CHLAP. O CO MU JDE?
Autor: kolektiv autorů
Netušíte? Nenechte si ujít náš tip na prázdninové čtení - letošní Instinkt extra. Najdete v něm spoustu rozhovorů s velmi zajímavými muži. Dozvíte se např. čeho si na své rodině a manželce nejvíc váží herec Jiří Langmajer nebo kde hledat naději v dnešní době, těhotné velkým průšvihem. Než se vydáte k novinovému stánku, přečtěte si krátké "ochutnávky".
Foto: Tomáš Třeštík - obálka Instinkt extra 2011
JIŘÍ BARTOŠKA - herec a prezident MFF KV - O BÝVALÉM ROZHOVORU
O tátovi...
"Když jsem spolu jeli autem, táta řídil a vždycky mi takhle položil ruku na koleno a říkal: Tak co - co děláš? A já: Nic. A táta nepřestal, nepochopil, že se mi prostě nechce mluvit. Tak co točíš? A já: Nic tati, co ti mám povídat? Bylo mi to nepříjemný. Sundal mi ruku z kolena a pokaždé dodal: Z tebe aby člověk všechno doloval. A představte si, zrovna minulý týden jedu s Jankem, se synem, v autě, řídím a povídám: Tak co Janku? a natahuju ruku nad jeho koleno. Ztvrdla mi uprostřed té dráhy... rychle jsem vzal zpátečku."
JIŘÍ LANGMAJER - herec s pověstí komplikovaného muže - OSAMĚLÝ DÉMON
Dceři ale možná jednou budete muset říct, jestli je pro ni lepší poctivě vystudovat školu, nebo si titul koupit na vysoké škole třeba v té vaší Plzni. Jestli má někde dřít za málo peněz, nebo si někde nechat poslat malou domů?
Kdybych tohle musel řešit, byl bych asi v úzkých. Naštěstí se to nestalo, protože moje jednadvacetiletá dcera má pocit, že peníze nejsou tak důležité, jako to, co umí, ví a zná. Nevadí jí, když nemá oblečení za desetitisíce korun. Stačí jí i za pět set.
Tak to vám gratuluju.
Já si taky gratuluju, protože je to skoro neuvěřitelné. Můžu být součástí rodiny, ve které je někdo takový, jako je ona. Má můj hluboký obdiv. Skoro by se dalo říct, že tomu dodneška nejsem schopný uvěřit. Je pro mě velkou satisfakcí. A to mám ještě jednu, mladší dceru. Ta je úplně zrzavá. S ní to tak jednoduché nebude. Je po mně.
ANTONIO BANDERAS - španělský herec, režisér, producent, vinař - PRO VÁS JSEM ZORRO!
Kůže, kterou nosím je film o plastické chirurgii. Co si o nadlepšování těla myslíte?
V Hollywoodu je tlak na ženy naprosto enormní. Hlavně na ty stárnoucí. Je to kruté. Ale tak to je, děje se to všude. A bude to ještě horší. Brzy nepůjde o vzhled, ale o život. Budeme se moct dožít sto padesáti, dvouset let. Ale bude k tomu mít přístup jenom úzká elita, která si to bude moct dovolit. Zavání to diskriminací, že? Kup si život. Ale na druhou stranu - jak se sem vejdeme, kdyby si to mohli dovolit všichni? Seženeme dost jídla pro dvacet miliard lidí? Jsme v těžký prdeli!
KAREL:DOBRÝ? - filmový a divadelní herec
Jaký je Váš táta?
Má župan zaříznutý v podbřišku, ponožky do půli lýtek, bydlí v desetipatrovém věžáku v Poděbradech, má dva syny a mě a aféry se ženama. Žádaný primář rentgenologie. Víc o něm už přes dvacet let nevím. Viděl jsem ho jednou.
Kdy a kde?
Poslal mi žádost na hlavičkovém papíře, potřeboval potvrzení o studiu kvůli alimentům. Napsal jsem mu dva sprosté dopisy a pak mi došlo, že ho chci hlavně vidět. Tak jsem za ním jel. Bylo to rychlé. Já:"Dobrý den, jsem váš syn, potřeboval bych si s vámi promluvit, kdybyste si udělal čas na kafe, čaj, na pivo. On:"Seš dost inteligentní na to, aby ses postaral sám o sebe, já na tebe teď nemám náladu, jsem po noční, sbohem." A prásknul dveřma.
JAN VONDRÁČEK - divadelní hvězda takřka kultovních rozměrů - UKÁZKOVÝ HEREC
Poznamenal nějak vaši úlohu otce dvou dětí fakt, že jste přišel o tátu v poměrně útlém věku?
To nedokážu moc dobře posoudit, to by musely říct děti...Trpěl jsem právě i tím, že mi táta, když jsem byl malý, hrozně chyběl. Když k nám přišla návštěva, upínal jsem se na tu chlapskou část. Ale i když byl po smrti, měl jsem pocit, že tak do mých pětadvaceti mě pořád doprovázel a dohlížel na mě...
Máme se ženou děti, mezi nimiž je stejný věkový rozdíl, jako mezi mnou a mým bráchou. A když bylo našim dětem osm a deset, měl jsem pocit, že umřu. Že to je prokletí naší rodiny, protože můj táta umřel, když nám bylo s bráchou právě tolik. Rozumově jsem věděl, že dvakrát do stejné řeky nevstoupíš, ale přesto jsem měl nějakou dobu pocit, že končím a že kluci zůstanou se ženou sami. A ještě v jedné věci mě to poznamenalo. Vážím si každého nového dne, ať je jaký chce.
RADOSLAV BRZOBOHATÝ - představitel charakterních mužných rolí - NÁTURA Z HOR
Kdy jste se vrátili do valašského hnízda?
Když za války vznikl Slovenský štát, otce ve Vrútkách nechali, protože měli málo strojvedoucích, rušnovodičů. Museli jsme ale mít pořád všechno sbalené. I knihovnu. Otec byl velký knihomol, takže tam byly stovky knih. Chodily nás každý týden kontrolovat hlídky z Hlinkovy gardy. Jednou přišli čtyři mladí kluci, ožralí bohužel, a vyjeli po matce. Otec, obrovský silák, se je snažil ukecat, ale když se mu to nedařilo, kluci brzy skončili. Jeden v té prázdné knihovně, druhý prošel dveřmi na záchod, třetí dveřmi ven a čtvrtý oknem na balkon. No, a museli jsme během čtyřiadvaceti hodin opustit republiku.
To vám do smíchu asi moc nebylo.
Máma to nesla strašlivě, skoro zkolabovala, ale otec měl díky námořnické zkušenosti světácký nadhled. Odstěhovali jsme se tam, odkud pocházíme. Do Valašského Meziříčí. Než otec zařídil bydlení a všechno potřebné, místní nám v prvních dnech hodně pomohli. A brzy, představte si, jsme dostali zprávu, že na nádraží na nás čeká jeden nákladní vagon. Těm klukům z gardy došlo, že udělali šílenou kravinu. Všechny naše věci ve Vrútkách perfektně sbalili, i knížky a poslali to vlakem za námi. A přidali ještě tři obrovské pytle se šunkou, slaninou, moukou a solí. Prostě nepředstavitelné. Uvědomte si, že za protektorátu vůbec nic nebylo. Poslali taky ohromně pěkný, omluvný dopis.
AKI KAURISMÄKI - finský režisér a scénárista - BUDEME MLUVIT NEBO PÍT?
Dáváte vůbec lidstvu ještě naději?
Chovám naději k jednotlivým lidem. To ano. Dokážu se vyhnout nepříjemným detailům lidského rodu. Ovšem lidstvo samo naději nemá, pokud bude pokračovat jako dosud. Veškerá naděje vyprchala koncem sedmdesátých let. Je vždycky obtížné říkat to mladým lidem, jako jste vy. Tváříte se tak optimisticky a věříte, že budoucnost přinese něco lepšího. Ale jestli budeme pokračovat takhle, žádná budoucnost nás nečeká. S touhle konzumní egoistickou společností bude konec.
Jaká je vaše ideální společnost?
Měli bychom spotřebovat jen to, co vyprodukujeme ve svém okolí. Měli bychom respektovat zvířata a jíst jejich maso jen v neděli. Děsí mě, že maso je dnes základem veškeré stravy...
JAROSLAV RÓNA - malíř, sochař a literát - MOMENTÁLNÍ HRA
Testosteron. Je ho mezi výtvarníky víc než ženského hormonu? Mám pocit, že je v tomhle oboru víc mužů než žen.
To je zkrátka tím, že ženy jsou většinou od umělecké dráhy brzo odvedeny tikotem biologických hodin. Mají velkou touhu tvořit, jsou zajímavé - říkám to ze zkušenosti, protože učím na AVU a znám jich takových hodně. Ale mají zakódováno v genech, že v určitém věku chtějí mít děti, a najednou jde umění stranou - a je to správné, protože bychom jinak vymřeli.
Nemůžou tvořit a zároveň se starat o rodinu?
Můžou a v mnoha případech to tak je, ale stále je velká část talentovaných žen, která dá přednost rodině před uměním...
Je obtížněji civilizovatelný muž nebo žena? Častěji se říká o mužích, že mají atavistické sklony, o ženách zase, že jsou kultivovanější.
To vůbec neumím posoudit. Záleží na tom kde - v Africe, v Evropě? V Kongu se vojáci masově dopouštějí zvěrstev na ženách, do americké armády se ale ženy stále mohutně hlásí, Kaddáfí má osobní gardu z amazonek, v koncentračních táborech byly brutální dozorkyně i dozorci a Miladu Horákovou odsoudila k smrti žena! Vždyť svět je tak rozmanitý a neměřitelný, že se vzpírá jakýmkoliv generalizacím a zjednodušujícím soudům. Já mám často pocit, že lidi kolem sebe nechápum nerozumím jejich vnímání světa. Nejsem schopen vynést nějaký soud ohledně naší společnosti, protože je to chaos. A to jsme ještě relativně velmi vyspělá země, když to srovnám třeba s Venezuelou, Barmou nebo s Mexikem. Někdy vůbec nevím, mezi jakými lidmi vlastně žiju.
HYNEK ČERMÁK - milovník létání a dalších adrenalinových aktivit, herec - UŘEZAT HLAVU
Když s některým lidmi jednáte po dobrém, považují to za slabost a okamžitě toho využijí. V takových případech zneužívám toho, jak vypadám. A taky hned začínám používat slovník útočníka. Na hrubý pytel hrubá záplata. Mám zkušenost, že si pak nic nedovolí. I tak je to nepříjemné. Jestli něco nenávidím, tak hloupost a agresivitu. Milionkrát se mi na úřadech stalo, že jsem měl adrenalinu až nad hlavu, kolikrát na hranici vulgarity, ale držím se zpátky. Vždycky se snažím chovat slušně a být něžný.
Razíte slušnost jako princip?
Pro mě je slušnost na prvním místě. Agrese a zloba nemají v mém životě místo.
Neříkejte, že se ovládnete za všech okolností.
Někdy mi to ujede ve vztahu k mým dětem. Mám osmiletého Bořivoje a šestiletou Hedviku, a když mě vytočí, tak na ně křičím. Pak jsem na sebe strašlivě nasranej. Rozhodně je ale nebiju...
Koho dětem dáváte za vzor?
Vychovávám děti svým způsobem: zdrav starší, pomáhej starším, buď vždy slušný. Co dětem říkám, je ale úplně liché, pokud to sám nedělám. Je to vlastně úplně jednoduché. Musím vychovávat sám sebe a pak teprve ty děti. Ony budou stejné. Je zvláštní, že houba jejich mozečku rodičovský vzor nasákne tak rychle. Synovi je 8 let a má vlastnosti, které nesnáším. Když se nad tím ale zamyslím, tak jsou to moje vlastnosti. Odkoukal je ode mě.
LARS VON TRIER - dánský režisér a scénárista - V KAŽDÉM Z NÁS JE KOUSEK NÁCKA
Byl v ráži už před tiskovkou, v televizní rozhovoru ukazoval své tetování (FUCK na kloubech pravé pěsti) a básnil, jak s Kirsten a Charlotte Gainsbourg natočí pornofilm, protože dámy nechtějí jinak. A když nakráčel před novináře, v žoviálním tónu pokračoval. Až se ho kdosi zeptal na jeho předky a von Trier se pokusil vtipně glosovat fakt, že mu matka na smrtelném loži odhalila, kdo je jeho pravým otcem:"Dlouhou dobu jsem si myslel, že jsem žid(...), ale pak se ukázalo, že jsem spíš nácek." Von Trier se pak snažil ze situace vybruslit, ale zaplétal se naopak dál, až nakonec bouchnul do stolu: "Jak se z toho můžu jenom vymotat? No tak jsem nácek, no." Ještě ten samý den se sice von Trier za své výroky omluvil, ale festival režiséra přesto vypakoval ze svých prostor. Stalo se tak poprvé v historii a nikdo nevěděl, co se bude dít dál. Odejde von Trier z Cannes? Naštěstí neutekl a ve svém "exilu v Mougins" mě přivítal se slamákem na hlavě. Vypadal jako provensálský malíř."Jsem trošku nervózní. Nasral jsem si na hlavu," povídal s provinilým úsměvem.
PATRIK BALINT - regresní psychoterapeut - MOŽNÁ MYSLÍM SRDCEM
Byl jste u porodu svých dětí?
Ano.
Co jste tam dělal? Vždyť je to ženská záležitost.
Máte pravdu, že ani v této věci se nechce patriarchát zbavit vlády nad ženami. Porodníci se snaží všechny děti zachraňovat, v minulosti to možná bylo opodstatněné. Děti umíraly, byly choroby, ale dnes se ženská péče posunula. Myslílm, že u porodu by odborná pomoc měla být ženská. Žena nezachraňuje, ale postará se, pečuje. Ale i já, otec dítěte, tam mám svoje místo, jako ten, kdo může přispět k průběhu porodu, ale také být se svojí ženou. Při porodu své ženy jsem u ní objevil vlastnosti, kterých jsem si dřív vůbec nevšiml. Jako kdyby se mi otevřela jiná osobnost a dokonce se nám díky tomu zlepšil vztah. Rozuměl jsem pak i tomu, že mi manželka měsíc po porodu nevěnovala téměř žádnou pozornost. Byla čistě matkou a nebyla ženou. Silné pro mě bylo i to, že jsem dceru a pak i syna přivítal na světě.
ROBERT SEDLÁČEK - umělec - TOMÁŠ SEDLÁČEK - ekonom - DIALOG O NADĚJI
Čím si vysvětlujete tu přisátost médií a politiků k ekonomickým expertům?
Žijeme v expertní době, kdy máme pocit, že expert na vychovávání dítěte umí vychovat dítě líp než rodič, přitom to jsou mnohdy bezdětní lidé. A je to vlastně úplně jedno, jestli jsou dětní nebo bezdětní. Žijeme v expertní společnosti, kde na každou oblast života, přes pivo, přes jídlo, přes filmy, přes ekonomii, přes výchovu dětí, přes vlastní psychickou hygienu jsou tady experti, kteří tomu rozumějí. Což je mýtus...
...
Já se bojím, jestli zároveň my všichni - specialisté - nejsme nebezpeční idioti, protože tím, jak si každá ta expertní skupina - včetně filmařů - vytváří svůj speciální jazyk, zároveň ho začíná používat proti všem ostatním. "K tomu se nemáte co vyjadřovat, tomu nerozumíte," to je dnes velmi častá odpověď. Odborný jazyk jako hradba proti všem mimo můj obor a moje zájmy; tak vypadá svět expertů dneška. Chemik Kalousek onehdy volal do novin, že žádá, aby o ekonomice psali jen ekonomové. O rizicích jádra, genetiky nebo energetické politice ani nemluvě. Taky mám pocit, že spousta lidí ze specializovaných oborů vlastně zakrývá svoji nevědomost a nejistotu tím svým jazykem, do kterého já neumím proniknout a oni mě do něj nikdy nepustí. Prostě nebudou mluvit srozumitelně, protože by je to ohrožovalo. A politika a byznys této nesrozumitelnosti expertů velmi umně využívá.
No my ekonomové na to máme matematiku, lékaři na to mají latinu, každý na to má nějakou svoji bariéru, které se třeba říká vysoká škola. Přitom ta vysoká škola je užitečná mnohdy jenom kvůli tomu, abyste měl glejt do toho oboru. Někteří filzofové dokonce píší o tom, že vzdělání je primární ideologie, a též moderní způsob diskriminace. Teď nemluvím proti vzdělanosti - jen že to není vše a taky nám vzdělanost nezaručí pravdu. To už vůbec ne. Je dost dobře možné, že skutečná pravda je kýčovitě jednoduchá a banální, to je strach všech intelektuální. Že skutečně podstatnou a důležitou pravdu dokáže pochopit - a chápe - každé dítě. Jen my si to komplikujeme.
VÁCLAV MARHOUL - scénárista, producent, režisér a herec - NA FÉROVKU
Jsou věci, které jsou mi třeba ukradené. Ale bazíruje na nich moje manželka.
Co například?
Třeba že když se jí, měla by být celá rodina pohromadě, ne že se každý nají zvlášť. Pro mě to zas tak důležitá kategorie není, ale chápu smysl a vím, že je to správně. Mám ale ráda, když se u jídla mluví a hodně, to se mi líbí. Musím se ale přiznat, že když se nenajím s ostatníma, zas tolik mě to netrápí. Jinak dodržujeme stoprocentně Vánoce, dárky, koledy...Ale pořád to asi není ta správná odpověď. Možná mě pořád mate ten výraz rituál.
Dobře, zapomeňme na něj, neříkejme tomu rituál, ale zvyky. Rituál je příliš zavazující.
Zvyky ve svém věku mám a rohodně je už měnit nebudu. Na to už jsem příliš starej. Mám zásady, které neporušuju. Jedna z nich je, že přes den nepiju alkohol. Nikdy. Vždycky trochu nadneseně říkám, že na večerní zprávy musím být střízlivej. Nikdo mě nedonutí se přes den napít, přes to vlak nejede. Další nepřekročitelnou zásadou je, že si nikdy nevezmu práci domů. Za žádných okolností. Raději budu sedět v produkci do jedné hodiny ranní, ale pak pojedu domů čistý. Stejně tak nehodlám měnit své osobní nároky vůči rodině. Prostě vím, že abych byl v pohodě, nikdo mi nesmí sahat na moje věci, což naštěstí nikdo nedělá. Také zcela osobní zájmy mají svoje místo. Kupříkladu jednou za rok se jede na hory, pánská jízda. Bez žen, bez dětí. Funguje to desítky let. Možná tohle je ten rituál. Stejně tak se desítky let jezdí každé léto na vodu. To už ale jedou všichni. Musí se jet, jinak by tomu roku jakoby něco chybělo. Takže asi další zcela zásadní rituál. Stejně tak, že celé letní prázdniny a Velikonoce a tak vůbec patří vždy jen a jen rodině a dětem. Žádná práce. No a v neposlední řadě to jsou moje volnočasové aktivity, jako fotbal nebo volejbal, na které si taky nemohu nechat sáhnout. Stejným způsobem ale oplácím okolí, vím, že moji blízcí mají taky svoje potřeby a zájmy a nepletu se jim do nich.
IVAN PROKOP - hudební a divadelní fotograf, výtvarník, bratr Michala Prokopa BLUESMAN S FOŤÁKEM
Jak dlouho jsi byl v Bontonu?
Do roku 2006, čtrnáct let. A odešel jsem proto, že jsem najednou nerozuměl, v čem to jsem. Dělal jsem na věcech, u kterých jsem nevěděl, proč je děláme, a tak.
Aby se vydělaly peníze. Nic víc!
To je málo. Změnilo se to v tvrdý byznys, který neumím. A stýskalo se mi po těch začátcích, tak jsem začal se svým. Produkovat desky. Když zemřel Petr Kalandra, vydali jsme mu ještě v Bontonu desku - vzpomínku na Kalandru z jeho částečně nevydaných věcí, taková lepenková krabice, v něm CD a soubor pohlednic, který dali dohromady Luděk Kubík a Karel Haloun, teď jsou kurátoři mé výstavy Photopass. Pak Láďovi Mišíkovi k šedesátinám jeho koncert v Lucerně, Skoumalovi k sedmdesátinám... Pro mě to jsou krásný zážitky. Vztahy jsou pro mě to nejdůležitější. Ty potřebuju, věci ne. Na lidech lpím.
JAN SPÁLENÝ - skládá muziku, píše texty, aranžuje, režíruje, pracoval jako rozhlasový dramaturg - NĚKDY I NEDEJCHÁM
Bylo a je to moje první téma: žena je krásná, až když je popsaná, když ze sebe něco vydá, o někoho se postará, někoho má ráda.
Ano, já vím, starší a staré ženy.
Ne staré. Popsané.
Dokonce jste říkal Klub přátel vrásek kolem ženských očí.
Ano, to jsem říkal. To je sdružení rozumných mužů.
Jen v životě se nějak nevyskytují.
Ale já jich takových znám dost. I když se najdou i tací pošetilci, kteří mění starší ženu za mladší. Já vím, jen nás jenom pár, kteří by udělali opačnou věc, pokud by nebyli spokojeni.
Jak těmhle věcem věřit? Není to od vás chytrý kalkul?
Není. Tak o tom radši nebudeme mluvit. Rád cituju Heinricha Heineho, nepřesně:"Mladá žena, půl jehně, půl růže." Na nic.
UDO KIER - německý herec, natáčí buď umění s von Trierem nebo hraje upíry a blázny v béčkových filmech - ZAPAMATUJTE SI MĚ!
Dokáže vás ve světě filmu a filmových festivalů ještě něco překvapit?
Včera jsem byl na jachtě pana Allena, který založil Microsoft. Má třetí největší jachtu na světě, jenom údržba prý stojí 60 milionů dolarů ročně. Pozvali mě a já jsem šel, jenom abych se podíval na tu loď. Je to neskutečné, fakt mě to dostalo. Pak začnete přemýšlet, jestli chcete být komunista, nebo kapitalista. No a večer vždycky přijdu do hotelu a mám kapsy plné vizitek. Jejich držitele si nepamatuju. S kým jsem to mluvil? Co je to za lidi? Je jich tolik! Každý má něco na prodej. Mám pro vás scénář! Jak vás mohu kontaktovat? Tady je moje vizitka. Bude festival v Monaku, tady mám vizitku. Chtěli bychom vás v porotě! Jako kdyby vám tady každý musel něco nabízet. Když to není káva, tak alespoň scénář. Je to divný. Ty vizitky vyhazuju.
ČESTMÍR KOPECKÝ - filmový a televizní producent - VŠECHNO SE RODÍ V POCHYBÁCH
Jak jste jako patnáctiletý kluk vnímal Pražské jaro?
Pochopitelně velmi citlivě. V srpnu jsme jeli s pionýrským táborem Vltavu a matka jako rozhlasová reportérka ilegálně vysílala z různých tajných míst a vyzývala občany, aby zachovali klid...a hlavně nabádala děti, co jsou teď třeba někde na vodě, že by se neměly do ničeho míchat a zbytečně provokovat okupanty. V září jsem nastoupil na gymnázium a byl jsem svědkem toho, jak všichni ti lidé, kteří byli ze začátku tak skvělí a stateční, postupně skláněli hlavy a podepisovali souhlas se vstupem vojsk a přihlášky do SSM...
Dokážete pochopit lidi, kteří takovou situaci neustáli, nebo je to pro vás neomluvitelné?
Když byl Ivo Mathé, můj spolužák z FAMU, ředitelem České televize, mohl dávat výjimky z lustračního zákona. Jednou přišel a povídá: "Já vím, že ty bys výjimku nikomu nedal, ale máme tady jednu paní, která měla dítě na třetím místě v pořadníku na operaci. Odmítla spolupráci a druhý den bylo na stopadesátém. Co měla podle tebe dělat?" Samozřejmě, že tohle chápu, tak jednoduše to zase nevidím. Vím, že metody nátlaku byly někdy obludné, ale taky vím, že spousta lidí kolaborovala docela dobrovolně kvůli kariéře.
Celé rozhovory si přečtete v INSTINKTU EXTRA, který je právě v prodeji na novinových stáncích nebo v e-shopu: http://shop.tyden.cz/detail/instink-extra-2011
Zdroj:
INSTINKT EXTRA (Léto 2011)
Na AZ RODINA.cz zveřejněno 18.7.2011
Související odkazy:
