Zdraví

Staňte se fanouškem WWW.AZRODINA.CZ NA FACEBOOKU

MENTÁLNÍ ANOREXIE - JAK JI POZNAT A LÉČIT

Autor: PhDr. František David Krch, Ph.D.

S pohodlnějším životním stylem a zaměřením společnosti na vzhled stále vzrůstá také tlak na hubnutí a redukční diety. Je pak často obtížné rozhodnout, kde končí redukční dieta a začíná mentální anorexie. Nejste-li si jisti, jestli se problém mentální anorexie netýká vás samotných nebo někoho z vašich blízkých, přečtěte si následující text. Najdete v něm zejména rady a doporučení pro rodiče. Jsou čerpány z knihy F.D.Krcha Mentální anorexie, kterou vydalo nakladatelství Portál v roce 2010. Kniha je velmi dobrou a praktickou příručkou pro všechny, kteří se s mentální anorexií potýkají.

Ilustrační foto: archiv AZ RODINA.cz

Orientační test jídelních problémů

1. Mám hrůzu z nadváhy, i když objektivně nejsem tlustý/á (mohu se tak ale cítit)
2. Vyhýbám se jídlu, když mám hlad
3. Před jídlem se mě často zmocňuje úzkost
4. Vynechávám některé hlavní denní jídlo (snídaně, oběd, večeře) nebo kategorii potravin (například sladkosti nebo maso)
5. Po jídle se cítím provinile
6. Cítím, že ostatní mě nutí do jídla
7. Usilovně cvičím, abych spálila energii
8. Mám ráda prázdný žaludek
9. Snadno se cítím přejedený/přejedená
10. Cítím, že jídlo ovládá můj život

U každé otázky je možná odpověď: většinou ano (2 body), někdy (1 bod), většinou ne (0 bodů)

Když ohodnotíte svoje odpovědi (2 body = většinou ano, 1 bod = někdy) a sečtete body, neměly byste mít víc než 5 bodů. V opačném případě už jste pravděpodobně překročily hranici "rozumné" redukční diety a je vhodné přehodnotit svůj jídelní režim a přiměřenost tělesné hmotnosti.

Jak poznáte mentální anorexii

• Mění se jídelníček, z něhož mizí nejprve jídla, která jsou považována za energeticky příliš vydatná nebo „nezdravá". Anorektičky nejprve vynechávají sladkosti a tučná jídla. Zákaz je postupně rozšiřován na další jídla, jako je bílé pečivo, knedlíky, maso, přílohy...,až nakonec zbudou jen dietní „light" potraviny nebo jídla, která si samy připravují.

• Mění se jídelní režim. Nemocné si důsledně neberou nic, co by bylo „navíc", pod různými záminkami mizí i hlavní jídla.

• Jídelní změny jsou dodržovány se stále větší důsledností a obhajovány se stále větší rafi novaností. Na jídlo najednou není čas ani chuť, přibývá výmluv a manipulací kolem jídla. Anorektičky ráno uvádí, že nejsou zvyklé jíst, nebo že nemají čas, a večer jsou většinou už po večeři.

• Při jídle se úzkostlivě srovnávají s ostatními, vyžadují, aby měly co nejméně. Často hodně žvýkají žvýkačky, uždibují a kouří.

• Mění se jejich jídelní tempo a chování. Jedí velmi pomalu a obřadně, v jídle se nimrají, dlouho si je prohlížejí, vybírají, co nesnědí, potraviny si dělí na miniaturní kousky, jídlo jim trvá tak dlouho, že se pak opravdu nestihnou najíst. Trvají na tom, že si musí jídlo „vychutnat" nebo „jíst v klidu", což znamená, že například ujídají jeden malý jogurt miniaturní lžičkou 20 minut.

• Mění se jejich chuť, někdy hodně solí, pijí kávu a snadno se jim udělá po něčem špatně. Někdy hodně pijí (zapíjejí tak hlad), jindy nepijí vůbec, až jim hrozí dehydratace.

• Vyhýbají se jídlu ve společnosti, přecitlivěle reagují na to, když je někdo sleduje při jídle nebo například mlaská. Připravují si pro sebe jiné, méně vydatné jídlo. Když jedí, vypadají napjatě, strnule a vyděšeně. Snadno se cítí přejedené a mluví o tom, kolik toho snědly. Jablka jsou najednou obrovská a rohlík se nedá sníst, jak je vydatný.

• Často vzrůstá jejich aktivita, neustále někde pobíhají, mají potřebu něco dělat, chtějí si „dát do těla", zpotit se. Dokážou například chodit mnohakilometrové vzdálenosti pěšky, posilovat několik hodin nebo být při cvičení v neprodyšném oblečení. Nedokážou se uvolnit a jen tak sedět. Zhoršuje se jejich schopnost soustředit se na učení. S rostoucí podvýživou může přijít únava, apatie a vyčerpanost.

• Příliš se zaobírají svojí postavou a tělesnou hmotností. Postávají před zrcadlem a neustále se váží, nebo se naopak váze se strachem vyhýbají. Zahalují se do volných šatů, nebo naopak nosí oblečení, které umožňuje předvádět jejich plochou a vyhublou postavu. Často mluví o jídle, nebo se naopak této tematice přehnaně vyhýbají.

• Ze zdravotních obtíží se nejprve objevuje zácpa, porucha menstruačního cyklu a zimomřivost. Vypadávají jim vlasy, kazí se jim pleť a po těle se jim objevují jemné chloupky.

• První zhubnutí je zpravidla spojeno se vzrůstem sebevědomí a zlepšením nálady. V této době bývají nemocné velmi aktivní a společenské. Postupně se však soustřeďují stále více na sebe, svoje tělo a jídlo.

• Začínají se vyhýbat přátelům i rodině, uzavírají se do sebe. Vzrůstá jejich přecitlivělost a podrážděnost, zhoršuje se jim nálada.

• Na tlak donutit je jíst reagují anorektičky většinou kategorickým odporem a někdy až hysterií. Vyhrožují, emočně vydírají a na každý argument mají svoje protiargumenty. Dokážou hodiny mluvit o tom, jak se cítí nafouklé, probírat jídelníček a svoje pocity. Když jsou nuceny jíst, snaží se podvádět. Někdy podvádějí také proto, aby „uklidnily" rodiče a svoje okolí a demonstrovaly snahu se léčit.

To, že anorektička zvrací, se může projevovat různým způsobem. Začínají se ztrácet potraviny, nemocná dívka si sama kupuje různé dobroty, kterým se předtím vyhýbala, je velkorysejší při výběru jídel nebo si nakupuje větší zásoby. Po jídle odbíhá na toaletu nebo do koupelny, kde zůstává dlouho zavřena. Zneužívány mohou být i projímadla a prášky na odvodnění (diuretika). Některé dívky jídlo vyplivují a dokážou mít rozžvýkané jídlo v ústech překvapivě dlouhou dobu.

Jestliže se u sebe nebo u svého dítěte setkáte s několika z výše uvedených příznaků, neměly byste váhat a začít okamžitě hledat cestu zpět k normálním jídelním zvyklostem. Nemocné nestačí vysvětlit, že má anorexii, a poradit jí, že by měla víc a jinak jíst. Její první reakcí pravděpodobně bude popření problému. Samozřejmě vidí a zdůrazňuje jen to, co se jí hodí. V tomto směru reaguje stejně jako každý jiný člověk, kterému se nechce měnit svoje postoje a chování. Čím víc se na něj tlačí, tím víc se zpravidla brání.

Zprvu si anorektičky vystačí s „rozumnými" argumenty („Nechci se přejídat... mám alergii na některá jídla... nemám chuť"), při zintenzivnění nátlaku přibývá primitivnějších a zoufalejších argumentů („Nechci vypadat dospěle... tak jsem asi blázen... to si raději něco udělám"). Vydírání a hysterii se nedá ustupovat, nelze však ani reagovat výsměchem nebo agresí.

Bolest a další nepříjemné pocity zvyšují citlivost nemocného i na jiné podněty a posilují soustředění se na vlastní osobu. Nemocný člověk bývá stále více sebestředný, vyžaduje zájem a pozornost okolí.
Zvyká si na to, že se jeho okolí o něj zajímá a že mu v určitém směru ustupuje. Jeho problém, i když o to předem nestál, mu tak přináší určité zisky, jejichž ztráta může být nepříjemná.

Byla vždy hodně živé dítě. Ráda mi pomáhala a pletla se do všeho, co se doma dělo. Obě jsme měly rády sladké, a tak jsme si často něco uklohnily. Já jsem kulatější a Jaruška měla také pěkné faldíky. Nevadilo jí to, dokud ji na to nezačali upozorňovat spolužáci a nevšimla si toho dětská lékařka. Nechtěla jsem, aby měla ve škole mindráky, tak jsem souhlasila s tím, že jí k večeři stačí trochu zeleniny. Když bylo něco sladkého, schovali jsme jí to na ráno. Nevím, jestli se budila hlady, nebo jestli vstávala tak brzy, aby mohla začít cvičit a povolit si například kousek dortu nebo koláče k snídani. Bylo to čím dál tím horší. Veselá, živá holka se nám před očima měnila v šedivou trosku bez elánu. Všechno kolem jídla se snažila mít pod kontrolou. Když jsme jí chtěli vysvětlit, že musí víc jíst, měla tisíce různých výmluv. Když jsme ji nutili, byla hysterická a jídlo po nás plivala. Po návštěvě lékařky souhlasila s tím, že bude jíst, ale že si sama bude jídlo hlí dat. Jídlo si odvažovala, každý den se několikrát vážila, rozepisova la si kalorické tabulky. V naší kuchyni to vypadalo jako v laborato ři. Pokud nedokázala zamezit příjmu potravy, byla úplně posedlá pohybem. Na televizi se dívala vestoje, a když šla vynést odpadky, klusala jako vojáci na cvičáku. Ztratila smysl pro humor a rozešla se s většinou kamarádek...

(matka čtrnáctileté anorektičky)

Doporučení pro rodiče

Jestliže se vaše dcera skutečně rozhodla překonat anorexii, je v současné době vyděšená strachy, že nedokáže normálně jíst, že se začne přejídat a že zbytečně přibere. Neexistuje žádný logický argument, kterým byste dokázali dokonale vyvrátit její nepřiměřená přesvědčení. Nepokoušejte se raději o to, strach neposlouchá logické argumenty. Jediné, co jí může pomoci, je, když si to skutečně vyzkouší. To znamená, když začne jíst, přibírat a zjistí, že jí váha během roku normálně kolísá v určitém rozpětí...

Normální životní události začnou v jejím životě postupně získávat normální místo. Je to ještě dlouhá cesta, kde nelze předbíhat. Musí se jen vydržet strach a nepříjemné pocity. Tyto nepříjemné pocity v ní budou vyvolávat dojem, že si to může nějak ulehčit, jako například tím, že jídlo bude připravovat jen ona sama, odvažovat si ho a počítat tak, aby nepřekročila určitou hranici. Jestli je chytrá a podnikavá, určitě se o nějaký podobný manévr pokusí.

K obraně svých „ústupků" a „kliček" může využívat některá běžně tradovaná klišé - například že se má jíst s chutí, že se nikdo nemá do jídla nutit, že se má jíst podle toho, jestli máte hlad, nebo že se člověk nemá před spaním přejídat. Není to známka chorobnosti, jen se snaží si to ulehčit. Nenechte se manipulovat dceřiným strachem. Její strach je „nenažraný" a bude žádat další ústupky. Když nyní ustoupíte, může být pozdější konfl ikt s dcerou těžší. Na druhou stranu to samozřejmě není v žádném případě výzva k „domácímu teroru".
Snažte se s dcerou předem domluvit podmínky jídla (domluvte se předem, ne během jídla), přičemž platí, že čím je dcera starší, tím více má volnosti v rozhodování, pokud sama nepožádá o pomoc.

Podmínky, na které není rozumné přistupovat:

• že dcera bude jíst o samotě (mladší děti jedí většinou s rodiči, kteří se snaží jídlo a jejich chování při jídle nekomentovat) a v jinou dobu než ostatní;

• že bude vařit a péct pro ostatní i pro sebe. Podle potřeby si může připravit například svačinu, později i jiné jídlo. Jinak ji do kuchyně raději nepouštějte. Když to není nutné, neměla by nějakou dobu nakupovat jídlo;

• že nebude jíst to, co ostatní, pokud nebudou jíst dietně (vyhýbejte se ale raději příliš tučným a nadýmavým jídlům, péct stačí jednou, nejvýše dvakrát týdně);

• že bude jíst podle toho, jak má hlad a jak se cítí;

• že nebude jíst s některým členem rodiny (často se například stává, že dcera odmítá jíst s otcem - tomu stačí připomenout, aby se zdržel hlasitějších komentářů);

• že ostatní musí jíst víc, stejně pomalu...;

• že v místnosti například nesmí být světlo, že se na ni nikdo nesmí dívat, mluvit o jídle... (dodržujte podmínky, které vyhovují celé rodině, nejenom dceřině anorexii);

• že nebude jíst po 18. hodině, že se bude jíst přesně v určitou dobu (můžete si ale domluvit určité rozmezí), že bude jíst jen po malých dávkách a častěji;

• že bude jíst jenom to, co jí chutná a co si sama připravila. Když nechce jíst to, co ostatní, může výjimečně dostat chleba s máslem a sýrem. Nesmí to ale být příliš často.

Tělesné pocity - rady pro nemocné

Příjem potravy je za normální situace regulován vnitřními pocity hladu, sytosti a chutě. Za „normální situace", to znamená v případě, že jste se v minulých měsících a letech nepokoušely omezovat v jídle a netrpíte podvýživou. Vaše pocity odráží nejenom vaše potřeby, ale i vaši zkušenost a vaše očekávání. Dominantní potřebou vyhublého těla je hlad po energii. Protože nejrychlejším zdrojem energie jsou cukry, můžete mít zvýšenou chuť na sladké a na pečivo. Současně ale vašemu tělu mohou chybět i jiné důležité složky potravy, což se může projevovat různými, někdy rozporuplnými chutěmi.

Vaše zkušenost vám zprostředkuje zase jiné vzkazy. Informuje vás například o tom, že sníte víc nebo něco jiného, než na co jsou váš žaludek, žlučník a střeva zvyklé. Nepříjemné pocity tlaku, nadmu tosti či nevolnosti mohou říkat, že jíte něco nezvyklého, že jste zvýšeně zatížily předtím příliš nepoužívaný orgán, ale také že můžete mít nějaký skutečný problém.

Přecitlivělost na všechno, co je spojené s jídlem, souvisí i s dlouhodobým vědomím problému a s tím, že jste se na tuto oblast mimořád ně a dlouhodobě zaměřily. Když proděláte například srdeční příhodu, budete potom přecitlivělé na všechno, co si myslíte, že může souviset se srdcem. Podobně jste nyní přecitlivělé na to, co nějak souvisí s příjmem potravy, s trávením a s tělesnou váhou. Z normální porce se stává nadměrná hora jídla a ze zaplněných střev obludně tlusté břicho. K tomu všemu si ještě přidejte svoje často protikladná přání („Chci být zdravá, ale bojím se přejedení a pocitu plnosti, chci přibrat, ale ne na stehnech, chci jíst všechno, ale ne bílé pečivo...") a výsledkem je zmatek ve všech tělesných pocitech spojených s jídlem.

Proto se nyní nemůžete spoléhat na svoje pocity chuti, plnosti a hladu. Bez ohledu na ně je třeba jíst s rozvahou a mechanicky:

• Dodržujte určitý jídelní režim (ideální je šest, případně pět denních jídel), i když nemáte chuť nebo hlad.

• Nenahrazujte jídlo žvýkačkami, kouřením, pitím kávy a čaje.

• Jezte, i když cítíte nepříjemný pocit sytosti a plnosti.

• Zbytečně nemlsejte, když je však nějaký moučník či sladkost ke snídani nebo ke svačině součástí menu (jedí to ostatní), dejte si ho také. Normální běžné jídlo nenahrazujte jogurty, sladkostmi ani ovocem. Jogurt či ovoce jsou vhodný moučník (pokud ale nemusíte přibírat), nikoli hlavní jídlo.

• Jezte celé porce (nevynechávejte přílohy), snažte se dojídat.

• Jezte rychleji (zbytečně si nechtějte jídlo vychutnat), ale nehltejte. Nedělte si jídlo na zbytečně malé kousky, nepreparujte každé tukové vlákénko.

• Snažte se nezvracet, i když se budete cítit přejedené (Pozor, zvracení vede k přejídání!).

• Dodržujte spíše tradiční, běžný výběr jídel - to znamená nedávejte si například zbytky od večeře ke snídani, teplé jídlo ke svačině nebo cornfl akes k večeři, neujídejte suché müsli, nesypte do všeho vlákninu, neobkládejte si každý kousek chleba zeleninou a podobně.

• Snažte se nerozhodovat na základě svých tělesných pocitů, mohly by vás zavést do pasti (jste v podobné situaci jako barvoslepý, který si také musí pamatovat, jestli zelená na semaforu je nahoře, nebo dole).

• Když je nepříjemný pocit příliš intenzivní nebo trvá příliš dlouho, obraťte se na lékaře. Raději zapomeňte na rady typu „Sněz aspoň něco, ale s chutí" nebo „Jez, když máš hlad". Jezte tak, abyste překonaly anorexii - to znamená, abyste začaly přibírat na váze a aby váš jídelníček byl dostatečně pestrý. Jídlo berte raději jako nezbytný lék (nemusí být vždy dobrý). Chtít se vyléčit z anorexie a ještě si vychutnat jídlo je v současné době nerealistické a nebezpečné očekávání. Na svoje tělesné pocity regulující příjem potravy se budete moci spolehnout až po delší době. Počkejte si, až vám bude chuť sloužit, a potom ji s chutí využijte. Není to ale tělesný smysl, který má sloužit k tomu, jak se jídlu vyhnout.

...nikdy nezapomenu, jak jsem si v nemocnici poprvé sedla k jídelnímu stolu, kde na mě čekaly dva chleby, smetanový sýr a slazený čaj. Strašně se mi třásly ruce, plakala jsem a jen jsem si několikrát uždibla chleba. Všichni se na mě dívali a já jsem nenáviděla celý svět. Přišla jsem tam s řadou zásad, jednou z nich bylo, že nebudu jíst sladké a maso. Když jsem hned druhý den snědla skoro celou porci, všechny jsem překvapila a hlavně sama sebe. Stálo to za to, můj život se začíná měnit k lepšímu...

(z dopisu dvacetileté čtenářky)

Jídelní plán - doporučení pro rodiče

Proberte jídelní plán se svojí dcerou (jídelnímu režimu je věnována celá kapitola v knize Mentální anorexie). Můžete si vzít na pomoc kalorické tabulky a kalkulačku. Po dvou až třech týdnech od počátku normalizace jídelního režimu by vaše dcera měla jíst minimálně 2000 kcal denně. Po čtyřech týdnech by se měl denní energetický příjem pohybovat kolem 3000 kcal. Tomu by měl odpovídat i dostatečně pestrý jídelníček bohatý na bílkoviny. „Šetřit" můžete s cukry. Zbytečně neustupujte „chutím" své dcery s úlevou, že alespoň něco jí.

Nevhodná je výkrmná dieta založená na čokoládě (ne že by ji nemohla občas mít), chipsech, sušenkách nebo oříškách a sušeném ovoci. Aby se dcera zbytečně nepřekrmovala (i když se tak musí cítit i po normálním jídle), může si brát po snídani (nebo po snídani a večeři) 300 kcal ve formě některého z přípravků doplňkové výživy.

Dietní nápoj by však neměl nahrazovat svačinu a v žádném případě snídani nebo jiné hlavní jídlo. Když dcera nepřibírá, musíte ještě zvětšit porce, i když ona i vy máte pocit, že už nemůže. Nebuďte překvapeni, kolik toho sní a nepřibírá.
Snažíte se jíst společně s dcerou (ona má větší porci), občas ji můžete nechat připravit si svačinu. Neměla by vařit ani péct, pokud samozřejmě nemá vlastní domácnost. Vyhýbejte se nízkoenergetickým potravinám, žvýkačkám (jeden balíček denně je maximum) a jiným náhražkám jídla. O jídle, velikosti porcí... se s dcerou zbytečně nebavte. Respektujte její strach z přejídání a nevystavujte ji zbytečnému pokušení. Péct stačí jednou nebo dvakrát týdně. Doma by neměly být volně vystaveny různé sladkosti a jiné dobroty. Čím je dcera starší (přes 18 let), tím samozřejmě více respektujte její rozhodnutí a soukromí.

Nečekejte, že všechny problémy vaší dcery vyřeší lékař. Může být sice odborníkem na poruchy příjmu potravy, ale vy znáte svoji dceru lépe a dlouhodobě se o ni dokážete nejlépe postarat (platí u děvčat do 16-17 let). Nepůjde to však samozřejmě snadno a bez konfl iktů. Těm starším můžete pomoci jenom v případě, že se na tom domluvíte. Neexistuje žádné snadné řešení, musíte to všichni nějak vydržet. Není to otázka argumentů, nestačí, abyste dceři vysvětlili, o co jde. Čím je vaše dcera starší, tím se zná lépe, tím víc se musí spoléhat sama na sebe. Pro vaši dceru je důležité i to, jak jíte vy a celá rodina. To sice neznamená, že musíte jíst víc než ona, ale bylo by vhodné, kdybyste také začali snídat, obědvat a večeřet, jíst u stolu, prostírat si, zbytečně nemlsat u televize a podobně. Na druhou stranu se nenechte dcerou zbytečně vydírat. Možná máte i jiné děti, nezapomínejte na ně. Všechno by se nemělo nyní „točit" jenom kolem dcery-anorektičky.

Tělesný pohyb

Tělesný pohyb vaší dcery bude nyní záležet na jejím zdravotním stavu, časových možnostech a především tělesné hmotnosti. Možnost sportovat v budoucnu může být také jedním z motivů víc jíst a přibrat. Přiměřený pohyb pro ni bude zárukou, že bude přibírat i na svalové hmotě a podle možností proporčně. Aktivní a silový sport je u vyhublých dívek nevhodný, i když jsou mistryněmi republiky. Snažte se také sami příliš nezdůrazňovat výkonová kritéria a hodnoty („Zatni zuby, musíš to vydržet za každou cenu, dokaž, že..."). Zajít si zatančit, jít jednou týdně na aerobik nebo se s někým projet na kole (ne do vyčerpání) nevadí a je vhodné i ze sociálních důvodů. Pohyb tedy není zakázaný, měl by být jenom přiměřený problému a nezbytnosti zvýšit tělesnou hmotnost. Dokud je její váha příliš nízká (BMI 15 a méně), lze doporučit nejvýše procházky nebo chvíli relaxačního, fyzicky nenáročného sportu. Když bude vaše vyhublá dcera dále hubnout nebo delší dobu stát na váze, je třeba pohyb dále omezit. Nezapomínejte, že omezení mají význam především u mladších dětí.

Je přirozené, že se obáváte o osud svojí dcery. Vaše úzkost a obavy o její život a zdraví vás nutí na ni neustále myslet. Máte potřebu něco dělat, jste přirozeně netrpěliví, což ale často znamená neustálé výčitky, psychický nátlak a nedůvěru („Vždycky nás zklame, nikdy to nevydrží..."), která posiluje nesvéprávné postavení nemocné a její manipulace s vámi. Výčitky nepomáhají a na vaše argumenty budemít vaše dcera svoje. Poslední slovo bude mít vždy anorexie. Domluvte si pokud možno v klidu určitá pravidla a snažte se nemluvit stále dokola o jídle a tělesných proporcích.

Nemusíte s dcerou neustále a pořád dokola mluvit o tom, „jestli ta porce není příliš velká". Je taková, jaká právě vyšla. Raději příliš nic nekomentujte a zbytečně nehodnoťte, ani případné pozitivní změny, dcera by se mohla vylekat. Na druhou stranu nezapomínejte, že rodina je důležitým vzorem. Není možné, aby matka držela dietu nebo neustále hovořila o zdravé výživě a otec nadšeně vykládal o tom, jak si dal v posilovně do těla. Nemusíte ale jíst víc než vaše dcera a můžete si jít občas zacvičit, i když dcera ještě nemůže. Snažte se vydržet, být trpěliví a důslední (to platí především pro rodiče mladších dívek). Nevyčítejte dceři nedostatek silné vůle, které už naopak projevila víc než její méně zoufalí vrstevníci.

Přílišné zaujetí tělem

Neustupujte úzkosti svojí dcery a nemluvte s ní neustále o tom, jak vypadá a jak se cítí. Existuje mnoho jiných, neutrálních témat. Vaše argumenty nejsou pro dívky s mentální anorexií přesvědčivé. Jejich hlavním argumentem je strach. Na strach platí jiné zbraně (neustupovat před ním, vydržet s ním žít, odklonit pozornost jinam a podobně).

Otec jedné mojí pacientky vystřihoval novinové články o tom, jak je zdravé mít normální váhu a jak se mužům líbí silnější ženy. Myslel si, že tím dceru přesvědčí, aby byla spokojená se svým tělem. Nepodařilo se mu to, jenom jí připomínal to, čeho se tolik bála. Ještě obtížnější to mají dívky, které trpěly skutečnou nadváhou. Je srozumitelné, když máte radost z toho, že dcera přibírá. Nezapomínejte ale, že ji to děsí, a to i v případě, že skutečně chce přibrat. Buďte proto opatrní se svými komentáři.

Dívka, která se vyléčí z anorexie, může být dále nespokojená se svým tělem. Bude na tom stejně jako 50 % stejně starých děvčat. Pro svoji dceru jste vzorem a významnou součástí jejího světa. Proto je vhodné, abyste příliš nemluvili o tom, jak kdo vypadá, ani o tom, jak si sami připadáte silní, přejedení, nebo naopak jak se vám daří hubnout. Nestyďte se ale vzít někdy dceru za ruku, pohladit ji nebo jí jinak dát najevo, že ji máte rádi. Nezajímejte se jenom o to, jestli přibírá, jak jí a jak úspěšně bojuje s anorexií. Nestyďte se mluvit sami o sobě a o svých starostech. Když chcete, aby dcera něco dělala jinak, neříkejte: „Musíš, protože je to pro tebe lepší", ale „Mám o tebe strach, a proto dělej..." Neustupujte však jejím snahám manipulovat s jídlem.

Jak může rodina pomoci?

Bydlíme na malé vesnici, kde jeden druhému vidí do talíře. Když dcera odešla studovat střední školu mimo domov, bála jsem se, aby se nedostala do nějaké špatné party. To jsem také pořád sledovala a občas jsme jí volali večer na internát, abychom se přesvědčili, že se někde netoulá. Manžel se smál a tvrdil, že jsme ji snad dobře vychovali, takže ví, jak se má chovat. O jejích kamarádkách jsme věděli, některé z nich k nám i občas přijely. Dcera jezdila domů na každý víkend, vždycky jsem jí s sebou nabalila spoustu jídla a ona tvrdila, že jí to chutná, že chodí na obědy, večeře, a dokonce školní jídlo i popisovala. Asi až po roce jsem jednou za ní přišla do koupelny, chtěla jsem se jí na něco zeptat. Následovalo zděšení. Ve vaně seděla vyzáblá kostra potažená kůží. V hrůze jsem zavolala manžela a začali jsme s výslechem. Už tehdy se mluvilo o drogách, a tak jsme dceru podrobili ponižujícímu prohlížení, jestli nemá po těle stopy po injekčních stříkačkách. Chudinka, ani by si injekce neměla kam píchnout. Následovalo prohlížení zavazadel, jejího pokojíku. Neřekla nám nic, ale manžel s ní jel do školy a školní psycholožka mu řekla, o co asi jde.

U nás se do té doby o ničem nevědělo, ale začali jsme shánět literaturu, vyptávat se známých. V tu chvíli se nám ulevilo, že to nejsou drogy, po pár měsících jsme věděli, že i anorexie je strašná nemoc. Naše vzájemné vztahy probíhaly v několika etapách. Nutili jsme dceru jíst, seděli jsme u ní, prosili, fackovali, cpali jí jídlo do krku. Bylo to strašné. V létě přijela Johanka na prázdniny a její hubenosti si všimli i sousedé. Začali se dívat skrz prsty na celou rodinu. Slyšeli jsme pomluvy, že holku špatně krmíme, že ji zanedbáváme, že měla nějaký úplně jiný zdravotní problém. Vysvětlujte někomu, o co jde, když jsme její situaci sami pořádně nechápali a dodnes nechápeme! Od té doby to u nás není v pořádku. Dcera absolvovala léčbu na okresní interně, kde ji dali trochu dohromady, ale po pár týdnech se to zase zvrátilo. Pořád se hádáme nebo spolu vůbec nemluvíme.

Rodiče nemocných nemusí donekonečna ustupovat manipulaci svých dětí, vařit jen s ohledem na jejich přání, jíst sami víc a tolerovat jejich úporné cvičení před nebo po jídle. Stejně tak nepomůže jejich zoufalství a dramatické výčitky. Pokud jde o výchovný přístup k nemocnému, studie rodin pacientů s poruchami příjmu potravy někdy ukazují příliš vyžadující prostředí a nepřiměřené nároky na dítě a jeho sebekontrolu, nebo naopak přístup „dělej si, co chceš". Oba extrémy („musíš být perfektní x jsi hrozná" nebo „musíš se stoprocentně ovládat x dělej si, co chceš") jsou v současné situaci nebezpečné.

Rodina by se neměla soustřeďovat jenom na nemocné dítě a komentovat všechno, co udělá. Na druhé straně není vhodné se tvářit, že neexistuje žádný problém. Vzájemné obviňování se rodičů ničemu neprospěje. Výčitky a neustále opakované rady jsou častou reakcí vyděšených matek. Jestliže máte dceru s anorexií a jste v rozvodovém řízení, nemusí obě skutečnosti souviset. Připomenutí případné souvislosti nic nevyřeší, jen vám a vaší dceři „poslouží" vyhnout se řešení nepříjemných problémů s jídlem.

Samozřejmě že každá rodina, která je rozhádaná a nefunkční, bude špatně řešit problémy, jež se týkají některého z jejích členů.
Nemusí to však znamenat, že rodinný problém je v přímé souvislosti s jídelním problémem. Vztahy v rodině jsou ale také určitým vzorem řešení a mohou se stát „výmluvou" pro nemocného.
Pokud jste manžel, sestra, otec nebo matka anorektičky, nezapomínejte, že nejste terapeut. Něco ale udělat můžete:

• můžete projevovat svůj zájem o ni i v jiných oblastech, než jsou jen problémy s jídlem;

• snažte se sami normálně jíst a nedržet dietu. Na druhou stranu je nevhodné se přejídat, nosit domů zbytečné sladkosti nebo stále mluvit o jídle a o problémech;

• nenechávejte svůj život a vztah s dcerou zbytečně narušovat nezvládanými emocemi, hádkami, obviňováním a výčitkami;

• buďte pozitivní, více si všímejte pozitivních stránek života a drobných úspěchů. Nemluvte stále dokola o problémech. Učte se zvládat svoje obavy a úzkost;

• nespoléhejte se na to, že se vám jednou podaří dceři anorexii vymluvit, nehledejte nové a nové argumenty, nepátrejte po pří činách a nevěřte v zázraky (žádný léčitel, lék, ani servis vám dceru nepředělá). Rodiče mladších dětí se nemohou vyhnout konfliktům kolem jídla. Nezbývá jim než vydržet a být důslední (ne hrubí nebo hysteričtí);

• neustupujte anorexii, nepřistupujte na různé výmluvy, že dcera (manželka) nemůže jíst, že si musí sama připravovat jídlo a podobně;

• nepřipomínejte dceři, jak vypadá a jak jí. Nevyptávejte se jí, jestli to už zvládla, nezkoušejte ji;

• podporujte v ní přiměřený pocit vlastní důležitosti a důstojnosti tím, že budete respektovat její vlastní rozhodnutí a osobní zodpovědnost;

• když budete chtít něco vysvětlit nebo přesvědčovat, mluvte raději o sobě a o svojí úzkosti, ne o dceři (lepší je například „Mám strach, nenechám tě umřít..." než „Podívej se, jak vypadáš, to ti je jedno, že...");

• nenechávejte se manipulovat k tomu, abyste dceru nadbytečně chránili před následky choroby, včetně odtržení od vás;

• u velmi vyhublých, deprimovaných a nespolupracujících děvčat je vhodné zvážit možnost hospitalizace ve specializovaném zařízení pro léčbu poruch příjmu potravy;

• buďte trpěliví (uzdravování je dlouhý proces) a nebuďte příliš dramatičtí. Snažte se s dcerou nesoutěžit, kdo z vás je na tom hůř;

• mějte svoje bližní rádi pro ně samé, ne pro jejich vzhled, zdraví, tělesnou váhu, krásu nebo úspěchy. Podporujte jejich zdravé zájmy a pocity. Zbytečně nemluvte o tom, jak kdo vypadá, co jí, kolik váží...;

• pamatujte na to, že rodina sama o sobě nezapříčiňuje ani neléčí poruchy příjmu potravy, ale že může výrazně přispět k uzdravení nemocného. Setrvávání u viny a příčin je neproduktivní. Každý extrémní přístup ve výchově i v životě může být nebezpečný.

Jak nemocným, tak jejich rodičům obvykle pomůže, když přestanou věřit na jednoduché a okamžitě účinné řešení a začnou zkoušet hledat přiměřená řešení v konkrétních podmínkách svého života. V případě poruch příjmu potravy nepomůže žádný zvláštní lék, hypnóza nebo nový argument, který konečně dceru přesvědčí.
I když vás dcera stokrát „zklamala", měli byste věřit, že to nyní půjde. Nesmíte ale vyžadovat okamžité důkazy. Důvěra nepředpokládá, že ji budete neustále prověřovat. Na druhé straně by vaše dcera měla přistoupit na určitou míru oběma stranami odsouhlasené kontroly. Vhodné je, když si například přestane sama připravovat jídlo, aspoň jednou denně bude jíst společně s vámi a podobně. Vždy platí pravidlo, že to, na čem se předem nedomluvíte, nebude vynucováno a vyčítáno. Na hysterii je nejlepší nereagovat.

Problémy naší dcery nás ovládly natolik, že jsme zapomněli, že máme ještě dvě děti, které nás také potřebují. Neuměli jsme se už bavit o ničem jiném než o jídle. Nechali jsme dceru být, ať si pomůže, jak umí, a o jejích problémech a jídle jsme se s ní bavili, jen když nás o to požádala. Věděla, že jí pomůžeme, ale musela nám vždy říct jak. Všem se nám ulevilo.

(matka dvacetileté pacientky)

Normalizace jídelních návyků

Rodiče mladších dětí, kteří ani po delší době nedokázali přimět svoje děti ke změně jídelních zvyklostí a přibrat na váze, by měli znovu zvážit možnost nechat dceru (nebo syna) hospitalizovat ve specializovaném zařízení. Nestačí, aby se dcera „snažila", ale aby opravdu začala víc jíst, rozšířila svůj jídelníček, snížila energetický výdej a skutečně přibrala (kolik a jakým způsobem najdete v příslušných kapitolách knihy Mentální anorexie).

Vaše intervence nespočívá v nekonečných diskusích kolem jídla a hledání argumentů, ale v trpělivém a důsledném přístupu (dohledu), který dceři neumožní ustupovat před strachem z tloušťky a manipulovat s jídlem i se svým okolím. Její „úhybné manévry" a manipulace jsou v její situaci srozumitelné a nejsou známkou žádné patologie. Když nebude mít možnost s vámi manipulovat, časem přestane. Ve své důslednosti proto nesmíte polevit. Argumenty, které se používají v běžném životě („...člověk by měl jíst s chutí, když má hlad..., je lepší nic neuspěchat" a podobně), v případě vašeho dítěte neplatí.

Nezdůvodňujte si svoji přílišnou benevolenci tím, že také všechno nejíte, že jste například sami nikdy nesnídali. Nezapomínejte, že vaše dítě má vážný problém. Syna, který má velmi špatné jaterní testy, byste také neomlouvali tím, že se sami občas napijete alkoholu. Doma by ale neměl být teror a fyzické donucování je zásadně nevhodné.

Někdy se nevyhnete konfl iktu s dcerou. Neexistuje jiné, „elegantnější" řešení, jak ji donutit k něčemu, co ona nechce. Zbytečně však konfl ikty nevyhrocujte a nevracejte se k nim. Nevyčítejte dceři, že hned neustoupila, ale současně se příště nenechte „zviklat". Zbytečně se před ní nelitujte a nevydírejte ji tím, jak vás její nemoc trápí. Situace zůstává stejná, i když se s vámi rozešel manžel nebo jste v jinak obtížné situaci. Ať už jsou jídelní problémy vaší dcery způsobeny čímkoli, musíte ji nějak přimět k tomu, aby rozšířila svůj jídelníček, aby pravidelně snídala, jedla s vámi a podobně. „Hledání viníka" je v této situaci jen náhradním řešením, které dlouhodobě nikomu neprospěje. Nevyčítejte si navzájem s partnerem problémy svého dítěte, ani neprobírejte, co jste mohli udělat jinak. Musíte také věřit tomu, že se může vyléčit, i když vše nejde tak, jak jste si představovali, a opakovaně jste se v boji s její anorexií zklamali.

Rodiče starších dětí (přes 18 let) už nemohou do jejich života příliš zasahovat. Mohou však pomoci zejména přiměřeností svého vzoru (nedržet diety, zbytečně se nepřejídat, dát si pozor na hysterii a zbytečné výčitky...) a tím, že svoji dceru podpoří. Její případný strach z přejídání a bulimie berte vážně a nenuťte ji neustále něco jíst, nepodstrkujte jí různé mlsky (jí se u stolu, ve vhodnou dobu, vhodné jídlo...), zbytečně nezkoušejte, co vydrží. Vhodné je, aby všude nebyly volně dostupné různé lahůdky (oříšky v mísách, vonící buchty...). Stejně tak ale nekupujte žádné dietní potraviny. Dcera by neměla po jídle odbíhat na toaletu, a pokud zjistíte, že zvrací, měli byste si s ní o tom v klidu promluvit. Nepřistupujte však na vydírání typu: „Když nebudu muset s vámi jíst nebo jíst teplá jídla, tak nebudu zvracet." Je také lepší, když chodí na toaletu před jídlem a pije až po jídle. Pokud je vaše dcera stále příliš hubená, musí přibrat. Hned potom si však musí zvykat na přiměřený, dlouhodobě udržitelný jídelní režim a jídelníček, při kterém nebude hubnout, ale ani zbytečně přibírat na váze.
Mnoho dalších informací jak se naučit žít bez anorexie a nenechat ji zasahovat do vašeho života najdete v knize Mentální anorexie.

PhDr. F.D.Krch, Ph.D.,
Psychiatrická klinika VFN,
128 21 Praha 2, Ke Karlovu 11
e-mail: krch.frantisek@vfn.cz

Zdroj:

Text byl převzat z knihy F.D.Krch: Mentální anorexie, Portál 2010

Na AZ RODINA.cz zveřejněno 16.6.2011

Související odkazy: