Zemře Vám máma doma v náručí nebo počkáte na zprávu z nemocnice?
Autor: František Matějka
Dříve se lidé rodili doma v kruhu nejbližších a také tak z tohoto světa odcházeli. Dnešní systémová továrna na daňové poplatníky porody doma nepodporuje a staří lidé nás opouští v nemocnicích a sami.
Nedotáhl jsem to tak daleko, abych u svých vlastních dětí prosazoval porod doma, jakkoli jsme nad ním uvažovali také. Na takové rozhodnutí musí být rodiče připraveni na 100% ve shodě, a pokud tomu tak není, musí podle mého názoru zvítězit přání toho, kdo fakticky rodí. A to my chlapi (doufám, že žádný „ismus" s pomocí medicíny to na Zemi nezmění) nejsme a nebudeme. Byl jsem tedy alespoň přítomen všem třem porodům našich synů a za sebe musím jednoznačně vyslovit přesvědčení, že by si tím měl projít každý otec. Když u toho není, ani omylem si nedokáže představit, co žena zkusí. Jak s oblibou říkám, po telefonu z porodnice „máte syna/dceru" se umí zlejt skoro každej. Pokud s účastí otce u porodu má žena problém, pak je nutné to opět z výše uvedených důvodů respektovat. Když už se však rodiče rozhodnou přivést na svět svého potomka doma, neměl by jim v tom nikdo bránit a náš zdravotnický systém, resp. systém indiviuálního zdravotního pojištění, by měl umět vyjít takovému přání vstříc.
Se smrtí je to tak nějak snadnější. Můžeme se skutečně svobodně rozhodnout, kde odejdeme. Nikdo proti odchodu doma nebrojí a tak to záleží jen a jen na rodině. Moje máma mi v nemocničním parku na lavičce po oznámení lékařů, že má před sebou v tom lepším případě jen několik měsíců života, přes veškerá jejich doporučení ať už v nemocnici zůstane, smířeným hlasem řekla „pojď, pojedeme domů". Pomáhali mi členové rodiny, lékaři, přátelé. Byl jsem s ní stále celých 42 dnů, než mi odešla v náručí. Před třemi dny média uveřejnila průzkum veřejného mínění, zpracovaného pro hospicové občanské sdružení Cesta domů. Po té osobní zkušenosti se o problematiku zajímám víc, než kdy před tím, a snažím se těm, kteří chtějí, pomáhat přenesením té zkušenosti tak, aby se o své blízké mohli postarat také. Přesto mi průzkum vyrazil dech. Ačkoli 78% lidí by si přálo zemřít doma v kruhu svých blízkých, ačkoli 88% lidí je také ochotno se o své blízké postarat a podobný počet zdravotníků považuje domácí prostředí za nejlepší místo pro umírající, drtivá většina odchází ze života v nemocničním zařízení a většinou bohužel také bez přítomnosti kohokoli z rodiny. Ten nepoměr je obrovský. Někde je zkrátka chyba. Kde?
Jedna věc je přání a druhá pak okolnosti, které nám umožní ho naplnit. Ano, okolnosti v mém případě mi umožnily splnit přání mé mámy. Ošetřující lékařka nám vyšla maximálně vstříc a docházela v domluveném čase, případně nahodile podle aktuální potřeby. Měla mámu ráda nad rámec vztahu lékař/pacient. Měl jsem také výhodu absolutní volnosti v rozhodování o svém vlastním čase, podporu mé ženy, přestože jsme s mámou bydleli desítky kilometrů daleko, a k tomu všemu pomoc přátel mé mámy v místě bydliště. Ne každý takové podmínky má. Přesto, nebo snad právě proto, si dovolím něco málo ze života...
1) Hodně lidí si sice přeje zemřít doma, zároveň však nechtějí být nikomu z blízkých „na obtíž". Cítí to tak, protože ví, že v rodině míváme řadu starostí. Jestli o ně opravdu chcete pečovat doma do posledních hodin, dejte jim s láskou najevo, že se o ně postaráte. Sejměte z nich v té těžké životní situaci břímě obav z toho, aby si o to řekli sami.
2) Jak pronesl v jednom filmu Steven Seagal, „předtucha smrti je horší, než smrt sama". Ze zkušenosti nejen své jsem to doplnil o „předtucha náročnosti péče doma o odcházející je horší, než péče sama". Máme to všichni v sobě, a když to přijde, najdeme to. Po několika prvních dnech se systém péče zajede a řadu věcí budete dělat automaticky. V případě nějakých chyb či vzájemného nepochopení to umírající zpravidla s láskou přejde a až přijde okamžik, a on přijde, kdy budete mít pocit, že nepříjemný je on, přejděte to s láskou také. Nemyslí to tak a je to jeden z důsledků stavu mysli, kterou již ne zcela ovládá tak, mnohdy i pod tíhou utišujícíh léků, jak jste byli zvyklí.
3) Nebudu lhát, je to náročné. Budete unavení a občas si nebudete vědět rady. Vynahradí Vám to však ničím neměřitelné okamžiky, kdy si s umírajícím budete čistit Váš společný stůl života, ať už k tomu budete používat slova nebo jen pohledy a vnitřní souznění. Umírání je čas odpuštění a smíření.
4) Budete potřebovat pomoc zdravotnického personálu. Ne každý ze zdravotníků je v dnešní době už naladěn na takovou pomoc, a proto se nebojte trvat na svém a občas si takovou pomoc i „vydupat". Drtivá většina nakonec pochopí Vaše odhodlání, potáhne s Vámi za jeden provaz a vyjde vstříc. A když ne, obraťte se co nejdříve na jiného lékaře. Pro umírajícího bývá pocit, že nad ním i Vámi bdí oko lékařovo, uklidňující.
5) Až ten okamžik přijde, uvidíte, že budete za Vaši účast odměněni. Nedokážu přesně popsat pocity, když mi máma odcházela v náručí. Pamatuji si jen to uvolnění její i moje. Pamatuju si ten klid, který přišel a pocit, že jsem udělal maximum toho, co jsem mohl, že jsem splnil její přání za celý ten život, který mi dala, a že to ví i ona tam, kde je teď.
Při to všem výše popsaném nakonec zjistíte, že největším problémem nebývá samotná péče, strach z toho, že to nezvládnete nebo obava z nespolupráce s lékaři. Většinou bývají problémem peníze, čas a mnohdy i nepochopení okolí. Nepochopení lidí Vám blízkých, kteří budou říkat „nebuď blázen, v nemocnici jí/mu bude líp". Nepochopení zaměstnavatele pro danou situaci a problém s uvolněním ze zaměstnání, nebo nedostatek peněz na některé věci, která Vám aplikaci pomoci a péče usnadní. Oproti tomu však stojí mnohdy i z obavy nevyslovené přání „pojď, prosím, jedeme domů" a neopakovatelnost smrti, která nečeká „až na to budete mít čas a peníze". Proto, když si o tom s lidmi v podobné situaci povídám a probíráme všechna pro a proti, říkám: „Auto máš na leasing, vybavení bytu na splátky a loni jste byli na dovolené z neúčelového úvěru? Zaměstnání jsi vyměnil za poslední roky několikrát, vzpomínáš? Vím, že to v současné době není jednoduché, ale v nemocnici teď leží někdo, kdo ti obětoval kus svého života. Zvedni se a jeď pro něj. Všechno ostatní je nahraditelné..."
(pozn.: Jistou náhradou, navíc z mnoha pohledů nikoli špatnou, jsou hospice. O tom ale zase někdy příště)
Zdroj:
blog.iDNES.cz, http://frantisekmatejka.blog.idnes.cz/, 8.října 2011
Na AZ RODINA.cz zveřejněno 2.11.2011
Související odkazy:
