O MUŽÍCH, RODINĚ A DĚTECH ANEB "KAM SE SAKRA PODĚLI CHLAPI"?
Autor: Jan Bílý
Hned na začátku musím přiznat, že se moje kvalifikace pro tento článek blíží téměř nule. Dobře, jsem muž. Ale ženatý jsem nikdy nebyl, a ačkoliv jsem měl to nesmírné štěstí být u dvou domácích porodů, vlastní děti nemám a v mých šestapadesáti už asi nepřijdou. Proto mě veliký ohlas mé přednášky na minulém ročníku „Týdne respektu k porodu" docela překvapil. A nejen to - byl jsem požádán, tento rok moji účast zopakovat a o tématu mého večera napsat i malý článek.
Minulý rok jsem mluvil o tom, jak se z pohledu systemických konstelací jeví role muže a ženy a co to vlastně znamená, když mluvíme o mužském a ženském principu. Tento rok bych se chtěl pustit do mnohem náročnějšího tématu. Těžšího. Oficiální název mého vystoupení je cosi ve smyslu „Důležitost otců". Ten neoficiální, který jsem vlastně ještě nikomu nesdělil, zní: „Kam se sakra poděli chlapi!?" Asi ho také nikomu nesdělím, protože je jasné, že na takovou přednášku by muži nedorazili. Nebo snad ano?
Dotyčná otázka, i když možná že ne takhle naplno, zaznívá často na seminářích nejen partnerských. Ptají se ženy (kdo jiný) a je vlastně jedno, zdali jsou matkami ve vztahu, matkami samoživitelkami nebo teprve někoho na založení rodiny hledají. Jistě, díkybohu existují stále ještě muži, toužící po rodině a po dětech. Jenomže pokud hledáte vědomé, pokročilé muže, muže, kteří vás (tedy vás ženu) nebudou brzy nudit, muže vnímavé a citlivé, začíná to být s jejich „chlapstvím", tedy s jejich nezviklatelnou prezencí a talentem nezdrhnout při první příležitosti, kritické. To není moje domněnka, to slýchávám často od klientek. Možná, že se jen nacházím v nějakém špatném prostředí. Ale pokud tomu tak není, derou se do popředí otázky. Čím to je? Co se děje?
Nedávno jsem viděl reportáž z CEBITu, největšího veletrhu počítačové techniky. Samí chlapi! Naše politika? Samí chlapi (až na pár čestných výjimek). Představenstvo a vrcholový management firem? Samí chlapi! Zato ve školkách, školách a teď už i na univerzitách (minimálně v USA) - ženy. Kdo zůstává s dětmi? Ženy. Kdo vychovává nejen holky ale i kluky? Jasně, ženy. Což je ještě podporováno soudci (i soudkyněmi), kteří odepírají mužům střídavou péči. I ti zjevně soudí, že dětem je u mámy lépe než u táty.
Jsme společnost, ve které je dialog mezi ženami a muži, mířící do skutečné, nepohodlné a náročné hloubky, na spadnutí. Protože jinak se nedostaneme z místa. Je toho hodně, co se musíme od druhého pohlaví naučit, dozvědět, možná vůbec vyslechnout a vzít na vědomí. A nedá se nic dělat - musí do toho jít jak muži, tak i ženy a oba s odvahou.
Ono to totiž dříve bývávalo podstatně jednodušší. Pokud muži chtěli sex (nikoliv ten za peníze, ale ten z lásky a s láskou), museli „tu vyvolenou" požádat o ruku. Děti byly takřka neodmyslitelný výsledek sexu, tedy pro romantičtější povahy, milování. Výsledek tak samozřejmý, že se o chtění či nechtění rodiny a dětí moc nepřemýšlelo.
Rodina, prezentovaná navenek mužem v „úctyhodné" pozici a dovnitř ženou v spíše podřízené a tím na subtilnější ovlivňování zaměřené pozici, byla „základ státu". Osobní svobody, koníčky, spirituální růst, cestování - to byly věci, které byly vyhrazené malým, okrajovým skupinkám podivínů a tím nehrály pro společnost velikou roli.
Krom toho fungovaly děti také jako důchodové pojištění. Dostatek dětí byl jak ženami, tak i muži vnímán jako zabezpečení pro případ předčasného výpadku pracovní schopnosti nebo stáří. A ještě něco - rozvody byly společností odsuzovány. A tak muži zůstávali. Měli „své místo". A společnost - patriarchální - je uznávala. V konstelacích tomu říkáme „někoho uctít". A má to velikou váhu.
Od těch dob se mnoho změnilo. Sex se od vzniku dětí téměř naprosto odpojil. A zatímco v ženách je biologická touha po dětech stále ještě spojena s rodinou a mužem, který jí v době, kdy se stará o děcko, neuteče, u mužů se nutnost zůstat v rodině vytrácí. Muž se tak dneska dostává do role „rozsévače" (pokud vůbec plodí děti) a pokud nechce, není okolnostmi nucen, se o své potomstvo explicitně starat. (Nemluvím samozřejmě o všech mužích, ale o trendu.)
Úcta, kterou jsme mívávali vůči otcům je také pryč. Svým jednáním v minulosti zničilo mnoho otců v nás, svých synech (a dcerách), poslední zbytky obdivu. Tomu v Česku napomohla éra komunismu, v Německu doba Hitlera. Ženy se emancipovaly, dostávají se do typicky „mužských" disciplín, řídí auta (zlí jazykové tvrdí, že bezpečněji a lépe než muži), firmy (banky s vícero ženami v dozorčích radách a managementu utrpěly v krizi 2008 menší ztráty), státy (Merkelová a téměř Clintonová) a my muži se najednou ocitáme v jakési podivné defenzivě. Podivné, neboť neuvědomělé. Chybí nám přesně ty vzory, které jsme sami svrhli z piedestalů.
Chceme-li, aby muži byli opět více otci, více v rodině ve své vědomé prezenci, tady a teď, a neutíkali do práce, na fotbal nebo do takzvané svobody, jež je v tomto případě pouze svobodou od povinností a nikoliv svobodou pro nové cíle, musíme se začít dívat na celý problém poněkud hlouběji než jak to v manželských a partnerských hádkách činíme. Musíme jak mužům, tak ženám položit několik základních otázek.
Základní otázkou pro muže je: Co je pro mě můj životní úkol? Nebo také: Co mě přežije? A do třetice: Čím přispívám k prospěchu celku? Tyto otázky se přímo dotýkají zodpovědnosti mužů (a mužského principu v ženách) za budoucnost. Teprve až muži, každý individuálně, vědomě, naleznou odpověď na tyto otázky, odpověď nejen teoretickou, ale také i žitou, bude si jich okolí opět vážit. A to je předpoklad k tomu, že se vrátí do své funkce i jako otcové. Už praotec Čech to znal - jako otec musí člověk nejen zplodit nějakého toho potomka, ale mít přímo kvalitu lídra. Otec národa T. G. Masaryk to věděl také. Lídr je odpovědný nejen za to, co udělal v minulosti, ale i za to, co v současnosti dělá pro budoucnost. O tom se dnešním politikům bohužel ani nezdá.
Ale ani ženy nevyváznou z tohoto hlubšího procesu jen tak. Na jejich stranu míří otázky jako: Vážíte si svých otců? Není v tom spíše hněv, že „tady nebyli"? Vážíte si svých mužů? Jak je to s vaší schopností (tedy se schopností vašeho vnitřního, ženského principu) se otevřít tomu božímu v muži, v partnerovi, v manželovi? Vidět v něm toho, který vás otevírá, abyste mohla dávat světu ještě více lásky? A poslední, možná nejdůležitější otázka: Pokud toho vašeho muže necítíte, pokud on není prezentní, uniká, chybí, máte odvahu mu to drasticky, nahlas, naplno dát najevo? A to hned při prvních projevech, ne až po dvaceti letech? Nebo jdete raději cestou kompromisu a „harmonie" a zvolíte raději roli oběti?
Mnoho otázek, málo odpovědí. Taková už je doba. Někdo chytrý řekl, že úspěch naší budoucnosti nezávisí ani tak na správných odpovědích, jako na správných otázkách. V této souvislosti vás zvu na večer v rámci „Týdne respektu k porodu", kde v pátek, 20.5., v 18:00 budu mít konstelační přednášku na některá z popsaných témat.
Více na: www.respektkporodu.cz
Související odkazy:
Zdroj:
Na AZ RODINA.cz zveřejněno 31.3.2011
