Banner_azrodina

TROCHU JINÁ MÁMA - PROČ TO MÁ TĚŽŠÍ?

Autor: Mgr. Kateřina Vítová

Když žena s handicapem otěhotní, musí často překonávat nejen bariéry svého postižení, ale je nucena také bojovat s předsudky okolí. Bohužel nejen laici, ale nezřídka také zdravotničtí pracovníci jí kladou další překážky, místo aby jí poskytli potřebnou podporu a pochopení...

2010-04-17-1173_normal

Foto: archiv Kateřiny Vítové (Leuška)


Právo na nerušený soukromý a rodinný život je zaručeno KAŽDÉMU Listinou základních práv a svobod 23/1991 Sb., konkrétně v čl.10. Stejně tak má každý právo na adekvátní péči, včetně případné léčby neplodnosti a aplikace metod asistované reprodukce, pokud toto potřebuje, a to bez ohledu na to, má-li taková pacientka nějaký handicap či nikoli. Realitou je ale fakt, že české porodnictví a společnost vůbec bohužel stále s rodiči s handicapem příliš nepočítá a ještě méně si ví rady např. s maminkami, jejichž postižení je výraznější. Situace se sice s léty postupně zlepšuje, relativně hodně se zlepšila např. péče a služby pro ženy sluchově handicapované. Nicméně spousta problémů stále zůstává nedořešena.

Když tedy žena s handicapem otěhotní, nečeká ji jen radostné očekávání miminka. V mnoha případech na ni čeká řada komplikací, boj s předsudky a zdolávání často zbytečných bariér. Například kurzy pro těhotné většinou nepočítají s handicapovanými maminkami, stejně tak je pro ženy s výraznějším postižením stále dost těžké najít třeba dulu.

Sama mám poměrně nepřehlédnutelné postižení - dětskou mozkovou obrnu, postižení obou nohou a částečně i rukou. Chodím o berlích. Když jsem si při svém druhém těhotenství v roce 2006 hledala dulu, uspěla jsem až na pátý pokus. Ze čtyř oslovených žen jsem cítila strach, vyhýbavé odpovědi, odkazování na lékaře atp. Jenomže já s mozkovou obrnou žiji už 33 let, vcelku jsme si na sebe zvykly :-). Takže já vím nejlíp, jak s tím žít. Kdybych se na vše chodila ptát lékařů, patrně bych dnes žádné děti neměla. Od duly potřebuji podporu a kdo mě má podpořit, ten se mě nesmí bát. Nakonec jsem našla dulu naprosto úžasnou a dnes ji beru jako člena rodiny. Náš první kontakt byl skvělý, dula přiznala že zkušenost se ženami jako já sice nemá, ale že nám nic nebrání se poznat. A o tom to je - poznat se a respektovat ...

Dula mi moc pomohla a to neměla lehkou pozici, jelikož jsem si z doby prvního těhotenství nesla poměrně vážné trauma, které jsme před druhým porodem musely alespoň trochu zpracovat.

Velkým problémem je také předimenzovanost péče, která je v ČR u těhotných předimenzovaná obecně, ale u zdravotně postižených zvlášť. Jsou častěji posílány na genetická vyšetření a do rizikových poraden, než ženy bez handicapu, a to mnohdy bez ohledu na to, zda daný handicap těhotenství ovlivňuje či nikoli. Znám např. ženu, kterou chtěl gynekolog pro jistotu poslat na amniocentézu, protože viděl, že její manžel je na vozíku. Lékař se vůbec nezeptal, proč je pán na vozíku. Prostě viděl vozíčkáře, a tak navrhl drahé invazivní vyšetření. Pro jistotu a zbytečně - manžel té paní byl na vozíku po úraze...

U tělesného postižení je pro ženu také doslova nadlidský výkon vyhnout se elektivnímu císařskému řezu. Když jsem byla poprvé těhotná, byla jsem nezkušená vyděšená prvorodička, neuměla jsem lékařům odporovat. Ošetřující gynekoložka mě poslala do rizikové poradny z důvodu základního onemocnění. V Motole jsem pak po třech hodinách čekání dostala vynadáno, co že tam dělám, když jsem úplně normálně těhotná! Celé těhotenství jsem sháněla různá potvrzení od nejrůznějších lékařů, že můžu tohle a tamto. Neurolog ani ortoped nakonec neměli námitky proti spontánnímu porodu, přesto vše skončilo plánovaným císařským řezem, který mi byl doslova a naprosto neetickým způsobem vnucen personálem vyhlášené pražské porodnice. Sekce se posléze ukázala jako zbytečná. Tato zkušenost ze mne udělala poměrně skalního odpůrce plánovaných císařských řezů. Nakonec jsem si svou cestu k normálnímu porodu našla, ale musela jsem si najít svého doktora, spřízněnou porodnici, dulu a šlo to. Kolik žen má ale na tohle sílu? Většina není zvyklá odporovat a ženy s handicapem se často bojí odporovat „autoritám v bílých pláštích". Kolik žen je tak ochuzeno o možnost být s miminkem od první vteřiny a třeba zbytečně ...Jen proto že se porodník bojí, že nezná a tak radši řeže ...

Dalším problémem může být protichůdnost názorů gynekologa a ošetřujícího specialisty. Např. pokud žena s epilepsií hledá informace, zda může či nemůže kojit, bude asi pěkně zmatená. Na www.porodnice.cz najde údaj, že epileptičky nemají kojit, ale názor neurologů již zdaleka tak kategorický není. Na tomtéž webu může totiž najít i jiný článek o kojení a epilepsii, který vyznívá naopak ve prospěch kojení - alespoň u části žen s epilepsií. Pokud se orientuje v tématu, ví, že ten druhý příznivější článek psala přední česká neuroložka, ale pro laika mohou být tyto protichůdné informace matoucí. Sama sice epilepsii nemám, ale u mé nejmladší dcerky se v kojeneckém věku epileptické záchvaty objevily, nejspíše jako důsledek prudké reakce na tzv. hexavakcínu. Zkrátka člověk nikdy neví, na co v životě narazí a jaká informace se mu jednou bude třeba hodit...

Pravdou zůstává, že žena s jakýmkoli handicapem se musí více pídit po relevantních informacích, než žena bez handicapu. Pro každou těhotnou je obtížné vyrovnat se se změnami ve vlastním těle, zvládnout nepřeberné množství nových informací. Pracují hormony, velkou roli hraje strach nebo nejistota - tak je to asi u každé těhotné. Když si ale představíte, že kromě těch „běžných problémů" musíte v těhotenství řešit i spoustu dalších, z nichž mnohé plynou třeba jen z pouhé neinformovanosti okolí - není to zrovna příjemné a je to bohužel často zbytečné.

Zajímavé téma je také bariérovost porodnic (a protože porodem mateřství teprve začíná následují možné problémy s bariérovostí dětských oddělení, školek, škol atp .) V roce 2009 uvedla nejmenovaná porodnice při fakultní nemocnici do průvodce porodnicemi na www.aperio.cz, že je plně bezbariérová a je připravena poskytovat péči handicapovaným rodičkám. Následně tato porodnice odmítla přijmout rodičku ochrnutou po úrazu míchy s tím, že pro ni nemají vyhovující pokoj. Žena na vozíku musela pak dva týdny před porodem poměrně obtížně hledat alternativu, kterou naštěstí nakonec našla v malé porodnici.

Často se také stává, že personál porodnic na dotazy týkající se bezbariérovosti odpovídá stylem "pokoje máme, sociální zařízení nikoli , ale ono se to nějak udělá." Ono se to nějak neudělá. Nebo si dovedete představit, že byste se po porodu nemohli osprchovat a to po několik dní ....?

Spousta žen s těžším postižením zcela logicky preferuje ubytování spolu s doprovodem. Po porodu uvítá přítomnost blízké osoby snad každý, handicapovaná žena má další pádný důvod - člověku se kterým žijete a kterého znáte nemusíte vysvětlovat jak a s čím potřebujete případně pomoci a proč. Naopak je poměrně nepříjemné vysvětlovat totéž každé druhé sestřičce. I když se personál porodnice třeba snaží, mohou vzniknout nedorozumění prostě i jen díky tomu, že žena je po porodu unavená, může být přecitlivělá a personál naopak může být ve stresu. Umožnit handicapované rodičce (pokud si to přeje) ubytování spolu s doprovodem ( asistentem,či rodinným příslušníkem) by tedy mělo být samozřejmostí. Přesto těhotné s handicapem často nemají možnost být v porodnici spolu s osobou blízkou. Navíc mnohé porodnice umožní ubytování s doprovodem pouze na nadstandardních pokojích, kterých ale je málo, bývají tedy obsazené a navíc jsou drahé.

Personál porodnic a zdravotnických zařízení obecně často neumí s handicapovanými komunikovat. Přetrvávají předsudky a nezřídka chybí elementární slušnost. Dotazy typu „ A jak se budete starat?" jsou opravdu neetické, ba přímo neslušné. Výroky jako „Umíte číst ?" jsou už skoro na žalobu.

Prosadit si bonding bývá u handicapované ženy obvykle těžší než u tzv.zdravé. Stačí, aby pediatr v porodnici prostě „měl obavu" či si "neuměl představit" a je problémem si prosadit i rooming in, natož pak bonding. Vím o případu handicapované matky, kdy pediatr v porodnici nahlásil na příslušném orgánu sociálně právní ochrany dětí, že propouštějí matku s "problematickou rodičovskou kompetencí". Možná jednal v dobrém úmyslu, ale překročil své kompetence, porušil povinnou mlčenlivost a mladé rodině také bezdůvodně zkomplikoval život.

Jako zarážející se jeví také fakt, kolik lidí si připadá kompetentní vyjadřovat se k tomu, kolik by handicapovaní měli mít dětí. Vždycky jsem chtěla mít velkou rodinu. Nedovedete si představit, kolik lidí s tím nesouhlasí anebo mají pocit, že musí vyjádřit svůj - samozřejmě negativní - názor. Vesměs takto činí lidé, kteří mě a mou rodinu moc neznají. Ale tohle je prostě otázka přetrvávajících předsudků, dědictví dob nedávno minulých. Snad se to časem spraví... Vždycky, když mě něco takového naštve nebo když musím překonávat nějakou překážku, vzpomenu si, že mám vlastně štěstí - mám pouze tělesné postižení ....

Samotný handicap je tedy často mnohem menším problémem, než komplikace, které vyvstanou díky nevědomosti, špatné komunikaci či naprosto zbytečné, ale bohužel stále tak nějak přetrvávající ostrakizaci (vylučování, vypovězení ze společnosti) handicapovaných.

Kdy jsem zjistila, že to zvládnu

Narodila jsem se v sedmdesátých letech. Tehdy se s lidmi s postižením jaksi nepočítalo. Už to, že jsem chodila na běžnou základní školu, bylo tehdy něco docela neobvyklého. Vlastně jsem nikdy nepřišla do užšího kontaktu se speciálním školstvím, nicméně dostatečně traumatizující pro mne v dětství bylo několik pobytů v lázních. Najednou jsem se ocitla v prostředí, kde vám ošetřující personál dával nepokrytě najevo, že za nic nestojíte, že jste k ničemu, protože jste trošku jiná /jiný. Tři měsice v roce jsem pozbyla křestní jméno - oslovovalo se výhradně příjmením. Mříže na oknech, všudypřítomná špína, pach moči a plen. Pokoje minimálně po šesti, společné koupání, nerespektování soukromí či intimity. K tomu rehabilitace velmi diskutabilní úrovně a škola dvě hodiny denně. Když mi bylo devět nebo deset, byla jsem v lázních naposledy. Tehdy jsem se tam starala o dvě malé děti. V lázních totiž panoval takový systém, vymyslily jej "hodné" sestřičky. Každý, kdo byl soběstačnější nebo šikovnější se musel po večerech starat o své méně zdatné kolegy. Dávat na mísu svou sedmnáctiletou spolubydlící, aplikovat jí menstruační vložky atp. to se mi v těch deseti letech docela eklovalo, ale starat se o ty malé děti, to mě bavilo a moc. Snažila jsem se jim ten pobyt tam co nejvíc zpříjemnit. Nevím, zda se mi to tehdy povedlo, snad...Ale od té doby jsem si tak nějak byla jistá, že vlastní děti chci a že péči o ně zvládnu.

Jak jsem to zvládla

Postupem času jsem začala uvažovat o tom, že bych chtěla větší rodinu. Tak nějak mi to přišlo normální, proč taky ne, většina holek u nás na gymplu děti plánovala. Tak proč by to u mě měl být problém? Jenže on byl problém. Ne ve mně, ale v názorech okolí. Ohledně rodičovství byly názory odmítavé ze všech stran. Lidé se zdravotním postižením stále nejsou v ČR řekněme vychováváni k rodinnému a partnerskému životu. Když dospíváte tak tak nějak začnete mít pocit, že něco není v pořádku, ale nechápete to. Tedy alespoň já to nechápala. Byla jsem normální holka jen s "křivýma nohama a špatnou rovnováhou", jenže mi začalo docházet, že okolí mě nebere jako ženskou. V rodině se má budoucnost plánovala ve stylu „budeš bydlet u rodičů, pracovat v místě bydliště a snad se o tebe nějak postaráme". Rodina se ode mne neočekávala. Na vysokou školu jsem odešla do Prahy a do rodného městečka v Polabí už jsem se nevrátila. Mým životem prošlo několik partnerů. Pokud byl partner fyzicky zdravý, pak jsem byla v jeho rodině jakožto partnerka většinou odmítána. Co se týká sexuality a rodičovství obecně z pohledu lékařů, byla mi několika lékaři nezávisle na sobě až neomaleným způsobem vnucována antikoncepce. První dvě těhotenství byla příbuzenstvem přijata spíše negativně, a to jak ze strany matky mého exmanžela, tak ze strany mojí matky.

Když jsem čekala třetí dcerku Růženku s jiným partnerem, byl postoj jeho rodiny lepší, moje maminka zachovávala postoj rázně odmítavý ....Na zážitek s porodem první dcery a na chování personálu ve vyhlášené pražské porodnici se snažím zapomenout už léta. U dvou mladších dcerek to vše bylo v pohodě, ale musela jsem si najít „svoje lidi", lékaře, dulu, porodní asistentku, lidi bez předsudků, takové, kteří mě berou a budou brát jako "normální ženskou". Jde to, ale nebylo snadné takové lidi najít. Vlastně jsem měla veliké štěstí.

No a když už ty své drobečky mám, musím se o ně postarat a musím se postarat taky o to, aby je moje postižení pokud možno nezasáhlo anebo je zasáhlo co nejméně. Pořád řeším, co a jak udělat. Počínaje pražskou MHD - jezdí sice nízkopodlažní tramvaje, ale díky chování části spolucestujících jsou pro mne s kočárkem také skoro nepoužitelné. Vždycky jedu ještě s někým, abych neriskovala, že mi kočárek (nebo starší dítě) zůstane na nástupním ostrůvku, zatímco já už budu v rozjeté tramvaji - třeba jen proto, že se lidi tlačí anebo proto, že řidič prostě nepočkal. Problém je také to, že když máte kočárek, lidi nějak nevidí anebo nepředpokládají jakékoli Vaše postižení. Nedávno mě starší paní docela nevybíravým způsobem vykazovala z vyhrazeného místa v tramvaji. Ohradila jsem se, že mám průkaz ZTP/P a opravdu nemohu ve voze stát nebo sedět na zadních sedačkách, navíc jsem měla na klíně čtyřletou Leušku. Paní se na mě obořila se slovy „Vy že jste ZTP? Vždyť máte dítě!" Místo jsme si naštěstí uhájily :-)

Také nám komplikuje život bariérovost školek, bazénů, ale i části dětských oddělení nemocnic - stále se nepočítá s tím, že by dítě mohl někam doprovázet rodič s postižením. Ano, všechno se dá vždycky nějak udělat, ale komplikace to je a dvacet let po pádu komunismu je těch architektonických bariér pořád dost.

Velkým problémem je v českých zemích také "fenomén zírání". Když přijdeme někam, kde naši rodinu neznají, vždy se najde dostatek čumilů ." Jé přijel cirkus - koukejte baba s berlemi a tlupa dětí, no to je něco". Někteří chytráci se i otočí. A děti si všimnou a ptají se, proč ten pán nebo ta paní tak zírá na jejich maminku. Jde to vysvětlit ale dost těžko, sama totiž nevím, čím je naše rodina pro některé tak zajímavá.

Ať jsme zajímaví z jakéhokoli důvodu, máme se rádi. Jsem ráda, že mám svoje holky a snad Bůh do budoucna dopřeje i hošíčka. Mám okolo sebe lidi, které mám ráda a oni snad mají rádi mě. Bylo mi dopřáno vzdělání a samostatnost a můžeme si jako rodina dovolit platit hypotéku. Bydlíme v našem bytě, ne v magistrátním - to všechno jsou privilegia, která mnohým se stejnou diagnózou jako mám já, nebyla osudem dána. Mám štěstí. Mám svůj život a jsem máma ...


Mgr. Kateřina Vítová (1977) má dětskou mozkovou obrnu s výrazným postižením nohou a menším postižením rukou, chodí o francouzských holích.
Vystudovala KULTUROLOGII na FF UK a PRÁVO na Právnické fakultě UK v Praze.
Má tři dcery: Ester Zoe (2002), Leu Rút (2006) a Růženu Annu (2008).
Nyní je na RD s nejmladší dcerkou, při RD ale spolupracuje s o.s. APERIO (v internetové poradně pro rodiče).
Dále se zabývá "medicínským právem", hlavně v oblasti práv klientek porodnické péče.
Mimo jiné jí jde o "zlidštění" péče o tzv. rizikové ženy či specifické případy. Dalším tématem, kde je třeba mnohé změnit, je oblast porodnické péče o ty ženy po sekci (ích), které si při dalším těhotenství přejí porodit přirozenou cestou. Obecně celá péče o ženy po operativních porodech potřebuje v mnoha porodnicích jakousi humanizaci, třeba v otázce podpory bondingu. Snaží se tedy alespoň maličko těmto změnám pomoci.



OČIMA FYZIOTERAPEUTKY

Jakoby v našem zdravotnictví bylo 20 let po revoluci stále málo prostoru pro vlastní rozhodnutí pacienta, klienta, budoucí matky. Tím více to platí pro lidi, a v případě těhotenství pro ženy, kteří jsou odlišní.
Lékaři a další zdravotní personál není zvyklý, naučený nabízet prostor pro vlastní rozhodnutí člověku, který vyhledal jejich služby (přitom tyto služby si většinou platíme my sami), ať už je to člověk jakýkoli. Zároveň je společnost nepoučená o svých právech ohledně svého zdraví a zdraví svých dětí, neumí svých práv využívat ke svému prospěchu a nechá se (často ochotně) manipulovat zdravotníky.
Myslím si, že jako demokratická společnost jsme zatím nerozvážní a nerozumní. Věřím, že otevřený přístup ke všem odlišnostem lidského bytí se teprve učíme. Proto není dokonalý... přestože se pozvolna mění.
Jako člověk, který se dostal do blízkého kontaktu se životem těchto lidí a má mezi nimi své přátele a známé, a jako žena, která prošla úskalími těhotenství v českém zdravotnictví vnímám, že ženy velmi potřebují v tomto křehkém období podporu, tím spíš ženy zdravotně znevýhodněné.
Nejde o to, že by vše v našem zdravotnictví bylo špatné. Naopak. Jen mu trochu schází ten zmiňovaný prostor pro názor a rozhodnutí pacienta. Zároveň mu možná také schází poučení, spolupracující pacienti ochotní převzít zodpovědnost o své zdraví. Lékař by tak snáze mohl "dorůst" z pozice rozhodovatele o zdraví pacientů do pozice přítele, pomocníka a rádce pacienta.

Kateřina Farová Gilová


Kateřina Farová Gilová je původním povoláním fyzioterapeut. Dále vystudovala FTVS obor Tělovýchova a sport zdravotně postižených. 4 roky pracovala v Jedličkově ústavu v Praze a dále v jiných ústavech a centrech s tělesně a duševně znevýhodněnými.
Má 2 syny.
Ráda by se jako dula věnovala zdravotně znevýhodněným ženám.

Kontaktní údaje: katka.matka@seznam.cz, 603 230 169


Zdroj:

AZ RODINA.cz - informační portál (nejen) pro rodiče, www.azrodina.cz

Banner_125x125_002_babynositka_brezen_2013
11112922

NE KAŽDÁ ŽENA CHCE PORODIT DOMA, ALE VĚTŠINA ŽEN POTŘEBUJE SVOJI PORODNÍ ASISTENTKU!

České zdravotnictví se rádo chlubí svými úspěchy v oblasti porodnictví a neonatologie, zejména jednou z nejnižších úmrtností novorozenců. O čem se ale mluví podstatně méně, je (ne)svoboda matek v porodnicích, množství rutinních, ale často zbytečných invazivních lékařských zákroků a separace dítěte, či nemožnost rodit v porodním domě či doma se zajištěnou péčí, za což leží odpovědnost výhradně na státu. Země, které nabízejí daleko pestřejší systém péče během porodu, přitom mají statistické výsledky srovnatelné, některé dokonce i lepší, například severské státy.

JAK CVIČIT V TĚHOTENSTVÍ? DOBRÁ JE GRAVIDJÓGA

Těhotenství není nemoc a rození dětí je pro ženu přirozeným údělem. Nejlepší pohybová aktivita v těhotenství je GRAVIDJÓGA.

KDYŽ UŽ TO PO PORODU NENÍ TAM DOLE JAKO DŘÍV

Depilace intimních partií je dnes samozřejmostí. Zřejmě i proto ženy začaly řešit, jak vypadají na intimních místech. Nejmodernější metoda rejuvenace ženského vnějšího genitálu přístrojem ProtégeIntima a laserové ošetření g-set přináší bezbolestné řešení – vyhladí pokožku, srovná asymetrie, stáhne povolenou pochvu po porodu a poradí si i s inkontinencí.

JAK POZNÁM, ŽE JSEM TĚHOTNÁ?

Pro potvrzení těhotenství už dnes stačí zajít do lékárny a koupit si kvalitní těhotenský test. Tušíte od kdy se těhotenské testy využívají a jak fungují? Věděli jste, že už si můžete koupit i krevní těhotenský test, který umožňuje rychlou a přesnou diagnostiku v klidu domova?

DOPŘEJTE SVÝM DĚTEM KOSMICKÝ KOMFORT

Která z nás by si nepřála, aby se naše miminko cítilo jako v bavlnce? A to bez ohledu na to, jaké panuje počasí, zda chodíme pěšky nebo jezdíme převážně autem, zda trávíme většinu času ve městě nebo v přírodě. A určitě by se nejedné z nás ulevilo, kdybychom mohly tuto starost úplně pustit z hlavy a mít jistotu, že je dětem prostě krásně, a jen si užívat společné chvíle.

LÁTKOVÉ PLENY - JAK VYBRAT TY PRAVÉ V RŮZNÝCH SITUACÍCH?

Rozhodli jste se svému dítěti dopřát látkové pleny? Pravděpodobně při jejich výběru přijde na pořad dne některá z těchto praktických otázek. Možná budete přemýšlet, co za plenky zvolit do šátku, nebo jak látkovat, když nemáte moc místa na sušení. Někoho zajímá, jak při látkování co nejvíce ušetřit náklady a jiný chce ušetřit vlastní práci. Určité pleny sedí drobným dětem a jiné malým „pucínkům“. Ideální typ pleny pro vás se liší v různých situacích. Na 6 typických otázek při používání látkových plen odpovídaly látkovací poradkyně a zkušené maminky z týmu Brány k dětem – největšího českého ochodu s ekologickými potřebami pro děti i celou rodinu.

DĚTI A CHEMIE K SOBĚ NEPATŘÍ!

Zodpovědným rodičům nejspíš není třeba vysvětlovat, jaké riziko představuje pro jejich děti chemie, běžně používaná v domácnosti. Možná ale spousta z nás netuší, že se škodlivými látkami mohou děti přijít do styku také nošením některého oblečení a užíváním hygienických potřeb či kosmetiky. Je potřeba si uvědomit, že i malé množství může při dlouhodobém působení nadělat velké škody na zdraví celé vaší rodiny. Pro ty, kteří nechtějí nic riskovat, jsme dali dohromady několik tipů, jak se obejít bez chemie.

Jako maminčino pohlazení Bupi Baby mycí pěna – dotek přírody pro vaše děťátko

Pokud jste si právě přinesli z porodnice domů malinkatý vrnící uzlíček, je vám naprosto jasné, že pro své miminko potřebujete jen to nejlepší, nejněžnější a nejzdravější. A nejen pro novorozence je určená jemná a maximálně šetrná Bupi BABY mycí pěna s vysokým obsahem přírodních složek, ocení ji také všichni alergici a lidé s citlivou pokožkou.

KLIDNÉ MATEŘSTVÍ? UŽÍVEJTE SI HO I VY!

Trápíte se tím, že vaše miminko nespí a je neklidné? Hledáte odpověď na otázku, zda je skutečně v bezpečí a zda pro něj děláte to nejlepší? Těšila jste se na mateřskou dovolenou, ale trápí vás jen stres a obavy?

NOSTE SVÉ DĚTI POHODLNĚ

Rádi bychom vám představili babynosítka značky Tula. Nosítko je praktickým pomocníkem maminek a tatínků. Oceníte jej jak při běžných domácích činnostech jako je uklízení, vaření – kdy se děti „pletou pod nohy“ a nebo chtějí nosit či vidět, co právě maminka vaří.

KRÁSNÝ DĚTSKÝ NÁBYTEK Z MASIVU

Čekáte miminko, jste čerství rodiče nebo už máte odrostlejší dítě a přemýšlíte jaký nábytek vybrat do dětského pokoje? Kvalitní dětský dřevěný nábytek najdete v nabídce firmy Domestav s.r.o. Jedná se o českou společnost, která se specializuje na masiv a zdravé spaní. Kromě kvality nepodceňuje firma ani design, takže vaše dítě bude z nového pokojíčku určitě nadšené. Přesvědčte se sami.

CHCI SVŮJ POROD!

Online formulář, kterým oslovíte odpovědné úřady a politiky. Cílem iniciativy Chci svůj porod je umožnit především ženám, maminkám, budoucím maminkám a nejen jim oslovit odpovědné úřady a politiky, sdělit jim svůj názor, své potřeby a zkušenosti a požadovat od nich, aby se současnou neuspokojivou situací v péči o těhotné a rodičky a systematickým porušováním jejich práv a práv jejich dětí důkladně zabývaly. Cílem této iniciativy není propagovat porody doma, ale prosazovat právo ženy zvolit si svobodně místo porodu i poskytovanou zdravotní péči.

POMOC PŘI PLOCHÝCH ČI VPÁČENÝCH BRADAVKÁCH - AVENT NIPLETTE

Niplette je revoluční vynález...je jednoduchý, bezbolestný a může být použit ženou v každém věku

O AVENTU

AVENT je jediný speciálně navržený program pro krmení, aby pro vás a vaše dítě byl co nejjednodušší...

Banner_bez-chemie_200x600px
V děloze světa, Markéta Kotková - malířka intuitivních obrazů, tel.: 724 341 359