NEZDRAVÁ FIXACE A OMEZOVÁNÍ DÍTĚTE OTCEM
Autor: odpověď - PhDr. Ilona Špaňhelová
Překladatel: DOTAZ Z PORADNY - máme 3 letou dcerku, která začala v září t.r. navštěvovat předškolní zařízení. Dcerka je od malička velmi šikové a zvídavé dítě. Bohužel, již od jejího narození se projevuje až nezdravá fixace jejího otce na ni. Zpočátku se to projevoval
DOTAZ Z PORADNY - Máme 3 letou dcerku, která začala v září t.r. navštěvovat předškolní zařízení. Dcerka je od malička velmi šikové a zvídavé dítě. Bohužel, již od jejího narození se projevuje až nezdravá fixace jejího otce na ni. Zpočátku se to projevovalo pouze tím, že mě neustále "kontroloval", jak o dceru pečuji. Chápala jsem to jako projev lásky a prvopočáteční naděšní z narození dcerky. Jak však čas ubíhal, začal otec být stále "detailnější" a dnes už by se dalo říct, že se stal nohsledem svého vlastního dítěte. Neustále kontroluje, co jí oblékám, co jí dávám k jídlu, omezuje ji v pohybu v tom smyslu, že nesmí na procházce běhat, poskakovat, nedej bůh, aby vylezla na nějakou prolejzačku. Stále jí opakuje, že když spadne, tak se zabije, zlomí si vaz a podobně. Jakmile měla dcerka třeba jen obyčejnou rýmu, ihned musela zůstat doma v posteli. S nástupem do školky se samozřejmě nachlazení stala častější a nyní absolvuji téměř denně i několik telefonátů s dotazy, jestli ve školce je dost teplo, jestli ji učitelky dobře oblékly na spaní, jestli mají dostatečně teplé peřiny. Sám se však na nic takového přímo ve školce nezeptá. Vždy jen přese mě. Na druhou stranu, když měla vážnější onemocnění, při kterém byl nutný okamžitý zásah lékaře ve formě injekce, odmítl s dcerkou do ordinace vůbec jít s tím, že by trpěl, když bude plakat.
Ani s přibývajícím věkem nenechává našemu dítěti vůbec prostor pro nějaké soukromí. Když si chvilu sama hraje, hned za ní jde a začne ji, i přes její nevoli, nutit ke komunikaci, stále ji kontroluje, chce aby si s ním povídala a vyprávěla mu ve chvílích, kdy ona sama nechce. Několikrát jsem se mu snažila vysvětlit, že tímto způsobem ji omezuje ve vývoji, v podstatě směřuje její výchovu k nesamostatnosti, ale jedinou odpovědí mi vždy bylo, že ji tak miluje, že by pro ni umřel, kdežto já ne. Dcerka je ve svých 3 letech opravdu velmi šikovná a jak to jde, snažím se jí umožnit "prostor", učím ji být (samozřejmě k přihlédnutí k jejímu věku) samostatná, je velmi komunikativní. Je na mě více fixovaná než na svého otce a někdy mi opravdu připadá, že když jsme spolu samy, vyloženě si to užívá, protože může dělat to, co dětem jejího věku přísluší, tzn. nechám ji lézt po prolejzačkách, nemusí poslouchat na slovo jako pes, aby náhodou někde neupadla atd.
Dcera se vůči svému otci začíná projevovat někdy až agresivně a v mnoha případech to plyne právě z toho, že ji nenechá chvilku na pokoji. V té chvíli na ní začne křičet a dokonce i vyčitat, co všechno pro ni dělá. Vůbec nevím, jak si se situací poradit. Můžete mi poskytnout jakoukoliv radu?
To, co mě hned napadlo při čtení vašeho mailu, bylo, aby se tatínek šel poradit někam do psychologické poradny, ale to zřejmě nebude možné.
Ano, může se stát, že dcera postupem času začne být na tátu víc agresivní, začne mu odmlouvat, zlobit se, že jí zasahuje do her, jejího soukromí ... Moje fantazie sahá do její puberty, kdy by to bylo zřejmě hodně náročné, pokud by přístup táty zůstal takový, jaký je.
Zkuste s manželem víc mluvit - pokud máte takto otevřený vztah - co si on prožil v dětství, jak k němu přistupovali rodiče, jaké on má zkušenosti, které by se mohly vázat na tuto jeho vlastnost.
Mluvte spolu vždy v klidu, když není situace vyhrocená.
Ještě jednou mu zadefinujte, co vidíte u dcery, když on na ni takto reaguje. Nezájem, nesouhlas, omezení, agresivitu, neroste mezi nimi vztah ...
Bylo by lepší, abyste pak do školky nevolala vy, ale nechala to na tátovi? Nestačí mu vaše jedno ujištění, že je vše v pořádku? Věří vám? Věří jiným lidem? Není sám někdy zmatený, nedůvěřivý?
Mluvte spolu, mluvte ... Snažte se vše vyargumentovat. Pokud nic nepomůže, zkuste nezasahovat do jeho komunikace s dcerou, aby on sám viděl a vnímal její reakci.
Pokud to bude zapotřebí, choďte i ven jednotlivě, ne dohromady oba rodiče. Dcera bude mít zkušenost s vámi i tátou a bude mu moct třeba někdy říct, že chce vylézt, chce běhat. Tak bude mít zpětnou vazbu přímo od ní.
Držím moc palce
PhDr. Ilona Špańhelová, dětská psycholožka, www.spanhelova.cz
Související odkazy:
Zdroj:
AZ RODINA.cz - infromační portál (nejen) pro rodiče, www.azrodina.cz
16.11.2011
