ALENA ANTALOVÁ - PUBERTA MĚ ASI JEŠTĚ ČEKÁ
Autor: Petra Smítalová
V letošním roce jsme ji mohli vidět v Brně v hlavní roli muzikálu Mary Poppins, stejně jako v reprízovaném televizním seriálu Četnické humoresky coby květinářku Ludmilu. Mimo to už ale stihla jezdit s cirkusem, několikrát se bouřlivě zamilovat, vdát se a porodit tři děti. O smrti tvrdí, že to zdaleka není konec, a o dětství, že je dost vyčerpávající.
Foto: Karel Šanda
Nemáte strach, když se jako kouzelná chůva Mary vznesete nad zem na deštníku?
Nemám. Vzadu za lopatkami mě drží takové důmyslné zařízení, které mě zdvihne. Je to strašně příjemný pocit.
Přála jste si jako dítě umět létat?
To si přeju dodnes. Myslím, že kdybych uměla létat, bylo by mi na světě ještě líp. Snad by mě ani nic nemohlo rozčílit. Už jen letadlo mi dělá dobře, když vidím, jak je pode mnou všechno malinké a pomíjivé.
Co vás na roli Mary Poppins nejvíc přitahuje?
Ono se hodně mluví o tom, že je to kouzelnice, která si třeba z malé tašky umí zařídit celý pokoj včetně věšáku, postele a obrovského fíkusu. To je sice pravda, ale podle mě její největší kouzlo tkví v tom, že otvírá lidská srdce. Dokáže lidi přinutit vzpomenout si, jaké to bylo, když byli sami dětmi. Jsem ráda, že i pan režisér Petr Gazdík to takhle chápe, takže celé to představení není o tom, že Mary bravurně zvládá čáry máry, ale především o tom, jak uvolňující a blahodárné je, když v sobě probudíme hravost, přestaneme neustále něco a někoho hodnotit a prostě jen tak necháme proudit život. Tohle všechno Mary umí.
Prý jste na zkouškách občas plakala.
Ano, protože je to krásně a zároveň nevyděračsky napsaný text, který mě často velmi dojímal. A navíc tam hrají malé děti a hrají úžasně. Ale Mary nemůže být plačtivá, takže jsem se snažila vybrečet na zkouškách.
Na jevišti zpíváte, tančíte, stepujete, létáte... Co z toho je pro vás nejtěžší?
Zvládnout to všechno dohromady. Ta role je pěvecky náročný soprán, takže se musím soustředit na zpěv, do toho jakoby levou zadní zařizuju pokojíček z tašky, což je trik, který jsem se musela naučit od kouzelníka, běhám, tančím a nesmím být udýchaná... je toho opravdu hodně. Na poměry repertoárového divadla jsme taky dost dlouho zkoušeli, stepařské číslo dokonce devět měsíců před premiérou.
Mary dokáže úžasně fantazírovat. Jak jste na tom s fantazií vy?
Ve srovnání s ní to samozřejmě není bůhvíco. Ona je se svou fantazií dál než děti, kdežto já se od svých dětí učím. V tomhle ohledu je Mary můj velký vzor. Nikdy jsem si sice, a to ani v pubertě, nevylepovala na zeď žádné plakáty, neměla jsem idoly, ale možná to teď přijde.
Zvládnete třeba vymyslet pro své tři malé děti pohádku před usnutím?
Já jsem schopná splést dohromady Perníkovou chaloupku s Červenou karkulkou, takže je pro mě skoro jednodušší si nějakou novou pohádku vymyslet. Navíc Janíček je ještě hodně malý, a když čtu, tak chce vidět obrázky, tudíž se svítí, všichni se chrují a nikdo neusne. Úplně nejúčinnější je zhasnout a zkusit vyprávět z hlavy. Jednou jsem takhle poslouchala svého muže, který má stavební firmu a dělají hlavně oplocení, jak u té postýlky vypráví: „Byl jednou jeden starý plot. A ten plot potřeboval opravit. Začal proto přemýšlet. Dám tam vzpěry osmatřicítky, nebo dvaačtyřicítky? A jaké napínací dráty budou asi nejlepší?..." A děti byly šťastné. Já tedy nezvládám „plotařské" pohádky, ale většinou vyprávím o rodině, kde měli dvě hodné holčičky, Alenku a Elenku - tak se jmenují moje dcery - a malého chlapečka Janíčka.
Jako malá jste měla velkou představivost?
Nevím... Myslím, že jsem nebyla nějaký nadprůměr. Byla jsem spíš stydlivá, někdy až příliš rozumná a zodpovědná. Často jsem se ptala, jestli to, co dělám, je správně, a nevěděla jsem, že správně to může být podle mě, jak já to cítím. Moje cesta životem je cesta zbavování se strachu a musím se pochválit, daří se mi to. I fantazii ve mně asi pořádně probudilo teprve divadlo. V osobním životě jsem snad nikdy tolik neječela, nebrečela a nesmála se jako v rolích. Proto je možná pro mě divadlo velmi zdravé zaměstnání, protože funguje jako ventil, jako terapie. Co si nedovolím v životě, to si dopřeju na jevišti.
Takže ani puberta vás nedostala do obrátek?
Puberta mě vůbec nepotkala. Fakt. Nikdy jsem nebyla opilá, nekouřila jsem, nechodila po diskotékách, nevzdorovala, nenosila minisukně a na hlavě melír. Třeba mě to ještě čeká. Mamince se to zdálo podezřelé, protože ona si svoji pubertu naopak užila se vším všudy. Možná je to i tím, že jsem vyrůstala v rodině, kde oba moji rodiče byli velcí bohémové. Táta, ač vědec - chemik - měl vždycky hodně rád společnost, hrál na kytaru, zpíval. Věčně se u nás flámovalo. Máma, která byla filmová produkční, měla dívčí kapelu. Tuhle zálibu v hromadné zábavě zdědil ale jenom můj mladší bratr. Já i starší brácha jsme pravý opak.
Tatínek je bohémský vědec? To je zvláštní kombinace.
On je typický vědec - v tom smyslu, jak si většina lidí vědce představuje - jen tím, že je jaksi nepraktický. Běžné domácí opravy nejsou zrovna jeho silná stránka. Když čistí knihy, vrátí je do knihovny obráceně, hřbetem dovnitř. Pamatuju si, že jednou maloval byt a spočívalo to v tom, že položil na zem dvoustránku denního tisku a nad ní vymaloval zeď. Druhý den posunul noviny o metr dál a tak donekonečna putoval po bytě. Říkal tomu „prúdová metoda", on je Slovák. Problém byl v tom, že nesundal třeba obraz a obmaloval ho. Vím, že to zní jako vtip, ale stalo se. Na druhou stranu má ve svém oboru velké úspěchy, několik světových patentů, a zároveň je to showman, umí bavit lidi, je s ním fajn. A taky rád chodí. Dlouhé procházky s vnoučaty, to je jeho.
Rodiče jsou stále ještě v Kanadě?
Už jen do dubna, pak jde táta do důchodu. Nějaký čas, asi patnáct let, s mámou žili v Montrealu. Těším se, že teď už tu bude s námi. Do Kanady se bude vracet jen v létě, kdy tam má učit na letní škole.
Co se vám vybaví při vzpomínce na Bratislavu, kde jste do svých osmnácti žila?
Dětství. Já ho měla sice šťastné, ale obecně považuju tohle životní období za dost vyčerpávající. My dospělí se totiž opravdu trápíme třeba jen jednou, dvakrát do roka, ale malé děti daleko častěji. Pro nás jsou to třeba malichernosti, ale děti to berou smrtelně vážně. I já to tak měla. Ale jinak mám Bratislavu ráda, bydlíme v hezké části, kde je hodně zeleně.
Mluvíte v přítomném čase, stále tam jezdíte?
Ano, často. Jezdíme tam i s dětmi za babičkou a za dědou. Je to můj... chtěla jsem říct domov, ale já nejsem ani tak fixovaná na místo, jako spíš na lidi, které mám ráda. Původně jsme v Bratislavě bydleli v osmiposchoďovém domě na osmdesáti metrech čtverečních v pěti lidech a bylo nám tam dobře. Tím chci říct, že důležitější je, s kým jsem než kde jsem.
A jak jste se nakonec ocitla v Brně?
Šla jsem tam studovat JAMU, muzikálový obor, protože jsem vždycky ráda zpívala. Ale moc se mi z Bratislavy nechtělo, byla jsem tam zamilovaná a domluvená, že i kdyby mě vzali, tak se vrátím. Jenže pak mě to úplně pohltilo a už jsem v Brně zůstala.
Jak se to stalo, že se stydlivému introvertovi najednou líbilo exhibovat na jevišti?
Na jevišti jsem někdo jiný, tam mi to nevadí. A jinde středem pozornosti nebývám. Většinou se mi i daří být inkognito, protože v běžném životě se skoro nelíčím - se třemi dětmi to prostě nestíhám - takže mě lidi ani moc nepoznávají. Tuhle jsem stála frontu v lékárně a přede mnou taková babička. Evidentně se osmělovala mě oslovit. Už jsem pomalu vytahovala tužku, že se podepíšu, a ona najednou povídá: „Prosím vás, nezlobte se, ale nejste vy náhodou ze Střelic?" Já byla tak šťastná, že mě neodhalila, a tak jsme si začaly povídat, že nejsem ze Střelic, ale ze Starého Lískovce, a bylo to fajn.
Mluvila jste o tom, že puberta vás minula, ale nedostavila se později, když jste se díky vztahu s Jiřím Berouskem téměř ve třiceti rozhodla dát k cirkusu?
To ale jinak nešlo, neumím odporovat svému vnitřnímu hlasu. Byla jsem zamilovaná a jednoho dne mi prostě došlo, že jestli chci být s Jirkou častěji než jen o víkendech nebo když má on chvíli volna, musím jezdit s ním. On nemohl opustit cirkus. Tehdy mi paní Berousková řekla, jestli si uvědomuju, že nejsem žena pro Jirku. A já na to, že ano, ale že se alespoň ukáže, jestli opravdu chci být tou ženou z maringotky, která mu bude rodit malé artisty, nebo že tenhle život není pro mě. A že to byla romantika, jak má být. Prodávala jsem v bufetu, v kase lístky, hrála v kapele na klavír, když jim zdrhl klávesák. Ale na ty cirkusové věci jsem byla strašně nešikovná. Jednou jsem Jirkovi měla házet kužely, když žongloval na koni jedoucím tryskem, ale nedokázala jsem to hodit správně. Jirka se zlobil a já to v poli za šapito oplakala. Pak za mnou ale přišel a moc se smál.
Nakonec jste ten kočovný život vzdala. Proč?
Chybělo mi divadlo. Jednou ráno jsem šla pro rohlíky a do ruky se mi dostal časopis s rozhovorem, kde Petra Špalková vyprávěla o tom, jaká ji teď čeká premiéra, a mně se najednou strašně zastesklo. V tu chvíli jsem věděla, že je konec. O to byl ten rozchod bolestivější, že jsme se stále měli rádi, ale já se prostě musela vrátit na jeviště, chtěla jsem hrát a zpívat.
Zpíváte si i mimo jeviště?
Ne. U táboráku mě rozhodně zpívat neuslyšíte. Ani ve sprše, ani jen tak. Pro mě je zpěv něco jako rituál, a ten můžu provádět jen za určitých podmínek, jen na jevišti. Tam se proměním. Můj tatínek žertem říká, že zpívám jenom za peníze. Když mě maminka poprvé viděla zpívat v mé první velké roli, říkala mi: „Takovou tě vůbec neznám." Připadala jsem jí jako jiný člověk.
A jaká tedy ve skutečnosti jste?
To byste se asi musela zeptat těch, co mě znají, ale sama o sobě si myslím, že nejsem moc zábavná. Jsem bytost, co se těší ze všeho, co jí život nabízí, a má pořád málo času. Neflámuju a po večerech nevysedávám v divadelním klubu, protože bych ráno s dětmi nevstala. Ale mě to stejně moc neláká, protože nemám zrovna v lásce tlachání o divadle. Už můj profesor na konzervatoři říkával: „Nehovor, ukáž."
Co se teď chystáte ukázat po Mary Poppins?
V únoru začínám tady v Brně zkoušet bachařku v muzikálu Chicago, což je od Mary skok do úplně jiných vod. Vězeňská dozorkyně s lesbickými sklony - to je pro mě výzva.
Co vás v životě nejvíc potrápilo?
Asi právě ty rozchody s mými láskami, a to i když byly z mé iniciativy. Nebylo jich mnoho, ale já to vždycky brala hrozně vážně. O každém svém klukovi jsem si myslela, že spolu budeme až do konce života. Když to pak nevyšlo, měla jsem pocit, že to neunesu. Opatrně jsem našlapovala, aby to v té mé hlavě zůstalo stejné, aby se tam něco nezlomilo.
Pomyslela jste někdy na sebevraždu?
Ne, to není řešení, protože smrt není konec. Ale je fakt, že když jsem si představila, že by nebylo žádné trápení, žádná myšlenka, žádný cit, bylo to v ten moment docela lákavé. Já si totiž myslím, že po smrti nás čeká totální harmonie. Tady se ještě potřebujeme trápit, abychom zjistili, co je to být šťastný, tam už tyhle protiklady potřebovat nebudeme.
Takže se smrti nebojíte?
Ne. Jsem sice napjatá, co se se mnou bude dít, protože tyhle fatální životní okamžiky to vyžadují stejně jako třeba porod, ale strach nemám. Nezdá se mi ale, že bych se nechala spálit, a není mi příjemná ani představa, že bych měla tlít vedle něčí jiné kostry na hřbitově. Ideální by pro mě bylo ležet v zemi u kořenů nějakého krásného velkého stromu. Někde na kopci.
Pojďme k veselejším věcem. Jak váš současný muž Josef zvládá žít s herečkou, když sám s uměleckou branží nemá vůbec nic společného?
Kupodivu velmi dobře. On je sebevědomý muž bez mindráků, kterému nevadilo, když třeba celý den na natáčení dělal našim dětem chůvu. Sám je v práci úspěšný, umí vydělat peníze, a tak nežárlí ani na můj úspěch. Srovnal se i s tím, že mě vidí na jevišti, jak se objímám s někým jiným. Chápe, že jsou to city, které chovám k němu, nikoli ke kolegovi herci, jen je momentálně používám v roli. Tuhle si jeden náš kamarád tak trochu přihnul a strašně ho zajímalo, jak může Pepa snést, když se třeba v Četnických humoreskách líbám s nějakým Töpferem. Manžel mu pak vysvětloval, že právě těch pár dní, kdy se mnou byl přímo na natáčení, mu pomohlo pochopit, jak to všechno vlastně funguje.
Jak jste se s Josefem seznámili?
To je příběh jako z červené knihovny. Vlastně za to může kamarádka, které opravoval plot. Přišla za mnou, že už to všechno zjistila. Je prý krásnej, šikovnej, žije jen se svým synem a psem, všechno umí opravit a navíc výborně vaří. A že ho pozvala zítra ráno na snídani, kam on donese vlastnoručně upečenou bábovku. Že už mu říkala, že má dvě volné kamarádky, jednu lepší než druhou, takže musíme přijít. Kamarádka Pavlína, mimochodem feministka jak hrom, šla, já odmítla. Jenže pak jsem od ní měsíc poslouchala, jak je úžasnej. Od ní, která v životě žádného chlapa nepochválila! Mně to už bylo protivný, říkala jsem: Holky, to je snad superman, on má asi „esko" na prsou nebo co. Já se s ním potkám a ukážu vám jeho chyby. Tak jsem si od něj nechala pomoct nastěhovat velkou sedačku do bytu, a když jsem ho pozorovala, jak jsou se svým synem sehraní, jak si rozumějí, nalomilo to moje předsevzetí, že ho usvědčím z nedokonalosti. No a dneska spolu máme tři krásné děti.
Působíte šťastně...
Jsem šťastná. Možná proto, že zdravou rodinu, dobrého muže a práci, která mě baví, neberu jako samozřejmost, ale jako velký dar. Mám to štěstí, že se mi tu krásu daří vidět. A taky že v životě nedělám, co nechci. Když pak něco nevyjde, mnohem snáz to vstřebám, protože všechno opravdu důležité vlastně mám. Jak mi na loňské vánoční přání krásně napsala moje přítelkyně Pavla z Kanady: Alenko, přeji Ti vše, co máš, bohatší být nemůžeš.
Alena Antalová * 28. 7. 1972 v Bratislavě
Herečka a zpěvačka, která od roku 1994 působí v Městském divadle Brno.
Vystudovala bratislavskou konzervatoř a JAMU, obor muzikálové herectví.
Otec je chemik, matka filmová produkční, dědeček Ladislav Vychodil byl scénografem SND.
Držitelka Thálie za rok 1999 v kategorii Talent roku do 33 let za roli Markétky v divadelní hře Mistr a Markétka.
Zahrála si v seriálech Četnické humoresky a Pojišťovna štěstí, na divadle například Roxanu v Cyranovi z Bergeracu, Desdemonu v Othellovi, Dolly Leviovou v muzikálu Hello, Dolly!, Sugar v Někdo to rád horké, Sukie v Čarodějkách z Eastwicku a nově Mary Poppins ve stejnojmenném muzikálu.
Nazpívala sólové party vokálů ve filmu Kytice.
S manželem, podnikatelem Josefem Juráčkem, má tři děti: Alenku (5), Elenku (4) a Honzíka (1), i se synem z Josefova prvního manželství společně žijí v Brně.
Mezi čtyřma očima
Nejdřív to vypadalo, že rozhovor začne o dost později, než jsme si naplánovali. Na neblaze proslulé D1 mezi Prahou a Brnem, kam jsme za Alenou Antalovou s fotografem mířili, se totiž převrátil kamion s prasaty. Nebohé pašíky se nedařilo pochytat, a tak byla dálnice na několik hodin uzavřena. Když jsme se po telefonu omlouvali, dostalo se nám chápavé odpovědi, že se nic neděje a že se máme ozvat, až se budeme blížit. Když jsme pak po několika kilometrech objížděk společně usedli ke kafi v restauraci Boulevard v areálu Městského divadla Brno, řeč se vedla téměř sama. Alena Antalová je totiž velmi přirozená. Místy trochu plachá, místy zase nečekaně otevřená a občas projevující i sympatickou dávku nadhledu. Když perlivou brněnštinou, do níž občas zabloudí slovenské slovo, mluví o své rodině, celá se rozzáří.
Zdroj:
Časopis INSTINKT, 27.1.2011, www.instinkt-online.cz
Na AZ RODINA.cz zveřejněno 12.7.2011
Související odkazy:
