STRACH Z TĚHOTENSTVÍ, PORODU A RODIČOVSTVÍ
Autor: Romana Gogelová
Nová doba začala ženám nabízet spoustu možností k seberealizacím i mimo domov. Mateřství, péče o rodinu a domácnost již nejsou jediným středobodem našich životů. Na jednu stranu je to pro ženy velmi pozitivně se vyvíjející situace. Jsou více samostatné, studují a jsou vzdělanější, což je činí ekonomicky více soběstačné a profesně se díky tomu úspěšně realizují. Na druhou stranu tento fakt s sebou nutně přináší současné generaci žen velkou nejistotu a obavy ze zcela přirozených věcí.
Ilustrační foto: archiv AZ RODINA.cz
Moderní dívky stále častěji rezignují na všechny dobré zkušenosti (benefity) rodinné výchovy, tedy na předávání životních zkušeností z generace na generaci. Ubývá případů, kdy se dcera učí praktickým věcem od maminky, která se jim naučila od babičky.
Děvčátka už si nehrají s panenkami, ale pečují na počítačích o fiktivní postavičky. Už nepřebalují miminka věrně připomínající ta opravdová, ale přemýšlejí, co si Barbie obleče na večírek s Kenem. Více věří vědě, technickému pokroku, vševědoucímu internetu či chytrému mobilu, než sami sobě.
Výsledkem tohoto stavu je pak velmi často situace, která je jednoduše charakteristická tím, že si mladé ženy v reálném životě nevěří, svá těhotenství často neprožívají, ale přežívají. Z porodu děťátka mají panickou hrůzu a své dítko se doslova bojí pochovat nebo jej přiložit k prsu.
Pokud jim neposkytne praktickou podporu nějaká moudrá žena (maminka, kamarádka, porodní asistentka), hledají útěchu a pomoc tam, kde ji byly zvyklé najít ji po celé své dětství a dospívání - na výše zmiňovaném internetu. Informace a dezinformace všeho druhu se na nastávající maminky valí doslova jako tsunami. Názory na témata těhotenství, porodu a šestinedělí se však v laické i odborné veřejnosti značně různí a tudíž se mysl ženy po takovém surfování na netu i jako po tsunami cítí.
Tato roztříštěnost a protichůdnost informací ženy v nemalé míře stresuje a uvádí je ve zmatek. Internet je mocné médium, často je to skvělý rádce a průvodce, zároveň však lehko přivede ženu v citlivém období těhotenství do propasti strachu a obav. Nezapomínejme, že je to také médium plné seriózní i klamavé reklamy, viditelné v inzerátech i skryté v článcích a komentářích. Jejím cílem je často zisk za každou cenu, někdy i škodící zdravému životu, chcete-li zdravému rozumu.
Těhotná žena potřebuje maximální klid, pohodu a podporu, aby porodila zdravé a vitální dítě. Jsem porodní asistentkou už více než 20 let a velmi ráda. Pracovala jsem na porodním sále, šestinedělí, vedu předporodní přípravy. Za dobu mého působení v oboru se změnila spousta věcí k dobrému: tatínci jsou v našich porodnicích automatickou součástí porodů, ženy konečně bez jakýchkoliv potíží využívají při svých porodech balony, vany, sprchy, aromaterapii, homeopatii, mohou si zvolit polohu u svých porodů (je-li to vzhledem k průběhu porodu možné), dostává se jim stále více pozornosti a snad i respektu (tak jak si to celá situace skutečně zasluhuje). Porodnice podporují kojení, bonding... atd. atd.
Přesto se stále více žen bojí spontánně porodit. A bohužel ženy samotné mají na tomto negativním trendu také svůj podíl. Z vlastní praxe vím, že na porodnicích vždy věci nejsou tak, jak by měly být. A právě, když se tak stane, když jsou stížnosti žen (rodiček) oprávněné a opodstatněné, řeší je velká část z nich v diskusních fórech na netu a na jeho sociálních sítích. A tady je ten „zakopaný pes". Vede diskusní fórum na netu k jejich vyřešení? Pomůže popsaná frustrace jedné matky k lepšímu porodu té další nastávající? Není lépe řešit je přímo tam, kde k potížím a nesrovnalostem dochází, tedy v porodnicích samotných? Není pro mě samotnou i pro ty, co přijdou po mně, lepší konkrétní a adresná kritika vzniklých problémů? A při tom všichni víme, jak to dopadá, když si na něco stěžujeme na nesprávném místě. K žádné nápravě stavu nedojde.
Čas od času zavítám na internetové diskuze maminek a nestačím se divit, co nespokojených a nešťastných žen po tomto světě chodí. Je mi to opravdu líto, protože žádná z nás si nezaslouží, aby měla špatné vzpomínky na tak výjimečný okamžik, jako je porod! Vím, že když se člověku stane něco smutného nebo špatného, uleví si, když může trápení s někým sdílet.
Je mi ale opravdovou záhadou, proč se spolu nedělíme i o to pozitivní, co při těchto výjimečných situacích zažíváme. Proč ženy na diskusní fóra nenapíší také o svých krásných porodech, dobrých zkušenostech, proč se nepodpoří navzájem, proč se vzájemně více neposilují. Vím, že mnoho žen velmi dobře porodí... A asi by nebylo nezajímavé číst, co všechno udělaly proto zdárný průběh svého porodu. Slova totiž mají velkou moc! Slovy způsobený strach je svazující, ochromuje! Ženy jsou v tomhle ohledu velmi vnímavé a empatické - to se o nás říká. Pokud takové skutečně jsme, pokusme se k jiným ženám, které si důvěřují o něco méně, poslat svoje porodní příběhy, které je mohou posílit.
Tady je tedy MŮJ PORODNÍ PŘÍBĚH:
JAK JSEM SE UKLIDNILA
Říká se, že nikdo nerodí hůř než zdravotníci! Myslím, že je to typický příklad toho, jak nám může hlava při porodu tzv. „zavařit". Myšlenky na všechny patologie ovládají dokonale naši mysl!
Sama jsem pracovala na porodním sále více než 2 roky, když jsem otěhotněla, těhotenství bylo zcela fyziologické a já pracovala až do nástupu na mateřskou. V těhotenství i v práci jsem se stále cítila skvěle, i když nemotorně. Jak se blížil termín porodu, pochyby a obavy z porodu se stále zvětšovaly, nebyl to příjemný pocit. Bude dítě zdravé, nenastanou u porodu komplikace? Trápila jsem se dokonce i tím, že možná, když porod předpisově nezvládnu, bude mi před kolegy nesmírně trapně. Tak jsem se sama, i když jsem porodní asistentka, znejistila. Téměř jsem si přestala věřit.
Když přišel den porodu, rozhodla jsem se pevně setrvat v klidu svého domova co nejdéle. Nahřála jsem se ve vaně, uvařila si čaj s medem, posnídala jsem, začala vařit oběd v 7 hodin ráno:-) a nakonec probudila manžela...
Manžel se snažil zůstat klidný, ale měl strach, takže jsme ho už měli dva! Najednou se ztratil a já zjistila, že šel přivolat moji starší sestru. Doufal, že mě společně přemluví odjet hned do porodnice, ale byl překvapený... Sestra (maminka 2 synků) byla klidná, smála se a radovala ze začátku mého porodu. Nechala mě vařit oběd a potom ho s manželem s chutí snědli. Manžel se uklidnil, nebyl už na mě sám:-).
Sestra řekla, že mi věří a zeptala se, co chci dělat. Chtěla jsem hrát karty - hráli jsme - když přišla kontrakce, prodýchala jsem ji - nenechali mě ani jednou vyhrát!!! Jen mě oba podporovali, byli u mě, nachystaní odjet se mnou do porodnice. Uklidnila jsem se - kontrakce zesílily.
Najednou jsem pochopila, že všechny ženy se cítí při prvním porodu stejně. Všechny potřebují nejvíce jediné - podporu. Moje profese mi teď najednou nebyla nic platná. Pomohla jsem na svět bezpočtu dětí, věděla jsem, co mám dělat, ale nešlo to. Překvapivě těžko jsem snášela první kontrakce. Jak to bude dál, říkala jsem si, když jsem běhala po porodním sále sledována soucitnými pohledy své bezdětné kamarádky, která se o mě starala...
Sprcha, záchod, sprcha! Kontrakce mě pěkně trápily - sem tam jsem cítila potřebu zafňukat si - a tak jsem si ulevila, vlastně jsem fňukala pořád, mluvila jsem se sebou a na děťátko. Najednou se mi urodila v hlavě myšlenka, které jsem se už nechtěla ani na chvíli pustit: Jsi zdravá, celé těhotenství bylo fyziologické, tvoje maminka porodila 3 děti, tvoje sestra 2, tak proč by jsi měla mít komplikace. Nesmíš si je vyrobit jen proto, že jsi porodní asistentka - nemysli na ně!!!
Začala jsem si najednou tu myšlenku opakovat stále dokola, sem tam jsem promluvila se svým děťátkem a celou strategii mu zcela vážně tlumočila. Kamarádka Hanka mi pomáhala a taky se trochu bála (byla to pro ni velká zodpovědnost), manžel a setra čekali někde blízko, všichni mi přáli - cítila jsem to a tak jsem porodila svoji první dcerku Elišku.
Do té doby jsem nikdy nezažila takové štěstí. Byla jsem tak nedočkavá, že jsem se posadila a doslova ještě na pupeční šňůře jsem si holčičku ukradla Hance pod rukama a přitiskla k sobě - na ten pocit nikdy nezapomenu. Moje dcera má 18 let a já ještě teď, když o tom píši, cítím její teplé tělíčko na svém. Tato vzpomínka bude v mém životě už navždy nezapomenutelným okamžikem.
O pět let později se mi tento krásný okamžik zopakoval podruhé při porodu syna Vojtíka. Vše bylo jednodušší - věděla jsem už, do čeho jdu, uměla jsem s tím pracovat, zvolila jsem svou osvědčenou strategii, věřila jsem si a vše se povedlo stejně jako poprvé. Porod jsem zvládla s pomocí svého děťátka a plnou podporou okolí. Bez nadsázky mohu říct, že tak jsem se v jednom okamžiku stala maminkou a zároveň skutečnou porodní asistentkou!
Moje porody mě posilují stále i po mnoha letech a když je mi někdy opravdu těžko, vzpomenu si na ně a cítím se hned silnější.
Držím vám palce,
Vaše porodní asistentka R. Gogelová
Související odkazy:
Zdroj:
AZ RODINA.cz - informační portál (nejen) pro rodiče, www.azrodina.cz
19.9.2011
