MÁME DÍTĚ S HANDICAPEM - HLEDÁNÍ DOBRÉHO LÉKAŘE
Autor: Ivana Fitznerová
Volba správného lékaře může rodičům a jejich dětem velmi pomoci. Objeví-li se u dítěte vrozená vývojová vada nebo jiný závažný zdravotní handicap, je výběr dobrého lékaře důležitý dvojnásob. Lékaři v některých případech nevnímají naše děti jako celistvé bytosti, obdařené nejen tělem, ale i duší, a řeší pouze záležitosti svého úzce vymezeného oboru. Jak může rodič reagovat, pokud komunikace vázne nebo jasně cítí, že zvolený postup není pro dítě dobrý?
Ilustrační foto: archiv AZ RODINA.cz
I lékař je jen člověk
Existuje šest věcí, které by možná lékaři někdy chtěli o sobě pacientovi sdělit (čerpáno z knihy První dny s vážnou diagnózou od Jessie Gruman):
1. Dobře víme, jak je pro vás těžké přijmout špatné zprávy.
Pokud musí lékař rodičům dítěte sdělit špatnou zprávu, není to ani pro něj jednoduchá situace. I kdyby rodině chtěl vyjádřit svoji podporu, někdy přesně neví, jaký druh podpory by rodině pomohl tuto informaci přijmout. Zpravidla nikdo nevstřebá informaci celou (a ani by se to od něj nemělo očekávat). Lékař by proto měl dokázat v klidu informaci zopakovat i při dalším setkání a znovu ji vysvětlovat.
Jednou se mi na foniatrii stalo, že mě lékař osočil, že jej dost dobře neposlouchám. Snažila jsem se. Avšak stalo se přesně to, že jsem z informace dokázala vstřebat jen část, protože jsem byla ze špatných zpráv už trochu přetížená a hlava se tak „bránila" dalším negativním informacím. Příště jsem se asi znovu zeptala na totéž, tedy jakou že to poruchu řeči Karolínka má. Lékař mi místo odpovědi sdělil, že svoje dítě „neurotizuju tím, že chci všechno vědět příliš brzy a podrobně, když diagnózu ještě nejde určit". Minule mi to prý už říkal. Mám se prý víc věnovat radosti ze života, a ne jen řešit diagnózu. Podobně se mnou jednou mluvila i naše neuroložka, přišlo mi to tenkrát jako velká rána pod pás.
Pokud jsem totiž nebyla v ordinaci lékaře, měly jsme doma s Kájou radostí až až. Do ordinace jsme ale šly kvůli určitým obtížím a starostem, pro určitou informaci. Tím, že se v problému aspoň nějak zorientuji, mohu dítěti pomoci. Například tím, že jej nebudu přetěžovat složitou vzájemnou komunikací. Poté co jsem díky naší skvělé „školkové" logopedce pochopila příčinu Karolínčina opoždění řeči (hůře rozumí složitějším pokynům a delším větám a souvětím, méně si pamatuje kvůli špatné krátkodobé paměti), hodně se naše komunikace zlepšila a víc si toho samy povíme. Už předtím jsem se chtěla Kájince v komunikaci podle jejích možností přizpůsobit. Takovéto vysvětlení jsem vlastně chtěla od lékaře slyšet. Ne konkrétní diagnózu, protože ta mi prakticky není k ničemu, sama to studovat nebudu. Chyba byla tedy na mé straně, protože jsem se jej nezeptala správně.
2. Na otázku „kdy" a „jak" někdy nedokážeme odpovědět.
Nemoc a její léčbu ovlivňuje řada faktorů a lékař nemůže slíbit určitý výsledek, je to pro něj nepředstavitelně složité, někdy skoro až nezodpovědné.
Každý lékař k tomu také přistupuje podle své povahy. Na ortopedii jsem se spřátelila s maminkou chlapečka, který měl těžší ortopedickou vadu, jež zasáhla více kloubů na rukou a na nohou, které tak byly špatně pohyblivé. Ona maminka se ptala lékařů na prognózu, zajímalo ji, jestli její chlapeček někdy bude chodit. Na stejný dotaz jí jeden lékař odpověděl, že si ještě zahraje fotbal a na piano (čímž situaci zlehčoval). A jiný ortoped, kterému jsme potom říkali „tragéd", jí sdělil, že ujde stěží pár kroků s berlemi. Jasné je, že v takovémto případě je odpověď někdy tak trochu věštěním z křišťálové koule. Lékaři samozřejmě vycházejí ze zkušeností s pacienty se stejným problémem. Ale právě v tom, jak to později vypadá např. s jejich možností chůze, mohou být velké rozdíly.
Přesto je aspoň přibližná představa důležitá. Lékař by se proto měl snažit nabídnout rodině určitou vizi budoucnosti a ujistit ji, že pro to, aby chlapeček mohl chodit, udělá vše, co je v jeho silách. (Nám teď například pomohla informace Karolínčina ortopeda, že půjde na operaci kyčle zhruba v deseti letech. Taková operace znamená, že by potom musela třeba až půl roku ležet a vyžadovala náročnou péči. Takhle alespoň víme, že pokud bychom se rozhodli pro dalšího sourozence a měli to obrovské štěstí, že by nám to vyšlo, zvládneme jej během těch pěti let, které nám do operace zbývají, „odchovat" k větší samostatnosti. Tak, abychom mohli situaci po operaci Karolínčiny kyčle nějak zvládnout.)
3. Jsme pouze součástí systému zdravotní péče a doufáme, že uznáte existenci dalších faktorů, které nedokážeme ovlivnit.
Je jasné, že lékař nemůže sám zodpovídat za to, jak často se uklízí na vyšetřovně, jak probíhají návštěvy, jestli se výsledky testů správně zapíšou do karty atd. Lékař zkrátka sdílí zodpovědnost za naši léčbu s ostatními - a také s celou institucí (nemocnicí, sanatoriem apod.).
4. Dobře víme, že pro pacienty a rodiče malých pacientů je obtížné vyhledat a zhodnotit vhodného lékaře.
Dříve to pacienti měli jednodušší. Obvodní lékař nebo pediatr dětem napsal doporučení a vybral specialistu, který byl podle něj nejlepší. Jeho názor ale mohl být vždycky ovlivněn i vzájemnými sympatiemi a antipatiemi mezi lékaři. Dnes se lékaři shodují na tom, že je lepší zajistit si ve vážných případech nebo u složitějšího zdravotního problému ještě nejméně jeden doplňující odborný názor, který by potvrdil zvolený léčebný plán.
5. Často se s pacientem setkáme jen při některém z úkonů léčebné péče - neznáme tudíž všechny okolnosti jeho zdravotního stavu a ani přesně nevíme, do jaké míry jeho zdravotní handicap ovlivňuje jeho život.
Odborníci jsou odborníky proto, že se každodenně zaměřují pouze na jeden aspekt lidského zdraví. Někdy se zkrátka ani nemohou zabývat ještě dalšími stránkami naší nemoci. Někteří rodiče mají štěstí na specialisty, kteří spolu komunikují a jsou schopni koordinovat postup léčby. Často se ale celkem oprávněně může stát, že rodiče mají pocit, že na léčbu jejich dítěte nikdo nedohlíží a nevidí věci v celkových souvislostech. V takovém případě můžeme požádat pediatra, jestli by nám s koordinací léčby nepomáhal a společně s námi hlídal, aby proběhla včas všechna potřebná vyšetření.
U nás v rodině jsem roli „manažera" v procesu léčby naší dcery plnila já s pomocí naší pediatričky. Potíž byla totiž v tom, že nás natolik unavoval počet vyšetření a lékařských kontrol, že i další návštěva pediatričky a konzultace výsledků byla občas nad naše síly. Nosila jsem jí tedy jednou za půl roku všechny lékařské zprávy, aby byla lékařka dostatečně informovaná. Napsaly jsme si občas e-mail nebo jsem lékařce zavolala, ale s Kájou jsem se vyhýbala návštěvě ordinace plné nemocných dětí jen kvůli koordinaci léčby. I tak mi naše pediatrička hodně pomohla.
6. Lékař se někdy ocitá pod vlivem vedlejších okolností.
I lékař může např. prožívat krizovou rodinnou situaci a může být nervózní a příkrý, pacient by si to neměl vždy brát osobně. I lékař je jen „obyčejný smrtelník", ačkoli neschopnost a hrubost lékaře je neomluvitelná.
Pamatuji se na jedno nevlídné přijetí v neurologické ambulanci ze strany Karolínčina neurologa. Byli jsme tím s manželem zaskočeni. Pár dní předtím, než se Karolínka „sesula" ve školce, jsem tomuto lékaři e-mailem posílala výsledek jejího genetického vyšetření, které se týkalo i neurologických potíží. Když nás mezi dveřmi uviděl, vzpomněl si zřejmě, že ještě neměl čas si ho přečíst.
Bylo to dost pochopitelné, protože den předtím zde měli lékaři (na klinice specializované na léčbu epilepsie) dvanáct příjmů a bylo toho na všechny moc. My jsme teď ale přišli s akutním problémem, ne kvůli genetice. Úplně by stačilo nám říci, že se věci takhle mají. Místo toho jsme museli odpovídat na otázku „co tam chceme a co se tak strašného stalo, že jsme tu". Pravda ale je, že se nám druhý den lékař omluvil a na základě nových informací léčbu pečlivě znovu zvážil a přehodnotil.
Milé maminky (a milí tatínkové), opravdu nemusíme za každou cenu spolupracovat s lékaři, kteří nám podle našeho mínění nenaslouchají nebo se k nám a k našemu dítěti nechovají s dostatečným respektem. Ani s takovými, u nichž máme pochybnosti o jejich odborné způsobilosti. Naopak bychom si měli hledat a snažit se udržet si takové lékaře, s nimiž dobře vycházíme a navzájem si důvěřujeme. Je ale pravda, že kvůli jednomu nedorozumění zas nemusíme obíhat další specialisty, pokud náš lékař našemu dítěti jinak vždy dobře pomáhal.
Někdy je dobré obstarat si názor i jiného odborníka. I v rámci jednoho oboru může být totiž určitá „specializace". Uvedu jeden příklad ze života. Známá chodí s holčičkou k našemu ortopedovi, který je vyhlášeným odborníkem a skvělým operatérem. Přestože je s ním velice spokojená a lékaře neměla v žádném případě chuť měnit, stalo se, že jí tento lékař nechal napsat pro dítě ortézy, které byly Honzíkovi hodně nepříjemné. Navíc si je v noci, pokud se probudil, dokázal sám sundat. Obrátila se proto na ortopeda, který se věnuje protetice (tento obor se týká ortéz a jiných pomůcek), a malému nechala ortézy vyměnit za jiné, které fungovaly lépe. Když je potřeba řešit ortézy a vložky do bot, je pro Honzíka a jeho maminku lepší variantou tento „druhý" lékař. Co se však týká celkové péče a operačních zákroků, nedá dopustit na našeho společného ortopeda. Není to sice asi úplně standardní situace, ale někdy je zkrátka třeba upřednostnit potřeby dítěte a jiná cesta není možná.
Do této kapitoly zařadím i situace, které by se mezi lékařem a rodičem malého pacienta běžně odehrávat neměly. Sama jsem bohužel zažila několik, o kterých si myslím, že nebyly nejšťastnější a stávat by se neměly (v rámci našich třinácti hospitalizací je to ovšem stále zanedbatelné procento „problémových" situací vzhledem k dobrým zážitkům s lékaři a jejich celkové pomoci).
V porodnici jsem přišla do vyšetřovny a viděla své pětidenní miminko, které tam před půl hodinou spokojené sestry vezly „jen" na prosondování nosíku, najednou v inkubátoru. Lékařka u něj stála, a když mě uviděla, řekla mi: „Mamino, ona nedejchá." Později zas přišla a říkala, že srdeční pulz i dýchání už jsou v pořádku, ale jinak je dcera „jako hadrová panenka a nereaguje, ani když ji sestry krmí sondou do žaludku". A že to v životě neviděla. Začala jsem proto obvolávat nemocnice s lepším přístrojovým vybavením a domlouvat převoz dcery, což v podobné situaci mají dělat především lékaři.
A ne běhat za maminkou a vysvětlovat jí, že to v životě neviděli. Já také ne, ale je to moje dcera, a tak jsem čekala řešení situace, plán záchrany, a ne bezradnost. Později se ona lékařka vzpamatovala a s nemocnicí, kde byla neonatologická jednotka, situaci několikrát konzultovala. Chvíli to vypadalo, že tam bude dcera převezena, ale její stav se naštěstí zlepšil.
Jako určité vysvětlení onoho podivného kolapsu (stav „bezvládnosti" trval čtyři hodiny) se nabízelo omámení dítěte lékem. Večer před spaním mi lékaři doporučili Diazepam, protože jsem kvůli zdravotnímu handicapu dcery nemohla vůbec usnout. Dávali ho běžně i jiným maminkám. Ptala jsem se, jestli to není obdobný lék jako Oxazepam, který mi na akutní krizi po porodu doporučila má lékařka, protože se rychle vylučuje z těla, a o němž vím, že mi zabere. Lék jsem měla s sebou. Lékař souhlasil a já jsem si ohlídala, aby bylo mléko v pořádku - odstříkala jsem na noc před požitím léku a mléko dala do lednice, vystačilo i na ranní krmení, protože Kája pila málo.
Ráno při kolapsu mé dcery poté, co se pokusili prosondovat jí nos, o tom našli zmínku v kartě. Ona lékařka, která si s tím nevěděla rady, se domnívala, že Karolínčin podivný stav mohl nastat kvůli účinkům Oxazepamu. Poslala tedy její moč na toxikologii a ne úplně nejcitlivěji mě o tom informovala. Pro mě to byla strašná situace, dcera měla vážné problémy, a navíc možná ještě kvůli mně. Celá situace mě psychicky zlomila, druhý den jsem se po další probdělé noci s nepříjemnými úzkostmi nechala odvézt na konzultaci k místní psychiatričce.
Nikdo mi nevěřil, že jsem myslela na kojení a situaci ošetřila. Nevěřili ani mé psychiatričce, která by mi přece nedala lék, který by mohl při minimální a jednorázově užité dávce takto vážně ohrozit novorozence. Třetí den přišel výsledek z toxikologie a byl negativní. Sloužila už jiná lékařka, ale ani později se mi nikdo neomluvil.
Druhá situace, která by se stát neměla a je jednoznačnou chybou lékaře, se přihodila poté, kdy Karolínka při terapii Vojtovou metodou utrpěla zlomeninu stehenní kosti. Jely jsme spolu ihned po této rehabilitaci na ortopedii, kde ale lékař na ambulanci nevěřil mému tvrzení, že dcera pláče tolik, že se muselo něco vážného přihodit. Vyšetřil jí kyčle a bez rentgenu nás poslal domů. Protože pláč při sebemenším pohybu ani další den neustával, následující den ráno jsem s Kájou vyrazila znovu na ortopedii a požadovala rentgen.
Ten odhalil zlomeninu stehenní kosti. Díky naší citlivosti, šetrnému zacházení a velké porci štěstí se naštěstí zlomenina dvoudenním zanedbáním nezhoršila, a nakonec i dobře zhojila. Ale ty dva dny bolestí „navíc" byly zkrátka kruté a zbytečné.
Pokud máme dojem, že s námi lékaři, zdravotníci, fyzioterapeuti a rehabilitační pracovníci hovoří necitlivě, můžeme je požádat, aby svůj způsob komunikace upravili. Je dobré lékaři říci, že se vám nelíbí, jak s vámi mluví, že mu např. jasně nerozumíte. Pokud se situace nezlepší, můžete pro příště najít jiného lékaře. Problematické je to u špičkových operatérů, chirurgů nebo ortopedů, které skutečně v nouzi potřebujeme a není čas ani prostor příliš se zabývat jejich výběrem. V takovém případě pomůže aspoň to, že od nich nebudeme očekávat přílišnou empatii. Vyhneme se tak vlastním negativním emocionálním reakcím. Rozhodně ale můžeme požadovat, aby nám daný problém přinejmenším dobře vysvětlili, abychom měli pocit, že máme dostatek informací ke spolurozhodování. S operací nebo jiným větším zákrokem by totiž rodiče měli souhlasit, a také proto by je lékař měl informovat zároveň i o případných rizicích.
Když jsme začínali s léčbou Karolínčiných vykloubených kyčlí, zeptala jsem se lékaře, co by se stalo, kdyby se celým procesem léčby začínající trakcemi neprošlo. Připadalo mi to celé totiž dost drastické - věšet miminka na půlkruh za nožičky a ty tak „vytahovat". Lékař mi v klidu vysvětlil, že by jinak byla Karolínka pravděpodobně celý život na vozíčku nebo trávila dny vleže a navíc měla silné bolesti. Ono zavěšování za nožičky pro mě potom bylo mnohem snesitelnější, protože mi bylo jasné, že to nejde jinak. To se týkalo i operací. Tam jsem se na rizika raději předem neptala, ale stačilo mi, že náš operatér zákrok plánoval tak, aby byl v nemocnici i následující dny a mohl si tak sám Karolínku „ohlídat". Měla jsem tak pocit, že si je dobře vědom toho, že to je velmi nebezpečný zákrok, a udělá vše pro to, aby to co nejlépe proběhlo a dopadlo, včetně ohlídání případných pooperačních komplikací.
Za předchozí čtyři roky jsme kvůli zdravotnímu handicapu naší milé dcerky potkali velké množství lékařů. S některými máme téměř přátelské vztahy, s jinými se navzájem respektujeme a jsme schopni se výborně domluvit. Vždycky je pro mě úleva, když potkám lékaře, který je se mnou - zainteresovaným laikem - schopen partnerského dialogu, a proto nemusím mít pocit silně zdůrazňované nadřazenosti lékaře. Autorita lékaře se tím rozhodně nenaruší, ba naopak. Pokud mi lékař celou situaci vysvětlí a přijme mě jako partnera ve spolurozhodování o tom, jaký lékařský proces bude dítě muset podstoupit, je to příjemné pro mě i pro dítě. Lékaři by opravdu neměli zneužívat jisté nerovnováhy mezi sebou samými a rodiči malých pacientů. Jistěže dlouhá léta studovali a o daném problému toho vždycky budou vědět nesrovnatelně víc. Ale to samo o sobě neznamená, že pro ně nemůžeme být v komunikaci rovnocennými, i když neznalými partnery. Rozmlouvání s lékařem je důležitá součást spolupráce při léčbě vašeho dítěte. Musíte si ale být jisti, že vám lékař skutečně naslouchá.
Platí přitom tyto důležité body:
- Pokud něčemu nerozumíte, ptejte se.
Odpovědi musíte chápat, jinak nemůžete provádět důležitá rozhodnutí, jež závisí právě na těchto informacích. Jestliže něčemu nerozumíte a vyptáváte se, neznamená to, že jste hloupí. Spíš jde o to, že lékař nepochopil, na co se ptáte. Nebo se nevyjadřuje dostatečně jasně a uvádí třeba zavádějící příklady. Lékař většinou dobře ví, že vám diagnóza a obtíže vašeho dítěte přivodily stres a napětí a v takovém stavu se těžko soustředíte, abyste mohli rozumět složitým informacím. Součástí jeho práce je podat vám informace tak, abyste je opravdu pochopili. Lékaři ale často spěchají nebo používají odborné termíny, kterým laik nerozumí. Je to dáno i tím, že o daném zdravotním handicapu uvažují a mluví každodenně a zapomínají na to, jak málo o něm vědí rodiče dítěte, pro něž je situace nová. Někdy také mohou přecenit znalosti pacientů a nevysvětlit věci do detailů, které jsou ale důležité. (Pamatuji se, jak mě přešel strach z císařského řezu až poté, kdy mi naše porodní asistentka vysvětlila krok po kroku, jak se vše bude odehrávat.)
- Jestliže si po návštěvě lékaře uvědomíte, že jste se na něco zapomněli zeptat, poznamenejte si to.
Pokud máte dojem, že na odpověď nedokážete čekat dlouho - nejistota vás příliš znervózňuje, počkejte, až budete mít alespoň dvě či tři otázky, a pak zatelefonujte sestře. Zeptejte se, zda by vám mohla sama dát odpověď, nebo by bylo vhodnější, aby vám odpověděl lékař. Někteří lékaři upřednostňují osobní konzultaci, jiní jsou naopak ochotni komunikovat i třeba pomocí e-mailu nebo faxu.
Nenechte se překvapit, nezná-li lékař odpovědi na všechny otázky nebo používá slova jako „možná" a „pokusíme se".
Medicína je založená na pravděpodobnosti. Z některých vyšetření a příznaků vašeho dítěte plyne určitá pravděpodobnost, že by se mohlo jednat o konkrétní genetický syndrom nebo nemoc, ale zatím to není jisté. Lékař vám spíš může říci, jaká vyšetření se musí udělat, aby se zvažovaná diagnóza potvrdila. Pokud už je diagnóza známá a je to možné, lékař vám určitě sdělí plán léčby a celkové péče.
U dětí s vrozenými vadami je složitější situace kvůli tomu, že se řeší mnoho problémů najednou. Je proto třeba mít dobrého pediatra, který celý proces ohlídá, aby se nic důležitého nepromeškalo.
Navíc je ale třeba zohlednit i velkou náročnost pobytů v nemocnici a absolvování různých lékařských kontrol a vyšetření. Existuje termín „hospitalismus", který popisuje psychické problémy dětí, které jsou často hospitalizovány v nemocnici. Tyto negativní vlivy na psychiku dítěte hodně zmírní přítomnost rodiče v nemocnici, časté návštěvy jiných rodinných příslušníků a celkové příjemně laděné pro středí nemocnice. V tomhle směru už doba pokročila a v řadě nemocnic jsou dobře vybavené herny, setkali jsme také s canisterapeutickými pejsky (speciálně vycvičenými a hlavně klidnými). Hodně pomáhají i dobrovolníci, např. nadace Lékořice na dětské neurologii v Praze v Thomayerově nemocnici v Krči.
Přesto je třeba počítat s tím, že každá hospitalizace dítě zatíží a to se tak může vrátit zpět na vývojové stadium, které už nedávno překonalo. Je např. běžné, že děti, které už doma zvládají chodit na nočník, s tím mají v nemocnici (nebo zpočátku třeba i ve školce) větší potíže. Proto po návratu z nemocnice je třeba dítěti dát čas na to, aby si opět zvyklo na změnu. Nechat mu zažít opět staré dobré rituály, které je ukotvují a přinášejí mu pocit jistoty.
- Máte právo se ptát i na složitější věci, i když nemůžete vždy vše do detailu pochopit.
Toto pravidlo jsem přidala k předchozím, která jsem převzala z knihy Jessie Gruman. Sama jsem se opakovaně setkala s tím, že pokud je naopak rodič vzdělaný, zhruba se orientuje v problematice a klade složitější otázky, lékaře to někdy lehce popouzí. Jednodušší je pro něj samozřejmě situace, když rodič jen poslouchá, co lékař řekne, a nad ničím moc nehloubá.
Mě ale vždycky napadala řada souvislostí, svým způsobem mě rozčilovalo, že jde přece o jednoho človíčka, tak proč se lékaři nedokážou názorově sjednotit nebo aspoň mezi sebou domluvit? Ortopedů jsem se tak ptala na vhodnou rehabilitaci, protože jsme s manželem nevěřili tomu, že jediným řešením nesprávné polohy nožiček od kotníků dolů je u naší dcery korekce pomocí ortéz. Moje nejmladší sestra je vystudovaná fyzioterapeutka. Mluvili jsme o tom spolu často; bavily jsme se o tom, jak je nespravedlivé, že rodič jako naprostý laik nakonec řeší složité lékařské problémy. Moje zkušenost potvrzuje, že někteří ortopedi a fyzioterapeuti nespolupracují právě ideálně. Spory se vedou i ohledně použití Vojtovy metody.
Ortoped nám řekl, že je to metoda vhodná pro děti s diagnózou dětská mozková obrna. A že Kája, která tento zdravotní handicap nemá, si už užila dost nepříjemností a nemáme ji tím rozhodně trápit. Neuroložka nám zase naopak tuto metodu důrazně doporučila. My jsme nakonec Vojtovu metodu cvičili dva roky (přestáli jsme i krizi se zlomeninou) a jsem si jistá, že nebýt toho, dnes by Karolínka měla ještě stále v postavení nožiček a v chůzi viditelný handicap.
Ortézy jsme ale Karolínce nasazovali také přesně podle doporučení ortopeda (přestože to se zas nezdálo naší fyzioterapeutce), kombinace obojího přístupu se nám totiž jevila jako ideální. A hlavně vedla k cíli, nožičky se začaly postupně rovnat. Když byly Káje dva roky a půl, byly její nožky už téměř srovnatelné s nožičkama zdravých dětí. Myslím si, že pokud bychom dávali pouze ortézy, chodidla by se pořád vytáčela zpět do špatného postavení a bylo by možná nutné i nějaké operační řešení. Když byly Karolínce tři roky a kus, potkaly jsme na koupališti fyzioterapeutku, která s Kájou opakovaně cvičila Vojtovu metodu, než odešla na mateřskou dovolenou. Povídaly jsme si a ona sama přiznala, že by nikdy nevěřila, že by Karolínka mohla vůbec někdy takhle dobře vypadat, co se týká nožiček. Měla jsem velkou radost, že ta námaha a to „trápení" při „vojtovce" mělo přece jen význam.
Vojtova metoda je podle mého názoru a zkušenosti účinná a jedinečná. V ojedinělých případech by ale mohla způsobit zhoršení zdravotního stavu v jiné oblasti nebo psychické trauma, což by převážilo celkový pozitivní rehabilitační účinek. Je to samozřejmě individuální, záleží na povaze dítěte, jeho věku (obtížné je to mezi 2. a 3. rokem) i na druhu jeho zdravotního handicapu. Samozřejmě také na tom, kdo a jak s dětmi onu metodu cvičí. U nás jsme museli terapii po dvou letech cvičení zastavit, protože Kája začala častěji padat a po cvičení se to evidentně zhoršovalo. Ať už to bylo únavou, nebo něčím jiným, cítila jsem, že se na misce vah pozitiva kontra negativa převažujeme na stranu negativ. Snažíme se proto dnes cvičit jiným způsobem, naučila jsem se něco od jedné zkušené fyzioterapeutky.
Používám svůj cit pro to, co Káje svědčí. (Koupili jsme si domů některé rehabilitační pomůcky na trénování stability chůze a zlepšení koordinace a vůbec hrubé motoriky, cvičení si vyloženě užíváme. Spojím to někdy s masáží zad, jindy se jdeme proběhnout, projet na kole nebo si zaplavat.)
Vojtovu metodu jsem použila jako příklad toho, do jak složité situace se někdy dostávají rodiče dítěte vinou toho, že mezi „odborníky na zdraví těla a ducha", v tomto případě mezi dětskými ortopedy, neurology a fyzioterapeuty, v některých otázkách neexistuje shoda ani možnost domluvy. Co má takový rodič dělat, když mu neurolog doporučí Vojtovu metodu a ortoped ji zároveň výrazně nedoporučí? Potom je opravdu jediným řešením sehnat si informace z více stran.
Pokud si hledáte názor dalšího odborníka, je to naprosto v pořádku. Někdy je vhodné situaci konzultovat s dalšími lékaři, až najdete takového, o němž budete přesvědčeni, že vašemu dítěti poskytne nejlepší léčbu. Na druhou stranu je ale dobré zas příliš do prověřování lékařů a způsobů léčby nezabřednout. Může se totiž stát, že vám dva různí specialisté téhož oboru řeknou i protikladný názor (a oba mohou mít svým způsobem pravdu). Například u Karolínčiny epilepsie jsme si vyslechli odpověď ano i ne na otázku, zda přidat další antiepileptikum k základnímu léku. Rozhodující potom pro mě byla důvěra v dlouholetou zkušenost naší neuroložky a její argumentace, která mi přišla správná a přesvědčivá. Tento problém není ale vždy úplně jednoduše řešitelný.
Také je potřeba dát velký pozor na získávání informací z internetu, které jsou často tendenční a zavádějící. A především jim chybí příslušná odborná interpretace. Na tomto místě uvedu několik užitečných webových adres, pomocí nichž se můžete pokusit na internetu najít vhodného lékaře, pokud nemáte možnost doporučení od někoho, komu důvěřujete a kdo má s lékařem vlastní zkušenost:
www.kataloglekaru.cz
Vyhledávání podle odbornosti, lékařského zařízení a následně podle krajů.
www.medicina.cz
Katalog lékařů a nemocnic.
www.medindex.cz
Databáze odborných lékařů. Je zde možné vyhledávat podle různých kritérií včetně hodnocení odborníky a zkušeností pacientů.
Zdroj:
Ukázka z knihy Máme dítě s handicapem (Portál 2010)
http://obchod.portal.cz/produkt/mame-dite-s-handicapem/
Na AZ RODINA.cz zveřejněno 29.3.2010
Související odkazy:
