11488786

DĚTI ZA ZDÍ

Autor: Andrea Votrubová

JAK SNADNÉ JE SKONČIT V ÚSTAVU. Udělali byste pro své dítě první poslední? Pokud se nerozvádíte či nejste v exekuci, snad se vám to podaří. V opačném případě vás čeká mašinérie, z níž není téměř úniku. Náš stát se o vaši ratolest při rodinných problémech cynicky rád postará. Za zdmi ústavu.

červen_2010_047_normal

Ilustrační foto: archiv AZ RODINA.cz


Když před třemi lety prolétla médii zpráva o případu holčičky, kterou soud umístil do psychiatrické léčebny jen proto, že se rozhádaní rodiče nemohli při rozvodu dohodnout, strhla se mezi odborníky vyhrocená debata. Vyrvat dítě z přirozeného prostředí, protože odmítá kontakt s jedním z rodičů, vnímají mnozí jako zločin. Na exponovaných místech sociální péče ovšem sedí i takoví lidé, kterým tenhle způsob přijde jako docela rozumné řešení.

Tehdy desetiletá Tereza Smutná se měla v „neutrálním prostředí" ústavu naučit milovat otce. Coby důkaz prohnilosti českého systému péče o ohrožené děti je však její případ jenom špičkou ledovce. Obvyklá trasa je nalajnovaná docela jasně. Začíná na „sociálce", pokračuje přes justici, soudní znalce a končí za zdmi ústavu. Ročně jde o desítky dětí, které stát kvůli rozvodovým problémům přímo vytrhne z péče rodičů. Mnohonásobně víc jich ale za branou ústavu končí proto, že se rodina dostane do finanční tísně.

A přestože za zbytnělou ústavní péči, kde je nyní lapeno 11 tisíc dětí, už léta schytáváme kritiku ze strany OSN i Evropské unie, vůle ke změně je pořád minimální. Důvody proč by vás přitom měly zajímat už proto, že masomlýnek v režii státu může jednou semlít i vaši rodinu.

Únos v zájmu dítěte

Byla to scéna jako z hollywoodského thrilleru. Zastaví dodávka, otevřou se boční dveře, dovnitř se vtáhne osoba, dveře se zavřou a jede se pryč. Tuhle sekvenci má třiadvacetiletý Michael Baitler před očima dodnes. Regulérní únos, který má s českou realitou společného víc, než by se dalo čekat.

Tehdy mu bylo jedenáct a s o tři roky mladším bratrem se měl s posvěcením soudu na několik měsíců „uklidit" tam, kde by chlapce nestresovaly hádky rozvádějících se rodičů. Sociální pracovnice přitom oba přitlačily ke zdi ve stylu Sofiiny volby - buď se dočasnému odebrání dětí podvolí dobrovolně, nebo ve zprávě k soudu napíšou, že jejich snahu bojkotují.

Podvolili se. Hned nato začala zátahová akce. „Nikdo nám nic nevysvětlil, prostě nás jednoho dne násilím vytáhli ze školy a odvezli do ozdravovny v Říčanech u Prahy," vzpomíná mladý muž na traumatizující zážitek. Budova objektu, v té době v poměrně zuboženém stavu, mu připadala jako vězení. Na oknech mříže, v pokoji nemocniční postel a kovová skříňka. Nic víc. Podporu vyděšeným chlapcům neměl kdo poskytnout - žádný psycholog tam prý nebyl.
Mementem celého případu je ale fakt, že účel celého martyria se nakonec zvrhl v pravý opak. „Otec za námi dennodenně chodil a vtloukal nám do hlavy, že máma je kurva, která ho obrala o peníze. Nebyla síla, která by ho mohla zastavit. Zdravotní sestřičky raději dělaly, že nic neslyší," říká Michael, jenž v léčebně strávil dohromady tři měsíce.

Otcův kolovrátek byl nakonec natolik účinný, že zmanipulovaný chlapec na svou matku zavolal ve chvíli, kdy své syny přišla k otci navštívit, policii. Postupně mu ale docházelo, že tahle historka, stejně jako další lži, kterými otec děti krmil, příliš nesedí a přestal mu důvěřovat.

Jeho přání zůstat s matkou, které v následujících letech vytrvale opakoval psychologům, soudcům i sociálním úřednicím, zůstalo nicméně nevyslyšeno - názor Michaela nikoho nezajímal. „U soudu je dítě jen věc. Pořád se řeší práva rodičů, to, že jejich potomek má právo na oba. Ale kde zůstalo právo dítěte na život ve stabilním prostředí?" rozčiluje se nad slabinami systému.

Ten totiž zareagoval teprve ve chvíli, kdy se otcovu manipulaci, označenou později za psychické týrání, podařilo během setkání ve Fondu ohrožených dětí natočit na kameru. Spor o svěření dětí do péče ale soud nikdy nerozetnul - tahanice skončila až s dovršením jejich osmnáctin.

Jenže i tady vyhřezla další slabina. Soud nařídil psychologické vyšetření pouhý měsíc předtím, než chlapec dosáhl zletilosti. Nešlo tu jen o zbytečně vyhozené peníze (spodní cenová hranice znaleckého posudku je 15 tisíc korun, náklady se ale často vyšplhají i na padesát). Soudem pověřený psycholog celou akci korunoval tím, že z Michaela téměř učinil blázna.

„Přišlo mi to celé zbytečné, proto jsem dotazník vyplňoval nazdařbůh, metodou střídání A, B, C, D. Ten znalec se mě pak s vážnou tváří zeptal, jestli mě opravdu vzrušuje čichání k použitému ženskému prádlu. Skoro to vypadalo, že mě pošle do blázince. Tehdy systém paradoxně zafungoval okamžitě," vybavuje si Michael.

Pak ji dáme do děcáku

Nekvalitní znalecké posudky, pomocí nichž rozhoduje soudce o dalším osudu dotyčného, přitom v českém právním řádu nejsou výjimkou. Podle psychologa Radka Ptáčka z 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy se absence standardizovaných metod projevuje v tom, že znalci na základě kresby stromu běžně provedou kompletní diagnostiku člověka. Včetně závěru, že zkoumaný má nižší intelekt, odpor ke změnám a špatné hygienické návyky.

Podobně tristní vyhlídky má ale i rodina, která se dostane do hmotné nouze. Stanovisko Nejvyššího soudu, podle něhož se dítě nesmí odebrat ze sociálních a ekonomických důvodů, totiž soudci nižších instancí v praxi příliš nerespektují.
Další střípek tristní skládanky dostanete, když si představíte samotnou oblast opatrovnictví. V české justici rozhodně nepatří mezi prestižní: chybí možnost kariérního postupu, a na složitých rozvodových kauzách se tak často „učí" začínající soudci a soudkyně.

K celkovému obrázku to ale zdaleka nestačí. Soud je totiž před umístěním dítěte do ústavu až poslední zastávkou. Místo, kde celý zádrhel začíná, je jinde. Osobně se o tom přesvědčila Kateřina Hlavatá, když jednoho dne před rokem a půl zvedla telefon. Nic netušící matka se dozvěděla, že svou jedenáctiletou dceru Kristinu hned tak neuvidí.

„Odhlaste ji z kroužků a obědů," oznámila jí tehdy sociální pracovnice, „vaše dcera je umístěna do diagnostického ústavu." Rozvod manželů Hlavatých se sice táhl již delší dobu a manžel prý Kateřinu pomlouval na sociálce, nikdy by ji však nenapadlo, že bez konkrétních důvodů mohou dítě zavřít. Co se tehdy stalo, dnes přičítá hlavně faktu, že ze strany sociálních pracovnic chybí často vůle pomoci rodinám. „Volí se neodborné zbrklé postupy bez přiměřené kontroly a bez možnosti nápravy špatné práce," tvrdí.

Dcera, která jí byla soudem svěřena do péče, se měla s ní a zároveň s otcem setkávat v magistrátní instituci Domu tří přání. Navázat komunikaci se ale tamnímu personálu nepodařilo a malou Kristinu nakonec rozplakali. „Ředitelka mi říkala něco v tom smyslu, že tatínek je skvělej a maminka nějaká divná. Chtěla, abych mluvila s tátou. A já se s ním opravdu snažila domluvit. On ale nechtěl," vzpomíná dívka. Kateřina Hlavatá proto s institucí ukončila spolupráci a pro další rehabilitaci rodinných vztahů si sama našla psycholožku. Tou dobou už však sociálka sepisovala elaborát, na jehož základě vydal soud předběžné opatření (vydávané pro děti akutně ohrožené na životě). A Kristina skončila v diagnostickém ústavu.
Hned jak Kateřina dostala zmíněný telefonát, odjela za dcerou. Viděla ji však jen na minutu. Pak je zaměstnanci ústavu odtrhli. V té chvíli už pochopila i Kristina, že ji zavírají. V týž den uslyšela Kateřina od tamní sociální pracovnice větu, že dceru pak dají do dětského domova.

Třináctiletá dívka dnes tenhle incident popisuje poměrně věcně. Když si pro ni přijeli do školy, z jejich vysvětlení usoudila, že ji čeká cesta na psychologické vyšetření kvůli otci. „Když jsme přijeli k bráně, řekla jsem si, že zavolám mámě. V tu chvíli mi sebrali mobil z ruky a zamkli ho do trezoru. Že tam zřejmě zůstanu několik měsíců, mi řekly až ostatní děti, které tam byly umístěny."
Po pěti měsících v ústavních zařízeních se matce a jejímu příteli, který se o dívku již několik let staral, podařilo dostat Kristinu na svobodu díky pomoci mnoha lidí a institucí, mimo jiné občanského sdružení Klíček. Rodič sám má totiž - jak se přesvědčila i matka Kateřina - vyjednávací pozici vůči úřadům nepoměrně horší.

70 procent marnosti

Známe to přece všichni. Sociálka je „ta, která především prudí a trestá". Vinu za reputaci, kterou si sociální pracovníci během posledních dvaceti let ještě utužili, ale nenesou jenom oni sami. Známou bolestí téhle profese je totiž vedle nízkých platů i vysoký počet případů, které připadají na jednoho člověka.

„Dobře se poslouchá, že sociální pracovnice jsou hrozné. Ale to se o nich tvrdí z velké míry neprávem, nikde se už neříká, že osobní statečností a s nasazením svých sil zachránily spoustu dětí ze zničující péče jejich vlastní rodiny," obhajuje zneuznané povolání Blanka Vildová, která na pražském magistrátu pracuje jako metodička sociálně-právní ochrany dětí.

Podle ní není problém ani tak v systému jako v morální kvalitě lidí v celé společnosti, a tedy i některých sociálních pracovníků. Tímhle prizmatem pak nedávný případ malého Dominika z Brna, jehož se přes zjevné známky týrání a pravidelný dohled sociálních pracovnic podařilo dostat z rodiny až po několika letech (a to jen proto, že se rodina odstěhovala), vnímá jako „osobní selhání více zainteresovaných subjektů, které se však stává v každé profesi a ze kterého je vždy nutné vyvodit osobní zodpovědnost".

Jenže tak jednoduché to není. Podle psychologa Radka Ptáčka, který u případu Dominika působil jako člen expertní skupiny, se totiž šetření sociálky za poslední roky, kdy se o něj starala, zabývalo jenom tím, jestli má rodina doma čisto, zda tam je jídlo a zda je dítě čistě oblečené. A tohle prý platí obecně v celé republice.
„Nic jiného se v rodinách neřeší, často se ani dítěte nezeptají, jak se má, jestli ho něco trápí. Ovšem fakt, jestli je dítě čisté, či ne, se bere jako doklad toho, zda je, či není rodič výchovně způsobilý," kritizuje psycholog obvyklou praxi.

Ptáček, který v současnosti spolupracuje s ministerstvem na nové metodice sociální práce, navíc uvádí, že podle nových výzkumů je až sedmdesát procent dětí v ústavech naprosto zbytečně. „Řada zahraničních studií ukazuje, že dítěti je s rodičem, který sice moc nevydělává, není ani příliš sociálně přizpůsobivý, ale svoje dítě miluje, lépe, než když vyrůstá v ústavu."

Co je vlastně ta obávaná sociálka neboli OSPOD, tedy orgán sociálně-právní ochrany dětí, zač, se dá vidět různě. Sociální pracovnice Kateřina Dunovská, která před pár lety působila jako kurátorka pro mládež na jednom pražském OSPOD, ji metaforicky opisuje jako latimérii podivnou, která se občas vynoří mezi rybičkami - přeloženo neziskovkami, které tu sice historicky nejsou moc dlouho, ale jsou flexibilnější a svoji efektivitu a spokojenost klientů měří už proto, že na tom mají finanční zájem.

Ačkoli si tehdy Kateřinu Dunovskou vybrala sama vedoucí oddělení, musela práci opustit už s koncem zkušební lhůty. Důvody, s nimiž se nadřízená s mladou ženou rozloučila, jí přitom připadaly zvláštní. „Bylo mi vyčteno, že nejsem dostatečný úředník, že v terénu věnuji příliš času dětem, které se na mě, jak si všimla, dokonce těší. Ten hlavní důvod byl ale fakt, že jsem si dovolila mít jiný názor," vzpomíná Dunovská na moment, kdy se zdráhala vypsat návrh na umístění jednoho chlapce do ústavu, protože u něj stále viděla možnost řešení.

Duch totality a jakési uzavřené náboženské společnosti, jak to tehdy pocítila, považuje i přes výjimky několika osvícených poboček OSPOD za u nás převažující typ fungování. „Většinou se setkáte s uzavřeností, pocitem exkluzivity a povýšením. Zákon, který je naprosto nepřekročitelný, je pro ně svatou knihou, jeho propojení s běžným životem je přitom často podružné."

Pracovnice podle její zkušenosti nediskutují o jednotlivých případech a rozhodnutí tak závisí na jedné osobě, multidisciplinární konference, kdy by se k případu vyjadřovali sami klienti, lékař, škola či psycholog, jsou v praxi dosud v plenkách, a obava o vlastní pozice ve striktně hierarchizovaném prostředí znemožňuje jakýkoli kritický názor či iniciativu, jak věci dělat jinak a lépe.

Na jedné straně tu tak kraluje přebujelá a v podstatě nekontrolovatelná moc, kdy se zprávy o prospívání dítěte a jeho případném umístění do ústavu „pečou" ve sféře dojmologie a stereotypů, na druhou stranu čelí sociální pracovnice odebírání odpovědnosti, kdy se cokoli, co vyjde z úřadu, musí posvětit podpisem minimálně jednoho vedoucího.

Víc než jednotlivci je však na vině špatně nastavený systém, který sám sebe konzervuje. „Do oboru přicházejí skutečně motivovaní a nadšení lidé, což je u pomáhajících profesí obvyklé," říká Kateřina Dunovská. „Kvůli nedostatku podpory, obrovské přetíženosti, izolovanosti a kritiky okolí i nadřízených se ale nevyhnutelně ocitnou ve stavu vyhoření a zatrpklosti."

Ostrý řez

Tohle všechno by se ale mohlo začít pomalu měnit. Ministerstvo práce a sociálních věcí v těchto dnech finišuje novelu zákona, která má upravit činnost OSPOD a nastavit takové bariéry, aby v ústavech končily děti jen ve zcela nezbytných případech. Druhým pilířem reformy je zkvalitnění služeb profesionálního pěstounství.

Jenže právě vyhlídka na jakoukoli změnu je pro rigidní systém, který se veze v kolejích totality, docela nežádoucí. „Přitom po sociálních pracovnících chceme jenom to, co je standardní v celé Evropě. Aby při práci s klienty vytvářeli individuální plán dítěte, aby o jeho osudu diskutovali na případových konferencích s dalšími odborníky, aby objektivně vyhodnotili míru jeho ohrožení," vypočítává ředitel odboru rodiny na ministerstvu Miloslav Macela důvody, kvůli nimž uvnitř kádrů OSPOD vzniká taková tenze.

Na konferencích, kde ministerští úředníci prezentují svoje záměry, panuje nevole a odpor, a ti, kdo změnu podporují, zase narážejí na fakt, že za současných podmínek se to jinak dělat v podstatě nedá.

Jedna věc je ale jasná. Bez direktivního říznutí do vředovitého systému a politické vůle ke změně nedojde. Pokud tedy nechceme dalších dvacet let pokračovat v systematické produkci psychicky zničených lidí, kteří svoje dětství prožili za zdmi ústavu.


JAK SE DĚLÁ DELIKVENT

Řada odborných studií prokázala, že dítě ke svému zdárnému vývoji potřebuje péči jedné stabilní osoby, na niž se může upnout. Individuální a intenzivní kontakt je naprosto zásadní hlavně pro děti v raném věku do tří let. Ty, které jsou umístěny v kojeneckém ústavu, ale netrpí jenom psychicky - doložené jsou i problémy s imunitou. Průlomová studie ministerstva vnitra, které zmapovalo životní dráhu dětí, které v letech 1995 až 2004 prošly ústavní péčí, navíc ukázala, že 56 procent jich po propuštění z ústavu spáchalo trestný čin. To jsou fakta, která se však patrně hned tak nezmění. Profesionální pěstouni nejsou často kvalitně vybíráni (případy skryté adopce) a dítěti brání v kontaktu s jeho biologickou rodinou. Mnozí vhodní adepti navíc o možnosti pěstounství ani netuší. Rozsáhlá osvětová kampaň ale u nás zatím nemá význam. Pěstounství nebude fungovat, dokud se nevybuduje síť podpůrných služeb a vzdělávání zájemců. A k tomu musí být politická vůle a finance. Kromě rozšířených stereotypů a představ, že dětem je v ústavu v podstatě blaze, ovšem redukci ústavní péče (úplné zrušení není možné) brání také prostý fakt, že na udržení jejich existence závisejí desítky tisíc lidí zaměstnaných v sociální péči (zvlášť v regionech s vysokou nezaměstnaností). Tahle služba, která je dotována nikoli od lůžka, ale od hlavy (čím více dětí v ústavu, tím lépe pro jeho přežití), přitom stojí desetkrát více než různé formy pěstounství.


Zdroj:

Časopis INSTINKT, 7.7.2011  www.instinkt-online.cz

Na AZ RODINA.cz zveřejněno 1.9.2011

Azrodina_portal_250x250
11499230

Za staré mobily do jihlavské ZOO

Děti uspořily recyklací 40 bazénů vody, za odměnu jedou do ZOO Soutěžní klání základních škol z celé republiky ve sběru mobilních telefonů proběhlo pod názvem Věnuj mobil a vyhraj výlet pro svou třídu. „Ze 121 škol bylo svezeno a předáno k recyklaci 9 412 kusů mobilních telefonů,“ uvedla Hana Ansorgová, ředitelka Recyklohraní aneb Ukliďme si svět, společnosti, která soutěž organizuje. „Děti ekologickou likvidací mobilů pomohly uspořit vodu, která by například více než čtyřicetkrát naplnila oba bazény sportovního multifunkčního objektu Evžena Rošického v Jihlavě,“ dodala Dana Duchečková, tisková mluvčí společnosti ASEKOL.

KDYŽ CHCEŠ, TAK TO DOKÁŽEŠ! - DÍKY RADKOVI BANGOVI A AV MEDIA

Radek Banga inspiruje mladé lidi k životu bez drog, násilí a dalších variant rizikového chování. Program Když chceš, tak to dokážeš! mělo i díky AV MEDIA v letošním školním roce možnost slyšet téměř 9 000 žáků a studentů z celé České republiky.

Zlatý Ámos 2018 & Mlékárna Valašské Meziříčí

Podporou mladých lidí se Mlékárna Valašské Meziříčí zabývá dlouhodobě. Propaguje zdravý životní styl spojený s pohybem a vyváženým stravováním. Nechyběla tedy logicky ani při podpoře prestižní ankety o nejoblíbenějšího učitele Zlatý Ámos, protože osobnost učitele považuje při výchově dětí za zcela zásadní. Svými produkty podpořila už krajové semifinále ve Zlínském kraji. Čerstvé kysané výrobky a jogurty nechyběly pak ani na celorepublikovém finále Zlatého Ámose. Voucher na zdravé a chutné produkty z Valašska si odnesl vítěz 25. ročníku ankety o nejoblíbenějšího učitele České republiky. Zlatým Ámosem se stal David Turek ze Základní školy v České Kamenici. Lucii Bakalovou pak vybrala dětská porota jako dětskou Ámosku, ta voucher od Mlékárny Valašské Meziříčí obdržela také. Zlatého Ámose vybrala porota v čele s Janem Cimickým na základě vystoupení ve finále, které přijeli podpořit nejen jeho žáci, ale i příznivci dalších pěti finalistů. Finálové kolo moderoval známý tanečník a moderátor Jan Onder.

Bambini litera 2018. Když děti píšou pohádky

Rodí se další výjimečná pohádková knížka – výsledek již třetího ročníku soutěže pro malé spisovatele Bambini litera. Zapojit se do ní mohou žáci prvního stupně základních škol, kteří mají fantazii a chuť promítnout ji do příběhů. Co je na Bambini litera úžasné? Děti, které dosud psaly pohádky jen tak pro radost „do šuplíku“, je mohou ukázat ostatním v knížce, která se i letos objeví na předvánočním trhu.

KDYŽ CHCEŠ, TAK TO DOKÁŽEŠ!

HUDEBNÍ PROGRAM zaměřený na PREVENCI RIZIKOVÉHO CHOVÁNÍ úspěšně probíhá již od r. 2011, kdy vznikl pod záštitou zmocněnkyně vlády ČR pro lidská práva Moniky Šimůnkové. RADOSLAV "GIPSY" BANGA se s žáky a studenty podělí o svůj osobní příběh i své zkušenosti a motivuje je k aktivnímu a smysluplnému životu bez násilí, konzumace drog, xenofobie, rasismu, intolerance, agrese, kriminality a dalších variant rizikového chování.

PODÍVEJTE SE NA VIDEOKLIP JIŽNÍ SPOJKA

Je lepší dvojka nebo trojka?

Jak kondolovat na pohřbu a psát kondolenci

Ztráta člověka je bolestivou událostí jak pro nejbližší rodinu a přátele zesnulého, tak pro jeho širší okolí. Pokud jste se dozvěděli o úmrtí prostřednictvím smutečního oznámení, parte nebo od pozůstalých, je vhodné vyjádřit soustrast jeho nejbližším. Způsob kondolování se odvíjí od toho, zda se pohřbu účastníte osobně, nebo chcete kondolenci předat poštou.

UKAŽTE DĚTEM PESTROBAREVNÝ SVĚT

Víte, kolik odstínů zelené se objevuje ve světě kolem nás? Proč si muži pořád pletou růžovou a fialovou? Už v dětství je důležité naučit se barvy správně rozeznat a pojmenovat.

SKVĚLÝ RYCHLÝ MOUČNÍK PRO NEČEKANOU NÁVŠTĚVU VÁS NAUČÍ MARKÉTA PAVLEJE V GOURMET ACADEMY

Taky máte svých pár oblíbených moučníků, které jedete pořád dokola a chtěli byste zase překvapit něčím novým? Hledáte něco osvědčeného, co nedá moc práce, ale výsledek bude tak úžasný, že se po něm okamžitě zapráší? Přesně takový moučník jsem se naučila na Kurzu jarního pečení s Markétou Pavleje (v rámci Gourmet Academy). Galleta má navíc tu výhodu, že je velmi variabilní, takže při jednom pečení, uspokojíte i rozdílné chutě členů rodiny a hostů.

LEU BRAIN STIMULATOR - DIDAKTICKÁ HRA OD 4 DO 104 LET!

Zábavná a poutavá hra s pedagogicky vysokou hodnotou pro lidi všech věkových kategorií ( s výjimkou malých dětí do 3 let). U dětí stejně jako u dospělých je mozek stimulován různými způsoby a tímto je podporován ve svém vývoji. Díky velkému množství čím dále tím náročnějších úkolů a ještě mnohem vyššímu počtu variací her zůstane hra vždy výzvou, která znovu a znovu upoutá děti a dokonce i lidi ve vysokém věku.

DĚTI SE VE ŠKOLKÁCH SKVĚLE BAVÍ

Současné školky umí děti patřičně zaujmout. Stačí několik málo okamžiků a dítě si nové prostředí školky velice oblíbí. Školky totiž nabízí nejen seznámení se stejně starými dětmi, ale naučí je mnohé činnosti zábavnou formou, takže si ani nevšimnou, že se učí něco, co se jim bude v budoucím životě dost hodit.

NEWSLETTER bEDUin - TÝDENNÍ PRŮVODCE SVĚTEM VZDĚLÁVÁNÍ

Přináší inspirativní informace pedagogům, rodičům i všem ostatním, kteří se o vzdělávání zajímají. V aktuálním vydání se můžete např. podívat jaká jídla dostávají děti ve školních jídelnách v různých zemích světa nebo se dozvědět víc o novele zákona o ochraně veřejného zdraví, která nutí rodiče k očkování. Setkáváte se ve škole s nesnášenlivostí? Podívejte se na praktický manuál pro učitele Chci to řešit! Pokud se přihlásíte k odběru, můžete pravidelně dostávat informace k zajímavým tématům i v dalších týdnech.

HLEDÁTE DOBRÉ KURZY ANGLIČTINY, KTERÉ BAVÍ DĚTI I DOSPĚLÉ? ZKUSTE MORTIMER ENGLISH CLUB!

Výuka jazyků, konkrétně angličtiny může vypadat různě, a většinou tomu odpovídají i výsledky. Pokud nechcete pořád dokola začínat v nezáživných kurzech nebo odradit děti hned z počátku nudnou výukou, zkuste MORTIMER ENGLISH CLUB. Díky těmto kurzům se naučíte anglicky zábavně a všemi smysly. V nabídce jsou kurzy angličtiny pro děti, dospělé i seniory. Kurzy mohou být inspirací i pro všechny, kteří hledají zajímavou možnost pracovního uplatnění nebo podnikání.

FIRMY MOHOU RECYKLACÍ POMOCI DĚTEM Z DĚTSKÝCH DOMOVŮ

ASEKOL ODSTARTOVAL PROJEKT VĚNUJ POČÍTAČ. Nezisková organizace ASEKOL od července spustila dlouhodobý projekt Věnuj počítač. Jde o akci na podporu sběru a recyklace počítačů a notebooků z firem po celé České republice. Firmy podle výzkumu totiž až v 80 % případů nakupují nové zařízení mnohem dříve, než staré skutečně doslouží. Tyto funkční přístroje chce ASEKOL po repasování předávat dětem z dětských domovů. Navíc zapojené firmy obdrží i certifikát společenské odpovědnosti.

PROČ ZAČÍT S EKOLOGICKOU VÝCHOVOU U DĚTÍ

Děti, které vidí rodiče, jak třídí odpad, to dělají samy. Naučí se to, protože rodiče odpad třídí. V rodinách, kde se odpad automaticky třídí, se takto nenápadně pěstuje "pečovatelský" vztah k přírodě. Ve školách pomáhají vzdělávací projekty společnosti ASEKOL.

Asekol_cervene_k_468x60px__05