PODPORA PŘI PORODU
Autor: zaznamenala Martina Bartošová
Stále se diskutuje o kvalitě českého porodnictví. Na jedné straně se o něm mluví superlativech, na druhé straně pořád přibývá žen, které chtějí rodit jinak, než je v našich porodnicích běžné. Usilují o možnost porodit v klidnějším, intimnějším prostředí, se zdravotníkem, který rodičku z průběhu těhotenství zná, vnímá ji jako partnera, respektuje její potřeby i fyziologický porodní děj. Co konkrétně rodičům v porodnicích vadí? Přečtěte si jeden z autentických porodních příběhů, který byl zaznamenán v rámci výzkumného projektu při Katedře psychologie FF UK „Psychosociální klima porodnice očima rodičky".
Ilustrační foto: archviv AZ RODINA.cz
S manželem jsme se o dítě snažili 18 let. Oba jsme podle lékařů zdraví, ačkoli já jsem měla jisté hormonální potíže a brala dlouhé roky hormony. Poslední rok jsem je vysadila, léčila se bylinkami a konečně otěhotněla. Těhotenství bylo od začátku rizikové, pracovala jsem jen od 4. do 6. měsíce.
Jak začal porod
Syna jsem porodila přesně v termínu. Ten večer jsme měli s manželem oslavu a děsně jsme se něčemu začali smát. Smála jsem se tak vydatně, až mě začalo bolet břicho. Kamarádi si ze mě dělali srandu, že jim tam snad ještě porodím. Pobolívalo mě břicho, ale nebylo to nijak intenzivní. Na porod jsem byla připravená, ale nevěděla jsem, jak přesně porodní bolesti vypadají, jestli je to už ono a je čas jet do porodnice. Zavolali jsme mému lékaři. Řekl, že porodní bolesti určitě poznám a - jak se ukázalo později - měl úplnou pravdu. Šli jsme si lehnout a asi kolem půlnoci to skutečně přišlo. V tu chvíli jsem věděla, že to je ono a že porod začíná. Byli jsme připraveni, věci byly sbalené, jen jsem se doma ještě osprchovala. S manželem jsme se domluvili, že při mně bude stát v dobrém i ve zlém (smích). Kontrakce přicházely pozvolna a daly se prodýchat, dívali jsme se ještě chvíli na televizi, manžel měřil intervaly mezi kontrakcemi a když se opakovaly po patnácti až dvaceti minutách a byly velmi intenzívní, zavolali jsme mému lékaři a na jeho radu vyrazili do porodnice.
Vraťte se domů
Na příjmu v nemocnici byli opravdu nepříjemní. Nejdřív nás nechali čekat, tvářili se otráveně a chtěli mě poslat zpátky domů s tím, že jsem „vyplašená hysterická prvorodička a ať vodpluju domů do postele", že je to ještě na pěknou chvíli a že tady jim ležet nebudu. Jelikož mi tvrdili opak toho, co mi řekl můj lékař, šel mu manžel zavolat. Já byla na rozpacích, ale zároveň jsem byla rozhodnutá, že zpátky domů už nepojedu. Lékař přerušil ambulanci a přišel. Potkali jsme se na chodbě, protože z příjmu mě mezitím poslali pryč. Vyptal se, jak porod postupuje, a odešel za sestrami. Příjem do porodnice byl náhle okamžitý, sestry byly najednou milé.
Příliš mnoho lidí a příliš mnoho samoty
Odvedli mě na přípravnu, kde proběhly klasické procedury. Holení, klystýr... To mi ale nevadilo, vadila mi hlavně ta nepříjemná atmosféra na příjmu. Prostor přípravny byl velmi malý a tísnilo se v něm hodně žen. Mezi námi byly jen takové poloplenty, takže jsme se navzájem všechny viděly. Neměla jsem žádné soukromí, a když to hodnotím zpětně, připadá mi divné, že rodící žena kolem sebe vidí polonahé sténající ženy. Tím pádem tam se mnou ani nemohl být manžel. Bylo mi řečeno, že muži na přípravu nesmějí, což je pochopitelné, když je tam tolik rodících žen pohromadě. Pak mě převezli na nějaký pokoj. Měli pocit, že se mi porod zastavuje. Sestra řekla, že mě nechá chvíli v klidu a pak za mnou pošle lékaře. Poprosila jsem ji, aby mi zavolala manžela. Ale dlouho nikdo nepřicházel. Pak se objevil lékař, zase se ztratil, neměla jsem ponětí, co bude dál, co se děje a na co se vlastně čeká. Po nějaké době přišla porodní asistentka, vyšetřila mě, odešla a už se tam ani jednou neukázala. Cítila jsem se dost nepříjemně, sama, odříznutá od manžela, bez informací, proč jsem tam, kde jsem a co se bude dít. Zavolala jsem manželovi, který čekal na chodbě, ale dovnitř ho nepustili, ačkoli to bylo domluvené a přislíbené. Sestry na mne naopak ještě naléhaly, abych poslala manžela domů, že mu to prý vzkážou. Pořád dokola jsem jim opakovala, že v žádném případě, že chci, aby byl manžel se mnou, ale jako by mě neslyšely.
Šťastné setkání
Pak mi lékař píchnul oxytocin a domluvili jsme se, že mi napíchne vodu. Konečně se mnou někdo mluvil. Porod se rozběhl a mě převezli na porodní sál. Tam se stalo něco úžasného, na co nikdy nezapomenu: po tom všem stresu, po tom několikahodinovém pobytu o samotě a v neznámu a ve chvíli, kdy už jsem v to vůbec nedoufala, se najednou objevil můj muž. Byla jsem ve stavu, kdy jsem se necítila na to, abych komunikovala s personálem, a manžel byl jediný, s kým jsem byla schopna mluvit a říkat mu, jak se cítím. Opravdu jsem už nedoufala, že tam se mnou bude, nikdo mi nic neřekl. A najednou tam byl a od té chvíle bylo všechno dobré. Věděla jsem, že tam mám oporu. Musím říct, že tohle zdravotníci naprosto nezvládli. Přežiju, když je někdo nepříjemný. Ale potřebuju vědět, o co jde, co se děje, a to jsem v porodnici nevěděla. Připadala jsem si jako zaměstnanec, který musí čekat, až mu nadřízený laskavě podá nějaké informace.
Proč je dobré mít u porodu muže
Porodní asistentku mi vybral můj lékař. Působila profesionálně, ale málo empaticky. Bylo vidět, že všemu rozumí, ale neusmála se, neřekla slovo podpory, přišla, popsala mi, v jakém stavu se nacházím a co bude přibližně následovat. Naštěstí tam se mnou byl můj muž, podporoval mě a aranžoval mi pomůcky (malý overball, teplou plenu...), jak bylo zrovna zapotřebí. Původně jsem chtěla rodit na koze. Polohovali mi záda a já si mohla vybrat takovou polohu, ve které budu mít sílu tlačit. Pak jsem ale chtěla polohu změnit, měla jsem najednou pocit, že by se mi lépe tlačilo třeba v závěsu za partnera nebo vkleče, ale nedovolili mi to. V porodnici jsem si uvědomila, jak důležitý je muž u porodu, protože Vám může dát psychickou podporu a pak už ji nepotřebujete od personálu a je Vám jedno, že se nějaká sestra zrovna špatně vyspala.
Konec dobrý, všechno dobré?
U porodu bylo asi pět nebo šest doktorů a já se řídila jejich instrukcemi. To mi vyhovovalo, hodně jsem se jich ptala a žádala je, aby mi říkali, co mám dělat. Porod probíhal dobře, ale pak se najednou něco stalo. Nevěděla jsem co, ale z chování personálu jsem vyrozuměla, že něco není v pořádku. Později jsem se dozvěděla, že synovi zlomili klíční kost. Řekli mi to ale až po porodu s vysvětlením, že mě nechtěli strašit. Chápu sice jejich obavy, ale kdyby mi to řekli hned, mohla jsem být víc v klidu a neprožít posledních dvacet minut porodu, kdy jsem se potřebovala soustředit na vytlačení miminka, ve strachu a obavách, jestli se s miminkem nestalo něco zlého.
Když se malý narodil, hned mi ho dali na břicho. Byl to zvláštní pocit. Jsem ale Rh negativní, takže mi ho hned zase vzali, ale to jsem věděla předem a byla jsem na to připravená. Poté, co ho vyšetřili, mi ho vrátili, ještě špinavého a zabaleného v plence. Přesněji řečeno, dali ho manželovi, který malého držel u mojí hlavy, když mě šili. Byla to krásná chvíle, jak jsme tam byli všichni tři. Tak krásná, že jsem ani necítila bolest z šití. Řekli mi, že mne na šití nemohou nijak umrtvit, že to musím vydržet in natura. Pak jsem ležela další tři hodiny na sále, přinesli mi svačinu, kterou snědl manžel. Nato přiběhla nějaká sestra, kterou jsem nikdy předtím neviděla, a spustila, jak si to představujeme, že jsem celý den bez jídla, že jim tam zkolabuju. Byla hrozně nepříjemná, ale už mi to ani nevadilo. Malý byl na světě a my jsme byli štastní. Asi po dvaceti minutách si malého vzala mladá a příjemná sestra, oblékla ho, umyla, přinesla mi ho zpátky, sedla si ke mně a radila mi s kojením. To bylo moc příjemné.
Vaše miminko je hluché
Na šestinedělí nebyl volný nadstandardní pokoj, ale nakonec jsem byla ráda za třílužkový, protože jsme si přes den s maminkami mohly navzájem pohlídat děti. Měla jsem poloviční rooming, přes noc byl malý u sester. Ztratila jsem při porodu hodně krve, byla jsem vyčerpaná a potřebovala jsem si odpočinout. Na šestinedělí ale nerada vzpomínám kvůli tomu, co se začalo dít druhý den po porodu. Na ranní vizitě si mě vzal lékař k sobě a řekl mi, že je mu to moc líto, ale že vyšetřením zjistili, že je naše miminko hluché. No, tak co k tomu říct... naprosto mě to sebralo a pořád jsem brečela. Ale co teprve to chování sester... Naprosto neměly žádný soucit, na syna jedna příšerná směna ani nemluvila, protože „na něj to stejně neplatí" a bohužel jsem se setkala i s poznámkami typu „mrzáček z pětky" a podobně. To mě opravdu položilo. Nezapomenu na to, jak přiběhla nějaká sestra, sedla si ke mně a přinesla nějaké papíry. Že prý je tady možnost dát syna do ústavu nebo si ho nechat. A že si to mám pořádně rozmyslet, protože že se to pak špatně mění. Zůstala jsem naprosto v šoku a nechápala jsem, co mi to vůbec říká a co to má celé znamenat. Poslala jsem ji pryč. Odpoledne v ten samý den přišla jiná, hodně nepříjemná sestra, a vyvalila na mě oči: "Vy si to dítě jako chcete vodnýst domu, jo? A rozmyslela jste si to pořádně?" Personál mě tímto necitlivým chováním velice zklamal a nikdy bych tam proto už znovu rodit nešla. Třetí den přišli lékaři s tím, že syn slyší na 40% na jedno ucho. Sláva, říkala jsem si, nakonec bude přece alespoň trochu slyšet. Z porodnice jsem odcházela s normálně slyšícím miminkem. Na chování personálu ale nikdy nezapomenu.
Porodní příběh zaznamenala Martina Bartošová v rámci výzkumného projektu při Katedře psychologie FF UK „Psychosociální klima porodnice očima rodičky"
Zdroj:
AZ RODINA.cz - informační portál (nejen) pro rodiče, www.azrodina.cz
16.5.2012
