TEN ČLÁNEK JE PRO TEBE, DĚDO!
Autor: Jindřiška Vitvarová
Většina článků v rodinných časopisech je o dětech. Veselé i smutné, o jejich rozvíjení, školních a předškolních radostech i starostech, nemocech.... U nás v rodině také přibylo jedno dítě. Můj děda. Děda, který celý život poctivě pracoval, postavil dům, jako vedoucí v továrně pomohl celé řadě lidí k jejich profesnímu rozvoji a na kterého se jeho rodina mohla vždycky spolehnout. Zlá nemoc ho postihla, úspěšně se s ní popral, ale bohužel jed z poslední chemoterapie ho skolil. Je to s ním špatné. Nevím, jestli děda vnímá to, co vidíme my okolo něj. Totální krizi a úpadek našeho zdravotního systému.
Většina lidí ve středním věku se dnes bojí o svou práci, doba je nelehká, životní náklady stoupají. Asi jen málokteří z nich jsou schopni 24 hodin denně přebalovat, mazat proleženiny, masírovat, cvičit, napájet a krmit, podávat, přetáčet a jinak opečovávat velké bezmocné bezzubé miminko. Nota bene snášet psychickou zátěž z toho vyplývající a dodávat nemocnému optimismus. Proto jako formu náhradní péče zvolí léčebnu dlouhodobě nemocných či jiné podobné zařízení (v našem případě oddělení následné péče v nejmenované nemocnici) a za nemocným (alespoň tedy ti, kteří mají opravdu zájem a nejde jim jen o přístup k účtu nebo měsíční důchod) pravidelně dojíždějí a snaží se mu v ušetřeném čase mezi prací a péčí o rodinu věnovat maximum. Vzhledem k tomu, že všichni včetně dědy platíme a platili jsme zdravotní pojištění, očekávali bychom náležitou péči o něj a alespoň trochu lidského přístupu. Bohužel, to, co jsme zažili nás vede k otázce, jakou cenu má v našem zdravotním systému starý člověk. Nejen, že rehabilitační pracovník, který by s dědou měl cvičit a postupně ho rozpohybovat na oddělení, dochází pouze jednou týdně, ale chybí tu i doktor. Na oddělení je pouze dopoledne a jinak veškerou péči zastávají sestry, zřejmě také unavené a přepracované, protože s dědou mluví stylem: „Tak co dneska, je tam boban? No jó, šikulka. A papal jste dneska? Málo? Tak se musíte víc snažit, dědo!" Obávám že, že tento styl mluvy není zrovna důstojný pro inženýra kybernetika. Aby tam měli méně práce, dávají těmto lidem tlumící léky. A to takové drijáky, které berou pacienti trpící schizofrenií a jinými nebezpečnými chorobami. Nejsem doktor, ale mám pocit, že dlouhodobé braní takovýchto léků by odrovnalo orgány i zdravému člověku, natož starému a nemocnému. A nejen orgány, nýbrž i psychiku. A třetí postřeh - pokud se stane omyl a člověk si včas neřekne o nočník, jde automaticky do plen. Nikdo se nesnaží ho pozvednout zpět, aby se pokoušel začít znovu ovládat své potřeby.
Děda se z čilého řemeslníka a zahradníka v důchodu přeměnil v tzv. „ležáka". Nebyl schopen se postavit, posadit, otočit. Přesto bych vám všem přála vidět ten pohled, když mě, svou vnučku, při mé první návštěvě v nemocnici uviděl. Oči mu svítily, začali jsme společně plánovat, že až bude schopen sedět, odvezeme si ho autem k nám a vezmeme ho na zahrádku, budeme se mu věnovat alespoň o víkendech a užívat si ho. Když jsem za dědou dorazila podruhé, byla jsem v šoku, jak v tak krátké době ten člověk ztratil vůli, sebeúctu a chuť žít nebo se na něco těšit. Byl rád, že mě vidí, ale skutečnou emoci jsem neviděla. Je to člověk, kterému je téměř všechno jedno. Je dezorientovaný, přestává ovládat i ruce. Naše úsilí za ním pravidelně dojíždět, cvičit s ním a pozvednout ho jen oddálilo neodvratitelné. Pobyt v nemocnici ho zničil.
Jistě jsou i ústavy, kde se o staré lidi starají lépe, většinou jde o instituce, kde si za to nechají dobře zaplatit. Netlumí je, ale povídají si s nimi, po obědě je posadí do křesla a alespoň na chvilku odvezou ven na sluníčko, nutí je chodit na chodítku, cvičí s nimi a jednají s nimi jako s inteligentními svéprávnými lidmi, zkrátka věnují se péči o seniory s velkým nasazením. Bohužel dříve než jsme dědovi takovýto ústav stihli vyjednat, dostal se na infekční oddělení. Ale to už je jiná kapitola.
Bydlím v okresním městě, kde již desítky let funguje nemocnice. Z neziskové organizace se stala akciovou společností, řada oddělení je zrušena nebo v úpadku, oddělení se spojují, lékaři jsou přepracovaní, u neakutních pacientů se stavují jednou denně, aby se jich mezi dveřmi zeptali, jak se mají. Někdy dokonce personál nedostane zaplaceno. Nedivím se, že jsou tam zaměstnanci demotivovaní a odcházejí. Často si říkám nedej bože, aby se někomu z nás něco stalo a musel tam ležet. Hrozí dokonce i zrušení pohotovosti, takže pokud bude mít od nás z města někdo třeba infarkt, bude muset dojet do 25 kilometrů vzdálené nemocnice. A ztratí řadu drahocenných minut pro svou záchranu.
Tak takto to vypadá s českým zdravotnictvím. A to i přesto, že pokud berete průměrnou mzdu, platíte vy a váš zaměstnavatel za zdravotní pojištění 3200,- Kč měsíčně a navíc ještě poplatky. Kam se všechny ty peníze podějí? Vždyť to je mnoho miliard vybraných ročně! Ptám se, proč byl zničen propracovaný a dostupný systém zdravotní péče a protestuji proti tomu současnému. Nelíbí se mi, že se lidé bojí jít do nemocnice nebo na nemocenskou, že někdo vydělává na starých nebo nemocných lidech, že celospolečensky chybí úcta ke stáří, že nejsme schopni jako občané tohoto státu nijak ovlivnit tento neradostný stav. Jsem, dědo, zoufalá, že o tebe přicházím a slibuji Ti, že budu bojovat za lepší sociální a zdravotní systém v této zemi, co jen bude v mých silách!
Jindřiška Vitvarová, 14.7.2011
Zdroj:
AZ RODINA.cz - informační portál (nejen) pro rodiče, www.azrodina.cz
14.7.2011
Související odkazy:
