JOSEF ABRHÁM - O CO JDE? O NIC.
Autor: Marcela Pecháčková
V profesi je tento český herecký klasik vybíravý, a tím vzácný. Dávno opustil divadlo a z filmových nabídek hledá opravdu jen ten šafrán. Naposledy se ujal velké hlavní role kancléře Riegera ve filmu Odcházení Václava Havla.
Foto: bontonfilm
Tykáte si s Václavem Havlem?
Odnedávna ano. Pan prezident mi tykání nabídl při práci na Odcházení. Říkal, že když lidi spolu pracují, mají si tykat. No, mně to moc nešlo, pletu se, ale nevadí nám to.
Vy se přece musíte znát z divadel.
Známe, ale jen známe. Od šedesátých let jsme se tu a tam potkali - poprvé v době, kdy Václav Havel vstoupil do dějin českého divadla Zahradní slavností. To byla událost číslo jedna, opravdu bomba.
To už jste byl v Činoherním klubu?
Ne, ještě ve Vinohradském, myslím, protože Zahradní slavnost měla premiéru v roce 1963 v Divadle Na zábradlí. Taky jsme se s Václavem Havlem setkali, když měl padesátiny můj velký kamarád, výtvarník Libor Fára. Úžasný pán, výborný jazzman. Bydlel jsem blízko nich, na Vinohradech skoro naproti, a chodil jsem k nim právě na jazz, oni byli s manželkou Annou Fárovou skvělí lidi. Na těch padesátinách bylo mnoho lidí a taky pan prezident, a pamatuju se, že jsem ho tehdy vezl domů svým wartburgem. To bylo naše letmé setkání. Pak měl svoji velkou politickou éru a znal jsem ho taky přes Pavla Landovského.
Což byl další velký kamarád Václava Havla. I váš - když jste spolu začínali v Činoherním klubu?
Lanďák byl skvělý kolega z divadla, mimořádná osobnost, ale takových tam bylo víc, to byl zajímavý jazz band, jak tomu říkám, samí skvělí lidi, hodní, žádné intriky, a to je u divadla velká vzácnost. Všichni hráli, přáli si navzájem, nezáviděli si...
Jsem ráda, že jsme se takhle přirozeně dostali do šedesátých let - film Odcházení mi tu dobu připomíná, jako by šlo o novou „novou vlnu". Symbolikou, refrény, estetikou. Jak se vám Odcházení líbí?
Těžko mít názor, když jsem v tom tak namočený. Myslím, že Odcházení je solitér, který rozhodně vstoupil do českého filmu - to zcela určitě. Sice o pár desítek let později, ale je dojemné, že si to autor dopřál, a je jisté, že mu to kritici nedarují. Myslím, že je to opravdu ojedinělý film, a v tomto smyslu mě velmi bavilo se o to pokusit.
Obávám se, že to ovšem nebude divácký film, že nebude lámat rekordy návštěvnosti.
Ale s tím se nejspíš počítá, Havel přece není lidový autor, stačí, když film obstojí u lidí, kteří budou ochotni ho vnímat. Bylo by varovné, kdyby se nelíbil vůbec nikomu, a to se neděje. Já sám to mám vyřešené: víc neumím, byl to pro mě velký výkon, a že jsem jím prošel, vydržel to, je - nechci říct na závěr života, ale přece jen v mém věku - velká zodpovědnost.
Jaké bylo setkání zkušeného herce s debutujícím režisérem?
V tom jsem nebyl sám, většina herců byla zkušených. Pan prezident byl u spousty věcí poprvé, sám o tom mluví, ale na originální vidění, dialogy... na to nepotřebuje zvláštní zkušenost. Václav Havel má navíc velkou školu od Radoka a také Grossmana, je to múzický člověk, napsal spoustu věcí, taky třeba anatomii gagu - ví moc dobře, co je gag. A při té praktické režii byl rychlý, velmi často vzal první verzi, předehrál, jak si představuje, abych to zahrál, a dost odvážně, to jsem se válel smíchy. Dozvídal jsem se od něj hodně.
Rozpakoval jste se roli přijmout?
Byla to odzbrojující nabídka, které se nedalo odolat. Byl to zásah, ale hned jsem si začal klást otázku, jestli ho nezklamu a naplním to, co on ode mě očekává, když mě pozval k tak důležitému partu, ještě ke všemu k filmové verzi. Hru jsem samozřejmě znal v knižní i divadelní verzi, a když se mě to takto osobně dotklo, znovu jsem se k ní vrátil a tu hru začal znovu luštit, co já s tím budu dělat, kolik toho je, jsou to těžké texty a je jich tam hodně. Měl jsem z toho vítr...
Přitom to nebylo vaše první angažmá v Havlových hrách.
Nebylo, to je pravda. Hrál jsem v Audienci, což celé bylo neuvěřitelné. Václav Havel se stal v prosinci 1989 prezidentem a Jiří Menzel si usmyslel, že nastudujeme s Lanďákem Audienci, ujal se režie a že v Činoherním klubu uděláme premiéru.
Byl jste rád?
Byl, ta hra je půvabná a setkání s Lanďákem po dvaceti letech taky. Jenže došlo k jednomu omylu, totiž že Pavel Landovský text Audience umí, protože existovala nahraná deska s Audiencí, jenže to ji Landovský s Václavem Havlem načetli. Nic nemuseli umět zpaměti. Lanďák tehdy, v lednu 1990, ještě hrál ve Vídni a říkal: „Musíš za mnou přijet, já často hraju, a přes den se to budeme učit..." Skutečně jsem odjel do Vídně, ale pak jsme každý večer volali do Prahy, ať to zastaví, že se to nemůžeme za nic na světě naučit. S Menzelem byly hovory: „To zrušte, prostě zrušte." A Menzel řval: „To je nemožný, už jsou plakáty a přijede americká televize." No tak jsme si znovu s Lanďákem sedli a zkoušeli se to naučit. No, byla to korida! Hotová korida. Jen si představte, že premiéra byla už 9. ledna 1990. Doklouzali jsme z Vídně autem do Prahy, přijela ta americká televize, i pro ně to byla událost. Činoherák byl našlapaný po střechu, přenášelo se to na ulici, lidi stáli všude. Dva metry před námi seděl autor hry a nový prezident Václav Havel a sledoval, co mu s tím děláme. A kam oko padlo, tam seděl někdo podstatný. Bolek Polívka seděl třeba v dřepu před první řadou, metr od mé nohy. Byl to zkrátka happening, Lanďák to občas musel číst, ale nějak to dopadlo. To bylo moje setkání s panem prezidentem, ale taky nijak osobní. Herec a autor. Pak jsem hrál ještě v Žebrácké opeře velkou roli. A teď to Odcházení. Je to mimořádná věc, které se mně dostalo. Už jsem toho nadělal až moc a nejdu do všeho jen tak, divadlo nehraju.
Takže kdyby vám býval nabídl roli v divadelní verzi Odcházení...
... tak jsem ji nepřijal. Divadlo už opravdu nějakých patnáct let nehraju.
Proč ne?
Přestalo mě bavit. Necítil jsem se dobře, nezdálo se mi, že mám co nabídnout. Už nejsem na jevišti spolehlivý, zvlášť když je to průměrná role. Párkrát se mi stalo, že mě úplně začalo bolet na prsou, nebyl jsem soustředěný, cítil jsem, že hraju blbě, že se rozpadám. Druhý den jsme to hráli znovu, tak jsem si řekl: Takhle ne, zkusím to jinak a... měl jsem aplaus. Viděl jsem, že by to šlo, ale mně se nechtělo. Najednou mě nebavilo hrát. Zůstal mně film, ten mám rád.
Vy vůbec nelitujete, že jste opustil divadlo?
Ne, ne, ne. Já už divadlo hrát nebudu.
Postava kancléře Riegera v Odcházení opouští svůj post, dům. I vy máte za sebou velké zvraty, kdy jste...
... ano, odešel z Moravy, například. Odcházení je krásná metafora, nejen odcházení z nějakého domu kamsi do neznáma, ale taky o bilanci života. V tom je mi to blízké, mám za sebou dlouhý život a je to fyziologické, normální, správné.
Velký třesk jste si dovolil, když jste dobrovolně začátkem šedesátých let odešel z Národního divadla a pustil se do nejistého podniku zvaného Činoherní klub.
No jo, jenže pro mě to tak třeskuté nebylo, protože jsem herec trochu proti své vůli. Po maturitě, to byl rok 1957, jsem dva roky nesměl na žádnou vysokou. Otec měl cihelnu, dědeček taky, neboli takzvaní kapitalisté, takže abych zmizel z očí lidem, kteří naši rodinu znali ve Zlíně a v okolí, šel jsem pracovat jako přidavač u Pozemných staveb Bratislava 712, bourali jsme pod Bratislavou nějaké bunkry, normálně jsem tam míchal maltu a říkal si: Tak u tohohle já zůstanu? A rodina se usnesla, že bych měl zkusit uměleckou školu.
Proč uměleckou, byly v rodině nějaké předpoklady?
Nějaké múzické geny by se našly - otec krásně zpíval, matka měla velký herecký talent, oba hráli ochotnické divadlo, strýc Martin Hollý byl divadelní režisér a jeho syn, tedy můj bratranec, byl filmový režisér, natočil například Signum laudis.
A vy jste jako synek ve škole přednášel básničky, hrál v dětských rolích?
Vůbec, nikdy a nic. Opravdu vůbec. V životě jsem nerecitoval, já jsem se tak styděl, že jsem zakopával v tanečních a tak. Ale přesto byla umělecká škola jediná šance, jak vybřednout z té malty. Nakonec jsem udělal zkoušky na herectví v Bratislavě, vzali mě, jenže se to dozvěděli komunisté v Gottwaldově a zakázali to. Tehdy se mě ale zastal rektor Andrej Bagár, naštval se a řekl: „Toto tedy nie!" Vzal to na sebe, obhájil si to. Pak jsme se přestěhovali do Prahy, já přešel na DAMU a nějak se to všechno stalo. Vidíte - mně se herectví stalo.
Litujete?
Ne, vůbec. Navíc jsem měl pořád štěstí, nějak se mi toho dostalo.
Taky jsem si říkala, když jsem procházela vaším životem, že máte štěstí - žádné škobrtnutí, všechno dobře vychází, plyne, krásné role.
Jsem si toho vědomý. Vážím si toho, to není jen v úsilí, je to dar.
Přece i angažmá v Národním divadle, to vám bylo sotva přes dvacet, bylo mimořádné.
Nejdřív jsem zaskakoval za Honzu Třísku, který byl zrovna na vojně, a najednou jsem hrál s Marvanem, Matulovou, s Pivcem. Jenže v té chvíli mě oslovil Jaroslav Vostrý, že zakládají nové divadlo, Činoherní klub a já jsem ve vteřině věděl, že chci být u toho. Samozřejmě bylo drzé odmítnout Národní divadlo, ale dodneška vím, že jsem se rozhodl dobře. I když od začátku vyhráno nebylo - kdo v té době znal jména Landovský, Somr, Abrhám, Pucholt?
Ale jak máte to štěstí, ocitl jste se v možná nejlepší herecké a tvůrčí sestavě v historii českého divadla. Ale ani v televizních seriálech jste neměl nešťastnou ruku.
Ale roli doktora Blažeje jsem velmi zvažoval, protože jsem tušil, že budu pro zbytek života Blažej, což jsem. Já jsem Vrchní, prchni! nebo Blažej. Lidi si nepamatují Play Strindberg nebo Stenotypisty nebo O'Neila.
Máte s Václavem Havlem jednu podobnou osudovost - takový opožděný začátek. Václav Havel začal filmovat takhle pozdě, ač si to přál jako mladý, a vy jste se stal po restitucích továrníkem, kterým byste pravděpodobně byl, kdyby nezasáhl únor 1948.
Ano, tak by to nejspíš bylo. I můj otec se musel ujmout role šéfa cihelen, když mu zemřel jeho otec, můj děda. Nedovedu si představit, co by to obnášelo. Je to jistě i jiná zátěž. Když pak byly restituce, řekli jsme si se sestrou, že je naše dědická povinnost to zkusit, ale nepovedlo se to. Vstoupily do toho cihlářské velmoci, měl jsem z toho jen ostudu, zaplatili jsme mnoho peněz fondu národního majetku a pak to šlo stejně na nulu. Nelituju toho pokusu, jen trochu té ostudy a keců. Václav Havel z toho jistě vyjde lépe. Rozhodně mu to přeju.
Co celé dny děláte?
Co já dělám? Nevím co dřív. Ráno se probudím ze snů a nevím, nevím, kam dřív skočit, a skočím nejčastěji ke klavíru. To je moje, to mě baví, dobrý únik. Luštím Ellingtony, jsem v jiném světě. Krásném světě. Pak mám tuny negativů, které jsem kdysi dávno nafotil a rád bych si je vyvolal, nevím, jestli se k tomu dostanu. Taky se starám o náš dům.
Na kutila nevypadáte.
Ale já dělám všecko. Mě to baví. Vezmu štětec a natřu zdi, a rád, aspoň mně to nikdo nezkazí. Teď jsem dělal čidlová světla na baráku, koukám na to - tohle je nulák, tohle fáze, nesmím to prohodit a hotovo. Funguje to. Taky mám dva úžasné vnuky. Dva a čtyři roky. Krásný.
Umíte si užít role dědečka?
A jak! To říkali všichni dědci a babičky, že je krásné mít vnoučata. A já to teď mám a vím, že být s nimi je to nejlepší, co můžu celý den dělat. To jsou bytosti! To mi říkal pan Branald, který bydlel za rohem, chodil kolem nás a jednou povídá: „Vnuk, to je něco úplně jinýho než syn." Teď najedou vím, o čem mluvil. Ti kluci jsou hraví, mají fantazii, pro mě to není žádná ztráta času, vidím tu štafetu, kterou jsme předali a jak v tom nekonečnu nebo absolutnu fungují věci, o kterých nevíme nic. Naštěstí.
Čekáte na pracovní nabídky?
Musím mít, jak říkal Libor Fára, na kosti do polévky. Tedy vydělávat peníze na existenci. Takových nabídek se mi dostává.
Jako postava Riegera v Odcházení pronášíte pár řečnických otázek. Zkusím je položit vám, třeba: Cítíte se mladý, nebo starý?
Vím, kolik je mi roků, vidím, že jsem šedivý, ale cítím se stejně. Opravdu. Vyhýbám se všemu, co mně škodí.
Vy víte, co vám škodí?
Jo, dobře. Třeba telefon. Tak ho skoro neberu.
To jsem si všimla.
Ale ono se nic nestane. Taky jste si mě našla. Když někdo něco opravdu chce, tak přijde, napíše, prostě to nějak klapne. Telefony jsou zbytečně zatěžující. Každému škodí něco jiného. Někomu to, že je doma sám. Já naopak mám čas dohánět řadu věcí. Včetně knížek.
Další Riegerova proklamace: Být chlap!
To vnímám jako harmonii síly osobnosti, talentu, povahy. Kdyby se volila jiná slova, aby to neznělo blbě, nezáleží na pohlaví. „Chlap" se nevymlouvá. Řekne si: Ano, tohle je malér, tohle je k nevydržení, tohle je šílený, ale vrátí se na nulu, jinak si útočí na podstatu života. Teď jsem někde četl, že „rakovinné buňky nejsou agresivní, ony jsou zmatené". To se mi strašně líbí. Jde o to je, tedy sebe, neuvést do zmatenosti, ale nechat je v harmonii. To znamená poslouchat tělo - jednoduchá věc.
To je těžká věc. Dávno jsme se ji odnaučili.
Ano, ale je to jediná možnost. Rozum dělá chyby, tělo je chytřejší než rozum. Zrovna nedávno jsem něco šrouboval na kuchyňské lince, už to nešlo a já si říkám: Ještě přitlačím, přitáhnu! A tělo naráz řeklo: Přehnal jsi to! A rupla mi šlacha. Mozek vydal blbej pokyn. Nebo i to, co dáme do pusy, co jíme...
Vy o tom opravdu přemýšlíte?
Vím, co jím, co dělám.
Taky nekouřit, nepít, že?
Ale to je vlastnost, kterou mám, nebojuju s tím. Nedělá mi problém nekouřit.
Vy jste ale nikdy nebyl flamendr jako spousta herců, kteří po představení táhnou Prahou od hospody k hospodě.
To mě nudilo a nudí. Ztráta času. Možná kdyby tam byl klavír nebo zajímaví lidi. Já jsem už jako mladý říkal: Ještě neumím německy, nemůžu ztrácet čas.
Vy jste ani v těch šedesátých letech nechodil do Violy, Reduty?
Občas jo, když tam byly jazzové koncerty, tam jsem párkrát potkal taky Václava Havla. S Jirkou Menzelem jsme vymetali různá divadla, za večer klidně i několik představení - první půlku tam, druhou tam a nakonec jsme přišli za Blankou Bohdanovou v Manon Lescaut do Komorního, abychom jí řekli, jak je úžasná. Jirka měl rád divadlo, jezdili jsme spolu s AVU na hory, krásný čas.
Chodíte do divadla, na operu teď?
Moc ne. Nemám čas. Navíc mě vážná hudba rozkládá, to hned píšu závěť. Na mě to strašně působí. To je fatální, nádherné, silný emotivní zážitek, abstrakce - hudba je vůbec úžasný dar.
Ještě je tam jedna otázka kancléře Riegera: O co v životě jde?
Tak teď bych mohl začít třeba takhle: Přijímám to, co mi život předkládá. Dožil jsem se aritmeticky nepříjemné číslice, ráno se vzbudím, nahodím řemen - do té chvíle jsem se svými sny jinde - je to čím dál větší hlavolam. Nebo můžu říct: Když už se stalo, že jsem se narodil, tak jde o to, každou vteřinu ustát, přežít, a ne blbě. Nemusím být pořád hodný a tvořit, kolikrát je v nečinnosti víc odpovědí a smyslu než ve špatný činnosti. Nečinnost je důležitá, to zastavení, nekonkrétní přemýšlení. Anebo vám odpovím: Mně nejde o nic, abych tak řekl.
Josef Abrhám * 14. 12. 1939 ve Zlíně
herec 1962 studia herectví začal v Bratislavě a dokončil na DAMU v Praze
První angažmá v Divadle na Vinohradech, pak v Národním divadle, odkud odešel do právě založeného Činoherního klubu.
Ve filmu se objevil poprvé v roce 1962 v Transportu z ráje, proslavila ho zejména úloha ve Vrchní, prchni!, ačkoli natočil desítky vynikajících rolí (Pension pro svobodné pány, V žáru královské lásky, Rozpuštěný a vypuštěný, Šakalí léta, Návrat ztraceného ráje, Kráska v nesnázích...). Z televizní produkce je známá zejména jeho role doktora Blažeje v Nemocnici na kraji města.
V roce 1976 se oženil s herečkou Libuší Šafránkovou, o rok později se jim narodil syn. Mají dva vnuky.
Mezi čtyřma očima
Působí zvláštním prvorepublikovým dojmem, tedy v tom nejlepším slova smyslu. Krásně se vyjadřuje, příkladně chová... to vím už pár let. Byla jsem u toho, když se autorizoval společný rozhovor Josefa Abrháma a jeho ženy Libuše Šafránkové před devíti lety pro INSTINKT, a byla to autorizace velmi důkladná. Viděli jsme se několikrát, a to vlastně teď, při žádosti o rozhovor po filmu Odcházení, sehrálo dobrou roli. Josef Abrhám rozhovory nedává rád. Věděla jsem to. Naštěstí jsme se tedy znali a nějak to dobře dopadlo. Povídání s tímto hereckým klasikem bylo strašně příjemné. Občas se nechal unést detailem a pak se vrátil zpět - s omluvou - k hlavnímu tématu. Protože vím, že miluje klavír, přivedli jsme ho ke starému křídlu, které stojí v jednom ze sálů v Kaunickém paláci. Nejdřív se bránil - že ho pak od toho nedostaneme - a pak nám zahrál Ježka, pochválil klavír, že prý ty staré jsou lepší než nové - Jen se podívejte na mě, řekl a zaklapl víko křídla.
Zdroj:
Časopis INSTINKT, 24.3.2011, www.instinkt-online.cz
Na AZ RODINA.cz zveřejněno 5.8.2011
Související odkazy:
