11488786

JAK PŘEŽÍT PUBERTU

Autor: PhDr. Ludmila Boková

Máte pocit, že se vám z vašeho roztomilého děťátka stal ze dne na den nepříjemný cizinec? Nebo se puberta u vás už zabydlela a zdá se vám, že vás ten puberťák vyloženě nesnáší? Nezoufejte, puberta netrvá věčně...Přečtěte si raději úryvek z publikace Linky bezpečí: Rodiče, děti a jejich problémy. V komentářích k několika příběhům najdete vysvětlení, proč se dospívající někdy chovají tak nemožně. A taky proč se vyplatí snaha o trpělivost, respekt a vstřícnost, i když bude pravděpodobně po nějakou dobu jen na vaší straně. Dozvíte se i proč je důležité stanovit určité hranice.

Jak_prezit_pubertu_400_normal

Ilustrační foto archiv AZ RODINA.cz


Obavy rodičů aneb Co se to s ní/ním proboha děje?

Úkoly, které před dospívajícími stojí, určitá nejednoznačnost jejich postavení (ani dítě, ani dospělý), změny, kterými prochází tělo a „duše" mladého člověka a se kterými se také musí vyrovnat, je poznamenávají velkou nejistotou. Dospívající se trápí nejrůznějšími pochybnostmi o sobě i o svém postavení ve světě (kdo jsem a kam patřím?), navenek se však často projevují chováním, které okolí dráždí a rodiče znepokojuje. Uzavírání se do sebe a změny nálad, odklon od dosavadních zájmů a zhoršení školního prospěchu, holdování „pochybným" zábavám (chatování, Facebook, počítačové hry), výstřední oblékání a zdobení při tom bývají průvodním jevem.

Součástí procesu separace a budování vlastní identity je i přehodnocování dosavadních postojů, které byly ovlivněny nejbližším okolím. S tím souvisí nadměrná kritičnost vůči autoritám a naopak často nekritické přijímání názorů a postojů vrstevníků. Potřeba samostatnosti -„dělat si věci po svém", odstřihnout se od vlivu rodičů - a překračování hranic a nejrůznější experimentování (návykové látky, erotické vztahy), které probíhá většinou ve vrstevnické skupině, je dalším běžným zdrojem konfliktů.
„Mnohé negativní vnější projevy dospívajících i přehánění rozdílů a konfliktů s rodiči jsou projevem nejistoty mladého člověka v otázce identity a obrany proti úzkosti. Hlavním (i když obvykle ne zcela uvědomovaným) cílem konfliktního chování je v takových případech snaha získat odezvu okolí a ujistit se o vlastní hodnotě." (Langmeier, Krejčířová, 2006).

Úloha rodičů v období dospívání

S nástupem puberty se význam rodičů pro dítě nijak nesnižuje, jejich role je však obtížná a může klást velké nároky na jejich velkorysost, trpělivost a vlastní sebejistotu. Dosud svému dítěti poskytovali vedení, ochranu, pomoc, rozhodovali o mnoha věcech a postupně je vedli k samostatnosti. A nyní se všechno mění - někdy zásadně a často jakoby ze dne na den. Jejich dítě už nechce být vedeno a chráněno a usilovně se domáhá větší svobody, přestože - z pohledu rodičů - na to ještě nemá. Osmileté dítě lze přimět k tomu, aby si vyčistilo zuby nebo si uklidilo pokojíček, u náctiletého, pokud se rozhodne, že to bude jinak, bývají jakékoliv formy nátlaku neúspěšné.

Přestože se rodičům dospívajícího může zdát, že jejich dítě o ně nestojí a dává jim ostentativně najevo, aby mu dali pokoj, v naprosté většině případů je opak pravdou. Především je to dobrý vztah s rodiči, co je pro dospívající mimořádně důležité, potíž je v tom, že se rodiče musí smířit s tím, že trpělivost, respekt, vstřícnost a nadhled budou občas pouze na jejich straně.
„Musíme umět přizpůsobit psychologické prostředí dospívajícího výkyvům v jeho náladě, zdánlivě iracionálním nápadům, občasnému bizarnímu chování, novému slovníku a také jeho hloupým kouskům. To všechno totiž vzniká z toho, že dospívající si zahrávají se svou silou, se svou autonomií, se svou závislostí i nezávislostí. Dospělí musí vytvořit pro tento růst prostředí, a to stejně pečlivě, jako se starali o to, aby domov byl pro děti bezpečný v době, kdy byly batolaty. Musíme to udělat způsobem, který zachovává důstojnost dospívajících, rozvíjí jejich pocit vlastní hodnoty a dává jim užitečné návody." (Satirová, 1994).
A to je velmi těžké - znamená to postupně povolovat otěže a zároveň zvládat vlastní úzkost z toho, co by se mohlo stát a jak by to mohlo dopadnout. A také občas vztek, pocit zneuznání a bezmoc, když se dítě vydá cestou, kterou jsme si pro něj nepřáli.

Nepochybně je dobrou zprávou pro ty rodiče, kteří si právě zoufají nad svým dospívajícím dítětem, že naprostá většina mladých lidí přes všechny potíže, které s nimi rodiče v tomto období mají, dojde k dospělosti bez větších otřesů, dokončí své vzdělávání, osamostatní se, najde si práci, založí vlastní rodinu a se svými rodiči udržuje dobré vztahy. To, co mladí lidé dělají, jak se chovají, čím svoje rodiče rozčilují a znepokojují, souvisí většinou s jejich hledáním a zmatkem, o kterém už byla řeč.

Psychologické teorie a statistiky však v reálném životě příliš nepomáhají. Statisticky příznivá prognóza rodiče, jejichž syn ve škole propadá, odmítá se o tom bavit a zajímá se o všechno možné, jenom ne o své vzdělání, příliš neuklidní. Proto je důležité, aby rodiče dokázali rozlišit, co je ještě normální a co už ne, dokázali na výstřelky svých dětí dobře reagovat a aby věděli, kdy je vhodné vyhledat odbornou pomoc.

Následující příběhy vycházejí ze zkušeností pracovníků Rodičovské linky a představují typické situace, které můžeme z hlediska dalšího vývoje označit za rizikové a jež by bez hledání cesty ke změně mohly vést ke krizi v rodině a narušit vztah mezi dítětem a rodiči. Nejde o případy, kdy se chování překračující normu (poruchy chování), často spojené s příslušností k závadové partě, objevuje již před nástupem puberty a většinou odráží dlouhodobě neuspokojivou situaci dítěte v rodině a vážně narušené vztahy. Naopak - v našich příbězích mluví rodiče o svých dospívajících dětech, se kterými dosud problémy neměli. Popisují s úzkostí a často s rozhořčením jejich chování a trápí se konflikty, které mezi nimi na základě toho vznikají.

Příběh: Je prostě nemožný!

Na Rodičovskou linku volá velmi rozčílená matka. Chce se poradit, jak komunikovat se svým šestnáctiletým synem, který odmítá respektovat ji i jejího přítele. Trvá to už rok. Syn má ve svém pokoji nepořádek, špinavé nádobí, oblečení čisté i špinavé na jedné hromadě, nechává rozsvícené světlo v celém bytě, nechce se pořádně oblékat (do mrazu bez čepice a v lehké bundě). Studuje na gymnáziu, ale o škole se bavit nechce. Většinu času věnuje Facebooku nebo sledování TV u sebe v pokoji. Pokud mu matka něco vyčte nebo připomene, končí to bouřlivou hádkou.

Komentář:

K procesu separace nutně patří i postupné budování vlastní autonomie - dospívající si chce rozhodovat o tom, kdy bude chodit domů, kdy se bude učit, s kým se bude stýkat, jak se bude oblékat. Má vlastní představu o tom, jaký prospěch ve škole mu stačí, jak má vypadat jeho pokoj. Vměšování rodičů, kteří někdy nedrží krok s tímto vývojem a mají podle jeho názoru neadekvátní požadavky, nese nelibě jako zásah do své samostatnosti. Jejich obavy vnímá jako projev nedůvěry, jako podceňování jeho schopnosti chovat se rozumně a zvládat své povinnosti.
Je zřejmé, že v mnoha případech se dospívající skutečně chovají nerozumně a svým chováním svoji budoucnost ohrožují. A je také nemožné stanovit univerzální hranici, co ještě je a co už není záležitost „dítěte". „To je moje věc!" je velmi častý argument dospívajících a může se jednat jak o oblékání, tak o kouření, prospěch ve škole, pořádek v pokoji nebo způsob trávení volného času. Stává se, že rodiče nepřijímají skutečnost, že na pravidlech a povinnostech se mohou se svým dospívajícím dítětem dohodnout, vystupují vůči nim autoritativně a tím vzbuzují odpor. Pokud se běžná komunikace rodičů s dítětem soustředí na kritiku, neustálé vyčítání a úsilí o vítězství v podružnostech, vytrácí se smysl pro to, co je skutečně důležité a zásadní. Hádka kvůli zapomenutému špinavému talíři u televize pak může být podobně dramatická jako konflikt v případě pozdního návratu domů, navíc v těžké opilosti! Zužuje se tak prostor pro řešení případných skutečně závažných problémů.

Dospívající i rodiče potřebují vzájemnou důvěru - mladý člověk chce být přijímán a respektován. Pokud cítí, že tomu tak je, snáze přijme omezení, které mu rodiče občas - a s jasným zdůvodněním - stanoví. Přílišný tlak a stanovení pravidel, se kterými dospívající nesouhlasí, vedou k vyčerpávajícím a nikam nevedoucím hádkám a především dříve či později k narušení vztahu mezi rodiči a dítětem.

Příběh: Všichni jste na mě hnusný (příp. Všechny vás nenávidím) aneb My tě zkrotíme!

Na Rodičovskou linku volá otec sedmnáctileté dcery bezprostředně po konfliktu. Dcera je protivná, hádá se s rodiči, zejména s matkou, bouřlivé scény mezi nimi jsou na denním pořádku. Otec nedokáže zůstat stranou, když dcera matce nadává nebo jí hrubě odsekává. Dnes od něj dostala nafackováno, protože odmítla vydat kabel od počítače (trest za to, že se neučí). V pozadí je slyšet pláč dcery, táta se cítí bezmocný, chce se poradit, co by měl dělat.

Komentář:

Snášet drzé, neurvalé a nevypočitatelné chování adolescenta je sakra těžké! Dospělým někdy uniká, že za hrubostí, provokacemi a náladovostí jejich dětí může být z rodičovského pohledu banální a řešitelný, pro dospívajícího nicméně palčivý problém (např. nikdy se to nenaučím, jsem beznadějně tlustá, žádný kluk/žádná holka se o mě nikdy nebude zajímat). V některých případech může být za takovým chováním skrytý i pocit dospívajícího, že mu rodiče nerozumějí nebo se o něj nezajímají.

Pokud na takové chování rodiče reagují kritikou, vyčítáním nebo vyhrožováním, těžko mohou očekávat, že se jejich dítě zastydí a omluví. Naopak, jejich potomek se dostane do obrany, svoje chování stupňuje a může dojít k drásavým scénám, které jsou ponižující jak pro děti, tak pro rodiče. Prohlubuje se pocit odcizení a nepochopení, u rodičů zlost a velká nejistota.
Rodiče poté, co je přejde vztek, konflikty s dětmi trápí, překvapivě často se však domnívají, že jejich dětem je to jedno a že myslí jen na sebe. Tak tomu ale nebývá - dospívající mívají (většinou) své rodiče rádi, chtějí s nimi dobře vycházet a konflikty jim rozhodně jedno nejsou. Jen to tak vypadá.

Co s tím a jak z toho ven? Pro rodiče je kupodivu velmi těžké sdělit prostě svému dítěti, že je jejich chování mrzí, že se jim nelíbí, udržet si nadhled, „nehrotit", počkat, až všichni vychladnou a bude možné začít se bavit o normálních věcech a možná se tak i dostat k tomu, co se to vlastně děje. Pojmenováním toho, co cítí, získávají alespoň trochu nad situací kontrolu. Nic jiného ostatně nezbývá - drzé a vzpurné chování nelze zakázat, protože vzniká spontánně, pod vlivem nekontrolovaných emocí, a tím spíše je nelze z dětí vymlátit.

Příběh: I v dobrých rodinách se mohou dít věci

Na Rodičovskou linku volá otec šestnáctileté dcery. Jedná se o úplnou rodinu, dcera je prostřední ze tří sourozenců a s dobrým prospěchem studuje střední školu. Rodina je sportovně založená, jezdí spolu na hory a kola, sourozenci dívky jsou úspěšní sportovci. Ona sama projevuje spíše hudební a výtvarné nadání, sport jí tolik nejde. Donedávna bylo všechno bez problémů, v posledním půlroce dcera nedodržuje domluvené časy návratů, několikrát přišla domů opilá, kouří. Otec volá poté, co dceru přistihl v parku v době odpoledního vyučování s partou, kouřící a popíjející pivo. Chce se poradit, jak má dceru potrestat, má pocit, že všechno selhává, obává se špatných konců. Dcera nejde do otevřené vzpoury - vždycky slíbí, že už to dělat nebude (nebude kouřit, nebude pít, přijde včas), ale z jejího počínání otec usuzuje, že slibuje pouze proto, aby se vyhnula nepříjemnostem.

Komentář:

Mladý člověk se intenzivně zabývá otázkami: Kdo jsem? Kam patřím? Novým pohledem se dívá na svou roli ve vlastní rodině, přezkoumává hodnoty, které dosud bral jako samozřejmost, a zároveň usiluje o místo ve vrstevnické skupině. Jeho chování často odráží nejistotu a zmatek, který při tom pociťuje.

Obecně platí, že je to rodina, co mladého člověka i v tomto období rozhodujícím způsobem ovlivňuje. Pokud je nový pohled na rodinu a vlastní roli v ní doprovázen velkými pochybnostmi (nikdo mi nerozumí, jsou úplně jiní), může se o to více dospívající přimknout k vrstevnické skupině včetně nekritického přijímání a „provozování" subkulturních projevů. Snaha dostát skupinovým normám, obstát mezi vrstevníky, a někdy i provokovat vede k jednání, které rodiče celkem pochopitelně odmítají, zakazují, někdy i trestají, a tím se prohlubuje pocit odcizení a nepochopení.

V uvedeném příběhu původně otec zamýšlel potrestat dceru tím, že nepojede s rodinou na akci, na kterou se velmi těšila. Poté, co jsme pracovali na náhledu na možné příčiny dceřina chování, dospěl k názoru, že takový trest by vedl k dalšímu vzdalování dcery od sourozenců a rodičů, a začal uvažovat o dalších alternativách.
V případě, že v dosud dobře fungující rodině některé z dospívajících dětí začíná svým chováním signalizovat, že něco není v pořádku, situace se zhoršuje a atmosféra v rodině je stále napjatější, je namístě uvažovat o rodinné terapii. Rodiče nemusejí mít obavy, že vstupem do rodinné terapie potvrzují své selhání při výchově. Rodina je složitý systém a právě v období dospívání může dojít k nečekaným zvratům z důvodů, kterých si její příslušníci vůbec nemusejí být vědomi. V situaci, kdy jsou rodiče zásadně znejistěni, potřebují podporu, aby zvládli svoji úlohu doprovázet dítě složitou cestou dospívání.

Příběh: Kde je tady problém?

Na Rodičovskou linku volá matka sedmnáctileté dcery. Matka je s dívkou sama, dcera studuje bezproblémově střední školu v okresním městě. Před nedávnem si našla přítele, se kterým chce trávit co nejvíc času. Kvůli spojení doráží domů ve všední den v půl sedmé večer, v pátek a v sobotu, kdy bývá s přítelem celý den, se domů vrací v půl desáté večer. Matka je s tím nespokojená, zdá se jí, že to dcera přehání, mívají konflikty a hádky, dcera už jednou ve zlosti řekla, že se k příteli odstěhuje. Matka volá, aby získala podporu pro svůj názor a radu, jak dceru přimět k poslušnosti.

Komentář:

Doba návratu domů bývá velmi častým zdrojem konfliktů. Přitom právě zde je výborný prostor pro rozumnou domluvu na partnerské úrovni - většina mladých lidí totiž dokáže sama, aniž by jim to rodiče vnucovali, odhadnout svoje potřeby spánku, čas, který potřebují k učení a na další povinnosti, a tomu přizpůsobit svůj rozvrh dne i návraty domů. Jen je třeba jim dát prostor, aby se nad tím zamysleli. Pro dospívajícího je to záležitost prestižní, možnost rozhodovat si o tom, kdy přijde domů a kde a s kým bude trávit svůj čas, je důležitým potvrzením nezávislosti a statutu „skoro dospělého."
V uvedeném příběhu se však skrývá ještě jeden důležitý aspekt - dospívání často spadá do období, kdy rodiče prožívají krizi středního věku. Zejména matky samoživitelky mohou proces osamostatňování svého dítěte prožívat negativně a ze strachu před hrozícím osaměním a z dalších, většinou nevědomých popudů vytvářet velký tlak na své dítě. A opět to může vést k narušení jejich vztahu. I v takovém případě je odborná pomoc důležitou prevencí hrozící krize v rodině.

Příběh: Jsi jako táta (teta, sousedův Petr)!

Na Rodičovskou linku volá matka osmnáctiletého syna - dostala se s ním do prudkého konfliktu, když přišel domů opilý. V rozčílení mu vmetla do tváře, že je jako jeho táta (právě probíhá rozvodové řízení), chlapec se sebral a odešel, je pryč už druhý den, nezvedá telefon, matka je zoufalá.

Komentář:

V případě ne zcela standardního chování dítěte může být někdy úzkost a nejistota rodičů živena skutečností, že v rodině nebo v blízkém okolí se vyskytly případy, kdy to „takhle začalo a špatně skončilo". A volající o tom skutečně občas mluví. Strašák neúspěšného strýčka, syna souseda - narkomana, povětrné tety a v nejhorším případě táty agresora či alkoholika, obava z genetické zátěže a ztráta vlastní jistoty vedou občas rodiče ke zraňujícím výrokům vůči dospívajícímu, který je přesvědčen, že se ve svém chování nijak neliší od svých vrstevníků.
Náš příběh vyvolává řadu otázek (nevíme, zda se jedná o opakující se chování syna, jak chlapec jinak funguje, zda chodí do školy nebo do práce, co je příčinou rozvodu a jak to syn prožívá), o to zde ale nejde. Podstatné je, že žádný mladý člověk nestojí o to, aby byl s někým srovnáván, natož s životními ztroskotanci. Je to zbraň mimořádně zraňujícího kalibru. Bez ohledu na to, zda je úzkost rodičů opodstatněná, je důležité, aby si uvědomili, že toto nikam nevede, ba naopak! U dospívajícího tím nahlodávají pocit jeho vlastní jedinečnosti a sebedůvěru, vzbuzují vzdor a rozhodně tak nesměřují k rozumné dohodě.

Jak úspěšně přežít období dospívání?

Není v moci této stati dát podrobný návod na to, jak se s úskalími období dospívání vlastních dětí úspěšně vypořádat a probojovat se k vítěznému konci. Na knižním trhu najdeme řadu kvalitních publikací, které se tématem výchovy dospívajících zabývají a dávají řadu podnětných návodů a příkladů.

Mohu jen krátce poukázat na hlavní zásady úspěšného přístupu k výchově dospívajících, které se vyskytují ve všech publikacích. Těmi jsou dávání hranic (pravidel), dodržování principů dobré komunikace, respekt k dospívajícímu a důvěra. Uplatňování těchto zásad pomáhá rodičům udržovat dobrý vztah s dospívajícími přes všechny možné peripetie.

Dávání hranic je základním kamenem dobré výchovy. Většina rodičů nějaká pravidla stanovuje, přinejmenším formou zákazů - otázka je, nakolik jsou jejich pravidla jasná, adekvátní, vymahatelná a především dodržovaná. V průběhu dětství jsou to především rodiče, kdo pravidla určují a většinou o tom nediskutují. V období dospívání se situace pozvolna mění - o pravidlech je třeba stále častěji diskutovat. Souvisí to s posilováním zodpovědnosti dospívajícího, který si chce o mnoha věcech rozhodovat sám. To nic nemění na tom, že přijatá - dohodnutá pravidla se musí dodržovat.

Nezbytnou součástí pravidel jsou důsledky při jejich překračování. I ty by měly být jasné, adekvátní, vymahatelné a především dodržované. A to i v případě dospívajících! Občasné konflikty jsou nutné a rodiče se jich nemusí bát - vyjdou-li z nich vítězně (což se předpokládá), posílí svoji sebedůvěru a zdánlivě paradoxně i pro dospívajícího budou důvěryhodnější.

Dodržování principů dobré komunikace se velmi úzce snoubí s respektem k dospívajícímu. Mnoho dospělých úspěšně komunikuje s přáteli, s kolegy v práci, s nadřízenými i podřízenými, ale s vlastním dítětem se jim to nedaří. Je jasné, že se často pohybují na tenkém ledě - dospívající jsou náladoví, nedůtkliví, vztahovační, a přesto mnozí rodiče (tak jako matka z našeho příběhu) začínají „rozhovor" vytýkáním nedostatků, stížnostmi nebo i nadáváním, a nenechávají tak prostor pro normální navázání kontaktu. Mladý člověk se stáhne nebo vybuchne a pak je většinou další smysluplná komunikace nemožná.

Alespoň stručně - co pomůže?

Vnímat, co se aktuálně s dospívajícím děje, a s tím k němu přistupovat. Naslouchat, co říká, a snažit se porozumět. Projevovat zájem o to, jak se cítí, čím se zabývá, co zažil. Nesouhlas vyjadřovat citlivě, bez odsuzování (tedy ne „To je úplná pitomost!"). Sdělovat jasně, co si přeji (tedy ne „Jak to, že jsi neumyl nádobí? Ty jsi prostě nemožný", ale „Dohodli jsme se, že umyješ nádobí. Tak to urychleně udělej!"). V případě nespokojenosti mluvit o svých pocitech - nelíbí se mi..., mrzí mě.... Vyhýbat se tvrzení typu ty vždycky..., ty nikdy.... Vytvářet si průběžně prostor pro popovídání si, zejména organizováním společných činností - procházka, kino, vaření a jídlo, sport atd. podle zvyků a možností rodiny.

Respekt k dospívajícímu je také velmi důležitý. Respektovat bychom měli osobní prostor dospívajícího a jeho soukromí vůbec. Také styl oblékání, přátele, zájmy, názory. To samozřejmě neznamená, že se vším souhlasíme - i rodiče mají právo na svůj názor, konečné rozhodnutí je však na dospívajícím. Pozor však na výroky typu: „Dělej si, co chceš, ale s náušnicí v nose mi domů nelez!" To nemá s respektem nic společného. Respekt samozřejmě končí tam, kde začínají stanovená nebo domluvená pravidla. Je však možné respektovat pocity, které dospívajícím cloumají, když rodiče něco nepovolí nebo vyžadují.

Důvěra v případě dospívajících někdy vyžaduje od rodičů hodně odvahy a sebeovládání. Projevem důvěry je zdrženlivost v připomínání povinností, ochota pustit potomka na akci, která rodičům nahání strach (diskotéka, večírek, na chatu s kamarádem), půjčit mu auto, nekomentovat přátelství s divnými lidmi, odjet na víkend a nechat dítě doma. Důvěra v dítě je spojitá nádoba se sebedůvěrou dospívajícího a velmi posiluje jeho zodpovědnost, pokud - a to je třeba říci - tím není maskována lhostejnost a nedostatek zájmu u rodičů a nepřítomnost hranic.

Zdroj:

Ukázka z publikace Rodiče, děti a jejich problémy, kterou vydalo Sdružení Linka bezpečí v roce 2011.

Na AZ RODINA.cz zveřejněno 30.9.2011

 

Tus
11499230

PODÍVEJTE SE NA VIDEOKLIP JIŽNÍ SPOJKA

Je lepší dvojka nebo trojka?

Jak kondolovat na pohřbu a psát kondolenci

Ztráta člověka je bolestivou událostí jak pro nejbližší rodinu a přátele zesnulého, tak pro jeho širší okolí. Pokud jste se dozvěděli o úmrtí prostřednictvím smutečního oznámení, parte nebo od pozůstalých, je vhodné vyjádřit soustrast jeho nejbližším. Způsob kondolování se odvíjí od toho, zda se pohřbu účastníte osobně, nebo chcete kondolenci předat poštou.

UKAŽTE DĚTEM PESTROBAREVNÝ SVĚT

Víte, kolik odstínů zelené se objevuje ve světě kolem nás? Proč si muži pořád pletou růžovou a fialovou? Už v dětství je důležité naučit se barvy správně rozeznat a pojmenovat.

SKVĚLÝ RYCHLÝ MOUČNÍK PRO NEČEKANOU NÁVŠTĚVU VÁS NAUČÍ MARKÉTA PAVLEJE V GOURMET ACADEMY

Taky máte svých pár oblíbených moučníků, které jedete pořád dokola a chtěli byste zase překvapit něčím novým? Hledáte něco osvědčeného, co nedá moc práce, ale výsledek bude tak úžasný, že se po něm okamžitě zapráší? Přesně takový moučník jsem se naučila na Kurzu jarního pečení s Markétou Pavleje (v rámci Gourmet Academy). Galleta má navíc tu výhodu, že je velmi variabilní, takže při jednom pečení, uspokojíte i rozdílné chutě členů rodiny a hostů.

LEU BRAIN STIMULATOR - DIDAKTICKÁ HRA OD 4 DO 104 LET!

Zábavná a poutavá hra s pedagogicky vysokou hodnotou pro lidi všech věkových kategorií ( s výjimkou malých dětí do 3 let). U dětí stejně jako u dospělých je mozek stimulován různými způsoby a tímto je podporován ve svém vývoji. Díky velkému množství čím dále tím náročnějších úkolů a ještě mnohem vyššímu počtu variací her zůstane hra vždy výzvou, která znovu a znovu upoutá děti a dokonce i lidi ve vysokém věku.

Školy mohou získat finanční prostředky na vytvoření lepšího prostředí pro děti. Hlasujte pro Vašeho favorita!

Školy v Česku často bojují s nedostatkem finančních prostředků na všechna vylepšení, která by si přály pro děti udělat. Nyní mohou získat na své aktivity až 200 tisíc korun v projektu, který zahájila společnost Procter & Gamble ve spolupráci s Penny Marketem. K vítězství mohou „své“ škole dopomoci rodiče žáků i všichni její příznivci, po zakoupení výrobku P&G v Penny Marketu se budou moci zapojit do hlasování. Soutěž probíhá od 1. října do 18. listopadu a školy se do ní můžou hlásit i v jejím průběhu.

DĚTI SE VE ŠKOLKÁCH SKVĚLE BAVÍ

Současné školky umí děti patřičně zaujmout. Stačí několik málo okamžiků a dítě si nové prostředí školky velice oblíbí. Školky totiž nabízí nejen seznámení se stejně starými dětmi, ale naučí je mnohé činnosti zábavnou formou, takže si ani nevšimnou, že se učí něco, co se jim bude v budoucím životě dost hodit.

NEWSLETTER bEDUin - TÝDENNÍ PRŮVODCE SVĚTEM VZDĚLÁVÁNÍ

Přináší inspirativní informace pedagogům, rodičům i všem ostatním, kteří se o vzdělávání zajímají. V aktuálním vydání se můžete např. podívat jaká jídla dostávají děti ve školních jídelnách v různých zemích světa nebo se dozvědět víc o novele zákona o ochraně veřejného zdraví, která nutí rodiče k očkování. Setkáváte se ve škole s nesnášenlivostí? Podívejte se na praktický manuál pro učitele Chci to řešit! Pokud se přihlásíte k odběru, můžete pravidelně dostávat informace k zajímavým tématům i v dalších týdnech.

KDYŽ CHCEŠ, TAK TO DOKÁŽEŠ!

HUDEBNÍ PROGRAM zaměřený na PREVENCI RIZIKOVÉHO CHOVÁNÍ úspěšně probíhá již od r. 2011, kdy vznikl pod záštitou zmocněnkyně vlády ČR pro lidská práva Moniky Šimůnkové. RADOSLAV "GIPSY" BANGA se s žáky a studenty podělí o svůj osobní příběh i své zkušenosti a motivuje je k aktivnímu a smysluplnému životu bez násilí, konzumace drog, xenofobie, rasismu, intolerance, agrese, kriminality a dalších variant rizikového chování.

ŠKOLY ODEVZDALY 372 VYSLOUŽILÝCH POČÍTAČŮ

Žákům 81 českých škol se podařilo vybrat celkem 3,7 tun vysloužilých počítačů v rámci sběrové ekologické soutěže Seber si tablet. Nezisková organizace ASEKOL, která soutěž pořádala, odměnila deset škol novým tabletem.

HLEDÁTE DOBRÉ KURZY ANGLIČTINY, KTERÉ BAVÍ DĚTI I DOSPĚLÉ? ZKUSTE MORTIMER ENGLISH CLUB!

Výuka jazyků, konkrétně angličtiny může vypadat různě, a většinou tomu odpovídají i výsledky. Pokud nechcete pořád dokola začínat v nezáživných kurzech nebo odradit děti hned z počátku nudnou výukou, zkuste MORTIMER ENGLISH CLUB. Díky těmto kurzům se naučíte anglicky zábavně a všemi smysly. V nabídce jsou kurzy angličtiny pro děti, dospělé i seniory. Kurzy mohou být inspirací i pro všechny, kteří hledají zajímavou možnost pracovního uplatnění nebo podnikání.

Žáci sesbírali více než 16 200 starých mobilů na dobrou věc

Ve čtvrtém ročníku kampaně „Věnuj mobil a vyhraj výlet pro svou třídu“ sesbíraly děti ze základních, mateřských a středních škol 16 275 použitých mobilních telefonů. Akce, kterou pořádá společnost ASEKOL ve spolupráci se společností Recyklohraní, o.p.s., se zúčastnilo 362 škol. Vybrané funkční přístroje jsou předávány organizacím, které pracují s handicapovanými spoluobčany. Ostatní nefunkční telefony projdou ekologickou recyklací. Více informací je k dispozici na internetové adrese www.venujmobil.cz.

Školáci si za staré elektro a baterie vybrali odměny za 13 milionů korun

27. 3. 2014 - 28. března uplyne 422 let od narození učitele národů, Jana Amose Komenského. Jeden z největších myslitelů, filosofů a spisovatelů, kterého české dějiny znají, se do paměti všech studentů a žáků vryl mimo jiné učebnicí Škola hrou...

FIRMY MOHOU RECYKLACÍ POMOCI DĚTEM Z DĚTSKÝCH DOMOVŮ

ASEKOL ODSTARTOVAL PROJEKT VĚNUJ POČÍTAČ. Nezisková organizace ASEKOL od července spustila dlouhodobý projekt Věnuj počítač. Jde o akci na podporu sběru a recyklace počítačů a notebooků z firem po celé České republice. Firmy podle výzkumu totiž až v 80 % případů nakupují nové zařízení mnohem dříve, než staré skutečně doslouží. Tyto funkční přístroje chce ASEKOL po repasování předávat dětem z dětských domovů. Navíc zapojené firmy obdrží i certifikát společenské odpovědnosti.

PROČ ZAČÍT S EKOLOGICKOU VÝCHOVOU U DĚTÍ

Děti, které vidí rodiče, jak třídí odpad, to dělají samy. Naučí se to, protože rodiče odpad třídí. V rodinách, kde se odpad automaticky třídí, se takto nenápadně pěstuje "pečovatelský" vztah k přírodě. Ve školách pomáhají vzdělávací projekty společnosti ASEKOL.