KDYŽ SE CHCE, TAK TO JDE - AMBULANTNÍ POROD V PODOLÍ
Autor: Hana L.
Myslíte si, že sepisovat "porodní plán" je nesmysl? Slyšela jste, že porodit v ČR přirozeně a ambulantně je téměř nemožné? Následující příběh vás přesvědčí, že tomu tak není. Při troše štěstí vás někteří zdravotníci dokonce i podpoří.
Foto: archiv Hany L.
Do Podolí jsme přijeli něco po šesté večer, byl červen roku 2008. Na příjmu jsem sestru upozornila, že bychom možná mohly administrativu přeskočit, protože jsem otevřená a radši bych šla na sál. To, že jsem otevřená, jsem věděla díky mé porodní asistentce, ke které jsem chodila celé těhotenství, a která mě v průběhu první doby porodní několikrát kontrolovala.
Chtěla jsem jet do porodnice co možná nejpozději (pokud vůbec) a minimalizovat tak možnost nechtěných zásahů. Nakonec jsem rodila velmi dlouho, a proto jsem byla opravdu moc ráda, že jsem měla „svojí" porodní asistentku, protože jako prvorodička bych nevydržela a do porodnice odjela už dávno.
Sestra se na mě podívala sice poněkud skepticky, nicméně zavolala doktora. Mladý lékař po zjištění, že jsem opravdu otevřená, jen rozverně poznamenal, že takhle se má chodit k porodu.
Rozvernost ho po přečtení našeho porodního plánu bohužel trošku přešla. Mě však potěšilo už jenom to, že si porodní plán přečetl, a že se jím hodlal zabývat. Prošli jsme společně body, se kterými měl nějaký problém (zejména nástřih - chtěl střihat preventivně a nečekat, poloha při porodu - chtěl polohu na zádech, porod placenty - chtěl čekat jen chvilku a popohánět, stříhání pupeční šňůry - tady uznávám, že jsem měla nestandardní požadavek - stříhat pupeční šňůru až po porodu placenty) a domluvili jsme se na průběhu porodu, pokud vše půjde dobře. Přestože se mu některé moje požadavky nelíbily, nakonec moje přání respektoval, i když mi svou nelibost dal jasně najevo.
Porodní plán si přečetl i neonatolog, protože tam byl oddíl týkající se dítěte. Také za mnou přišel pohovořit si o mých představách. Pokud šlo o miminko, přála jsem si, aby bylo ihned po vykouknutí u mě na břiše, a aby se ode mě nehnulo ani na krok :-), dále aby bylo ušetřeno jakýchkoli zásahů (samozřejmě pokud bude vše tak, jak má být). Neonatolog byl velmi milý a v zásadě s tímto postupem neměl vůbec žádný problém. Tohle vše jsme probírali mezi v té době mírnými kontrakcemi s dlouhými intervaly, takže mi řešení detailů porodu naštěstí nečinilo větší potíže.
Pomalu jsme spěli k závěrečné fázi porodu. Zvolila jsem si nakonec porodní křeslo, u něhož jsem si opěradlo zvedla, takže jsem rodila jakoby v sedě, nakonec mi tahle poloha vyhovovala nejvíc. Přála jsem si, aby se při tlačení čekalo na kontrakce, a aby miminko nebylo nijak vytahováno, zkrátka aby se tomu dal čas. Pan doktor odolal pokušení tomu „pomoci" dokonce i tehdy, když koukala skoro polovina hlavičky a skončila kontrakce, takže se muselo počkat na další. Po další kontrakci byla venku hlavička a na další ramínka a zbytek tělíčka. Těsně po osmé hodině mi byl syn jedním plavným pohybem položen na břicho, neutřený, krásný. Manžel ho přikryl námi přinesenou červenou osuškou. Chlapeček vůbec nezaplakal, jenom na mě tak udiveně široce otevřenýma očima koukal a já se euforicky dívala na něj.
Až později po porodu mi manžel řekl, že v této fázi na něj z dálky kouknul neonatolog. Já vůbec nevěděla, že tam je. Byla jsem v úplně jiném světě, povídala jsem si s miminkem, přiložila jsem ho k prsu, on mě krásně pokakal smolkou :-) a přišlo mi, že tak za deset minut jsem porodila placentu. Manžel mě po porodu vyvedl z mého omylu, prý to bylo za třičtvrtě hodiny. Po porodu placenty jsme si ji díky úžasné porodní asistentce pořádně prohlédli a poté manžel přestřihnul pupeční šňůru.
Asi po další půlhodině vzal manžel syna a šli ho se sestrou na pultík vedle otřít od smolky a zvážit. Měla jsem je stále na očích (syna jsme nechtěli měrit, neonatolog na mě jen tak spiklenecky mrknul a řekl „ to je jasnejch padesát centimetrů" a údaj zapsal do příslušné kolonky:-). Hned poté byl syn zase zpět u mě. Mezitím porodník zkontroloval poporodní zranění, hráz byla bez natržení, malé poranění mimo hráz bylo, ale nic vážného.
Zhruba po dvou hodinách si přišla sestra pro syna, aby ho převezla na novorozenecké oddělení, takže přišel čas oznámit, že jdeme domů. Následovala menší diskuze s porodníkem, poté příjemný rozhovor s neonatologem. Oba se odebrali sepisovat reversy.
Já jsem se mezitím s pomocí porodní asistentky došla osprchovat, obléct a po podepsání všech potřebných papírů jsme něco před půl jedenáctou večer odjeli z porodnice domů, cesta nám trvala tak deset minut.
Doma jsme si vlezli všichni do postele, zavolali manželovým a mým rodičům, kteří celí nadšení přijeli 100 km podívat se na vnoučka a po ani ne půlhodině odjeli těch 100 km zpět.
Mně bylo krásně, asi díky hormonální euforické bouři jsem i po skoro dvoudenním porodu nemohla nadšením usnout a byla jsem plná energie. Syna jsem přikládala k prsu tak, jak si řekl a i když jsem měla techniku kojení nastudovanou jen teoreticky z různých informačních zdrojů, šlo to v pohodě.
Druhý den dopoledne se na nás přijela podívat naše porodní asistentka, zkontrolovala, jak kojíme, prohlédla miminko, popovídaly jsme. Takhle přijela asi ještě jednou nebo dvakrát. Také se u nás na chvilku zastavila naše pediatrička.
No a to je vše - pak už jen běžný život prvomatky s čerstvým miminkem.
Doteď vzpomínám na svůj porod často a ráda. A opakovaně mi při poslouchání popisu porodů některých kamarádek dochází, že to není úplně běžný průběh a že jsem moc ráda, že jsem si svůj porod dokázala uhájit.
Je pravda, že v některých okamžicích to nebylo lehké a doktor byl velmi nepříjemný, ale porodní asistentka a neonatolog byli naopak vstřícní, citliví a milí.
Hana L.
Související odkazy:
Zdroj:
AZ RODINA.cz - informační portál (nejen) pro rodiče, www.azrodina.cz
22.7.2010
