vezmou za svou. Já jsem svoje písničky nepsal, aby se z nich staly hity, ale zcela naivně proto, aby vyjadřovaly něco, co je pravda.
Všichni čeští písničkáři od Nohavici přes Redla až třeba po Ebena přiznávají, jak moc jste je ovlivnil.
Tenhle žánr - tedy folk, country nebo jak tomu mám říkat - má výhodu, že si až na drobné výjimky nejdeme po krku. My z té skvadry, která začínala na přelomu sedmdesátých a osmdesátých letech na Portě, se známe skrz naskrz. Téměř denně jsme se potkávali, prošli jsme stejnými peripetiemi a všichni jsme si prožili okouzlení a šílenou euforii a nadšení z toho, že konečně nás někdo začal brát vážně a jsou z nás profesionální muzikanti...
Neříkejte, že to bylo tak idylické.
V podstatě bylo. I když někteří tu slávu zvládali líp a jiní hůř.
A vy?
No, dočkal jsem se nějakých těch poct a to víte, že jsem si jich uměl užít. Když se vyhlašovala trampská píseň století, tak jsem na tu ceremonii tak spěchal, že jsem zrušil auto, co stálo v koloně za mnou. Couvnul jsem, abych tu kolonu objel, a bylo to. Kvůli vavřínům člověk někdy dokáže dělat šílený, zbytečný věci.
Časy, kdy se folkaři poplácávali po ramenou, jsou už pryč a Hutka vyhání Nohavicu „z písničkářského lesa".
Já tomu Jardovi do jisté míry rozumím. Nevadí mi, že mu přišlo líto, že je léta letoucí písničkářem a nemá z toho tolik poct a peněz jako Nohavica. Vadí mi, že je tam cítit zášť, zneuznané ambice, a hlavně si s tou písničkou o udavači z Těšína nedal práci. Je prostě špatná.
Jak vám bylo, když jste si v Cibulkových seznamech přečetl svoje jméno?
Zarazilo mě to. Pak jsem se pořádně podíval na datum narození a bylo jiné než moje, takže to byl nějaký jiný Daněk. Ale člověk stejně nikdy neví, jestli ho někdo do něčeho nenamočil.
A snažil se vás někdo do něčeho namočit?
Asi dvakrát si mě vytáhli ve Zlíně - vlastně v Gottwaldově - „na kopeček". Poprvé to bylo proto, že jsem na koncertě vyprávěl o vesnici Bezpráví, kde později Bára Štěpánová a spol. zřizovali skanzen komunismu. Podruhé jsem byl u výslechu kvůli písničce, která se jmenovala Internáty a zpívalo se v ní o Kubáncích, Vietnamcích a dalších klucích ze spřátelených zemí, jak chodí na internáty za holkama. Pohrozili mi, že jde o hanobení rasy a že mi hrozí pět let. Takže jsem podepsal protokol, ve kterém stálo, že jsem to tak nemyslel a že se s tou písničkou neztotožňuju. Asi jsem měl dobrého vytěžovatele. Na rozloučenou mi řekl: „Nemusíte k nám chodit sám od sebe, jenom když si vás pozveme." Už si mě nikdy nepozvali.
Zažil jste na Portách řádění Miroslava Šloufa, tehdejšího svazáckého funkcionáře, později poradce Miloše Zemana a dnes vlivného lobbisty?
Šloufa jsem samozřejmě zažil, ale na rozdíl od jiných si nepamatuju, že by na Portě nějak řádil. Dokonce jsem si jednou schoval k němu do mrazáku maso ze zabijačky, protože my jsme mrazák neměli. Byli tam mnohem horší funkcionáři.
Jsou svědci, kteří tvrdí, že Nohavicu do toho průšvihu s StB uvrtal právě Šlouf.
Na mě působil... Vlastně na mě nepůsobil nijak. Měl jsem dojem, že má svoje záměry, ale nebylo mi jasné jaké. Jarkův případ je pro mě záhada. Nevím, co mu slíbili nebo čím mu vyhrozili, ale tuším, že spousta těch, kteří ho dneska zostuzují, dělali horší věci než on... Rozhodně se mi po té době nestýská. Dnešní časy nejsou lepší ani horší, ale určitě jsou s pravedlivější. Když něco umíte a dáte tomu všechno, tak se neztratíte. Musíte ovšem počítat se závistí. Té tehdy možná tolik nebylo.
Nezažil jste ji, ani když jste své první desky prodal přes čtvrt milionu kusů a najednou vás znali i ti, které folk nezajímal?
Mezi folkaři závist skutečně nebyla nebo byla dobře maskovaná. Ale je pravda, že se o mně říkalo leccos. Nejbizarnější byla fáma, že si budu brát dceru mexického velvyslance. A kromě toho jsem o sobě slyšel i docela sofistikované lži, ale ty nešířili kolegové z branže. Jednou jsme hráli v Třebíči, přijeli jsme tam žigulíkem šestnáctistovkou, který jsem tehdy koupil za dvaačtyřicet tisíc, a kdosi utrousil, kde prý mám toho mercedesa. Lidi věřili tomu, že jezdím meďourem, ale nechávám ho za městem a přesedám do žigulíka ke svému kytaristovi, aby nebilo do očí, jaké peníze vydělávám písničkami o chudobě.
Nedráždilo lidi už to, že písničkář, který zpívá o vlacích, kolejích a rose na nich, obráží koncerty autem?
No právě. Ještě jako lidový muzikant jsem bral třicet korun za hodinu, takže jsem dělal pětihodinové koncerty, abych si něco vydělal. Vlakem to objíždět nešlo, a tak jsem si za šestnáct tisíc koupil ojetou volhu. Po jednom koncertě v Brně mi do prachu na kapotě někdo prstem napsal: Zasranej profesionále. A někdo jiný to zase škrtnul. Dva lidi vyjádřili svůj názor, ovšem výsledek byl stejnej: poškrábanej lak... Ale já jsem bral trempství vážně. Byl jsem schopen si o víkendu vzít na záda bágl, ujít sám třeba třicet kilometrů a obrazit starý místa, kam jsme kdysi jezdili.
A dneska?
Nedávno jsem jel po dálnici, vidím odbočku na Větrný Jeníkov a říkám si: Tam jsem ještě nikdy nebyl. Uhnul jsem z dálnice a celé si to tam prošel. Samozřejmě že dneska jsem někde jinde, ale ta touha sebrat se a jít, kam mě nohy nesou, je pořád stejná. I když ty nohy už toho možná tolik nenachodí.
Máte za sebou infarkt - bylo to varování?
Spíš připomenutí, že člověk nemá dělat práci z nasrání. Byl jsem na chatě, sešla se tam větší společnost, prostě moc lidí najednou, já se vytočil, a abych se uklidnil, nastartoval jsem sekačku. Posekal jsem pár metrů a... infarkt myokardu. Ale to byla ještě brnkačka. Horší byla mrtvice. Ta mě pořádně vyškolila.
V čem?
Když mi udělali cétéčko, zjistilo se, že v mozku, kousek od té žilky, která mi praskla, mám pořádnou výduť, což je něco jako časovaná puma. Kdyby se na ni nepřišlo, už jsem tu nebyl. Na Bulovce na neurologii se mnou ležel čtyřiadvacetiletej kluk, kuchař, který jednou ráno vstal a nemohl mluvit. Předtím si vzal v restauraci šestatřicetihodinovou směnu, aby si přišel na nějaké peníze. A mně tehdy došlo, že je v pořádku, když už za rok nepíšu tolik písniček jako kdysi. Že se nic nestane, když už třeba nenapíšu nikdy ani jednu.
Stanislav Wabi Daněk
* 30. 1. 1947 ve Zlíně u písničkář, jehož skladby (např. Ročník ‘47, Fotky, Nevadí, Píseň, co mě učil listopad, Hudsonský šífy nebo Rosa na kolejích, která se stala trampskou hymnou) dodnes patří k tomu nejlepšímu, co u nás ve folku vzniklo u získal bezpočet ocenění včetně Zlaté porty za zásluhy o rozvoj žánru u jeho první dvě alba Rosa na kolejích (1983) a Vítr (1986) se dočkala masové obliby; od počátku devadesátých let vydal ještě sedm alb (např. Profil, Pískoviště, Valašský drtivý styl, Nech svět, ať se točí dál), aktuální CD se jmenuje A život běží dál...
Mezi čtyřma očima
Sešli jsme se vpodvečer ve vinárně v centru Prahy a Wabi Daněk zapochyboval, že se interview podaří ještě ten den dokončit. Od rána měl za sebou tucet rozhovorů a na jeho hlasivkách už to bylo znát. Většina novinářů se ptala na nové album A život běží dál..., takže vzpomínkové povídání pro INSTINKT nakonec byla osvěžující změna. Závěr rozhovoru neproběhl mezi čtyřma, ale mezi deseti očima - to když si k našemu stolu přisedli tři pasanti, kteří chtěli na vlastní uši slyšet vyprávění muže, jehož písničky je provázely pubertou. Poslouchali téměř nábožně a bylo úplně jedno, že trampská legenda rozebírá, kde dělají nejlepší gelové nehty. Tuhle vymoženost totiž neoceňují jen marnivé slečny, ale i kytaristi.
Zdroj:
Časopis INSTINKT, 16.4.2009, www.instinkt-online.cz
Na AZ RODINA.cz zveřejněno 9.9.2009
Související odkazy:
