PETRA DVOŘÁKOVÁ - MYŠLENKY NA SEBEVRAŽDU
Autor: Petra Smítalová
Její dětství nebylo zrovna šťastné, ve čtrnácti letech vstoupila do kláštera, v osmnácti se provdala za muže, který nešel pro ránu daleko, její syn onemocněl leukémií, měla milostný vztah s knězem a musela se potýkat s mentální anorexií. Zní to jako scénář za vlasy přitažené telenovely, jenže je to realita - životní příběh Petry Dvořákové, která o tom všem napsala působivou knížku Já jsem hlad.
Proč jste tu knížku napsala?
Asi sama kvůli sobě. Měla jsem pocit, že když to všechno dám na papír, nějak se to ode mě oddělí a já pak možná budu schopná získat nad svým životem nadhled.
Takže autoterapie?
Tak trochu. Ale záhy se začal vkrádat i druhý důvod, ten, pro který jsem se nakonec po dlouhém zvažování rozhodla knížku i publikovat. Chtěla jsem totiž pomoct holkám, které stejně jako já řeší problém s mentální anorexií. Chtěla jsem nahlas říct, že to není jen takzvaná nemoc modelek, které touží být dokonale štíhlé, ale že ten problém je daleko hlubší. Že se týká nasycení emocionálních potřeb a samotné podstaty ženství a jeho přijetí. Bylo pro mě velkou satisfakcí, když jsem z té knížky předčítala anorektičkám a ony mi říkaly, že přesně takhle to prožívají. Snad jim to může pomoct.
Mluvila jste o přijetí ženství. Co si pod tím představujete?
V pubertě jsem ho odmítala, jako čerstvá manželka jsem si myslela, že je to něco jako vzorná hospodyňka. Ale to skutečné ženství jsem pochopila až později jako archetyp ženy, která je šťastná a naplněná jako matka, jako milenka, jako žena a přijímá své tělo, sebe celou. Jedná podle svých instinktů a dává najevo své emoce.
Jak dlouho jste váhala, jestli takhle intimní příběh zveřejnit?
Zhruba rok. Je to opravdu hodně osobní. Ale je zvláštní, že čím déle jsem svůj příběh psala, tím víc jsem se od něj oddělovala. Když jsme pak knížku redigovali, měla jsem už pocit, že je to o životě někoho jiného.
Kdybyste se skryla za román nebo novelu, možná jste problém veřejného duševního striptýzu nemusela řešit.
Jenže mně by asi tahle literární forma nebyla vlastní.
Jak velký časový odstup byl mezi tím, co jste právě psala, a tím, co jste žila?
Velmi malý - ty věci se stále ještě děly, když jsem je zachycovala - ještě stále jsem byla vdaná, stále nemocná. Knížka končí pocity a událostmi z března letošního roku. Dětství a pubertu jsem samozřejmě popisovala zpětně, ale velká část byla téměř současnost.
Co si teď vybavíte, když se řekne dětství?
Vybavím si babičku jako svůj pevný bod té doby. I když neměla lehký život, zemřelo jí dítě a nikdy se s tím nevyrovnala, přesto v ní bylo něco lidského a ženského... A pak mi naskočí pocit dětského neštěstí a věčného dobývání se k mámě. Pocit usopleného řvoucího dítěte, které natahuje ruce k mámě, a ona ho nechce.
To nezní dobře. Jaký máte vztah s maminkou dneska?
Nejsme na válečné noze, ale příliš se nevídáme. Už jsem rezignovala na to, že bych od ní tu lásku mohla dostat. Má své problémy, které si řešila přese mě, a to se asi nezmění. Mám strach, že dřív, než bychom naše problémy třeba mohly vyřešit v nějaké poradně, stačila by mě psychicky zničit.
Jste jedináček?
Ne, mám dva sourozence, mladšího bratra a starší sestru.
Ti prostřední prý bývají diplomati z donucení.
No, a to jsem právě neuměla. Byla jsem temperamentní, tvrdohlavá a impulzivní, všechno jsem strašně intenzivně prožívala. Jenže jsem vyrůstala s pocitem, že je to špatně, že bych měla být ta klidná, mírná holčička. Rodiče to ode mě vyžadovali a já jsem toho nebyla schopná.
Na tátu v knize vzpomínáte jako na někoho trestajícího.
Dneska už vím, že měl v sobě i kus laskavosti, ale jako dítě jsem to neuměla rozpoznat. Jako první mužský vzor jsem si zafixovala někoho, kdo mě bije. Máma měla psychické problémy, a když nezvládala, vyhrožovala, že mě táta potrestá. A on, aby měl klid, tak to udělal. Snadno se rozzuřil, temperament jsem ostatně zdědila po něm. Léty se ale zklidnil a teď u něj převládá spíš ta laskavost. Pomáhá mi a k mým dětem se chová hezky. Myslím, že nějak podvědomě zkouší odčinit to, jaký ke mně byl.
Příběhy vyprávěné dětskýma očima a zabývající se dětskými pocity se poslední dobou objevují v literatuře autorů vaší generace docela často. Máte pro to vysvětlení?
Možná jsme generace, která je emocionálně nenasycená. Už jsme, myslím, přišli na to, že tyhle pocity mají kořeny v dětství, a tak se k němu vracíme a zkoušíme to rozklíčovat a třeba prostřednictvím literatury se s tím vyrovnat.
O čem bude další knížka?
Chtěla bych napsat jakousi esej na téma Důvody k oběti. Proč se obětujeme a kde jsou meze obětování.
Proč jste ve čtrnácti letech vstoupila do kláštera?
Byla jsem v pubertě, doma jen velké problémy, zažívala jsem pocity absolutního citového strádání a tehdy jsem potkala kněze Michala. Byl na mě strašně hodný a začal mi suplovat rodinu. Nabyla jsem dojmu, že celá církev je taková. Domnívala jsem se, že spojení s církví mi dá tu lásku, tu jistotu, po které jsem toužila.
Neměla jste s vaší vzdorovitou povahou problém podřídit se klášternímu řádu?
Měla. Strašně jsem se potlačila, ale tehdy jsem si myslela, že je to správné, udusit v sobě tu divoženku, protože tak mi to říkali i doma.
Chodila jste do církevní školy?
Ano. Do té doby jsem sice směřovala spíš uměleckým směrem, už od dětství jsem hodně malovala, ale se vstupem do kláštera, který se zaměřoval na ošetřování nemocných, jsem automaticky nastoupila na střední zdravotnickou školu.
Proč jste se nakonec nestala řádovou sestrou?
V osmnácti letech mi v klášteře sdělili, že nejsem zralá pro řeholní život (což ostatně byla pravda), a musela jsem odejít.
Dalo vám období strávené v řádu něco?
Určitě. Naučilo mě to skromnosti, dodneška se dovedu spokojit s málem, nepotřebuju ke štěstí kupovat si hodně věcí. A taky jsem tam pochopila, že žena v izolaci od skutečného světa nemůže plně dozrát. Poznala jsem tam řeholnice, které byly i v osmdesáti duševně nezralé holčičky. Byly naivní, neúplné.
A pak už přišla svatba?
Vlastně ano. Vpadla jsem do života absolutně nepřipravená. To, co většina holek mezi čtrnáctým a osmnáctým rokem zažívá - první lásky, líbání, chození - jsem neznala, a tak jsem si vzala kamaráda z dětství. Říkala jsem si: tady mi nic nehrozí, znám ho. A taky už jsem rychle chtěla pryč z té zoufalé situace v rodině. Ale že to byl vlastně útěk z domu, jsem si připustila až mnohem později.
Ale v manželství jste nakonec taky nebyla šťastná. V knížce přiznáváte, že vás muž několikrát uhodil.
Když došlo na hádku a manžel nebyl schopen uhájit si svou pozici argumenty, použil fyzickou sílu, aby mě umlčel. Nejhorší byl pro mě ten opakovaný psychický „výdus". Pamatuju si na večer před dvěma lety, kdy jsem dostala Magnesii Literu. On mě tenkrát přijel vyzvednout. Popřál mi sice, ale pak se autem po dálnici řítil tak vztekle, že jsem měla strach, že se vybouráme. Když jsem se ho ptala, proč se zlobí, řekl, že se nezlobí. Snad si to ani neuvědomoval, ale prostě nesnášel pocit, že bych mohla být šťastná i jinak než prostřednictvím něho. Byl nevyzrálý a jako o partnera jsem se o něj nemohla opřít. Bála jsem se jeho nálad, ale zároveň jsem měla tendenci ho omlouvat. A to mi zůstalo i teď, když jsme se rozvedli. Mám výčitky, jestli se o sebe bude umět postarat, jestli bude mít dost peněz. Ale už vím, že se od toho musím oprostit.
Jak dlouho jste rozvedeni?
Od října, ale manžel odešel už několik měsíců předtím. Je to vysvobození. Užívám si, že si můžu domů pozvat přátele, že můžu dělat, co chci, a nikdo mě netrestá za to, že jsem šťastná.
Máte spolu ale dva syny. Jaký mají kluci k tátovi vztah?
Starší Dominik má tátu poněkud zbožštěného. Možná i proto, že spolu byli intenzivněji, hlavně když jsem musela být s mladším Vítkem v nemocnici poté, co mu diagnostikovali leukémii. Ten je zase víc fixovaný na mě a k tátovi moc nechce.
To je další drsná kapitola vašeho života, synova nemoc. Kolik tehdy Vítkovi bylo?
Tři a půl roku a dodnes si pamatuju na okamžik, když jsem se tu zprávu dozvěděla. Bylo to v místní nemocnici. Řekli nám, že je to lymfoblastická leukémie a že jsme navíc přišli pozdě. Vyšla jsem z ordinace na chodbu s vědomím, že mi moje dítě umře. Ta hrůza se nedá popsat. Naštěstí to nebyla pravda, v Praze v Motole nás pak ujistili, že až osmdesát procent dětí se vyléčí. Přestala jsem chodit do práce a celý první rok jsme byli víc v nemocnici než doma, Vítek absolvoval chemoterapii. Druhý rok už to bylo o něco volnější, ale stejně musel mít přísný režim a hrozilo, že se nemoc vrátí.
Pomáhal vám manžel?
Staral se o Dominika, ale já jsem už tehdy brala sílu daleko víc ze vztahu s Michalem.
S tím katolickým knězem, co jste ho znala z dětství?
Ano. Delší dobu jsme se neviděli, ale po narození Vítka jsme se znovu setkali a začalo něco, co nabralo neuvěřitelné intenzity. On byl pro mě autoritou ve všech směrech. Byl chytrý, laskavý. I když jsem pochopitelně měla výčitky svědomí - byla jsem nevěrná manželovi, a navíc s knězem - přesto jsem byla tehdy opravdu šťastná, citově naplněná. Až do té doby, než jsem zjistila, že má dlouhodobý poměr ještě s jinou vdanou ženou. To byla pro mě taková zrada, že jsem náš vztah nakonec ukončila.
Co vám tehdy pomohlo?
Poté, co mi v roce 2007 vyšla knížka Proměněné sny, která je odrazem mého zklamání v církvi a na kterou právě církev reagovala dost pobouřeně, mi napsal i tehdejší převor dominikánů, že by chtěl o knize se mnou diskutovat. Byl to první člověk z církve, který na Sny zareagoval seriózně. Později mi v duchovním životě otevřel další obzory, srovnala jsem si hodnoty. Díky němu jsem si očistila pohled na církev. Ale to neznamená, že nevidím její nešvary a nejsem k ní kritická.
Proměněné sny byla vaše prvotina, a hned oceněná. Čekala jste to?
Vůbec. Já jsem ji začala psát, když jsem byla s Vítkem v nemocnici, a předtím jsem nikdy nic nepsala, takže mé sebevědomí bylo v tomto ohledu na nule. Díky té ceně jsem si alespoň trošku začala věřit. Taky jsem v té době začala dálkově studovat filozofii.
Kdy jste si poprvé uvědomila, že máte problém jménem mentální anorexie?
Asi v šestadvaceti. Tenkrát se mi rozpadl vztah s Michalem, Vítek byl ještě nemocný, manželství bylo takové, jaké bylo, a kamarádka mi poprvé řekla, že mám asi anorexii. Ale počátky toho všeho spadají až někam do puberty. Tam jsem poprvé zakusila, jak je příjemné nejíst. Když jsem nejedla, hubla jsem, a to bylo jediné, co jsem měla plně pod kontrolou. Když už jsem nenašla jistotu doma, v klášteře, v církvi nebo u manžela. Pocit hladu mě uklidňoval. Třeba z Magnesie litery jsem měla radost, ale s tím opojným pocitem, jaký jsem zakoušela, když jsem se nenajedla, se to nedalo srovnat.
Co vás nakonec uzdravilo?
Myslím, že to byl dlouhodobý proces vázaný hlavně na to, že jsem našla člověka, který se mi stal matkou. Postupně jsem zakoušela citové nasycení, získala vědomí, že můžu být šťastná sama ze sebe, mít ráda své tělo. V tom mi katolická víra hodně pomohla. Sice pak ještě přišly chvíle, kdy jsem znovu začala do anorexie padat, ale už jsem věděla, že se chci uzdravit. I teď ještě mívám pocity, že se na ulici všichni dívají na můj zadek, který je určitě moc velký, a že bych měla začít hubnout. Ale už to dokážu rozumem zvládnout.
Léčila jste se?
Ano, ale terapeutická sezení mi nepomohla. Cítila jsem, že potřebuju odpuštění a bezvýhradnou lásku mámy, a to mi terapeut nedá. Terapeuti zkoušeli používat fígle, které jsem předem uměla odhadnout. A já se tehdy ani nechtěla uzdravit, hlad mi dělal dobře, i když jsem viděla, že tělo jde do háje.
Pomyslela jste někdy na sebevraždu?
Několikrát. Měli jsme v domě na jednom trámu provaz a nejednou jsem pod ním stála a přemýšlela, jestli to mám udělat.
Přišla jste už na to, proč vás život takhle zkouší?
Někdy si říkám, že když je špatný začátek, tak už se pak vezete. Ale teď už do určité míry zažívám pocit vděčnosti, že se to všechno stalo. Ono vás to posune. I když současně cítím únavu a tíhu z toho všeho.
Jste teď šťastná?
Mám pocit životní harmonie a klidu, pocit svobody a volnosti. Dělám věci, které mě baví. Mám přátele, kteří mi pomáhají, a smysluplnou práci, která mě naplňuje. A především - našla jsem člověka, který mi nahradil matku. To je pro mě to nejdůležitější.
Petra Dvořáková - nar. 12. 11. 1977 ve Velkém Meziříčí. Za svůj knižní debut Proměněné sny získala v roce 2007 cenu Magnesia Litera u nedávno vydala autobiografickou knihu Já jsem hlad. Otec je soustružník, matka kuchařka. Vystudovala střední zdravotnickou školu a krátce pracovala jako anesteziologická sestra. V současnosti pracuje jako copywriter a PR manager Banky pupečníkové krve ČR. Dálkově studuje filozofii na FF Masarykovy univerzity v Brně. Příležitostně publikuje v odborných zdravotnických časopisech či v MF Dnes. Má dva syny: Dominika (11) a Vítka (9). Je rozvedená, žije ve Velkém Meziříčí.
Zdroj:
Časopis INSTINKT, 13.8.2009, www.instinkt-online.cz
Na AZ RODINA.cz zveřejněno 30.10.2009
Související odkazy:
