ODSTRAŇME TABU SMRTI MIMINEK Z NAŠICH NEMOCNIC!
Autor: Zuzka Hanulíková
Máme jednoho krásného chlapce. V březnu se nám měla narodit holčička. Nestihla to. Ke konci listopadu mi znenadání začala odtékat plodová voda. V noci jsme se s manželem sbalili, mladšího syna svěřili babičce a odjeli do porodnice.
Ilustrační foto: archiv AZ RODINA.cz
Podezření se potvrdilo. Stále byla naděje, že se odtok plodové vody zastaví. Nemohla jsem uvěřit, že bych mohla porodit ve 22. týdnu těhotenství. V tomhle týdnu se ještě děti nezachraňují, takže nám nedovolili odjet na specializované pracoviště - prý by nás tam nepřijali. Dneska bych jela rovnou tam. Nevěřila jsem, že to tak dopadne: po noci těžkého zápasu, kdy jsem se snažila nehýbat, aby plodová voda neodtékala, se dostavily kontrakce.
Začal porod. Bojovala jsem a modlila se. Lékaři dodnes neví, proč se to stalo a ani při pitvě se nic nezjistilo. Je nutné podotknout, že jsem se při druhém těhotenství "nestíhala" šetřit a myslela si, že když jsou za námi první kritické týdny, už se snad nic nemůže stát.
Můj muž byl jak jen to šlo v nemocnici s námi. Když už byly kontrakce opravdu silné, chtěla jsem jet na porodní sál. Odvezli mě však na sál operační - tam kde provádí potraty a jiné operační "zákroky". Protože podle lékařů šlo o potrat, nemohla jsem jít rodit do sprchy, i když jsem je o to prosila - dovolili mi jen se krátce osprchovat...hrozně dlouho mi trvalo než jsem si uvědomila, že podle doktorů nerodím, ale potrácím...a k potratu podle nich nepatří porodní pomůcky.
Samotný porod pro nás byl paradoxně krásný. Nelze to popsat, ale v jednu chvíli jsem Terezku pustila a najednou jsem věděla, že prostě ven musí, že už ji dál nemohu bránit. Naštěstí mohl být na sále i manžel (protože se ho jedné sestře zželelo a pustila ho tam, předtím nás ale upozorňovali, že jeho přítomnost na operačním sále není možná). Terezku mi doktor dal po dlouhém naléhání do náruče, kde jsme mohli poprvé a zároveň naposled obdivovat její krásu. Dodnes mi je líto těch minut, kdy ještě žila, ale doktor mi ji nechtěl dát. Nechápu co s ní dělal - podvazovat pupečník přeci nebylo třeba, tak proč mi ji nedal? Asi se obával mojí reakce - nevím. Nezapomenu na jeho poznámku, že by "to snad ani dítětem nenazýval" a na ignorantní přístup jeho a sestry, která u porodu také byla.
...Rodila jsem na nezabržděné posteli v kleče, oblečená v prokrvavělém pyžamu - na sále, který nebyl porodní a nebylo zde žádné odpovídající vybavení pro porod...sestra přitom psala na stroji a bavila se s doktorem, jakoby o nic nešlo. Jak moc chybí lékařskému personálu etické jednání!
Skrze slzy jsme Terezce pošeptali, jak nás to mrzí, že tu s námi nemůže být... Pokřtili jsme ji. Byla krásná - opravdu jsem si předtím neuvědomovala jak vypadají miminka ve 22. týdnu - byla jako miminko po porodu, akorát menší - měla prsty na rukou, oči .....měla VŠE, opravdu nás to s manželem šokovalo.
Chtěli jsme naše miminko pohřbít, což není v našem zdravotnictví obvyklé. Už jsme nedoufali - po několikadenním vyjednávání s nemocnicí a následně s pitevnou (kde na nás v případě, že si pro tělo přijedeme, chtěli poslat policii) - že tělo našeho dítěte vybojujeme. Podařilo se - i díky ochotě primáře porodního oddělení. Vydali nám rodný list a proběhl řádný pohřeb. Později jsme zjistili, že po právní stránce je povoleno pohřbívat děti, které při porodu projevují známky života a váží více než 500 g (pokud váží méně než 500 g, ale žijí alespoň 24 hodin, pak mají rodiče na rodný list také nárok). Zdravotnické zařízení je povinno nahlásit příslušnému matričnímu úřadu narození živého (i mrtvého) dítěte. Na vydání rodného listu jsme tedy měli plné právo. Navíc v takovém případě nemůže být s dítětem nakládáno pro lékařské potřeby, protože po právní stránce došlo k porodu a nikoliv k potratu.
Ve světle výše uvedených informací nás překvapilo jednání porodního oddělení. Pokud bychom si totiž nestáli za svým - že tělo našeho dítěte chceme, pak bychom vůbec nebyli informováni o tom, že nešlo o potrat, ale o porod, ani o možnosti pohřbu...Vypadá to, že by si tu někdo rád zjednodušil práci. Pokud dítě váží méně než 500 g a nemusí na pitvu, pak některé nemocnice neoficiálně tělo dítěte rodičům předají a ti ho pak mohu pohřbít třeba na louce atd.. Jenže se o tom nikdo nesmí dozvědět, aby nebyl problém ze strany hygieny.
Domnívám se, že by v našem právním řádu měl vzniknout jakýsi institut, ve kterém není nutné vydávat rodný list, ale je rodičům v případě, že si to přejí, umožněno dítě pohřbít. V současnosti se vytlačuje smrt i z nemocničního prostředí, přitom se jedná o přirozenou součást života.
Se mnou na pokoji byla například maminka, která dítě po "potratu" ani neviděla, protože ji to doktoři doporučili (v jejím případě byl potrat vyvolávaný kvůli vývojové vadě). Z psychologického hlediska je ale pro rodiče důležité rozloučit se s dítětem. Nepodceňujme ani truchlení a možnost pojmenovat své dítě. Možná se to bude zdát extrémní, ale z vlastní zkušenosti vím, že bych byla ráda i za fotku dítěte. Mnoho památky na jeho krátký život totiž rodičům v rukou nezůstane. Zůstane zde jen prázdná kolébka, což je rovněž název programu pomáhajícímu rodičům, kteří přišli o dítě - www.dlouhacesta.cz.
Zdroj:
Na AZ RODINA.cz zveřejněno 15.4.2011
Související odkazy:
