11488786

CHLAPÍK S JIZVOU VE TVÁŘI - ROMAN LUKNÁR

Autor: Marcela Pecháčková

Slovenský herec. Žije ve Španělsku. Hraje v českých filmech. Nebo kope krumpáčem. Přestal vidět na oko. Jedenáct let nepije. Hraje minimálními gesty - naposledy v krásném, ač drsném filmu Pokoj v duši.

Roman_luknár_normal

Foto: Tomáš Nosil


Co vás odvedlo před osmnácti lety z Bratislavy do Madridu?

Zkuste hádat! Trefíte se hned. Jo - láska. Moje Lola. Potkali jsme se poprvé na divadelním festivalu ve Francii, pak přišla revoluce, zkusili jsme spolu žít na Slovensku, ale ono to nešlo...

Co nefungovalo?

Blbosti. Třeba si šla koupit do samoobsluhy šampon. Jeden jediný šampon. A nestoupla si jako všichni do fronty na košík. Okamžitě ji lapli, zatáhli k vedoucímu, musela vysypat celou tašku a nadávali jí do zlodějek. A to bylo jedno za druhým. Divoký roky. Lola to zvládala, dokud bylo sluníčko. Pak přišel říjen... a nic s ní nebylo. Tak povídám: „Pojď, jedeme zas do Paříže." Jdu koupit jízdenky a říkám: „Dvě!" A pán za přepážkou: „Pasy!" Dávám mu je a on řekne: „Ááá, cizinka, ta ať si letí letadlem, tohle je jenom pro našince." Strašně jsem se naštval, našel jsem majitele a on mi navrhuje: „Pane Luknáre, ona je černoška?" „Ne, není," divím se té blbé otázce. „No, tak když bude zticha, tak to projde. Já zařídím, aby jí to dali..." To už bylo moc. Odjel jsem, a hotovo.

Tak jednoduché to asi nebylo, byl už jste tehdy známý herec, filmy, televize, divadla, všechno běželo. Svěží vzduch po revoluci.

Pěkně svěží! Komunisti se znovu drali na nová místa. Měl jsem toho plný zuby. Ale zrovna jako vy mluvila i Lola. Ani náhodou mě nepřemlouvala, abych se za ní odstěhoval. Přesně naopak. Říkala: „Ty blázne, hraješ a točíš tam od deseti let, je ti pětadvacet, vrať se domů, máš tam rodiče, všechno!" A takhle do mě šila. A já povídám: „Nechci domů. Chci být s tebou. Nepotřebuju být herec, mně je jedno, co budu dělat. Chci se starat o tebe."

Chci se starat o tebe? To zní jako z prvorepublikového filmu.

Mně to zní přirozeně. Chlap se prostě postará o ženu.

Chytím se toho „chlapa". O průzračném chlapáctví, o rovných i křivých vztazích mezi chlapy na slovenském venkově je i film Pokoj v duši.

To byla krásná chvíle, když se mi dostal do ruky scénář toho filmu. Jen jsem četl a četl a vykřikoval: „Ježíšmarjá, to má hlavu, to má patu, tam jsou nějaký vztahy, to se dobře čte." Je to opravdu, jak říkáte, chlapský současný slovenský příběh. Čekal jsem, co tomu řeknu diváci, a víte, co se stalo? Za pár týdnů ho vidělo sto čtrnáct tisíc lidí! Dovedete si představit, co to je? Na normální film přijde tak dvacet tisíc! Je to historicky třetí nejsledovanější film na Slovensku.

Přestože to není nikterak lichotivé.

Ale tak to tam opravdu chodí. Já tu vesnici znám, je tam překrásná příroda, jezdí tam starý vláček, který dodnes vlastní česká rodina, ale vládnou tam divný vztahy. Pytláci, chlapi tam mlátí ženský. To jsem viděl při natáčení normálně v hospodě, jak tam chlap ubalil ženě takovou ránu, že zůstala ležet na zemi v bezvědomí. Pak nad ní brečel, že ji má strašně rád, že mu ujela ruka, jak ho to mrzí, ať už se konečně probere. Zvláštní místo to je.

Umíte pustit pračku?

Jasně! Proč se ptáte? Starám se o domácnost velice rád, když jsem tedy doma, a to i vařím, všechno. Co je na tom? Když někdy vidím to nemehlo, jak čumí na telku a čeká, až mu žena přinese žrádlo pod nos, nevydržím to a seřvu ho, ať se hejbne, a on mě sjede: „Pst! Nekaž mi tady morálku!"

Kdysi jste se vydal romanticky za Lolou na druhý konec Evropy - dokázali jste si udržet hezký vztah dodnes?

No... došlo mi nedávno, že nám nějak odešla zamilovanost, chladneme, ta každodennost nám zevšedněla. To je jasný, že to muselo přijít - zamilovanost vydrží tak rok a půl, a když se oba nestarají, přijde právě ta všednost.

Neříkáte to nijak rezignovaně.

Vůbec, protože jsem se dokázal do Loly znovu zamilovat. Mám dobrou emocionální paměť a z ní jsem vydoloval naše dávné krásné situace. Ty chvíle, které mi dělaly tak dobře, věci, na které jsem zapomněl, a normálně to naskočilo. Chodil jsem za ní jak blázen a ona jen: „Co na mě pořád koukáš?" Já povídám: „Nemůžu se na tebe vynadívat!" Byl jsem z ní úplně nemocnej. V životě jsem nebyl žárlivej a najednou jsem byl! Asi dva roky jsem z toho byl úplně hotovej. Ono to jde! I po dvaceti letech.

To je jak z románu, jak mluvíte o své ženě.

Je to matka mých synů! A když lidi chválí naše syny, vím, že je to její práce. Jsou to slušní kluci. A to je pro mě nejcennější. Rozděluju lidi na vychovaný a nevychovaný. Ne zlý a dobrý. Buď jsme vychovaní a respektujeme jistá pravidla, nebo je nerespektujeme a jsme hulváti, hovada. Ve Španělsku se vychovávají děti k velké otevřenosti, aby řekly svůj názor, aby se projevily a samy všechno zkusily. Slovenské maminky k tomu, myslím, ještě nedospěly. Slovenské mateřství, to je diagnóza. Tři roky s děckem doma. Nic jinýho nemá, chlap je pořád pryč, s kamarádama a nějaký ty kšefty. Máma se v synovi vidí, od malička nemusí doma nic dělat, jen mu podstrojuje. Něco o tom vím, sedával jsem s nimi - a není to dávno - na pískovištích v Bratislavě.

Co jste, proboha, dělal na bratislavských pískovištích?

Přestal jsem vidět na jedno oko. Najednou.

Jak se to stalo? Úraz?

Ne, ne. To je dlouhá historie. Hrál jsem ve Španělsku divadlo, což se tam dělá úplně jinak než v Čechách nebo na Slovensku. Tady se nastuduje hra, a pak se hraje občas několik let. Třeba sto repríz. Ve Španělsku se s představením vyrazí na šňůru a těch sto repríz se zahraje za rok a půl. Každý večer, někdy i dvakrát to samý. Mně se to zhnusilo po měsíci. A kdyby jen tahle blbá rutina. Hrál jsem s lidma - a to je taky běžné - které jsem vůbec neznal. Producent je najal na tohle představení a bylo mu jedno, jak nám to jde dohromady.

Čím byli jiní než vy?

Byli šílení - tedy svým způsobem. Vycházejí z úplně jiné školy, jedou pořád Stanislavskýho. Hráli jsme hru Američana Tonyho Kushnera, takový příběh o nástupu Hitlera v Německu. Smutný drama to bylo. Já jsem hrál trockistu. Polovina herců toho souboru, když si hru přečetla, normálně odjela na tři týdny do Berlína, osahávala tam ty baráky, nakoupila si všechny projevy Hitlera v němčině, ačkoliv německy vůbec neumějí, a hodiny a hodiny tam na všechno zírali. Chytali atmosféru! A když už jsme pak hráli, sešli se dvě a půl hodiny před přestavením a brečeli. Dělali si v duši to drama. Na jevišti pak pochopitelně byli bez energie, jenom takový vyždímaný kůžičky. S těma lidma jsem si vůbec nerozuměl. Jel jsem poslední představení, a najednou jsem neviděl na jedno oko. Nic. Nic jsem neviděl.

Věděl jste proč? Co se stalo?

Dva měsíce jsem běhal po nemocnicích, zkoumali úplně všechno, zhubnul jsem dvacet kilo, byl jsem z toho všeho na kolenou, vyklepanej. Začali podezřením na nádor na mozku, roztroušenou sklerózou, mozkovou příhodou, a takhle jeli a nic se nedělo. Pořád jsem neviděl. Zdálo se, že je to psychosomatického charakteru, a já jsem pochopil, že musím změnit prostor a dělat něco úplně jinýho. Odjel jsem na Slovensko a Lola měla nápad: Udělej tam pořádný hřiště pro děti. Takhle jsem se tedy dostal na pískoviště.

Vy jste ho fakt postavil?

Jasně, normálně jsem to celý namaloval, zařídil, dovezl ze Španělska...

... a zaplatil?

I to. Předělával jsem to ze starýho baráku, musely se zbourat příčky, tak jsem vzal krumpáč, praštil jím do zdi, padlo to na zem, spousta prachu, promnu si oči a najednou říkám: „Ty vole, já začínám vidět." Do večera jsem to vyházel, a od tý doby vidím. A do divadla nechodím ani ho nehraju. Nedělá mi to dobře.

Nejste vy trochu workoholik?

Strašně miluju, když se můžu nějak realizovat. Tím nemyslím jen natáčení. Baví mě produkce, dělal jsem jich spousty - to organizování, aby věci fungovaly. Ale dělal jsem mraky jiných všelijakých věcí. Škrábal brambory, myl auta...

Kdysi dávno?

Žádné kdysi! To není tak dlouho - hrál jsem ve svým prvním televizním seriálu, kterých jsem pak dělal docela dost. A hned ze mě dělali hvězdu. Ale zrovna tenhle seriál z politických důvodů zarazili. Točilo se to pro státní televizi, ale vyměnila se zrovna levice za pravici, takže všechno, co dělala předtím levice, pravice řekla dost a stopli to. Tak říkám producentce, co bude dál? „Nic, hotovo, končíme," prý. A já říkám: „A co tyhle kulisy, co se stane s celým studiem?" „Zboří se to," řekla klidně. Tak jsem se jen zeptal, kolik dní to má trvat a kolik peněz je za to, a říkám jí: „Já chci zbourat ty kulisy!" To už se se mnou přestala bavit úplně, jen utrousila: „Jak se můžeš takhle ponižovat! Ty - hvězda!" „Jaká hvězda? Mám rodinu. Co mi vykládáš o hvězdě. Když jsem hvězda, tak jsi mi měla zaplatit jako hvězdě."

A šel jste to udělat?

No jasně. Ale to jsem dělal vždycky. Když jsem pracoval u slovenské televize v Mlýnské Dolině a chtěl jsem jet na měsíc stanovat s kamarády, vařit jim a mít se dobře, tak jsem se na dva týdny volna zaměstnal ve fabrice, v galvanizovně. Nebo jsem dotočil inscenaci, ráno se stavělo nový studio, tak jsem šel natírat nový kulisy. Žádná práce pro mě není ponižující.

No, není to moc obvyklé, aby herci házeli lopatou, když mají chvíli volna.

To je každýho věc. Herec není kdovíco. Co to je za kecy - já jsem herec, a nic jinýho dělat nebudu! A radši fňuká, že mu tři roky nikdo nezavolal a že nemá z čeho žít. Normálně chytím lopatu a začnu... vždyť mám rodinu a musím ji uživit. Co bych měl říct dětem? Třeba: Váš tatínek je herec a jemu se strašně líbí, jak mu lidi tleskají. Dáme si k večeři trošku potlesku? Proč má rodina trpět kvůli tomu, že já to mám rád? To je hrozně egoistický. Ale musím říct, že jsem opravdu poznal kluky, kteří přišli z vesnice do Madridu a začali dělat v seriálech a byli to vážně dobrý herci. A uvěřili, že teď nastoupili do vlaku štěstí a jinak už to nebude. Že jsou navěky hvězdy. A najednou to nevyšlo. Jeden z nich vyskočil z pátýho poschodí, psychicky to nezvládl. Uvěřil své hvězdnosti.

Propadl jste někdy pití jako spousta těch chlapů, co hrají ve filmu Pokoj v duši?

Nikdy jsem nebyl ožran. Jenom jsem pořád popíjel. Pořád jsem byl veselej. A když jsem měl špičku, tak jsem do ostatních rýpal a popichoval je. Prostě nepříjemnej jsem byl. Sprostej. Stydím se za to dneska. A ve Španělsku se dobře pije, z flámu se chodí v pět, v šest ráno. Tam mi dali teplou večeři třeba ve čtyři ráno úplně normálně. Ale jednou jsem měl špatnej sen. Mladší syn se mě ptá: „Tatínku, proč ty pořád piješ?" Probudil jsem se a říkám si: Nechám toho. Ale nebylo to hned. To až když mi zemřel kamarád. Výtvarník.

Ve Španělsku?

Ne, v Bratislavě. Točil jsem nějakou reklamu a pořád popíjel, popíjel, popíjel a najednou si všimnu, že režisér brečí. Pak z něj vypadlo: „Zemřel Peťo." Tak jsem se jen zmohl na: „Ještě jednoho fernýtka!" A on říká: „Ne ne, nepij už. Dávej si na sebe pozor, Romane," a dal si se mnou posledního frťana, brečeli jsme oba, on se pak zvedl a odešel. Já jsem táhl dál, ráno se probudím, dal bych si další, když na mě vyskočila ta věta: „Dávej si na sebe pozor, Romane." Od tý doby jsem si nedal. Nic.

Vy vůbec nepijete?

Ne, já vůbec nepiju. Jedenáct let.

Ani pivo si nedáte?

To jsem v životě neokoštoval. Jako malýmu mi smrdělo, když na mě někdo promluvil tím dechem. Nevoní mi to. Ale možná jsem se mu intuitivně bránil, možná by mně moc zachutnalo, a to já pak neznám meze. Mně když něco zachutná, tak nevím kdy skončit. Když se mi líbí nějaká deska, tak ji jedu pořád dokola, dokola, dokola, až ji umím nazpaměť, prostě ji vysaju. A nikdy se mi nezhnusí. Takhle to mám: buď, a nebo.

I s cigaretou?

To je teď moje nová meta: skončit s kouřením. Ještě nikdy jsem nezkoušel přestat, ale slíbil jsem to rodině. I Lola už toho nechala.

Co teď děláte?

Točím. Pořád točím. Teď jsem vzal na Slovensku dost dlouhodobý projekt. Tři seriály najednou.

Co vás to napadlo?

Dohodli jsme se s Lolou, že budeme nějaký čas žít na Slovensku, aby se kluci naučili slovensky. Teď se sem všichni na rok stěhují. Proto budu tak pracovat. Teď v září točím třicet tři filmovacích dnů.

Tolik dnů září nemá!

Dopoledne jsem v jednom a odpoledne v druhým. Ale to je normální práce, která mě nezatěžuje. V jednom hraju takový hovado. Podnikatele, co má peníze, tak si koupí rádio, celou stanici, a je mu to úplně u prdele. Neví o tom nic... ale já o tom nesmím mluvit.

Synové se stěhování na Slovensko nebránili?

Vůbec, strašně se těší. Ve Španělsku platí, že když se rodiče musí kvůli práci vzdálit z vlasti, děti studují dálkově. Přes internet. Oni to zvládnou, Honzovi je dvanáct a Luisovi je šestnáct.

Honzovi?

No, Janko... Janko a Lajko. Oba dva jsou muzikanti. Mají nadání, mají ucho. Jak jsem pořád cestoval, nemohl jsem jim pomoct a hlídat, aby každý úterý a čtvrtek šli v pět na hodinu tam a tam. Teď to půjde. Janka bude učit skvělý hráč na bicí a Lajka výborný jazzový kytarista. Budou mít to nejlepší, co jim můžu dát.

Uměl byste vychovat cizí dítě - to se vracím k filmu Pokoj v duši?

Určitě. Chtěl bych adoptovat holčičku, protože Lolu k vlastní nepřemluvím. Už nechce. Můj kamarád si vzal jednu cikánečku. Točil dokument z děcáku a ona mu v něm hrála.

Co vás čeká dneska večer?

Maminka a vepřo-knedlo-zelo. Od rána jsem radši nic nejedl a koukejte, Pavlov funguje. Po večeři se vrátím ještě do studia na kamerový zkoušky, v noci se musím aspoň kouknout na scénář toho seriálu.

A pak si tu roli odnesete do postele?

Ani náhodou. Žádnou roli si nenosím domů. To je blbost. Ty řeči, že na mě role doléhá, neberu.

Možná proto, že hrajete minimalisticky. Jen nepatrnými gesty... Tak jste hrál odjakživa?

Myslím, že první to poznal Honza Hřebejk. On pochopil a taky využil tohohle mého způsobu hraní. Mám Honzu hodně rád. S ním jsem zažil poprvé, že jsem se každý ráno těšil na natáčení, umí dát hercům prostor, a to je něco pro mě. Nedokážu se nabiflovat text, prostě chytím atmosféru a jedu. Žádná příprava doma před zrcadlem. Hraju těch třiatřicet let, a když se na to dneska dívám, docela se stydím, co jsem to vyváděl.

Od čeho máte tuhle jizvu ve tváři?

Z dětství. Hráli jsme si s kamarádem na indiány a kovboje, já jsem byl Vinnetou, on Old Shaterhand a měl vzduchovku. Starou ruskou vzduchovku a škrtnul mně s ní o tvář. Paní doktorka, co mi to pak šila, byla trochu... no, měla ráda borovičku. A štychy mně vytáhla trochu dřív, otevřelo se to, zasypala ránu framykoinem, zalepila a dala mi arašídovou čokoládu. To si pamatuju. Dost mi pomohla ona.

Jak pomohla? Máte jizvu!

A všem se líbí. I režiséři říkají: „Obsadíme ho, má dobrou jizvu!"


Roman Luknár  - nar. 1. 6. 1965 v Bratislavě, slovenský herec. Od dětství hrál ve filmu, divadle a daboval.

1987 absolvoval herectví na bratislavské VŠMU. Působil v několika slovenských divadlech

1991 se odstěhoval do Španělska, kde hrál v divadlech a účinkuje zejména v televizní produkci

V českých filmech spolupracoval hlavně s Janem Hřebejkem (Kráska v nesnázích, Medvídek, Nestyda), za roli ve slovenském snímku Záhrada byl nominovaný na Českého lva. Naposledy se objevil ve dvou slovenských filmech - Tango s komáry a Pokoj v duši. Vytvořil víc než stovku postav ve slovenských, českých, španělských, německých a maďarských inscenacích, televizních a hraných filmech.

Právě se na rok usídlil v Bratislavě, kde natáčí tři televizní seriály a přijíždějí za ním i jeho žena Lola (španělská herečka) a jeho dva synové Lajko a Janko.

Kromě herectví i podniká. Zprostředkovává prodej slovenských čističek do Španělska a spojuje slovenské zájemce se španělskými investory.


MEZI ČTYŘMA OČIMA

Věděla jsem předem, že ráno přiletěl z Madridu, že ho čeká asi tisíc schůzek, kamerových zkoušek a že to vše bude předcházet našemu rozhovoru... Tak jsem se připravila. Na unaveného vážného muže, extrémně zaměstnaného! Všechno bylo jinak. Přiběhl sice pozdě, ale celou cestu z hodinu vzdáleného studia mi volal a omlouval se. Konečně jsme si sedli v baru bratislavského hotelu Carlton (velmi noblesního). Žádná únava, žádné pohledy na hodinky, žádný vážný muž. Veselý, povídavý, plný skvělé nálady. Měl hlad, ale hýčkal si ho, protože ho čekala večeře snů u maminky. Prostě krásné setkání se sympaťákem plným energie. Hned tak na ně nezapomenu.


 

Zdroj:

Časopis INSTINKT, 3.9.2009, www.instinkt-online.cz 

Na AZ RODINA.cz zveřejněno 30.10.2009


Související odkazy:

11482855
11499230

Za staré mobily do jihlavské ZOO

Děti uspořily recyklací 40 bazénů vody, za odměnu jedou do ZOO Soutěžní klání základních škol z celé republiky ve sběru mobilních telefonů proběhlo pod názvem Věnuj mobil a vyhraj výlet pro svou třídu. „Ze 121 škol bylo svezeno a předáno k recyklaci 9 412 kusů mobilních telefonů,“ uvedla Hana Ansorgová, ředitelka Recyklohraní aneb Ukliďme si svět, společnosti, která soutěž organizuje. „Děti ekologickou likvidací mobilů pomohly uspořit vodu, která by například více než čtyřicetkrát naplnila oba bazény sportovního multifunkčního objektu Evžena Rošického v Jihlavě,“ dodala Dana Duchečková, tisková mluvčí společnosti ASEKOL.

KDYŽ CHCEŠ, TAK TO DOKÁŽEŠ! - DÍKY RADKOVI BANGOVI A AV MEDIA

Radek Banga inspiruje mladé lidi k životu bez drog, násilí a dalších variant rizikového chování. Program Když chceš, tak to dokážeš! mělo i díky AV MEDIA v letošním školním roce možnost slyšet téměř 9 000 žáků a studentů z celé České republiky.

Zlatý Ámos 2018 & Mlékárna Valašské Meziříčí

Podporou mladých lidí se Mlékárna Valašské Meziříčí zabývá dlouhodobě. Propaguje zdravý životní styl spojený s pohybem a vyváženým stravováním. Nechyběla tedy logicky ani při podpoře prestižní ankety o nejoblíbenějšího učitele Zlatý Ámos, protože osobnost učitele považuje při výchově dětí za zcela zásadní. Svými produkty podpořila už krajové semifinále ve Zlínském kraji. Čerstvé kysané výrobky a jogurty nechyběly pak ani na celorepublikovém finále Zlatého Ámose. Voucher na zdravé a chutné produkty z Valašska si odnesl vítěz 25. ročníku ankety o nejoblíbenějšího učitele České republiky. Zlatým Ámosem se stal David Turek ze Základní školy v České Kamenici. Lucii Bakalovou pak vybrala dětská porota jako dětskou Ámosku, ta voucher od Mlékárny Valašské Meziříčí obdržela také. Zlatého Ámose vybrala porota v čele s Janem Cimickým na základě vystoupení ve finále, které přijeli podpořit nejen jeho žáci, ale i příznivci dalších pěti finalistů. Finálové kolo moderoval známý tanečník a moderátor Jan Onder.

Bambini litera 2018. Když děti píšou pohádky

Rodí se další výjimečná pohádková knížka – výsledek již třetího ročníku soutěže pro malé spisovatele Bambini litera. Zapojit se do ní mohou žáci prvního stupně základních škol, kteří mají fantazii a chuť promítnout ji do příběhů. Co je na Bambini litera úžasné? Děti, které dosud psaly pohádky jen tak pro radost „do šuplíku“, je mohou ukázat ostatním v knížce, která se i letos objeví na předvánočním trhu.

KDYŽ CHCEŠ, TAK TO DOKÁŽEŠ!

HUDEBNÍ PROGRAM zaměřený na PREVENCI RIZIKOVÉHO CHOVÁNÍ úspěšně probíhá již od r. 2011, kdy vznikl pod záštitou zmocněnkyně vlády ČR pro lidská práva Moniky Šimůnkové. RADOSLAV "GIPSY" BANGA se s žáky a studenty podělí o svůj osobní příběh i své zkušenosti a motivuje je k aktivnímu a smysluplnému životu bez násilí, konzumace drog, xenofobie, rasismu, intolerance, agrese, kriminality a dalších variant rizikového chování.

PODÍVEJTE SE NA VIDEOKLIP JIŽNÍ SPOJKA

Je lepší dvojka nebo trojka?

Jak kondolovat na pohřbu a psát kondolenci

Ztráta člověka je bolestivou událostí jak pro nejbližší rodinu a přátele zesnulého, tak pro jeho širší okolí. Pokud jste se dozvěděli o úmrtí prostřednictvím smutečního oznámení, parte nebo od pozůstalých, je vhodné vyjádřit soustrast jeho nejbližším. Způsob kondolování se odvíjí od toho, zda se pohřbu účastníte osobně, nebo chcete kondolenci předat poštou.

UKAŽTE DĚTEM PESTROBAREVNÝ SVĚT

Víte, kolik odstínů zelené se objevuje ve světě kolem nás? Proč si muži pořád pletou růžovou a fialovou? Už v dětství je důležité naučit se barvy správně rozeznat a pojmenovat.

SKVĚLÝ RYCHLÝ MOUČNÍK PRO NEČEKANOU NÁVŠTĚVU VÁS NAUČÍ MARKÉTA PAVLEJE V GOURMET ACADEMY

Taky máte svých pár oblíbených moučníků, které jedete pořád dokola a chtěli byste zase překvapit něčím novým? Hledáte něco osvědčeného, co nedá moc práce, ale výsledek bude tak úžasný, že se po něm okamžitě zapráší? Přesně takový moučník jsem se naučila na Kurzu jarního pečení s Markétou Pavleje (v rámci Gourmet Academy). Galleta má navíc tu výhodu, že je velmi variabilní, takže při jednom pečení, uspokojíte i rozdílné chutě členů rodiny a hostů.

LEU BRAIN STIMULATOR - DIDAKTICKÁ HRA OD 4 DO 104 LET!

Zábavná a poutavá hra s pedagogicky vysokou hodnotou pro lidi všech věkových kategorií ( s výjimkou malých dětí do 3 let). U dětí stejně jako u dospělých je mozek stimulován různými způsoby a tímto je podporován ve svém vývoji. Díky velkému množství čím dále tím náročnějších úkolů a ještě mnohem vyššímu počtu variací her zůstane hra vždy výzvou, která znovu a znovu upoutá děti a dokonce i lidi ve vysokém věku.

DĚTI SE VE ŠKOLKÁCH SKVĚLE BAVÍ

Současné školky umí děti patřičně zaujmout. Stačí několik málo okamžiků a dítě si nové prostředí školky velice oblíbí. Školky totiž nabízí nejen seznámení se stejně starými dětmi, ale naučí je mnohé činnosti zábavnou formou, takže si ani nevšimnou, že se učí něco, co se jim bude v budoucím životě dost hodit.

NEWSLETTER bEDUin - TÝDENNÍ PRŮVODCE SVĚTEM VZDĚLÁVÁNÍ

Přináší inspirativní informace pedagogům, rodičům i všem ostatním, kteří se o vzdělávání zajímají. V aktuálním vydání se můžete např. podívat jaká jídla dostávají děti ve školních jídelnách v různých zemích světa nebo se dozvědět víc o novele zákona o ochraně veřejného zdraví, která nutí rodiče k očkování. Setkáváte se ve škole s nesnášenlivostí? Podívejte se na praktický manuál pro učitele Chci to řešit! Pokud se přihlásíte k odběru, můžete pravidelně dostávat informace k zajímavým tématům i v dalších týdnech.

HLEDÁTE DOBRÉ KURZY ANGLIČTINY, KTERÉ BAVÍ DĚTI I DOSPĚLÉ? ZKUSTE MORTIMER ENGLISH CLUB!

Výuka jazyků, konkrétně angličtiny může vypadat různě, a většinou tomu odpovídají i výsledky. Pokud nechcete pořád dokola začínat v nezáživných kurzech nebo odradit děti hned z počátku nudnou výukou, zkuste MORTIMER ENGLISH CLUB. Díky těmto kurzům se naučíte anglicky zábavně a všemi smysly. V nabídce jsou kurzy angličtiny pro děti, dospělé i seniory. Kurzy mohou být inspirací i pro všechny, kteří hledají zajímavou možnost pracovního uplatnění nebo podnikání.

FIRMY MOHOU RECYKLACÍ POMOCI DĚTEM Z DĚTSKÝCH DOMOVŮ

ASEKOL ODSTARTOVAL PROJEKT VĚNUJ POČÍTAČ. Nezisková organizace ASEKOL od července spustila dlouhodobý projekt Věnuj počítač. Jde o akci na podporu sběru a recyklace počítačů a notebooků z firem po celé České republice. Firmy podle výzkumu totiž až v 80 % případů nakupují nové zařízení mnohem dříve, než staré skutečně doslouží. Tyto funkční přístroje chce ASEKOL po repasování předávat dětem z dětských domovů. Navíc zapojené firmy obdrží i certifikát společenské odpovědnosti.

PROČ ZAČÍT S EKOLOGICKOU VÝCHOVOU U DĚTÍ

Děti, které vidí rodiče, jak třídí odpad, to dělají samy. Naučí se to, protože rodiče odpad třídí. V rodinách, kde se odpad automaticky třídí, se takto nenápadně pěstuje "pečovatelský" vztah k přírodě. Ve školách pomáhají vzdělávací projekty společnosti ASEKOL.