TATIANA VILHELMOVÁ - NOVÝ ŽIVOT
Autor: Marcela Pecháčková
Ve své profesi herečky je pořád prvotřídní, zato její soukromý život se pořádně zamotal.
Rozhodla se pro svobodu.
Z vlastně docela spokojené rodiny - ona, manžel, dva synové - vystoupila, aby se stala svobodnou, a do toho se namotal herec a muzikant Vojtěch Dyk. Jsou spolu. Nikdo jí to nechce odpustit.
Foto: Robert Sedmík
S touhle svéráznou dívkou z pražského Žižkova a živelnou herečkou nesedím poprvé. K rozhovoru jsme se sešly dvakrát předtím - v roce 2004 a 2007. Napadá mě srovnat pár odpovědí na stejnou otázku kdysi a dnes.
Dovedete si představit facku od muže?
2004: V tom se nevyžívám, taky jsem rychle vzala kramle.
2007: Jo. Dovedu. Jeden čas jsem byla hodně bitá slečna... až jsem vzala nohy na ramena a utekla!
Dnes: Dovedu! Já si dokážu představit cokoli. Asi se to může stát, vždyť jsme jenom lidi. Stejně jako může člověk dostat záchvat smíchu, může zareagovat tak, že někomu dá facku, a pak ho to mrzí a omluví se a už se to nikdy nestane. To se dá pochopit. Pokud se to opakuje, pak je třeba vzít rychle nohy na ramena. Proč v tom být, když za rohem může stát někdo, kdo mě mlátit nebude.
Má smysl manželství, tedy formalizovaný vztah?
2007: Pro mě osobně svatba důležitá je. Dobře si pamatuju věty faráře, taky co jsem slíbila sama sobě a co jsem slíbila svému muži. Vůbec to neznamená, že v tom vztahu musím zůstat za každou cenu až do smrti.
Dnes: Hm... pro mě už ne. Možná pro ženu nesoběstačnou, závislou na muži, jako jistota, aby pokud se rozejdou, nezůstala sama s dětmi na krku a oškubaná jako slepice. Pro mě to ale smysl přestalo mít. Já jsem se rozhodla být svobodná, a to mě najednou strašně osvobodilo.
Co tím chcete říct?
Rozhodně ne to, že by moje manželství bylo peklo. To vůbec ne. Ale ta strašná potřeba svobody je pro mě najednou něco tak bytostně důležitýho, že mě to dělá šťastnou, spokojenou.
To ale snad teprve přijde, zatím jste vdaná...
S manželem a otcem mých dětí se rozcházíme. A probíhá to v klidu. Ale jednoduché to není - musím zrušit slib, a já mívám problém rušit slib i tak obyčejný, jako když slíbím, že někoho někam odvezu, a pak to nemůžu udělat. Mám z toho vždycky výčitky svědomí, natož pak když jde o něco tak velkého, jako je slib manželství. Takže to nebylo jen tak rozhodnutí. Teď už se mi poskakuje lehčeji.
Vdávala jste se s tím, že to nemusí být na věky věků?
2007: Ano, přesně. Ale přesto to bylo a je důležitý.
Dnes: Ano, s tím jsem se vdávala. Říkala jsem si, že se pokusím naplnit náš vztah - co mi budou síly stačit. A já myslím, že se to stalo. Někdo to umí naplňovat třicet, čtyřicet let... naše manželství se naplnilo za sedm roků. Teď jsem se rozhodla, že nechci být ženou Pavla, což vůbec neznamená, že je to špatný člověk, že nechci zůstat jeho kamarádkou, a taky je jasný, že se nikdy nesmaže, že je otec mých dětí. To platí, je to jasné.
Za to vás asi stejně nikdo nepochválí.
Ani to nečekám. Všichni měli potřebu se k mýmu rozhodnutí vyjadřovat a říkali věty, kterým říkám mramorový - mohly by se tesat. Třeba: Málo jsi bojovala za svoje manželství! Nebo: A Dyk teď bude hrát tatínka? Jo - přemýšlela jsem o nich, ale jsou to blbosti. Proč by někdo měl hrát tatínka mých dětí? Oni mají svého otce, na tom se nic nemění. Jen já jsem se rozhodla nebýt paní Čechákovou.
Zvládla byste vztah, kterému se říká tichá dohoda, při níž si každý z páru vede svůj život...
2007: Neee, já ne. To ne.
Dnes: Ne, na tiché dohody bych nikdy nepřistoupila. Ale moje rozhodnutí být svobodná zrovna s tímhle nesouvisí. Nerozhodla jsem se tak kvůli Vojtěchovi. To vím a nemám zapotřebí to nějak zdůrazňovat, protože si každý bude stejně myslet, že lžu. No - nebylo to kvůli Vojtěchovi, ale kvůli mně. Až mě to samotnou nějak překvapilo.
Když se vám svěří kamarádka, že chodí se ženatým mužem, co jí řeknete?
2007: Nedávno mi vyprávěla maskérka, jak je zamilovaná, ale že on... Tak jsem jí říkala: Heleď, dobrý, záříš, ale já už s takovýma věcma nesouhlasím. Nechcí dávat mravokáry, ale jsem vdaná paní a proti takovým, jako jsi ty, my bojujem!
Dnes: Mám pro to pochopení. Stavět se na stranu jednoho nebo druhého nemá cenu. Do toho nikdo jiný než oni dva nevidí.
Umíte udělat muži hysterickou scénu?
2004: Dokážu se pohádat, to umím! Ale spíš jako odcházím... aby bylo vidět, že JÁ teda odcházím.
Dnes: Spíš bych tomu řekla, že jsem labilní, když z malýho problému udělám obrovský, propadnu panice, začnu plakat, že jsem nekoupila rohlíky, a všichni normální lidi mají doma rohlíky a jejich děti mají rohlíky, co já jsem zač, příšerná matka, žena, milenka, herečka... a pak se tomu začnu smát. Tohle kolečko je úplná tutovka, která se mi jednou za čas stane. A po celém tom cirkusu si řeknu: A není fajn jít ty rohlíky normálka koupit?
Kde bydlíte?
2007: Na Žižkově přece.
Dnes: Na Žižkově máme základnu. K němu přibyla další místa, kde se dá hezky žít. Naše děti mají rády změnu, nemají úzkosti z toho, že nespí ve své postýlce, že se někam přesouváme, a když se náhodou stane, že máme čtrnáct dní pravidelný režim, už se ptají, kdy pojedeme do „nějakýho hotýlku"? Jsme kočovníci. Od jejich narozeni jsme je měli furt u sebe, buď v karavanu na natáčení, nebo v divadle.
Byla jsem se na vás podívat na noční zkoušce Zkrocení zlé ženy na Hradě... To pak ráno vstanete k dětem?
Vy jste viděla jen finiš, a to už bylo maso. Začínalo se zkoušet v jedenáct večer, když hercům končí představení v divadlech, dostávala jsem se domů ve čtyři ráno, v sedm jsem vstávala, odvedla děti do školek, zase jsem šla spát a po obědě jsem je vyzvedla. Tedy většinou, protože to odpoledne byl jediný čas, kdy jsem s nimi mohla být. Poslední týden už ale pomáhal Pavel a babičky. Nějak jsem to zvládla, to je tak vždycky, když se finišuje, věděla jsem, že to skončí a budu si zase užívat dětí, normální život. Tak to je, to je moje práce, nepravidelná, zmatená... pestrá.
Myslíte na to, že vztah mezi dvěma lidmi nefunguje automaticky, že se o něj musíte starat?
Kdyby se každý staral a pěstoval sebe, udělá spoustu práce na svým vztahu. Pak by svoji nespokojenost neházel na druhýho. Včera jsem někde seděla na obědě, vedle u stolu seděly dvě mladý paní, asi byly zrovna u kadeřníka, a ta jedna říká: „Hele, hrozně hezky mi ty vlasy udělala, ale až přijde Pepa, neříkej mu, že jsme byly u kadeřníka, on si toho možná ani nevšimne a už vůbec nemusí vědět, kolik to stálo..." Tyhle neustálý drobný lži, ve kterých nějak jedeme, pořád hrát, drobně lhát! Jednou se z těch lží umotá špinavej chumel, a ten nejen paní s novým účesem, ale nás všechny musí táhnout dolů k nespokojenosti a nakonec se stejně musí rozmotat. Ona totiž jde říkat pravda.
Vyprávěla jste mi kdysi, jak se sejdete čas od času u tety v Aši, vy, holky z celé rodiny, a dva dny si povídáte...
No - to teď není. Ze mě se bohužel stal takovej solitér. Dlouho tu nežila moje maminka, můj tatínek tu nebyl, můj brácha tu nebyl - já jsem tu zůstala jako vlčák. Všechno už umím sama. Teď se sem všichni vracejí a já v tom nějak neumím existovat. Nezvládám, že bych v neděli měla chodit k rodičům na obědy nebo co, nebo že když mám premiéru, očekává se, že pozvu i rodinu. Naučila jsem se být sama se svojí malou rodinou. Možná je na čase si to celý připomenout, jak to bylo v Aši. Nebude to snadný - maminka odjížděla bydlet do Afriky, když jsem nebyla dospělá. Takže trošku narážíme, ale budou prázdniny a čas to nějak narovnat.
Jak vycházíte s tchyní?
2007: Báječně. Ona je psychiatrička.
Dnes: Myslím, že až se příště sejdeme, řeknu vám, že dobře.
Co obvykle řekne maminka, třeba po tom, když uvidí premiéru?
2007: „Myslím, že se nemáš za co stydět."
Dnes: Moje maminka se trochu ztratila. Neví, jestli mě má chválit, nebo být přísná, nebo kamarádská. Ona teprve teď vnímá, kde už jsem - opouštěla mě, když jsem byla mladá holka, možná se slibnou kariérou. Teď vidí, že mě všichni znají, oslovují a maminka v tom není zabydlená, neví, jak na to reagovat, jestli má hlídat, aby mi to nestouplo do hlavy, nebo co. Takže po premiéře neřekne asi nic.
Stal se pro vás rozvod - po tom, co se rozvedli vaši rodiče - tabu?
2004: Ne, vůbec nezazlívám rodičům, že se rozvedli... Do budoucna se nechci urputně držet někoho jenom proto, že jsme se vzali a teď máme děti, budeme se sice nesnášet... takhle to nevidím a přijde mi běžný, že se lidi potkávají a rozcházejí.
Dnes: Mně nikdy nevadilo, že se naši rozvedli. Jediný, co mi vadilo, že náš tatínek na nás děti zapomněl. Ale jak se ukázalo v tom vichru, kdy média úplně zešílela a pronásledovala mě na každém kroku a psala hnusné lži, tak se ozval a jen tak, čistě a obyčejně se zeptal, jestli potřebuju pomoct s dětmi, že je tady. Mě to úplně... no zázrak. Shodou okolností to bylo v den, kdy přilétala maminka z Afriky natrvalo zpátky. Táta mi napsal do divadla dopis s pár větama, se svým telefonním číslem a já jsem seděla, četla, jak opařená. Něco se stalo. Žila jsem do té chvíle život podobný zdárně sestavené Rubikově kostce: jedna strana pěkně červená, druhá zelená, třetí žlutá... Ale něco do kostky drclo, barvy se zpřeházely a teď se postupně sestavuje nový obrazec. Jsou v něm moji rodiče, noví lidi a nové vztahy.
Zapomněla jste na tu chvíli, kdy vám rodiče řekli, že se rozvedou?
Nic takového si nepamatuju, tedy to, že by s námi někdo jednal na rovinu. To bylo tak jako přes nás, nad námi: No, tatínek se teď stěhuje. No, tatínek si teď vezme obrazy... doba byla nastavená jinak, s dětmi se nejednalo jako s rovnocenými partnery.
Vy jste svým synům řekla, že se něco u vás doma mění?
Kluci se na to sami zeptali, nejsou blbí. Tak jsem jim to vysvětlila a viděla jsem, že pochopili, jak mi udělá dobře být sama...
Možná i jejich otci?
Já si to myslím, pokud ne teď, tak se to brzy stane. Zbaví se minimálně té nálepky „manžel od Vilhelmový".
Má to nejpíš těžší než vy, on se nerozhodl být sám.
Třeba to ocení později. Všichni řeší Pavla a já to chápu. Ta špatná jsem já, ale pro mě to bylo taky těžký rozhodnutí a bylo zvláštní, jak se dělo nějak podvědomě.
Žádné okamžité rozhodutí: Jdu, konec!?
Ne, to ne. Jen jsem si začala představovat, co kdyby, jak potom... ale vždycky se mi z toho rozklepala brada a řekla jsem si, že bych nikdy nemohla vzít tátu dětem! To vůbec! Pak se to stalo. Jako by se něco hnulo ve hvězdách. Začala jsem to Pavlovi říkat dřív, než jsem chtěla. Mluvila jsem a poslouchala sama sebe, co to ze mě leze. Pak jsem odešla, byla jsem sama a jen si řekla: Co to bylo? Půjdu honem domů a vezmu to zpátky! Proč chci, aby se odstěhoval? To je blbina. Takhle se to začalo hýbat. Havel říká, že má v sobě běsy, já mám svůj vnitřní hlas. Jednou jsem ten hlas neposlechla, jindy v jiných věcech. A skončila jsem s doporučením k psychiatrovi. Nebylo to hezké období, zvládla jsem to, ale už to nikdy nepřipustím.
Přeju vám všechno nejlepší, ale jste bohužel ve společnosti, která ctí nějaké normy, vy jste z nich vybočila a - řeknu-li to měšťácky - dostala jste se do řečí... Ta Vilhelmová! Opustila muže a děti, svedla mladého, rozbíjí mu kapelu... Není pro vás nesnesitelné cítit kolem sebe tu negaci?
Cítím ji, ale moje pravda mě drží a lidi, o které mi jde, tomu rozumějí. Co je dobře, nebo špatně? O. k., mohla jsem zůstat v manželství, v rodině. Děti by měly nespokojenou maminku, Pavel by měl nespokojenou manželku a já měla sebe sama nespokojenou. Udělala jsem něco, co mě udělalo spokojenou, a věřím, že za rok budeme možná my dvě sedět a já vám řeknu: Můj bývalý muž je spokojený, moje děti taky... A víte, co je zvláštní? Nejvíc řvou ti, kteří mají nevyřešené vztahy. Co jsem si to dovolila!? Věřím, že se - z těch řečí, jak říkáte - zase dostanu a začne být důležitá moje práce.
Může se stát, že budete přešťastní...
Už se to začíná rozmotávat. S Pavlem nezačaly žádné boje, normálně jsme se dohodli během dvaceti minut. A je krásný, že nic z toho, co bylo, se rozchodem neničí. Nestrávila jsem sedm let s blbcem, ale se skvělým člověkem. Že se naše cesty rozešly? No ano.
Jak to bude s dětmi?
S Pavlem jsme se dohodli, že si budeme vycházet vstříc, aby to vyhovovalo hlavně dětem. To je všechno. Půl roku nám to takhle funguje. Není třeba určovat nic soudem ani žádné výživné a takové ty hrůzy, z nichž je kdekdo vystrašený.
Jste šťastná?
Na to jsem alergická. Toho jsou plný časáky. Jsem spokojená, štěstí jsou jen chvilky. Muška jenom zlatá!
Cítím z vás to štěstí zrovna tady a teď. Dobrý to je?
Je. Svobodný, můžu, co chci. Do toho mýho rozhodnutí být sama přišel Vojtěch. Začínám s někým, komu můžu říkat jen pravdu. Je to krásný, ale nejsem ve fázi „budeme spolu bydlet"! Nechci skočit do toho, z čeho jsem vyklouzla. Rozhodla jsem se být sama, se dvěma dětmi, dělat práci naplno. Obnovit rodinu, tu naši velkou rodinu. Nebude to lehký. A není, netvářím se, že nepřicházejí propady, přirozeně přicházejí, ale ta svoboda je pro mě... já to neumím nikomu vysvětlit.
Dovedu si to představit. Ale sama přece jen nejste.
Náhoda. A Vojta je prostě pro takovou situaci nejlepší parťák. Ještě k tomu mladší, takže na to kouká jednoduššíma očima a ono to takový opravdu je. Parádní je i pro děti - pro všechny děti je Vojta magnet a je krása, že si nemusím vyčítat, že jsem se zamilovala jen já.
Vy ani neplánujete spolu bydlet?
Asi to k tomu směřuje, ale nechci nic přeskočit. Jen se pořád tetelím z té svobody. Možná to zní nespravedlivě, protože Pavel je čestný, poctivý, skvělý člověk - úžasný muž, ale jsem šťastná sama. S těma dětma. Nevím, proč přichází tenhle pocit, až se za to někdy stydím, protože mi s Pavlem bylo dobře.
Jaké bylo první setkání s otcem a maminkou Vojtěcha Dyka?
Příjemné. Tatínek je skvělý a maminka taky. Nevím - nebo možná vím - co mamince běží v hlavě. My maminky víme, kdy dítě dělá blbinu, a taky víme, kdy má rozzářený oči. Mě nezdeptá, že syn přinese pětku ze školy a má u toho rozsvícený oči, protože něco zažil. Ale zdeptá mě, když vidím, že má oči zhaslý. A já doufám, že Vojtěchova maminka vidí, že její syn to má možná složitý, ale oči mu pěkně svítí. Navíc oba - otec i maminka - museli vědět, k čemu Vojta směřoval. On si mě přivolal.
I vaše máma potkala Vojtu?
Jo, a byla okouzlená. On je okouzlující pro ženy každého věku.
Za chvíli jdete hrát první představení Zkrocení zlé ženy pro veřejnost...
Jo. Ta zlá, nezkrotná, drzá Vilhelmová. Co jsem si přečetla o sobě za přídavných jmen! Kdybych se tomu měla věnovat, tak už jsem s Bartošovou v blázinci.
To je dobrá hra, přece!
Je. Jen bych ji nemohla hrát tak, jak ji Shakespeare napsal. Já nechci být u toho, že je fajn, když ženskou necháte trápit hlady, a je fajn, že ji chlap zbije a že ženská má být doma, kmitat a zouvat boty... To ne. Shakespeare si z toho trošku udělal legraci, ale jeho text stejně končí tím, že ona opravdu říká: „Můj manžel je můj pán, můj král, můj život, on se pořád o mě jen stará a za to já mu dávám svou lásku. A já se stydím za zlobný ženy, co bojují, když měly by spíš snažně prosit o mír..." Prostě žena palec dolů! Ve dvacátém prvním století je to jinak. Nejsem feministka, ale s mužem jsme rovnocenní partneři a hotovo.
Partneři budiž, ale role jsou přece jen odlišné.
O tom to je a už jsme se o tom bavily. Když jsem spokojená ve svým těle, ve svý duši, sama se sebou, že jsem žena, krásná, zevnitř, mám kamarádky, děti, pak není třeba cenit zuby. Stačí být spokojená. Obyčejně spokojená.
Tatiana Vilhelmová * 13. 7. 1978 v Praze
Nedostudovala Pražskou konzervatoř, naučila se balet a v 16 letech dostala první roli v Národním divadle.
Filmovou kariéru odstartovala její role v Indiánském létě. Hrála v mnoha dalších filmech: Šeptej, Čas sluhů, Divoké včely, Návrat idiota, Štěstí, Vratné lahve, Medvídek, Kajínek.
Je v angažmá v Dejvickém divadle. Několikrát byla nominována na Českého lva, jednou ho získala za roli ve filmu Štěstí. Několikrát byla nominována na Cenu Thálie a Cenu Alfréda Radoka.
Má staršího bratra, který stejně jako jejich otec podnikal v zahraničí. Matka žila několik let v Jihoafrické republice. Všichni se právě vracejí do Prahy.
Roku 2005 se vdala za Pavla Čecháka, producenta, téhož roku se jim narodil syn František, za tři roky Cyril. Nyní se rozcházejí.
Mezi čtyřma očima
Domlouvání to bylo jednoduché a složité zároveň. Začalo na jaře na Českých lvech, kdy bulvární hon za Tatianou vrcholil. A tak jsme náš plánovaný rozhovor odložily na případný čas - k premiéře Zkrocení zlé ženy. Pak už jen přišel čtvrtek, Tatiana ty dny v noci zkoušela Shakespearovu hru a do poslední chvíle nevěděla, jak to bude ráno a odpoledne s dětmi. Domlouvaly jsme se hodinu od hodiny, nakonec tak trochu zaspala, když dospávala noc a naspávala další večer, kdy poprvé veřejně hrála. Seděly jsme v klidu jedné restaurace u Vltavy, uprostřed rozhovoru si ke vzdálenému stolu sedl Vojtěch Dyk, aby se navečeřel. Tatiana neuhýbala žádné otázce, dokonce z ní věty padaly, jako kdyby ven jít chtěly. Dobré posezení to bylo. Přímé, jako ona to umí a já mám několikrát vyzkoušené. Žádné vykecávání o ničem...
Zdroj:
Časopis INSTINKT, 30.6.2011, www.instinkt-online.cz
Na AZ RODINA.cz zveřejněno 15.8.2011
Související odkazy:
